KAPITOLA SEDMÁ
VIDĚL PYTLE S KRMENÍM VE SKLADU. ZHRUBA ČTYŘICET, VYROVNANÉ do výšky hlavy. Velké povoskované pytle, nejméně deset kilo v jednom. Přes čtyři sta kilo krmiva. Téměř půl tuny. Jak dlouho bude čtyřem koním a jednomu poníkovi trvat, než to všechno sežerou?
Doposud cestu chápal jako Bobbyho pracovní terapii. Dojet pro krmení, které nepotřebovali, ho mělo na chvíli udržet z dosahu Carmen. Nejeli však pro krmení. Protože zabočili doleva. Na pytlích viděl značku, nutriční hodnoty a také jméno a adresu dodavatele. Sídlil v San Angelu. Jeho adresu zahlédl čtyřicetkrát, na každém pytli, vytištěnou velkými, zřetelnými písmeny. San Angelo, San Angelo, San Angelo. A San Angelo leželo na severovýchodě okresu Echo. Daleko na severovýchodě. Nikoliv na jihozápadě. Měli zahnout doprava.
Takže Bobby se ho chystal odstranit ze života Carmen navždy. Josh s Bil-lym dostali úkol zbavit se ho. AJosb s BUfym udělají, co jim řeknu, prohlásil Bobby. Usmál se na přední sklo. Být předem varován je být předem ozbrojen. Nevěděli, že zašel do skladu s krmivem, nevěděli, že si přečetl nápisy na pytlích, a nevěděli, že většinu uplynulého týdne strávil prohlížením map Texasu. Nevěděli, že odbočení doleva místo doprava pro něj bude mít nějaký význam.
Jak to zamýšlejí udělat? Carmen naznačila, že jejímu nezaměstnanému učiteli nahnali strach. Pěkný strach, když se s ní odmítl bavit v relativním bezpečí Pecosu. Pokusí se tedy nahnat strach i jemu} Pokud ano, museli se zbláznit. Cítil, jak v něm narůstá agrese. Ovládl ji a použil naučeným způsobem. Pomocí adrenalinu si uvolnil nohy. Uvedl se do stavu bdělosti. Nahrbil se v ramenou a jedním se opřel o Joshe a druhým o Billyho.
„Za jak dlouho tam budeme?“ zeptal se nevinně.
„Za dvě hodiny,“ odpověděl Billy.
Jeli zhruba devadesátkou, na jih po naprosto rovné silnici. Krajina zůstávala beze změny. Nalevo suchá řídká tráva, napravo ponurá stolová hora rozlámaná do vápencových tabulí a plástů. Vše zalito neúprosným sluncem. Žádný provoz. Po silnici patrně projela dvě auta denně. Možná jenom nějakou dobu pojedou, zastaví, vyhodí ho ven a nechají umřít žízní. Nebo vyčerpáním, jak se bude snažit dojít zpátky. Hadí kousnutí by také stačilo.
„Ne, dvě hodiny je moc,“ ozval se Josh. „Máme před sebou sto padesát kilometrů.“
Takže možná jedou do baru, o kterém mluvili předešlý den. Třeba tam mají přátele. To by jim pomohlo. Se dvěma podřadnými kovboji budu za chvíli hotový. Potom zhluboka vydechl. Uvolnil se. Zvažoval rozhodnutí. Jak už se snažil vysvětlit Carmen, problém neředěné agrese spočívá v tom, že se musíte rozhodnout buď a nebo. Vzpomněl si na první den na střední škole. Když dokončil základní docházku, rodina se vrátila na šest měsíců do Spojených států. Zapsali ho do civilní střední školy v New Jersey, poblíž Fort Dix. Připravil se na ni. Svým obvyklým přemítavým způsobem došel k závěru, že střední škola bude ve všech směrech větší a lepší než základní, včetně šarvátek v šatně. Tak si vypracoval obvyklou strategii prvního dne. Skočit na prvního kluka, který se o něco pokusí. Tato strategie nikdy nezklamala. Udeřit zprudka, udeřit brzy, odplatit utrpěnou křivdu. Účinkovalo to velice dobře. Tentokrát však musí zapůsobit ještě větším dojmem, udeřit víc, protože střední škola v sobě skrývá zcela novou výzvu.
Provokatér do něj strčil hned ráno a o deset minut později ho sanitka odvážela do nemocnice, kde si pobyl tři týdny. Potom Reacher zjistil, že se jedná o skutečně vybranou školu v nóbl sousedství, že reagoval příliš násilně a všichni se na něj dívají jako na barbara. A jako barbar se také cítil. Trochu se styděl. Od té doby zchladl. Naučil se, že než začne jednat, musí poznat protivníka. A naučil se za jistých okolností poskytovat varování.
Jedeme přímo do obchodu?“ zeptal se.
Chytrá taktická otázka. Nemohli říct ne, aniž by ho vylekali. A nemohli říct ano, pokud chtěli zastavit někde jinde.
„Nejdřív si dáme pár piv,“ odpověděl Bilry.
„Kde?“
„V baru, kde jsme byli včera.“
„Nemám ani…
