07 KAPITOLA
CESTOU NA ZÁPAD SE ČAS PRODLUŽUJE. Získali jsme hodiny ztracené přede dvěma dny při letu do Paříže. V Dullesu jsme přistáli ve dvě odpoledne. Rozloučili jsme se, Joe nastoupil do taxíku a odjel do města. Já jsem se vydal najít autobus a byl zatčen, ještě než se mi to podařilo.
Kdo střeží stráže? Kdo zatýká vojenské policisty? V mém případě to provedla trojice dozorčích důstojníků spadajících přímo pod kancelář vrchního náčelníka vojenské policie. Skládala se ze dvou poddůstojníků a jednoho důstojníka. Důstojník mi předvedl pověřovací list a rozkazy. Poddůstojníci beretty a pouta. Důstojník mi dal na vybranou: buď se budu slušně chovat, nebo dostanu za vyučenou. Pousmál jsem se. Počínal si dobře. Sám bych se patrně nezachoval jinak či lépe.
„Máte zbraň, majore?“ zeptal se.
„Nemám,“ odpověděl jsem.
Kdyby mi věřil, začal bych se obávat o úroveň armády. Spousta důstojníků by to udělala. Znervóznila by je citlivost úkolu. Zatknout nadřízeného důstojníka z vlastních řad není jen tak. Ale tenhle si vedl naprosto správně. Zaslechl mě říct nemám a už kynul svým poddůstojníkům, stejně rychle, jako kdybych odpověděl mám nukleární hlavici. Jeden provedl osobní prohlídku a druhý prošel zavazadlo. Oba postupovali velice pečlivě. Šacování jim trvalo několik minut.
„Musím vám nasadit pouta?“ zeptal se důstojník.
Zavrtěl jsem hlavou. „Kde je auto?“
Neodpověděl. Poddůstojníci zaujali postavení po stranách kousek za mnou. Důstojník kráčel vepředu. Přešli jsme přes chodník, minuli zastávku s čekajícími autobusy a zamířili k odstavnému pruhu pro služební vozy.
Stál v něm olivově zelený sedan. Nastal okamžik vrcholného nebezpečí. Odhodlaný muž by se připravoval k úniku. Byli si toho vědomi a přistoupili blíž. Tvořili dobrý tým. V poměru tři proti jednomu snížili šanci na polovinu. Nechal jsem se však usadit do auta. Později jsem uvažoval, co by se stalo, kdybych utekl. Občas jsem si vyčítal, že jsem to neudělal.
Ocitl jsem se v chevroletu caprice. Než ho armáda nastříkala nazeleno, býval bílý. Původní barva prosvítala na vnitřním rámu dveří. Měl vinylová sedadla a okýnka na ruční ovládání. Parametry civilní policie. Přesunul jsem se do rohu za místo spolujezdce. Jeden poddůstojník se vmáčkl ke mně, druhý vklouzl za volant. Důstojník se usadil dopředu vedle něj. Nikdo nepromluvil.
Vyrazili jsme po hlavním okruhu na východ do města. Pět minut za Joeovým taxíkem. Zabočili jsme na jihovýchod a proťali Tysons Corner. Tou dobou jsem s určitostí věděl, kam jedeme. Po několika kilometrech se vynořily ukazatele na Rock Creek. Rock Creek je malé městečko třicet kilometrů severně od Fort Belvoiru a šedesát kilometrů severovýchodně od námořní pěchoty v Quantiku. Nejbližší stálá služební stanice, pod kterou jsem spadal. Sídlí v ní hlavní stan Stodesáté zvláštní jednotky. Takže jsem věděl, kam mě vezou. Jenom jsem netušil proč.
Hlavní stan Stodesáté jednotky tvoří kancelář a sklady. Nemá cely. Ani prostory dočasného zadržení. Zavřeli mě do vyšetřovací místnosti. Hodili na stůl moje zavazadlo, zamkli dveře a nechali mě být. Podobné místnosti jsem mnohokrát sám využil. Znal jsem zaběhnutý postup. Jeden z poddůstojníků zaujme hlídku v chodbě. Možná oba. Tak jsem se zaklonil na dřevěné židli, položil si nohy na stůl a čekal.
Čekal jsem hodinu. Celý rozlámaný, hladový a dehydrovaný z letadla. Kdyby to věděli, nechali by mě čekat dvě hodiny. Nebo déle. Takhle se vrátili po šedesáti minutách. Důstojník vstoupil jako první a bradou naznačil, že se mám postavit a následovat ho ven. Poddůstojníci se připojili za mě. Vyvedli mě po schodišti do druhého patra. Pak zabočili doleva a doprava do ponuré šedivé chodby. Věděl jsem, kam míří. Do kanceláře Leona Garbera. Jenom jsem nevěděl proč.
Zastavili se přede dveřmi z rákosového skla. Zlatým písmem na nich stálo Velící důstojník. Už jsem jimi mnohokrát procházel. Ale nikdy jako zatčený. Důstojník zaklepal, počkal, otevřel a ustoupil, aby mě pustil dovnitř. Zavřel za mnou a zůstal stát se svými …
