19 KAPITOLA
NASEDLI JSME DO CHEVROLETU A ONA ROZSVÍTILA STROPNÍ světlo. Vytáhla fotografii z kapsy. Nahnula se ke mně a naklonila ji tak, aby světlo dopadalo na lesklý povrch. Pozorně si ji prohlédla. Podala mi ji.
„Všimni si okraje,“ řekla. „Vlevo.“
Na obrázku byl Sherman Stoller, stojící před žlutou dodávkou. V pozadí byl poloodvrácený Paul Hubble. Obě postavy a auto vyplňovaly celý snímek, až na klín asfaltové silnice vespodu. A tenký proužek pozadí vlevo. To bylo ještě více rozostřené než Hubble, ale rozeznal jsem okraj moderní budovy z kovu, se stříbřitým obložením. Za ní vysoký strom. Rám dveří. Byly to velké roletové dveře, vytažené nahoru. Rám byl tmavočervený. Nějaký druh vypalovaného průmyslového nátěru. Napůl ochranného, napůl ozdobného. Dveře vedly do jakéhosi přístěnku. Uvnitř bylo šero.
„To je Klinerův velkosklad,“ řekla. „Na konci okresní silnice.“
„Víš to určitě?“ zeptal jsem se jí.
„Poznávám ten strom.“
Podíval jsem se znovu. Byl to velmi nápadný strom. Z jedné strany odumřelý. Možná rozštípnutý bleskem.
„To je Klinerův sklad,“ opakovala. „O tom není pochyb.“
Pak zapnula telefon v autě a vzala si fotku zpět. Vytočila číslo dopravního oddělení v Atlantě a ohlásila číslo poznávací značky z předku Stollerovy dodávky. Dlouho čekala a poklepávala ukazováčkem o volant. Zaslechl jsem ze sluchátka praskavý hlas. Pak telefon vypnula a obrátila se ke mně.
„Dodávka je registrována na jméno Kliner Industries,“ řekla. „A adresa je na právní firmu Zacarias Perez, Jacksonville, Florida.“
Přikývl jsem. Ona rovněž. Stollerovi kumpáni. Ti, kteří ho před dvěma lety dostali z jacksonvillské centrální stanice za pětapadesát minut čistého času.
„O. K.,“ řekla. „Shrňme to všechno dohromady. Hubble, Stoller, Joeovo vyšetřování. Tisknou padělané peníze v Klinerově velkoskladu, že?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Omyl. Na území Států k žádnému padělání nedochází. Všechno se to děje mimo. To mi řekla Molly Beth Gordonová a ta by měla vědět, o čem mluví. Sdělila mi, že Joe to znemožnil. A ať už Stoller dělal cokoli, Judy říkala, že toho před rokem nechal. A Finlay zase tvrdí, že Joe celou tuhle operaci začal až před rokem. Přibližně ve stejnou dobu, kdy Hubble vyhodil Stollera.“
Roscoe přikývla. Pokrčila rameny.
„Potřebujeme, aby nám pomohla Molly,“ prohlásila. „Aby nám dala kopie těch Joeových záznamů.“
„Nebo Picard,“ dodal jsem. „Třeba najdeme Joeův hotelový pokoj a získáme originály. Záleží, kdo nám zavolá první, jestli Molly, nebo Picard.“
Roscoe zhasla stropní světlo. Nastartovala auto k jízdě zpátky do hotelu. Já jsem se vedle ní jen rozvaloval a zíval. Vycítil jsem, že se jí opět zmocňuje nervozita. Už neměla co na práci. Věci, které by jí odváděly pozornost. Teď bude muset čelit nejistotě tichých nočních hodin. První noci po včerejší návštěvě. Tato vyhlídka ji znepokojovala.
„Máš tu pistoli, Reachere?“ zeptala se mě.
Pohnul jsem se na sedadle, abych na ni pohlédl.
„Je v kufru. V té krabici. Sama jsi ji tam dávala, nevzpomínáš si?“
„Vem ji s sebou, ano? Budu mít lepší pocit.“
Ospale jsem se zazubil ve tmě. Zívl.
„Taky budu mít lepší pocit,“ řekl jsem. „Je to kanon jako hrom.“
Pak jsme se opět odmlčeli. Roscoe zajela na hotelové parkoviště. Vystoupili jsme z auta a ve tmě se protahovali. Otevřel jsem kufr. Vyndal krabici a zabouchl víko. Prošli jsme naší halou a výtahem vyjeli nahoru.
V pokoji jsme prostě padli. Roscoe si položila svou lesklou osmatřicítku na koberec vedle své strany postele. Já jsem znovu nabil svou obří čtyřiačtyřicítku a dal si ji ke své straně. Nataženou a zajištěnou. Pod kliku dveří jsme vzepřeli židli. Roscoe se tak cítila bezpečnější.
* * *
Vzbudil jsem se časně; jen jsem ležel v posteli a myslel na Joea. Středa ráno. Byl pět dní mrtvý. Roscoe už vstala. Stála uprostřed místnosti a protahovala se. Nějaký cvik z jógy. Už byla osprchovaná a napůl oblečená. Neměla na sobě kalhoty. Jen košili. Byla zády ke mně. Košile se jí při cvičení vyhrnovala hodně vzhůru. Najednou jsem už…
