ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA
REACHER HO VYTÁHL po třetím zazvonění. Holland ho měl v bundě v náprsní kapse. Byl trochu zahřátý. Reacher stiskl zelené tlačítko, přiložil si ho k uchu a pravil: „Ano?“
„Hollande?“ Téměř zaječení. Špatné spojení, velice hlasitý zvuk v pozadí, španělský přízvuk, nazální a ne hluboký. Malý muž. Platón.
Reacher neodpověděl.
„Hollande?“
Reacher pravil: „Ano.“
„Za patnáct minut jsme na místě. Potřebujeme přistávací světla.“ Pak volající zavěsil.
My? Kolik? Přistávací světla? Jaká přistávací světla? Reacher zůstal minutu nehybně stát. Na ranveji si nevšiml žádného přívodu elektrického proudu. Žádných zaoblených skleněných čoček po jejích stranách. Byl to jen kus plochého betonu. Možná měly posloužit přední reflektory crown vicu a v tom případě má Platón smůlu, protože se oba rozbily. Ale přední reflektory by neosvítily tři kilometry. Dokonce ani halogenové, dokonce ani dálkové.
Patnáct minut.
Teď čtrnáct a pár vteřin.
Reacher zastrčil mobil k sobě a prohledal Hollandovi zbývající kapsy. Našel klíč ve tvaru T od kamenné budovy a starý ošoupaný glock 17. Vražednou zbraň. Měl čtrnáct nábojů v zásobníku a jeden v komoře.
Náboj určený jemu.
Zasunul si klíč a glock do kapsy a vytáhl další glock z Hollandova pouzdra. Jeho oficiální pistoli. Byla novější. Plně nabitá. Natáhl si zase rukavice, popadl Hollanda za límec košile a bundy a odtáhl ho k nejbližšímu baráku. Nechal ho ležet uprostřed místnosti. Pak vyrazil rychle k autu.
Třináct minut a pár vteřin.
Auto zůstalo skloněné dopředu, napůl venku a napůl v baráku. Reacher se kolem něj protáhl otvorem ve zdi dovnitř, postavil se tam, kde stávala kamínka, a otevřel kufr.
Leželo v něm všechno možné. Ale daly se rozpoznat tři základní kategorie: normální věci, se kterými výrobce počítal, že přijdou do kufru, běžné policejní potřeby úhledně narovnané na umělohmotných tácech a všechno ostatní naházené přes to. První kategorie zahrnovala rezervní pneumatiku a hever. Druhá reflexní dopravní vestu, čtyři červená varovná světla, tři do sebe nastrkané kužele, lékárničku, zelenou krabici na menší předměty, dvě nepromokavé plachty, tři role policejní pásky, tašku s bílými hadry a uzamykatelnou skříňku na střelnou zbraň. Třetí kategorii tvořil kotouč dlouhého mastného provazu, motorový zdvihák s kladkami a trojnožkou a neotevřené krabice s velkými pevnými pytli na odpadky.
Nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo přistávací světla.
Dvanáct minut a pár vteřin.
Představil si situaci z pilotova pohledu. Velké letadlo, Boeing 737, klesá a připravuje se na přistání, před ním a pod ním modrošedá tundra zalitá měsíčním světlem. Do jisté míry viditelná, ale jednolitá a bez záchytných bodů. Pilot bude mít navigaci GPS, ale bude potřebovat pomoc ze země. To bylo jasné. Nebude však očekávat oficiální opatření schválená federálním leteckým úřadem FAA. To bylo také jasné. Nic neproběhne podle předpisů.
Co bude potřebovat?
Zcela zřejmě něco improvizovaného.
Co takhle oheň?
Piloti bombardérů přistávající ve druhé světové válce v mlze východní Anglie se řídili podle dlouhých souběžných zákopů s hořícím benzinem. Malá letadla s tajnými agenty hledala v okupované Evropě pole s malými ohni ve tvaru L.
Měl Holland zapálit ohně?
Jedenáct minut a pár vteřin.
Ne, ohně ne.
Reacher zabouchl víko kufru a odkopl trosky za autem. Prolezl dopředu a odstranil zpod blatníků ohnuté rámy postelí a z kapoty roztříštěné překližkové desky. Motor stále běžel. Páchl po horkém oleji a ložiska hlasitě klapala. Reacher se protáhl zpátky, otevřel dveře u řidiče, hodil sebou na Hollandovo sedadlo a posunul řadicí páku na reverse. Sešlápl plyn a auto sebou trhlo, zaprskalo a prodralo se pozpátku stejnou cestou, jakou přijelo. Dírou v zadní stěně, přes podlahu, dírou v přední stěně. Dopadlo na zadek. Reacher otočil volantem, posunul páku na drive a vyrazil k severovýchodnímu rohu ranveje. K pravému hornímu, viděno z boeingu. Zastavil, vystoupil, otevřel znovu kufr a sebral z umělohmotného …
