61 hodin (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

DEVATENÁCTÁ KAPITOLA

SIRÉNA HOUKALA OSM KILOMETRŮ NA SEVERU, ale její zvuk se nesl ledovou nocí velice jasně. Hlasitý i vzdálený zároveň, naříkavý i naléhavý, každodenní i cizokrajný. Ječel a vyl, zvedal se a klesal, vřískal a šeptal. Valil se přes plochou krajinu do tichých zasněžených ulic a rozbíjel po cestě křišťálový vzduch.

Policistky v domě okamžitě zareagovaly. Měly to nacvičené, určitě mentálně a patrně i fyzicky. Byly připravené na drsnou volbu. Policistka z chodby strčila hlavu do salonu. V obličeji měla zřetelně vepsaný rozpor. Ozvaly se kroky v prvním patře. Vstávala denní směna. Policistka z knihovny se rozběhla přímo k bundě na stojanu na klobouky. Venku už otáčelo nejbližší policejní auto. Ze střechy, kapoty a kufru mu odpadávaly zlomené pláty sněhu. Auto z ústí ulice rychle couvalo. Na schodech zaduněly ženoucí se nohy. Policistka z chodby řekla: „Je mi líto.“

Potom zmizela. Popadla svou bundu a vyrazila ze dveří, poslední ze všech. Policejní auta měla otevřená dvířka. K Reacherovi dolehly hektické hlasy z rádia. Policistky z domu naskákaly dovnitř, autům se protočila kola, uhnula trochu do strany a malý konvoj se vydal ulicí. Reacher pozoroval, jak se vzdaluje. Pak vešel pozadu dovnitř a zavřel přední dveře. Jeho zapůjčená bunda spadla v tlačenici na zem. Reacher ji zvedl a vrátil na stojan na klobouky. Visela tam úplně opuštěná. Siréna stále ječela.

V domě však panovalo naprosté ticho.

 

Ticho v domě trvalo jen necelou minutu. Pak zaslechl Reacher ve zvuku sirény klapání sněhových řetězů a naléhavý nářek silného motoru týraného na nízký převodový stupeň. Podíval se z okna salonu. Jasná přední světla. Crown vic. Neoznačený. Černý nebo tmavomodrý. To se nedalo v měsíčním světle poznat. Zastavil s vrzáním sněhu u konce příjezdové cesty a vystoupil velitel Holland. V bundě, čepici a vysokých botách. Reacher si zastrčil revolver za opasek na záda a přetáhl přes něj svetr. Vyšel do chodby. Otevřel přední dveře, právě když se Holland dostal na verandu.

Holland se zatvářil překvapeně.

Pravil: „Nevěděl jsem, že jste tady.“

Reacher opáčil: „Je to mnohem rozumnější. Jsou tady prázdné postele a Kim Petersonová nepotřebuje ochranu.“

„Byl to Andrewův nápad, nebo váš?“

„Můj.“

„Je paní Salterová v pořádku?“

„Ano.“

„Půjdu ji pozdravit.“

Reacher ustoupil dozadu, Holland vstoupil dovnitř a zavřel dveře. Janet Salterová vyšla ze salonu.

Holland se jí zeptal: „Jste v pořádku?“

Janet Salterová přikývla. Pravila: „Nic mi nechybí. A jsem vám vděčná, že jste se přišel podívat. Nesmírně to oceňuju. Ale opravdu byste měl být na cestě do vězení.“

Holland také přikývl. „Už jsem na ní byl. Nechtěl jsem ale, abyste zůstala sama.“

„Pravidla jsou pravidla.“

„Přesto.“

„Nic se mi nestane. Pan Reacher se o mě určitě dobře postará.“ Holland pohlédl zpátky na Reachera. V obličeji nešťastný rozpor, jako policistka z chodby. Reacher se ho zeptal: „Co se tam děje?“ Holland vysvětlil: „Řežou se černí s bílými. Opravdová vězeňská vzpoura.“

„Úplně první?“

„Správně.“

„Skvěle načasovaná.“

„To mi povídejte.“

„Jen tak mezi námi, co by se stalo, kdybyste se toho výjezdu nezúčastnil?“

„Na oddělení by padla ostuda a mě by propustili. Co by se stalo potom, to nikdo neví.“

„Tak tam vyrazte.“

„Nechce se mi.“ Prosté prohlášení. Podle toho, jak ho Holland pronesl a jak tam pak zůstal stát, Reachera napadlo, že ho trápí víc než jen starosti o paní Salterovou. Chtěl zůstat uvnitř, v pohodlí a v teple, kde mu nic nehrozí.

Holland měl strach.

Reacher se ho zeptal: „Pracoval jste někdy ve vězení?“

Holland odpověděl: „Ne.“

„Nic to není. Budete u plotu a ve věžích. Zastřelíte každého, kdo by se pokusil proniknout ven. Úplně jednoduché. Znají pravidla. A stejně se o to nepokusí. Za takového počasí je to ani nenapadne. Zůstanou uvnitř a budou se mlátit. Nakonec jim dojde síla. Tak to probíhá vždycky. Bude vám zima a budete se nudit, ale to je všechno.“

„Vy jste ve vězení pracoval?“

„Dělal jsem úplně všechno. Včetně osobní ochrany. Nechci se vás dotknout, ale tenhle úkol zvládnu nejméně stejně dobře jako vy. Tak mi dovolte, abych se ho chopil. Pomůže to všem zúčastněným.“

„Nejsem si jistý.“

„Dohlédnu na situaci tady v domě a vy se postaráte o své lidi kolem vězení.“

„Může to trvat hodiny. Dokonce dny.“

„Mohlo by to trvat i týdny. Kdyby se k tomu schylovalo, prostě se přeskupíte.“

„Myslíte?“

Reacher přikývl. „Nemůžete pracovat čtyřiadvacet hodin po celé dny. Ne všichni. To od vás nikdo neočekává. Až pomine první panika, můžete prosadit jistou pružnost.“

Holland neodpověděl. Siréna za okny se najednou uklidnila. Odmlčela se uprostřed zakvílení a město zavalilo naprosté ticho. Bez jediného sebemenšího zvuku, jako by vzduch opět zmrzl do nehybnosti.

Reacher podotkl: „To patrně znamená, že už máte být na místě.“

Holland přikývl, pomalu a nejistě, jednou, pak dvakrát. Pohlédl na Janet Salterovou a požádal: „Pojďte si alespoň sednout ke mně do auta. Potřebuju mít jistotu, že vám nic nehrozí.“

Janet Salterová upozornila: „To se nesmí, veliteli Hollande. Pravidla jsou pravidla. Ničeho se ale nebojte. S panem Reacherem tady budu v bezpečí.“

Holland zůstal ještě chvíli stát. Pak potřetí přikývl, tentokrát víc energicky. Učinil rozhodnutí. Zprudka se otočil na patě a zamířil ke dveřím. Jeho auto pořád běželo. Za kufrem se vznášel tenký oblak výfukových plynů. Holland nastoupil, nadvakrát se otočil a odjel pryč a z dohledu. Zanechal za sebou bílou čáru páry, která zůstala viset ve vzduchu a potom se rozplynula. Rachtání řetězů na uježděném sněhu se brzy vytratilo do nicoty.

Reacher zavřel dveře.

V domě se opět rozhostilo ticho.

 

Takticky nejlepší by bývalo bylo zamknout Janet Salterovou do sklepa. Odmítla se tam však přesunout. Zůstala prostě stát v chodbě s rukou na pažbě revolveru v kapse. Podívala se kolem sebe, na jeden bod na kompasu a pak na další, jako by si právě uvědomila, že čtyři stěny, které ji mají chránit, jsou čtyři různé cesty dovnitř. Všude měla dveře a okna. A jedno z nich by se dalo ihned rozbít.

Druhé nejlepší řešení by bylo schovat ji v její ložnici. Do prvního patra se proniká hůř než do přízemí. Nahoru ale také nechtěla. Řekla, že by měla pocit, že nemá kam utéct.

„Nebudete utíkat,“ upozornil Reacher. „Budete střílet.“

„Určitě ne, když jste tady.“

„Dvanáct zásahů je lepších než šest.“

Janet Salterová se na chvíli odmlčela. Dívala se na něj jako na vraha.

Otázala se: „Neměl byste hlídkovat venku?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Trvalo by mi příliš dlouho dostat se v případě nutnosti zepředu dozadu. A v rukavicích by se mi nevešel prst do spouště. A abych byl bez rukavic, na to je venku příliš velká zima.“

„Takže budeme čekat tady?“

Reacher přikývl. „Přesně tak. Budeme čekat tady.“

* * *

Čekali v salonu. Reacher usoudil, že je to nejlepší místo. Bylo z něj vidět dopředu a vzhledem k množství sněhu na zemi byl útok zepředu nejpravděpodobnější. A i kdyby nedošlo k přímému útoku, byl salon pořád nejlepší. Vedl na verandu a zakrýval ho převis její střechy, takže ostřelovač by musel mířit rovně dopředu a doprostřed. Prozradil by se dvacet kroků před tím, než by stačil přiložit zbraň k oku.

Hrozila i jiná nebezpečí. Zejména granáty a zápalné bomby. Kdyby je však nepřítel skutečně použil, nezáleželo by moc na tom, v jaké místnosti se nacházejí.

Hodinová ručička se přehoupla přes devítku a zakončila první hodinu čekání o samotě. Ulice venku zela prázdnotou. Reacher vykonal kontrolní kolečko po domě. Přední dveře, zamčené. Okna v přízemí, všechna zavřená. Francouzské okno v knihovně, zamčené. Zadní dveře, zamčené. Okna v prvním patře, všechna v pořádku. Většina z nich dostupná pouze ze žebříku. Dostat by se dalo jen oknem přední ložnice, protože mělo přímo pod římsou konec střechy verandy. Ale leželo na ní spousta sněhu. Střecha bude kluzká a zrádná. Odtud žádné velké nebezpečí nehrozí.

Měnilo se počasí. Zvedal se lehký vítr. Noční obloha se projasňovala. Objevily se na ní hvězdy a jasný měsíc. Zdálo se, že klesá teplota. Před všemi okny, která Reacher zkontroloval, se chvěla ledová vrstva vzduchu. Vítr nepomáhal. Našel neviditelné praskliny, vytvářel neviditelné proudění a vysával teplo z celého domu.

Vítr nepomáhal ani bezpečnosti. Způsoboval podivné zvuky. Šustění, lupání, praskání, výrazné tření zmrzlého listí, duté vrzání a klapání zmrzlých větví, slabý nářek podivných tvarů elektrického vedení. Nezaujatému posluchači by ty zvuky přišly tiché, ale Reachera rušily. Byl odkázaný na to, že zaslechne lehké křupání a našlapování nohou ve sněhu, a vítr mu mařil plány. A Janet Salterová čas od času promluvila, což ho rušilo ještě víc, ale nechtělo se mu ji požádat, aby mlčela. Chápal, že je nervózní a mluvení jí pomáhá. Vrátil se z obhlídky domu a Janet Salterová se zeptala: „Kolikrát jste už tohle dělal?“

Reacher nechal pohled upřený na okno a odpověděl: „Jednou dvakrát.“

„A zcela jasně jste přežil.“

Reacher přikývl. „Až doteď ano.“

„V čem spočívá tajemství vašeho úspěchu?“

„Nerad prohrávám. Pro všechny zúčastněné je lepší, když taková situace nenastane.“

„To je z psychologického hlediska těžké břemeno. Ta naléhavá potřeba nadvlády.“

„Znáte někoho, kdo rád prohrává?“

„Není to tak černobílé. Prohrávat nikoho moc netěší. Člověk to však může brát, jak to přichází. Jednou prohrajete, podruhé vyhrajete.“

„Takhle to nefunguje. Ne při způsobu mé práce. Párkrát vyhrajete a jednou prohrajete. A je po hře.“

„Vy jste pořád v armádě, že je to tak?“

„Ne, odešel jsem z ní už před lety.“

„Mám na mysli ve své hlavě.“

„Moc ne.“

„Stýská se vám po ní?“

„Moc ne.“

„Slyšela jsem vás, když jste mluvil telefonem s tou ženou ve Virginii. Úplně jste ožil.“

„To bylo kvůli ní. Ne kvůli armádě. Má nádherný hlas.“

„Jste osamělý.“

„Vy snad ne?“

Janet Salterová neodpověděla. Hodiny odtikávaly čas. Nikdo se nepřiblížil k domu.

 

Po hodině a půl vykonal Reacher čtvrté kontrolní kolečko po domě a nabyl pocitu, že ho už dobře zná. Postavili ho pro dřívější generaci, která byla svým způsobem drsnější a svým způsobem jemnější. Okna měla závlačky a dveře zámky z bytelné a kvalitně opracované mosazi, ale v ničem nepřipomínaly pancíře, jaké se prodávají ve všech moderních železářstvích. Což znamenalo, že dovnitř se dalo proniknout čtyřiceti třemi možnými způsoby, z nichž patnáct bylo reálně proveditelných, osmi z nich by předešel jediný normálně inteligentní protivník a šest z nich by šlo snadno překazit. Zbývajícím dvěma by bylo těžší zabránit, ale bylo by to možné, i když situaci ztěžovala přítomnost pohybující se Janet Salterové. Reachera opět napadlo, jestli by neměl trvat na tom, aby se zamkla v ložnici, ale Janet pochopila, na co myslí, a zase se rozhovořila, jako by chtěla odvést jeho pozornost. Reacher stál u okna salonu, rozhlížel se doleva a doprava a Janet Salterová se ho zeptala: „Sloužil u námořní pěchoty váš otec, nebo matka?“

Reacher se podivil: „Prosím?“

„Vyprávěl jste mi, že jste vyrůstal na základnách námořní pěchoty. Napadlo mě, kvůli kterému z rodičů. I když to mohli být oba. Bylo to povolené? Aby manžel a manželka sloužili společně?“

„To si nedokážu představit.“

„Tak který z nich to byl?“

„Můj otec.“

„Povězte mi o něm.“

„Není toho moc k povídání. Fajn chlap, ale zaměstnaný.“

„Odtažitý?“

„To si možná myslel on o mně. Na každé základně bydlely stovky dětí. Celý den jsme se potulovali po okolí. Žili jsme ve svém vlastním světě.“

„Je stále naživu?“

„Zemřel už před mnoha lety. Moje matka taky.“

„Já jsem vyrůstala stejně,“ podotkla Janet Salterová. „Také jsem se stáhla do svého světa. Pořád jsem četla.“

Reacher neodpověděl a Janet Salterová se opět odmlčela. Reacher sledoval ulici. Nic se tam nedělo. Přešel do knihovny a zkontroloval zahradu. Nic se tam nedělo. Odplouval poslední mrak a měsíc svítil stále jasněji. Za okny se rozkládala modrá a studená prázdnota.

Až na to, že nebyla úplně prázdná.

Nikdo však nepřišel.

 

Hra na schovávanou. Nejstarší hra na světě. Protože každý člověk má hluboko v mozku uložené pradávné nadšení a strach. Lovec a oběť. Neodolatelné nedočkavé chvění, plížení v temnotě, naslouchání kolemjdoucím krokům. Radost z úskoku, otevření dveří skříně, nalezení protivníka. Okamžité převedení prehistorické hrůzy v moderní smích. Tohle bylo jiné.

Na smích nedojde. Rozpoutá se pár krátkých vteřin palby, zavane pach kouře a krve, pak zavládne ohlušující ticho, na okamžik se zastaví svět a vy se podíváte, jestli jste v pořádku. V následujícím okamžiku se podíváte, jestli jsou v pořádku vaši lidé. Pak třas, lapání po dechu a potřeba zvracet.

Beze smíchu.

A tohle nebyla hra na schovávanou. Nikdo se skutečně neschovával a nikdo skutečně nehledal. Ten, kdo se pohyboval venku, věděl, kde Janet Salterová pobývá. Dostal přesnou adresu. Možná přesný popis cesty, možná souřadnice GPS. A Janet Salterová přesně tam seděla a čekala na něj. Žádně umění. Jen brutalita. Což bylo Reacherovi trochu líto. Na schovávání byl dobrý a ještě lepší na hledání. Ve variantě reálného světa, ne v dětské hře. Dobrý na schovávání, ještě lepší na hledání. Ve svém dřívějším povolání to dělal víc než často. Honil lidi. Hlavně uprchlíky. Naučil se, že klíč spočívá v empatii. V porozumění jejich motivům, jejich situaci, jejich úmyslům, jejich cílům, jejich strachům, jejich potřebám. Myslel jako oni. Viděl, co viděli oni. Převtělil se v ně. Dotáhl to tak daleko, že strávil jednu hodinu nad složkou případu, druhou uvažováním, třetí nad mapami a telefonními seznamy a pak dokázal velice přesně předpovědět, v jaké budově se dotyčný skrývá.

Podíval se oknem dopředu.

Nikde nikdo.

Jen prázdný bílý svět zmrzlý do strnulosti.

Pohlédl zpátky na Janet Salterovou a požádal: „Potřebuju, abyste hlídala předek.“

„Dobře.“

„Zůstaňte ve stínu, ale mějte oči na stopkách.“

„Dobře.“

„Kdybyste cokoliv zahlédla, zavolejte na mě, hlasitě a jasně, s přesnou informací. Množství, poloha, směr a popis.“

„Dobře.“

„A hlídejte vestoje.“

„Proč?“

„Kdybyste při tom usnula, uslyším, jak jste upadla.“

Janet Salterová zaujala dobré postavení, vzadu v místnosti, neviditelná zvenku, ale ve slušném úhlu. Ruku držela klidně na revolveru v kapse. Reacher vyšel do chodby a posunul křeslo u stolu s telefonem, aby seděl tváří k zadní části domu. Položil si revolver do klína. Zvedl sluchátko. Vytočil číslo, které si pamatoval.

„Ano?“

„Amandu, prosím.“

Pauza. Cvaknutí. Hlas. Pravil: „Vy si ze mě musíte dělat legraci. Před dvěma hodinami jste mi zadal práci na dva týdny a už voláte, co jsem zjistila?“

„Ne. Kvůli tomu nevolám a dva týdny vám stejně nemůžu dát. Potřebuju něco nejpozději do zítra.“

„Zešílel jste?“

„Řekla jste, že jste lepší než já, a já bych to zvládl za den. Takže jedna noc vám bude stačit.“

„Co to má být, psychologie? Absolvoval jste ve West Pointu motivační trénink?“

Reacher držel ruku na zbrani v klíně a nespouštěl oči ze dveří kuchyně. Zeptal se: „Už jste chytila toho kapitána?“

„Ne, copak jste to nepoznal?“

„Kde pátráte?“

„Na všech letištích plus člunech na pobřeží Mexického zálivu mezi Corpus Christi a New Orleans.“

„Je v motelu trochu severně od Austinu. Téměř určitě v Georgetownu. Téměř určitě v druhém motelu severně od autobusového nádraží.“

„Cože, on nosí na kotníku na noze skrytý náramek, o kterém nevím?“

„Ne, má strach a je sám. Potřebuje pomoct. Nemůže se vydat nikam jinam než za těmi lidmi v zámoří, se kterými se spolčil. Nechce jim ale ještě zavolat. Pomůžou mu, když bude čistý, vykašlou se na něj, když bude kompromitovaný. Možná ho dokonce zabijí. Ví o tom. Uprchlík před zákonem, to je pro ně v pořádku. Politický uprchlík už méně. Báli by se, že ho vystopujeme až domů, ať už je ten domov kdekoliv. Tak potřebuje vědět, co se děje. Potřebuje sdělovací prostředky informující o událostech ve Fort Hood. Jestli to zůstane jako obyčejná vražda, zavolá. Jestli ne, strčí si hlaveň do úst.“

„Nezveřejnili jsme pozadí.“

„Tak pro jistotu počká den dva a pak jim zavolá.“

„To by však mohl udělat odkudkoliv. Z Waco, Dallasu, dokonce z Abilene.“

„Ne, pečlivě si vybral. Abilene je moc daleko a moc malé. A Waco a Dallas moc patriotické. Myslí si, že televize a rádio se možná chytily toho špionážního úhlu. Odkud je, ze čtvrtého pěšího pluku? Posluchači ve Waco a Dallasu nechtějí slyšet o kapitánovi ze čtvrtého pěšího pluku, který sešel ze správné cesty. On o tom ví. Ale Austin je mnohem liberálnější. Je to hlavní město státu, tak jsou zpravodajské stanice trochu uvolněnější. Potřebuje místo, kde se nebude tolik propírat realita, a Austin je na to nejvhodnější.“

„Řekl jste Georgetown.“

„Ze skutečného města má strach. Příliš mnoho policajtů, příliš mnoho se tam toho děje. Neodjel autem, že je to tak? Příliš se bál dopravní policie. Jeho auto zůstalo na základně, správně?“

„Ano, zůstalo na základně.“

„Tak odjel z Hoodu autobusem a co nejdřív vystoupil. Georgetown leží přesně správně, blízko u Austinu, ale ne moc blízko. Celou dobu se díval z okýnka. Na jeden motel za druhým. Ukládal si je do paměti. Vystoupil na nádraží a vrátil se pěšky stejnou cestou, kudy přijel. Nechtěl se pohybovat po neznámém území. A nechtěl jít příliš daleko. Byl by příliš vystavený. Příliš zranitelný. Přesto se ale nechtěl ubytovat v motelu nejblíž u nádraží. Příliš se to nabízelo. Tak zvolil druhý. Právě teď tam sedí, za dveřmi zajištěnými řetězem, a sleduje všechny místní kanály.“

Hlas neodpověděl.

Reacher požádal: „Malý moment.“ Jemně odložil telefon na stůl. Zkontroloval kuchyni, zkontroloval knihovnu. Nic se tam nedělo. Zkontroloval salon. Janet Salterová byla stále na nohou, naprosto nehybná, hluboko ve stínu.

Nic k vidění na ulici.

Nikdo se neblížil.

Reacher se vrátil do chodby, opět se posadil do křesla a zvedl telefon. Hlas se zeptal: „Ještě něco jiného?“

„Ne že by na tom záleželo, ale seděl v přední třetině autobusu.“

„Vymýšlíte si pohádky.“

„Bylo to něco jako kamufláž. Nechtěl vypadat jako uprchlík. Usoudil, že provinilci si sedají dozadu. Je kapitán ze čtvrtého pěšího pluku. Patrně zarytě konzervativní chlap. Pamatuje si na svůj školní autobus. Umaštěnci sedávali vzadu. On ne.“

Žádná odpověď.

„Georgetown,“ zopakoval Reacher. „Druhý motel od autobusového nádraží. Vyrazte se tam podívat.“ Žádná odpověď.

Reacher se zeptal: „Kde máte své nejbližší lidi?“

„Mám lidi v Hoodu.“

„Pošlete je tam. Je to zhruba osmdesát kilometrů. Co by vás to stálo?“ Žádná odpověď.

Reacher dodal: „A nezapomeňte. Potřebuju tu informaci do zítra.“

S tím zavěsil. Vrátil křeslo na své místo a prošel chodbou do salonu. Zkontroloval okno. Nic k vidění. Nikdo nepřicházel.

Za pět minut deset večer.

Zbývalo třicet hodin.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024