DVACÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA
REACHER SE VRÁTIL S HOLLANDEM NA STANICI a po cestě si vyslechl, co se přesně stalo. Dálniční policie vyrazila ve velkém počtu na dálnici, aby zkontrolovala, jestli na ní nezůstaly nějaké škody po vánici. Jeden z jejích členů zaparkoval na krajnici ve směru na východ. Sledoval provoz, ale koutkem levého oka zahlédl dlouhý rychlý konvoj pohybující se po zasněžené stužce z tábora stavebních dělníků. Byl na něj dost působivý pohled. Třicet až čtyřicet dodávek nalepených těsně na sebe, každá se třemi lidmi v kabině a s motorkou zakrytou plachtou a hromadami krabic připevněných na nákladní plošině. Zpomalily, zabočily, proplazily se s hadí hladkostí po mimoúrovňové dálniční křižovatce a vyrazily na západ. Jako vlak, řekl dálniční policista. Jako věhlasný pacifický expres. Konvoj vypadal čtyři sta metrů dlouhý a trvalo mu dvacet vteřin, než projel kolem jakéhokoliv bodu.
Seržant u psacího stolu to potvrdil. Hlídkové vozy dálniční policie podávaly jeden po druhém hlášení. Konvoj se nyní nacházel šestnáct kilometrů západně od Boltonu a stále se rychle pohyboval. Avšak ne dostatečně rychle, aby ho mohli pokutovat kvůli překročení povolené rychlosti. Dodržoval stovku, vzorně a plynule, stále na bezpečné straně zákona.
* * *
Použili kancelář s fotografiemi z místa činu. Čtyři sražené stoly, čtyři židle. Holland s Petersonem si sedli vedle sebe a Reacher naproti Hollandovi, zády ke snímkům mrtvého muže v černém. Zeptal se: „Je to pro vás v pořádku, že jenom tak odjedou?“
Holland se podivil: „Proč by to nemělo být v pořádku?“
„Prodávali amfetamin.“
„Tohle je malé město uprostřed pustiny,“ opáčil Holland. „Pracujeme podle maloměstských pravidel. Když nám někdo ukáže záda, je pro nás případ v podstatě vyřešený.“
Peterson podotkl: „Konec problému.“
„Ne tak úplně,“ upozornil Reacher. „Uklidili a vypadli, protože nemovitost má přejít do jiných rukou. A nemovitost, kterou prodáváte, musí mít dobrou pověst. Janet Salterová je poslední poskvrnka. Hrozí jí teď větší nebezpečí než kdykoliv jindy. Je jedinou překážkou, která stojí mezi kýmsi a spoustou peněz.“
„Ten Mexičan Platón.“
„Kdokoliv.“
„Děláme, co je v našich silách,“ ohradil se Holland. „Hlídá ji sedm policistů, dvacet čtyři hodiny denně. Nic se jí nestane.“
„Pokud se zase nerozječí siréna.“
„Řekl jste, že k tomu nedojde.“
Reacher opáčil: „Odhad na základě zkušenosti je stále jenom odhad. Mějte na paměti, že právě teď musíme přidat na ostražitosti, ne v ní polevit.“
Holland opáčil: „Kdybyste viděl, že v ní polevuju, můžete mě nakopnout do zadku. Máme své vlastní problémy, nejsme armáda Spojených států, ale zatím jsme si dokázali se vším poradit. Vy zase mějte na paměti tohle.“
Reacher přikývl. „Já vím. Omlouvám se. Není to vaše vina. Je to vina starosty. Kdo by podepsal takový plán?“
„Každý,“ opáčil Holland. „Tahle práce se nedá přesunout do zámoří. A to je v tuhle chvíli nejdůležitější.“
V místnosti se rozhostilo na okamžik ticho.
Peterson pravil: „Všechny motely jsou plné.“
Reacher opáčil: „Já vím.“
„Tak kde ten střelec spí?“
„Ve svém autě. Nebo v sousedním okrese.“
„Kde jí?“
„Stejná odpověď.“
„Neměli bychom tedy použít silniční zátarasy? Vedou k nám jen tři přístupové cesty.“
„Ne,“ odmítl Holland. „Nesprávný předpoklad. Kdybychom město pevně uzavřeli, mohl by být už za námi. Musíme zůstat mobilní.“ Potom opět zmlkl, jako by probíral vnitřní seznam a odškrtával položky, které už má zařízené. Což musela být pravda, protože jako další se zvedl a odešel beze slova z místnosti. Reacher zaslechl, jak jeho podrážky pleskají na linoleu, a pak bouchnutí dveří. Patrně od jeho kanceláře. Práce, kterou musí udělat.
Peterson navrhl: „Měli bychom si dát oběd. Můžeme zajet k nám domů. Dělat společnost Kim. Měla by radost.“
„Protože je osamělá?“
„Ano.“
„V tom případě bychom byly jediné dvě lidské bytosti, které za celý den uvidí. Vyzvedněte ji a najíme se ve třech ve městě.“
„Nepodaří se nám sehnat volný stůl.“
„Počkám ve frontě, zatímco pro ni pojedete.“
„Kde?“
„V tom bistru, kde jste mě včera našel. Naproti přes náměstí.“
Peterson pravil: „Ale,“ a pak už nic nedodal.
„Já vím,“ dopověděl za něj Reacher. „Uvidím odtamtud policejní stanici. Budu vědět, až bude autobus připravený k odjezdu.“
Cesta přes náměstí k bistru byla krátká, ale nechráněná před větrem. Reacherovi se zabodly do obličeje drobné jehličky ledu, ale po pár krocích mu zmrtvěl obličej a přestal ho bolet. Fronta na volný stůl se táhla až na ulici. Reacher se zařadil za ženu s dítětem zabalené v prošívaných pokrývkách zapůjčených patrně z motelu. Chlap spáchá federální zločin na Floridě nebo v Arizoně, skončí ve vězení v Jižní Dakotě a rodina musí za ním. Alespoň první dva roky. Potom už možná ne. Uvěznění můžou hodně ztratit.
Fronta se pomalu, ale vytrvale sunula a Reacher se dostal na úroveň zamženého okna. Uvnitř pobíhaly nejasné postavy. Dvě servírky. Stálé platy, ale málo spropitného. Rodiny vězňů nemají moc peněz. Kdyby je měly, nebyly by rodinami vězňů. Jejich muž by seděl při nejhorším v nějakém federálním klubu, pracoval se dřevem nebo četl knihu.
Žena a dítě protlačily své pokrývky z motelu dveřmi. Reacher čekal na chodníku, až na něj přijde řada. Tiskl se k domu, z dosahu větru. Pak vyklopýtala ven žena se třemi dětmi a Reacher pronikl dovnitř. Počkal u pokladny, až se na něj podívá servírka. Ústy naznačil slovo tři a zvedl tři prsty. Servírka přikývla, přejela hadrem stůl a pokynula mu, aby si k němu sedl. Reacher přehodil bundu přes opěradlo židle a sundal si čepici a rukavice. Posadil se a zahlédl, jak u obrubníku zastavuje Petersonovo auto, dlouhý černobílý tvar v mlze na okně. Peterson přešel přes chodník. Jeho manželka s ním nebyla. Peterson předběhl frontu a vešel do bistra. Nikdo neprotestoval. Peterson měl na sobě uniformu.
Reacher zůstal sedět u stolu, Peterson si svlékl bundu a posadil se, v rozpačitém tichu, které prolomila až servírka s bločkem na objednávky v ruce. Bistro nepatřilo k podnikům, kde by zbýval čas na dlouhé pročítání jídelníčku. Peterson si objednal hamburger a vodu a Reacher smažený sýr a kávu. Reacher seděl obličejem k oknu a Peterson se otočil, podíval se ven a se spokojeným úsměvem se otočil zpátky.
„Já vím,“ řekl Reacher. „Je zamžené. Autobus je ale pěkně velký. Nepřehlédnu ho.“
„Neodjedete.“
„Ještě jsem se nerozhodl.“
„Kim nechtěla přijít. Vadí jí i davy.“
„Davy, nebo tenhle druh davu?“
„Obojí.“
Seděli u stolu pro čtyři, venku stála pořád fronta, ale nikdo si k nim nechtěl přisednout. Hosté vešli, rozhlédli se, udělali půl kroku a pak se zastavili a odvrátili pohled. Svět je rozdělený na dva tábory, na lidi, kteří mají policisty rádi, a na lidi, kteří je mají neradi. V armádě to bylo úplně stejné. Reacher jedl vedle prázdných židlí už mnohokrát, mnohokrát předtím.
Peterson se zeptal: „Co byste udělal na mém místě?“
„S čím?“
„S oddělením.“
„Není vaše.“
„Jsem další na řadě.“
„Začal bych s pořádným výcvikem. Pak bych se dohodl s vězením na změně smlouvy. Ten jejich krizový plán je naprosto neudržitelný.“
„Včera fungoval velice dobře, až na tu záležitost s paní Salterovou.“
„Přesně to mám na mysli. Fungoval dobře, až na to, že nefungoval. Musíte počítat s nepředvídatelnými událostmi.“
„Nejsem politik.“
„Povězte mi, prosím, že je tam zakotveno zkušební období.“
„Ano, je. Tvrdí ale, že budou naši pomoc potřebovat jen vzácně. A když zvládneme tenhle měsíc s paní Salterovou, nebude to pro nás mít žádné další negativní důsledky.“
Dál už se nebavili. Peterson zmlkl a Reacher neměl co říct. Bez Kim to byla úplně zbytečná akce. Ale jídlo chutnalo dobře. Káva byla čerstvá. Jinak by to ani nešlo, při počtu hostů, kteří se tam střídali. Za pultem stály tři termosky a všechny tři byly permanentně v provozu. Sendviče byly dobře opečené a Reacher potřeboval kalorie. Jako když se hází uhlí do pece. Neustálá zima měla stejný účinek jako neustálá dieta. Reacher chápal, proč vypadají všichni místní stejně, světlovlasí a štíhlí. Světlovlasí, protože to měli zakódováno v genech. Hubení, protože jim polovinu roku mrzly zadky.
Reacher dojedl jako první, po něm Peterson a hned se na ně obrátily chtivé pohledy lidí ve frontě u dveří. Tak Reacher zaplatil a nechal velkorysé spropitné, což mu vyneslo úsměv od unavené servírky. Pak vyšli s Petersonem na chodník, právě včas, aby zahlédli, jak na policejní parkoviště vjíždí velký žlutý autobus.
Autobus měl stejnou velikost a tvar jako ten, který před dvěma dny havaroval. Stejné vybavení. Slepá okna vzadu, kde se nacházela toaleta. Stejný počet sedadel. Stejné dveře. Zajel na parkoviště ze severu, takže zastavil s dveřmi na opačné straně od vestibulu policejní stanice. Reacher s Petersonem se zastavili na náměstí s větrem v zádech a sledovali, jak se ze stanice sune tenká linka nabalených staříků a obchází autobus. Probíhalo vděčné loučení. Místní lidé, potřásání rukama, objímání, výměna adres a telefonních čísel. Reacher zahlédl dámu se zlomenou klíční kostí. Měla na sobě kabát s prázdným rukávem. Zaznamenal dámu s prasklým zápěstím. Držela si ruku a někdo jiný jí nesl tašku. Většina staříků už byla bez obvazů. Všechny řezné rány se zahojily. Nový řidič se předkláněl a ukládal zavazadla do prostoru pod podlahou. Staříci kolem něj jeden po druhém procházeli a s rukama opatrně položenýma na zábradlí pomalu nastupovali po schodech. Reacher je viděl okénky, bílé kuličky bavlny postupující uličkou, zastavující se, vybírající si místa a usedající na sedadla.
Jako poslední nastoupil Jay Knox, kdysi řidič, nyní pouhý pasažér. Prošel uličkou a sedl si k okénku tři řady za posledními ze staříků. Na Reacherovo místo. Blízko u zadních kol, kde to nejvíc hází. Proč cestovat, když to člověk necítí.
Nový řidič zavřel úložný prostor a vyhoupl se po schodech. O vteřinu později se za ním s mlasknutím zavřely dveře. Naskočil motor. Ozvalo se rachtání velkého dieselu. Uvolnily se vzduchové brzdy a zapadla rychlost. Motor se rozeřval a autobus se pohnul dopředu, pryč z parkoviště na silnici. Nepřátelsky na něj útočil ledový vítr. Autobus zahnul na jih k dálnici. Reacher ho sledoval, dokud nezmizel z dohledu.
Peterson ho poplácal po zádech.
Reacher pravil: „Jediný dosažitelný dopravní prostředek právě odjel beze mě. Porušil jsem celoživotní zvyk.“
Platón opět volal svému muži. Riziko, ale byl natolik dobrý analytik, aby věděl, že opatrnost se musí občas odložit stranou. Aby věděl, že není možné nabourat chronologii. Aby věděl, že nejvíc záleží na správném načasování. Hodiny odtikávají čas, ať už jste kdokoliv. Dokonce i Platón. Jeho muž se ohlásil.
Platón se zeptal: „Máte pro mě nějaké novinky?“
„Ještě ne. Promiňte.“
Platón se odmlčel. „Přijde mi snazší vykonat přidělený úkol, než se obtěžovat s hledáním výmluv, proč to nejde.“
„Tak to není.“
„Přijde mi, že se usilovně snažíte, abyste zachránil nesprávný život.“
„To není pravda.“
„Tak se soustřeďte na život, který chcete opravdu zachránit.“
Reacher se vrátil na stanici pěšky. Peterson autem. Setkali se ve ztichlém vestibulu a na vteřinu se tam zastavili. Neměli co na práci a oběma jim to bylo jasné. Pak vyšel ze své kanceláře Holland a sdělil: „Měli bychom se zajet podívat do toho tábora. Trochu si ho prohlédnout. Když je teď prázdný. Pořád je dost světla.“
