PATNÁCTÁ KAPITOLA
REACHER ODJEL S HOLLANDEM ZPÁTKY NA STANICI. Neoznačený crown vic se protlačil postranní ulicí, napojil se do vyježděných kolejí a zamířil hladce a bez problémů domů. Peterson čekal v místnosti pro mužstvo. Také se usmíval, stejně zeširoka, vděčně a šťastně, jako předtím Holland. Reacher se neusmíval. Měl vážné pochybnosti. Založené na trpké zkušenosti. Rychlé a snadné řešení závažného problému by bylo příliš krásné, než aby to mohla být pravda. A věci, které jsou příliš krásné, než aby mohly být pravda, také většinou pravda nejsou. Základní přírodní zákon.
Zeptal se: „Tak kdo střílel?“
Peterson odpověděl: „Jay Knox. Ten řidič.“
Reacher se tu verzi dozvěděl z druhé ruky tím, že ustoupil stranou a naslouchal, jak ji Peterson líčí Hollandovi. Před čtyřiceti minutami zahlédl policista v hlídkovém voze chodce brodícího se sněhem podél venkovské cesty kilometr a půl za městem. Peterson řekl, jak se ten policista z hlídkového vozu jmenuje, a označil ho za jednoho z nás. Patrně starý člen oddělení. Z jeho dobré půlky. Možná někdo, koho Holland skutečně zná. Policista dostal pokyn hlídkovat se zvýšenou ostražitostí, ale přesto si myslel, že se spíš jedná o ztroskotaného řidiče než o vraha. Zastavil a nabídl mu, že ho sveze. Chodec však zareagoval podivně. Nevrle, neochotně a odmítavě. Tak mu policista nasadil pouta a prohledal ho.
A našel v jeho kapse pistoli, devítimilimetr glock 17. Páchla, jako by se z ní nedávno střílelo, a v zásobníku chyběl jeden náboj.
Policista chodce zatkl a odvezl na stanici. Na příjmu v něm poznali řidiče autobusu. Vzali mu vzorky z rukou a oblečení, jestli na nich nemá stopy po výstřelu. Test dopadl pozitivně. Jay Knox vystřelil během několika uplynulých hodin ze zbraně. Glock byl plný jeho otisků. Přečetli mu jeho práva. Zavřeli ho do cely předběžného zadržení. Knox nepožádal o právníka.
Holland se šel na Knoxe podívat. S nedočkavostí, kterou už Reacher mnohokrát zažil. Jako by chvátal do zoologické. To se stávalo po všech velkých zatčeních. Lidé se chodili dívat na zatčeného, na chvíli se zastavili před mřížemi a vychutnávali si ho. Potom vždycky tvrdili, že zatčený má v obličeji něco, co jim od začátku připadalo podezřelé. Nebo se rozhovořili o banalitě zla. O tom, že se nikdy nedá spolehlivě poznat na první pohled.
Peterson zůstal v místnosti pro mužstvo. V duchu spojoval volné konce. S nedočkavostí, kterou Reacher také znal. S nebezpečnou nedočkavostí. Když postupujete pozpátku, vidíte vždycky, co chcete vidět.
Reacher se zeptal: „Kolik zásahů v oběti?“
„Jeden,“ odpověděl Peterson. „Do hlavy.“
„Devítimilimetr?“
„Téměř určitě.“
„Je to běžný kalibr.“
„Já vím.“
„Souhlasí geografie?“
„Knox se pohyboval zhruba šest a půl kilometru od místa činu.“
„Pěšky? To je přece moc daleko.“
„Ve hře muselo být nějaké auto.“
„Proč?“
„Počkejte, až uvidíte ty fotografie.“
Fotografie dorazily o třicet minut později. Ve stejných deskách, jaké viděl Reacher večer předtím v Hollandově kanceláři. Stejný druh fotografií. Lesklé snímky dvacet na dvacet pět s vytištěnými popiskami v dolních rozích. Byla jich spousta. Barevné, ale přesto většinou šedobílé. Sníh na zemi, sníh ve vzduchu. Závěrka fotoaparátu zmrazila padající vločky do zvláštních tmavých vznášejících se tvarů, jako popel ze sopky, jako tečky a nečistoty.
První fotografie byl úvodní záběr z dálky, nasměrovaný ze západu na východ. Ukazoval zasněženou cestu se dvěma páry kolejí namáčknutými těsně ke středu vozovky. V kolejích směřujících na západ stálo nehnutě osamělé auto. Se zapnutými světly. Neodchýlilo se ani nezabočilo. Prostě se samo zastavilo, jako vlak na kolejích.
Druhá fotografie byla zabraná z asi o třicet metrů větší blízkosti. Odhalila tři věci. Za prvé, postavu na sedadle řidiče. Muže zachyceného pevně utaženým bezpečnostním pásem, s hlavou svěšenou dopředu. Za druhé, zadní okénko na straně spolujezdce potažené velkou růžovou skvrnou. Za třetí, panenský sníh na cestě a čtvery koleje. Neporušené čím…
