OSMNÁCTÁ KAPITOLA
REACHER POPOSEDL V KRESLE v chodbě a namítl: „To místo existuje. Stoprocentně. Kamení a očitým svědkům věřím víc než vojenským papírům.“
Hlas upozornil: „Ale na vlastní oči jste to kamení neviděl.“
„Zatím. Proč by si ale někdo něco takového vymýšlel?“
„V tom případě to místo musí být neuvěřitelně tajné. Postavili ho, ale nezanesli nikam do záznamů.“
„A pak přímo nad ním vybudovali tábor pro dělníky? To do sebe přece vůbec nezapadá.“
„Všechno se mění, tím to je. Před padesáti lety to byla přísně tajná akce a před pěti lety dávno zapomenutá. Typický scénář studené války. Patrně odtajněný na počátku devadesátých let.“
„Je mi jedno, kdy ho odtajnili. Chci jenom vědět, co to je.“
„Můžu nastoupit do letadla. Vy jste ale blíž.“
Reacher se zeptal: „Jak se vyvíjí váš případ?“
„Stále čekám. Což mě nenaplňuje optimismem. Zítra ráno se patrně rozpadne na kusy.“
„Vy budete pracovat celou noc?“
„Víte, jak to chodí.“
„Tak využijte prostoj. Podívejte se do seznamu částek schválených Kongresem. Účel bude pozměněný, ale ty peníze tam budou. Jako vždycky. Tímhle můžeme začít.“
„Víte, jak vysoký byl před padesáti lety rozpočet na obranu? Víte, kolik položek bylo vyplaceno?“
„Máte celou noc. Pátrejte po spojitosti s Jižní Dakotou, Sněmovna nebo Kongres. Nevidím tady žádnou velkou strategickou hodnotu, tak by to mohla být federální subvence místním úřadům za jejich politickou podporu.“
„Projít všechny tyhle záznamy je obrovská práce.“
„Co jste čekala? Život v bavlnce? Měla jste se nechat naverbovat k válečnému námořnictvu.“
„Uzavřeli jsme, Reachere, dohodu. Pamatujete se? Tak mi povězte o tom jednohvězdičkovém generálovi.“
„Mrháte časem.“
„Času mám víc než dost. Vy zníte, jako byste ho neměl.“
„Je to dlouhé vyprávění.“
„Ta jsou nejlepší. Zestručněte ho, jestli chcete, ale nevynechejte nic důležitého.“
„Volám z aparátu někoho jiného. Nechci, aby se mu to moc prodražilo.“
Hlas požádal: „Malý moment.“ Potom v telefonu cvaklo, na okamžik zavládlo mrtvé ticho a pak se hlas zase vrátil. „Teď voláte za vládní peníze.“
„Měla byste ty vládní peníze investovat spíš do mě.“
„Už se stalo. Před třiceti minutami jsem na to nasadila jednoho člověka. Udržujeme tady vysokou úroveň. Možná jste byl dobrý, ale věřte mi, že já jsem lepší.“
„To upřímně doufám.“
„Takže, za onoho času, k čemu došlo?“
Reacher se zarazil.
„Odjel jsem do Ruska,“ řekl. „Dost dlouho po pádu komunismu. Dostali jsme zvláštní pozvání navštívit jejich vojenské věznice. Nikdo netušil, z jakého důvodu. Generál však usoudil, proč ne? Tak jsme odletěli do Moskvy a nastoupili do vlaku na východ. Byla to velká obluda z časů Sovětského svazu se spacími kójemi a jídelním vozem. Strávili jsme v něm několik dní. Jídlo bylo odporné. Ale odporné způsobem, který nám přišel povědomý. Tak jsem se šel jednoho večera projít a zastavil jsem se v kuchyni. Servírovali americké MRE. Naše vlastní jídlo, určené k rychlé přípravě během bojového nasazení.“
„Americké vojenské potravinové dávky? V sovětském vlaku?“
„Správněji řečeno v ruském. V kuchyni měli kamna na uhlí. Samovary a všechno ostatní. Ohřívali v hrncích vodu, otvírali balíčky MRE a míchali je dohromady. Měli jich krabice a krabice.“
„Nepokusili se je schovat?“
„Kuchař nevěděl, co to je. Neuměl číst v angličtině. Patrně nedokázal vůbec číst.“
„Jak se tam naše MRE dostaly?“
„To je pohádka na zítra. Musíte se zase pustit do práce.“
„Čekám na telefonát.“
„Od koho?“
„To vám nemůžu prozradit.“
„Vím, že mi to chcete prozradit.“
„Z Fort Hood.“
„Kvůli čemu?“
„Pěchotní kapitán zabil svou manželku. Což se stává. Tohle ale nebyla obyčejná manželka. Pracovala pro Homeland Security. Je možné, že ten kapitán měl kontakty do zámoří. Kradl jí dokumenty a zabil ji, aby to zaretušoval.“
„Kam do zámoří?“
„Na lidi, kterým říkáme nevládní faktory.“
„Teroristi?“
„V každém případě teroristická organizace.“
„Hezké. Máte na dosah Bronzovou hvězdu.“
„Pokud se mi ho podaří chytit. Právě teď je na útěku.“
„Dejte …
