DVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA
CESTA ZPÁTKY PROBÍHALA stejně jako cesta do tábora, až na podivnou srážku v nízké rychlosti, ke které málem došlo na první odbočce. Reacher projel rychle po široké odklizené silnici, pomalu po třináctikilometrové zasněžené stužce a před odbočkou sundal nohu z plynu a pokusil se vypočítat nejlepší dráhu, která by ho dovedla doleva do vyjetých kolejích na staré silnici ubíhající souběžně s dálnicí na východ. V tu samou chvíli se však ve stejných kolejích objevila cisterna a pokusila se z nich vyjet doleva směrem k táboru. Bylo to zavalité vozidlo s firemním jménem na bocích. S petrolejem do kamen, benzinem do dodávek nebo naftou do generátoru. Přeřadilo na nižší převodový stupeň, velice brzy zabočilo a dostalo se napříč do Reacherova jízdního pruhu. Reacher zprudka zabrzdil a doufal, že se zakousnou sněhové řetězy, ale palubní elektronika crown vicu nedovolila, aby se zablokovala kola. Auto pokračovalo v cestě, za bouchání a mlácení brzdových ventilů. Cisterna se blížila. Reacher trhl volantem. Přední kola přestala držet a ustřelila. Přední levý roh crown vicu minul o dvě čísla zadek cisterny. Cisterna pokračovala s řevem dál, na nízký převodový stupeň, téměř krokem, zcela lhostejná. Reacher pozoroval ve zpětném zrcátku, jak mizí v dálce. Zůstal stát v pravém úhlu přes starou silnici, s předními koly v jedné z vyjetých kolejí směřujících na východ a se zadními v jedné z kolejí směřujících na západ. Musel se rozkolébat přeřazováním na drive a reverse a dupnout pořádně na plyn, aby se vysvobodil.
Policista ve voze hlídkujícím na začátku ulice Janet Salterové byl Kapler. Lepší než Montgomery z předešlého dne. Kapler si Reachera velice důkladně prohlédl a pak zacouval, aby ho pustil. Reacher zaparkoval těsně za druhým hlídkujícím autem a vyrazil ostrým krokem po příjezdové cestě. Denní policistka ho pustila dovnitř. Reacher se zeptal: „Klid na bojišti?“
Policistka odpověděla: „Zatím ano.“
„Jak se daří paní Salterové?“
„Dobře.“
„Půjdu se za ní podívat.“ Jako velitel Holland minulou noc a stejně zbytečně. Kdyby došlo k něčemu špatnému, policistky by takhle nečinně nepostávaly.
Denní hlídka sdělila: „Je v knihovně.“
Janet Salterová seděla ve svém obvyklém křesle. Tentokrát četla, starou knihu bez přebalu a s titulem příliš malým, než aby šel z dálky přečíst. Revolver měla stále v kapse. Reacher rozeznal jeho tvar. Janet Salterová vzhlédla a zeptala se: „Jednání v rukavičkách?“
Reacher opáčil. „V gumových, ne z kozinky. Méně na úrovni, ale nic, na co bych si mohl stěžovat.“
„Zjistil jste něco?“
„Spoustu.“
Reacher se vrátil do auta a rozjel se na policejní stanici. Na Petersona narazil v místnosti pro mužstvo. Oznámil mu: „Holland měl pravdu. Nechystají se vytáhnout na město. Jenom blufovali. Nebo někdo blufoval jejich jménem. Netušíme, kdo sem ve skutečnosti zavolal. Mohl to být dokonce ten střelec. Snažil se získat prostor a čas, zavést vás nesprávným směrem.“
„Ať už to byl kdokoliv, neuspěl. A my je teď všechny brzy zašijeme.“
„Musíte si ale pospíšit. Jsou na odjezdu.“
„To víte od nich?“
„Vzpomeňte si na ten telefonát z DEA. Prodával jste někdy dům?“
„Jednou.“
„Dal jste ho do pořádku, že ano? Aby vypadal opravdu dobře?“
„Natřel jsem obklad fasády.“
„Odklidili všechen sníh. Vypadá to tam jako ze škatulky. Oblečení mají poskládané v papírových krabicích. Téměř spotřebovali všechny zásoby. Ať už to místo patří komukoliv, prodává jim ho pod nohama.“
„Kdy se chystají vyrazit?“
„Brzy.“
„Bránili se vaší návštěvě?“
„Moc ne.“
„Uvěřili, že jste od armády?“
„Ani na minutu. Dostali ale pokyn, aby se do ničeho nemíchali. Nesmí se tam teď odehrát žádný konflikt. Neznámý majitel si nepřeje, aby došlo ke škodám na jeho vlastnictví.“
„Nikomu to tam nepatří. Je to státní pozemek.“
„Někomu ale vynáší. Proto si kdosi myslí, že mu patří. Motorkáři jsou jeho zaměstnanci. Včelí dělnice. A teď dostali rozkaz k pochodu. Přesouvají se na další projekt.“
„Mexičan Platón.“
„Například.“
Peterson …
