Ona (Lawrence Ferlinghetti)

Snový labyrint, lyrický román, experimentální novela – kritici se předhánějí v popisech nepopsatelného. Jakou asi energii v sobě měl jednačtyřicetiletý autor, když v roce 1960 psal Ji? Co ho pudilo vyprávět příběh uplynulého, snad sen přecházet z obrazu do obrazu a neklesnout hlasem po několik stránek? Jak vydržel chrlit představy a k přímé řeči se dostat až v polovině knížky? Paříž se střídá s Brooklynem a Florencií, kavárny s ateliéry, nábřeží s náměstími. Neuchopitelná Ona prchá i vzdává se, má tisíc podob, do cesty se pletou neustále se opakující motivy jako světlo, zrcadlo, okno, vítr, sperma, spláchnutý záchod, zmačkané noviny… Symbolismus, expresionismus a surrealismus v celé své kráse. Ferlinghettiho Ona potřebuje zvláštního čtenáře – snad básníka nebo malíře či herce. A konzumovat po kouskách, zastavit se a zasnít se. Být (jako autor) v té “správné” náladě, snad i číst nahlas a mít posluchače. Nechat na sebe působit představy, které text vyvolává. Do češtiny zdařile převedla Edita Drozdová.

Irena Přibylová, tamto.mysteria.cz

— 1 —

---

Hledal jsem hlavní postavu svého života, potácel se sem a tam, támhle jsem zaskočil na absint, jinde na kávu, šel jsem nekonečnou krajinou za denními duchy sebe sama, s hrůzou smrti a vzkříšení na jazyku. Možná jsem byl pouhým tupcem z obecenstva, co omylem zabloudil na scénu, když hledal program, co upustil pod sedadlo. Někam mi vypadl klíč, který vysvětloval děj, a bez programu herce nepoznáte, protože obličeje se proměňovaly, splývaly dohromady. Potom se na svém temném nasvíceném poli dali do pohybu, hráli svou podivnou noční hru, běhali za zatoulanými míči, rozmachovali se pálkami na holých nadhazovacích kopcích nebo dřepěli se svým nanicovatým náčiním za nějakým pálkařem. Byl jsem světový chytač, krčil jsem se tam se svým nanicovatým náčiním, tlustý příjemce. Přijímal jsem signály, vysílal signály na ostatní, dřepěl jsem a signální prsty mi viseli mezi nohama, sem tam jsem kýval penisákem a někoho přivolával. Všichni se přemístili příliš daleko, další postavy utekly, bílé celuloidové stíny, jako když se filmový pás vystaví světlu, a film utíkal pryč s nimi. Nemohl jsem je chytit, běžely ulicemi světa, až zůstala jediná postava, bílá hliněná postava, u které jsem začal, která mohla být mnou. Nebyla. Byla to ona.

— 2 —