Prolog
Natěsnaná galerie sledovala Sira Martina Freemana, jak vchází létacími dveřmi a přeje shromážděnému týmu dobré jitro. Operační sál číslo dvě v Univerzitní nemocnici, nyní jedné z nejmodernějších v Anglii, byl připraven ke své každodenní práci. Na galerii bylo nabito jako obvykle, když operoval Freeman. Dnes měl provádět dosti neobvyklou operaci, při níž bude téměř úplně rekonstruovat lidský obličej.
Freeman ohlásil, že se chystá napravit vážnou obličejovou deformaci novou technikou, a to vzbudilo rozsáhlý zájem. K převážně lékařskému osazenstvu na galerii přibyli dopisovatelé několika celostátních deníků. Řada dalších novinářů, kteří neměli žaludek na to, aby byli sami svědky takové operace, čekala na pooperační tiskovou konferenci, kterou Freeman slíbil. Kamery upevněné nad stolem byly připraveny zaznamenat průběh operace na videopásek pro potřeby budoucí výuky.
Freeman, v zeleném k nepoznání od ostatních, se rozhlédl a zvedl oči ke galerii. Pak ohlásil do mikrofonu připnutého na prsou, že pacientka je třiatřicetiletá žena.
„Slečna Marshová je deformovaná od narození,“ pravil úsečný, věcný hlas. „Její vzhled ji donutil strávit většinu života v ústavu. Přestože má normální inteligenci, vada čelisti způsobila, že není schopna artikulovat natolik dobře, aby jí rozuměl někdo, kdo ji důvěrně nezná. Bizarní povaha jejího vzhledu jí dosud bránila v jakémkoli společenském životě. Slečna Marshová žije v ústraní od doby, kdy si uvědomila, že se liší od ostatních lidí.“
Freeman kývl na anesteziologa, ten sejmul masku z tváře pacientky a natočil ji, aby na ni bylo vidět z galerie. Přestože obecenstvo tvořili profesionálové, ozvalo se nejedno mimovolné zajíknutí.
„Jak vidíte, pacientka má silně vyčnělou čelist, ale velice malé čelo. Mým záměrem je napravit obojí.“ Freeman počkal, dokud rozruch trochu neutichne. Reakce na jeho prohlášení mu nebyla nemilá. Jako většina chirurgů byl extrovert a rád budil pozornost. Členství téměř v každém existujícím vlivném lékařském výboru ho nijak nepodnítilo k pokoře. Jeho sebedůvěra se zračila v tom, jak tam stál s rukou v bok a jak při řeči zakláněl hlavu.
„K operaci přistoupím zevnitř úst,“ ohlásil Freeman. „Přeříznu dolní čelist po obou stranách a zprava i zleva odstraním stejný úsek kosti. Pacientčina brada tak ustoupí přibližně o pět centimetrů, a čelistní linie nabude běžnějšího tvaru. To další bude těžší.“ Freeman se odmlčel a oči mu potěšeně zajiskřily nad užaslým šumem, který vyvolal.
„Chceme-li dát slečně Marshové čelo, musíme jí vlastně dočasně oddělit tvář od lebky. Měkké tkáně budou odpreparovány, aby bylo možno implantovat protézu čela. Pak bude protéza opět překryta měkkými tkáněmi. Půjde-li všechno dobře, slečna Marshová se probudí jako jiná žena bez viditelných jizev, které by svědčily o tom, čím prošla.“
Galerií se rozlehl další šum. Ta žena má poprvé v životě vypadat normálně. Diváci se pokoušeli představit si, co to pro ni bude znamenat, ale bylo to nad jejich síly. Až do nynějška musel být její život peklem: byla to cirkusová zrůda, lidský mutant, který mohl budit jen odpor v každém, kdo se na něj podíval. Nyní se to během několika hodin změní. Až vyjde z nemocnice, bude moci chodit na nákup, procházet se parkem, krmit kachny a nikdo si jí ani nevšimne.
„Jak je na tom?“ tázal se Freeman anesteziologa.
„Spí jak dřevo,“ opáčila postava v zeleném, sedící pacientce u hlavy. Pro názornost kývl muž směrem k řadě monitorů, kde po každém pravidelném zeleném zášlehu následovalo nevtíravé pípnutí.
„Začnu,“ řekl Freeman a natáhl ruku.
Sálová sestra mu vtiskla do ruky první nástroj.
Ostatní mlčeli, zatímco Freeman pronášel řadu jednoslabičných pokynů a sestra vždy rychle a nevzrušeně vyhověla.
„Tampony, prosím,“ řekl Freeman, ustoupil o krok od stolu a vzhlédl ke galerii. Jeho asistentka vysoušela krev z operovaného místa a Freeman zatím říkal: „Běžná přístupová procedura. Nyní přeříznu kost v úhlu pětačtyřiceti stupňů.“
Někdo na galerii se zeptal na úhel a Fre…
