14
Když Steven naslouchal ponurému vyzvánění umíráčku, zmocnila se ho myšlenka na to, že možná odzvonil všemu, co se kdy naučil o mechanismech virové infekce. Žádný z nich mu teď totiž nedával smysl. Viry potřebují živého hostitele, aby mohly přežít a množit se. Nemají schopnost vést nezávislou existenci, ani jako jednoduchá spící spára, tak jak to dovedou některé bakterie. Sestra Mary musela chytit infekci od nějakého živého zdroje, jinak bude třeba od základu přepracovat učebnice. Při té myšlence se musel usmát. Učebnice jsou opravdu stále přepisovány, děje se to pokaždé, když se objeví nějaký nový fakt, který zaujme pozici expertního názoru.
Steven byl odhodlán držet se logické linie. Žádná z ostatních jeptišek neonemocněla, takže to Mary Xavier musela získat mimo klášter. Zůstává ovšem ten malý nepříjemný fakt, že mimo klášter nebyla celých devět měsíců. Steven zoufale zaklel, sklonil hlavu a opřel se čelem o volant. Zvuk zvonu a bubnování deště na střechu se mu nepřestávaly posmívat.
Z náhlého impulzu se rozhodl, že pojede do Hullu a vyptá se v Nemocnici svatého Tomáše, jakou nemocí sestra Mary trpěla a na co byla posléze operována. Nevěděl sice, jak by mu to mohlo pomoct, ale aspoň o pacientce, která je divokou kartou, nashromáždí víc informací. Dokud se neobjeví nějaké odpovědi, nikdo nemůže říct, co je relevantní, a co ne. A konečně, dělat aspoň něco je lepší než nedělat nic.
Pan Clifford Sykes-Taylor, člen Královské lékařské společnosti, rozhodně nepovažoval za vhodné, aby cokoli prozrazoval o svém pacientovi, a vyjádřil to naprosto nesmlouvavými slovy. Steven si vyslechl přednášku o zanedbávání principů lékařského tajemství a o narušování vztahů mezi lékařem a pacientem. Sykes-Taylor byl malý a podsaditý, ale plný sebedůvěry a jeho hřmící hlas neodpovídal jeho výšce. V uplatnění vlastní osobnosti mu zřejmě pomáhal tečkovaný motýlek.
Steven uvažoval, že sice nejspíš potřebuje bedýnku, na které stojí během operace, ale nikdo si rozhodně nemůže stěžovat, že ho špatně slyší.
„Já však mám plné oprávnění vám tyto otázky položit,“ podotkl klidně.
Sykes-Taylor vzdychl a řekl: „No ano, oprávnění, ano, ovšem, oprávnění, pořád jen samé oprávnění. Ale musím říct, že se mi uplatňování nějakého oprávnění v této věci vůbec nezamlouvá. Vidím v tom zradu pacientovy důvěry a podle mých pravidel je pacient na prvním místě. Zatím jste mi nepředložil jediný dobrý důvod, proč bych vám měl cokoli povědět.“
„Pokud si to přejete, dám vám hned tři,“ prohlásil Steven. „Za prvé, jsem lékař stejně jako vy a ta informace se nedostane dál. Za druhé, zákon mi dává právo vás k tomu přinutit, když bude třeba. A za třetí, vaše pacientka je mrtvá. Před hodinou zemřela.“
Sykes-Taylor se zatvářil zaraženě a pak vyplašeně. „Doufám, že jste mi sem nepřišel tvrdit, že moje operace sehrála v její smrti nějakou úlohu?“ zeptal se ostražitě a přešel do obrany.
Tak tohle je epitaf lékaře nad mrtvým pacientem, pomyslel si Steven. „Ne, pane Sykesi-Taylore, nic takového nechci tvrdit. Ale nutně potřebuju vědět, proč vlastně sestra Mary Xavier potřebovala vaše služby?“
Na Sykes-Taylorově tváři se rozhostil výraz úlevy. „Dneska vás lidé žalují i za to, že jste se na ně křivě podíval,“ vysvětlil a poprvé se mu podařilo napolo se usmát. „To zatracené zákonné pojištění vyrostlo v posledním roce až do nebe, to vám můžu říct. Někdy se sám divím, proč se vůbec namáhám ty parchanty operovat, když vezmu v úvahu vděk, který se mi za to dostane.“
Stevena udivil ten náhlý úpadek starostlivosti o blaho pacientů, ale ve vlastním zájmu se rozhodl to nekomentovat. Sykes-Taylor už totiž vstal a otevřel svou kartotéku. Vrátil se ke stolu, rozevřel tlusté lepenkové desky, nasadil si brýle na čtení a začal referovat.
„Ach ano, ta milá sestřička měla problém se srdíčkem – už to trvalo asi pět let. Projevovalo se to obvyklými příznaky, poklesem výkonnosti, dušností a tak dále. Diagnóz byla stanovena jako nedostatečnost mitrální chlopně – pracovala jen asi na se…
