11
„Tobě něco vrtá hlavou,“ konstatovala Kate, když viděla, jak se Sandy rýpá v jídle na svém talíři. Už potřetí obracel vidličkou jedno sousto šťouchaných brambor.
„Hmm,“ zahučel.
„No tak ven s tím,“ naléhala Kate.
„Leží mi v hlavě, jak Amanda včera špatně vypadala. Opravdu mě to vzalo. Najisto jsem počítal, že jí bude líp, a ne hůř. A vidět ji takhle, bylo tak…“
„Ale dneska jí už přece bylo líp,“ skočila mu do řeči Kate. „Přesně jak to řekla ta sestra, a že jí zítra bude pravděpodobně ještě líp. Uvidíš. Jsou s ni moc spokojení. Včera to bylo prostě kvůli těm testům, co jí museli dělat.“
„Ale vždyť nebylo třeba, aby je dělali. To je právě to. Imunotypizaci už měla přece hotovou. Musejí to přece mít v záznamech. Tak proč ji znovu trápili s takovou bolesti?“
Kate zavrtěla hlavou, jako by jí taková otázka připadala nerozumná. „Ty sice o těchhle věcech víš daleko víc než já,“ řekla, „ale ta sestra povídala, že se jedná jen o rutinní postupy, aby zjistili její imuno- co já vím.“
„Imunologický vzorec. Ano, to já vím, jenže to už udělali předtím. Krevní skupinu, tkáňový typ, to všechno už měla hotové. Vlastně to museli provést, aby ji mohli zařadit do transplantačního registru. Tak proč musela to trápení s punkcí kostní dřeně prodělávat znova?“
Kate pokrčila rameny a poznamenala: „Víš, já radši věřím, že v nemocnici to vědí nejlíp.“
„Na to nemocnice spoléhají,“ prohlásil Sandy trpce.
„Kdo z nás je potom za cynika?“ nadhodila Kate s lišáckým úsměvem.
Trochu se uvolnil: „Dobrá, možná si dělám zbytečně těžkou hlavu, ale uvědom si, že pracuju ve špitále. Vim, že nejsou všichni neomylní. Dochází k všelijakým záměnám, dělají se chyby, ordinují se nesprávné testy, dochází k předávkování. Když se to tak vezme, je to nejnebezpečnější prostředí na světě. Zásobárny infekce, co předstírají, že jsou vrcholem hygieny a sterility.“
Tohle všechno si Kate už vyslechla mockrát. „Hele, jestli tě ten test tak žere, proč si nedomluvíš schůzku s některým z těch doktorů a nezeptáš se rovnou jich? Jsem si jistá, že ti to rádi vysvětli.“
„Asi proto, že nechci vypadat jako nějaký rejpal. Léčí nám dítě zadarmo a představují tu nejlepší šanci, jakou může mít, možná dokonce jedinou. Vypadalo by to jako nevděčnost, a já nevděčný nejsem, to mi věř.“
„Já si myslím, že když se jen zdvořile zeptáš, nemůže se nic stát. Koneckonců jsi taky z oboru, když se to tak veme.“
„Tohle nemocnice nesnášejí ze všeho nejvíc,“ řekl Sandy. „Těm je milejší, když jejich pacienti a příbuzní nevědí vůbec nic, a tím pádem bez námitek spolknou všechno, co se špitálu zlíbí jim napovídat.“
„No dobrá, když se tedy nechceš ptát jich, proč by ses na to nezeptal Cliva Turnera? Ten možná bude vědět, proč ty testy zopakovali. K nám se choval vždycky moc hezky a proti tomu, co udělal, snad nic nenamítáš.“
„Vidíš, to je dobrý nápad,“ souhlasil nadšeně. „To bych mohl zkusit. Vlastně,“ podíval se na hodinky, „vlastně bych ho mohl stihnout hned teď.“
„Mám pro vás na lince doktora Turnera,“ řekl hlas v nemocnici.
„Doktor Turner.“
„Clive, tady je Sandy Chapman.“
„Dobrý den. Zrovna jsem na vás ráno myslel. Jakpak se daří Amandě?“
„Proto vlastně volám. Když jsme za ní včera přišli, byla na tom moc špatně a ošetřovatelka nám řekla, že jí přerušili dialýzu, aby jí mohli udělat nějaké testy, včetně punkce kostní dřeně.“
„Punkce kostní dřeně?“
„Taky se mi to nezdálo,“ řekl Sandy, který z Turnerova hlasu poznal, že ho to překvapilo. „Ta sestřička tvrdila, že to u pacientů před transplantací není nic neobvyklého. Já jsem ji upozornil, že Amandě už všechny tyhle testy udělali, ale pochybuju, že jí to došlo. Nechtěl jsem, aby mi zavolali doktory, protože bych nerad dělal nějaký poprask, ale na druhé straně bych opravdu rád věděl, proč ji tomu všemu podrobili znova. Myslel jsem si, že vy o tom třeba něco víte?“
„Je mi to trapné, ale musím přiznat, že nevím,“ odpověděl Turner. „Všechny Amandiny imunologické údaje jsou známy a už jsme je zaznamenali do registru.“
„To jsem si…
