Devatenáctá kapitola
Při západu slunce projížděl Harald po kodaňském nábřeží. Špinavá voda přístavu byla za denního světla olejově šedá, ale nyní zářila odrazem zapadajícího slunce; rudá a žlutá obloha byla rozbita vlnkami do spousty barevných skvrn jako od tahů štětce.
Zastavil motocykl u řady náklaďáků Daimler-Benz, částečně naložených dřevem z norské nákladní lodě. Rolička filmu v kapse ho najednou začala pálit do stehna. Strčil ruku do kapsy a řekl si, že nesmí zpanikařit. Nikdo ho z ničeho zlého nepodezírá – a motorka bude v blízkosti vojáků v bezpečí. Zaparkoval hned u kamionů.
Když tu byl naposledy, byl opilý, a teď se zoufale snažil vzpomenout si, kde je džezový klub. Kráčel podél řady skladišť a hospod. Romantická záře zapadajícího slunce přeměnila ušmudlané budovy stejně jako špinavou přístavní hladinu. Konečně zpozoroval nápis DÁNSKÝ INSTITUT LIDOVÝCH PÍSNÍ A TANCŮ. Sešel po schodech do suterénu a strčil do dveří. Otevřeno.
Bylo teprve deset hodin, příliš brzy na noční klub, a v klubu bylo poloprázdno. Nikdo nehrál na piano se skvrnami od piva na malém pódiu. Harald přešel místností k baru a bedlivě si prohlížel tváře. Ke svému zklamání nikoho nepoznával.
Barman měl kolem hlavy uvázaný kus hadru jako cikán. Unaveně kývl na Haralda, který nepřipomínal obvyklé zákazníky. „Viděl jste dnes Betsy?“ zeptal se Harald.
Barman si oddechl. Řekl si, že Harald je zřejmě jen další mladík hledající prostitutku. „Někde tu je,“ řekl. Harald se posadil na stoličku. „Počkám.“
„Tamhle je Trude,“ poradil ochotně barman. Harald se podíval naznačeným směrem a viděl blondýnu pijící ze sklenice umazané od rtěnky. Zavrtěl hlavou. „Já chci Betsy.“
„Tyhle záležitosti jsou moc důvěrný,“ poznamenal moudře barman. Harald potlačil úsměv nad zjevným významem poznámky. Co může být důvěrnějšího než pohlavní styk? „To je tedy pravda,“ řekl. Jsou rozhovory v hospodě vždycky tak hloupé? „Napijete se něčeho, než se dočkáte?“
„Pivo, prosím.“
„S panákem?“
„Ne, díky.“ Myšlenka na akvavit mu pořád ještě zvedala žaludek. Zadumaně upíjel pivo. Celý den strávil přemýšlením o vážnosti situace. Přítomnost policie v Arnově úkrytu určitě znamená, že už ho našli. Pokud nějakým zázrakem unikl zatčení, může se ukrývat najediném místě ve zřícenině kláštera v Kirstenslotu. Proto tam Harald jel. Nikdo tam nebyl. Několik hodin seděl na podlaze kostela a střídavě truchlil nad bratrovým osudem a pokoušel se vymyslet, co by teď měl udělat.
Jestliže má dokončit úkol, který začal Arne, musí během příštích jedenácti dní dostat film do Londýna. Arne na to musel mít nějaký plán, ale Harald ten plán neznal a ani nemohl přijít na způsob, jak to zjistit. Takže musí vymyslet vlastní plán.
Zvažoval, že by prostě dal negativ do obálky a poslal ji na britské vyslanectví ve Stockholmu. Ale byl si jistý, že veškerou poštu na tuto adresu cenzoři běžně otevírají.
Neměl to štěstí, že by se znal s někým z malé skupiny lidí cestujících legitimně mezi Dánskem a Švédskem. Mohl také jednoduše zajít na molo trajektu v Kodani nebo do Elsinoru na stanici vlaků, které trajekt převážel, a požádat některého cestujícího, aby vzal obálku s sebou, ale to se zdálo skoro stejně riskantní, jako ji poslat. Když si tak týral mozek celý den, došel k závěru, že to bude muset udělat sám.
Ovšem nemohl to udělat otevřeně. Nedostane povolení k vycestování, když je teď jeho bratr známý špion. Bude muset najít ilegální trasu. Dánské lodě jezdily denně mezi Dánskem a Švédskem. Musí být nějaký způsob, jak se na jednu nalodit a na druhé straně nepozorovaně vyklouznout. Práci na lodi nedostane – námořníci mají zvláštní osobní doklady. Ale podsvětí vždycky něco podniká kolem doků: pašování, krádeže, prostituce, drogy. Bude tedy muset navázat kontakt se zločinci a najít někoho ochotného propašovat ho do Švédska.
Když se odpoledne začalo ochlazovat a dlážděná podlaha kláštera začala studit, musel si zase sednout na motorku a vrátit se do džezového klubu v naději, že uvidí jediného zločince, s nímž se…
