Dvacátá sedmá kapitola
Hornet Moth byl připraven k letu.
Harald namontoval nová lanka, která si přivezl z Vodalu. Jeho posledním úkolem bylo spravit prasklou pneumatiku. S pomocí zvedáku z rollse letadlo nadzvedl. Potom kolo odnesl do nejbližší garáže a zaplatil mechanikovi, aby pneumatiku zalepil. Vymyslel si metodu, jak doplnit palivo za letu: rozbil okénko kabiny a protáhl otvorem hadici, kterou vložil do otvoru nádrže. Nakonec roztáhl křídla a upevnil je do letové polohy jednoduchými ocelovými závlačkami, které u křídel byly. Nyní letadlo zaplnilo celou šíři kostela.
Nahlédl dovnitř. Byl klidný den s lehkým vánkem a nepravidelnými nízkými mraky, které by pomohly skrýt Horneta před Luftwaffe. Poletí dnes večer.
Žaludek se mu stáhl nervozitou, když na to pomyslel. Prosté kroužení v letadle Tiger Moth na letecké škole ve Vodalu se tehdy zdálo být hrůzostrašným dobrodružstvím. Nyní měl v plánu uletět stovky kilometrů nad volným mořem.
Letadlo jako Hornet Moth by se mělo držet u pobřeží, aby v případě potíží mohlo doplachtit na pevnou zem. Když odtud létali do Anglie, bylo teoreticky možné sledovat pobřeží Dánska, Německa, Holandska, Belgie a Francie. Ale Harald a Karen poletí nad mořem vzdáleni mnoho kilometrů od území okupovaného Německem. Kdyby se jim něco stalo, neměli by kam doletět.
Harald si stále ještě dělal starosti, když oknem vklouzla Karen s košíkem, jako Červená Karkulka. Při pohledu na ni mu srdce radostí poskočilo. Celý den, zatímco pracoval na letadle, přemýšlel o tom, jak se dnes časně ráno líbali po krádeži benzinu. Konečky prstů se dotýkal svých rtů, aby si to znovu připomněl.
Teď se Karen podívala na letoun a udělala: „Je!“
Měl radost, že ji tak překvapil. „Hezké, že jo?“
„Ale takhle ho skrz vrata nedostaneš.“
„Já vím. Budu muset křídla zase složit a venku je roztáhnout.“
„Tak proč jsi je teď upevnil?“
„Cvičně. Podruhé už mi to půjde rychleji.“
„Jak rychle?“
„To nevím jistě.“
„A co vojáci? Jestli nás uvidí… „ „Ti budou spát.“
Tvářila se vážně. „Jsme připraveni, viď?“
„Jsme připraveni.“
„Kdy poletíme?“
„Ovšemže dnes večer.“
„Ach, bože!“
„Čekání jen zvyšuje pravděpodobnost, že nás objeví, než odtud zmizíme.“
„Já vím, ale…“
„Co?“
„Asi jsem si neuvědomila, že to přijde tak brzy.“ Z košíku vytáhla balíček a roztržitě mu ho podala. „Přinesla jsem ti studené hovězí.“ Každý večer ho tak krmila.
„Díky.“ Pozorně si ji prohlížel. „Nerozmyslela sis to náhodou, že ne?“
Rázně zavrtěla hlavou. „Ne. Jen jsem si připomněla, že to jsou tři roky, co jsem naposledy seděla na sedadle pilota.“
Šel k pracovnímu stolu a vybral si tam malou sekyrku a klubko pevného provazu. Zastrčil oboje do skřínky pod palubní deskou letadla.
Karen se zeptala: „K čemu to je?“
„Napadlo mě, že jestli přistaneme do moře, letadlo se vahou motoru potopí. Ale samotná křídla by plavala. Takže když je odsekneme, můžeme je svázat a udělat si z nich nouzový vor.“
„V Severním moři? Myslím, že bychom tam brzy zemřeli chladem.“
„Je to lepší, než se utopit.“
Otřásla se. „Když to říkáš.“
„Měli bychom si vzít nějaké suchary a pár lahví vody.“
„Seberu něco v kuchyni. A když ses zmínil o vodě… budeme ve vzduchu víc než šest hodin.“
„A co?“
„Jak budeme čurat?“
„Otevřeme si dvířka a budeme doufat, že se to povede.“
„Tobě se to povídá.“ Zašklebil se. „Promiň.“
Rozhlédla se kolem a sebrala hromádku starých novin. „Dej je dovnitř.“
„K čemu?“
„Když budu muset čurat.“
Tázavě svraštil čelo. „Já nechápu, jak…“
„Modli se, abys to nemusel zažít.“
Položil noviny na sedačku.
„Máme nějaké mapy?“ zeptala se.
„Ne. Usoudil jsem, že prostě poletíme na západ, dokud neuvidíme zem, a to bude Anglie.“
Zavrtěla hlavou. „Ze vzduchu je dost těžké poznat, kde jsi. Občas jsem se ztratila, když jsem létala jen tady. A co když nás to odfoukne z kurzu?
Omylem bychom mohli přistát ve Francii.“
„Bože můj, to mě nenapadlo.“
Jediný způsob, jak si ověřit polohu, je porovnávat charakter terénu pod sebou s mapou. Podívám se, co máme doma.“
„Dob…
