ČÁST PRVNÍ
5.00
Raketa Jupiter C stojí na odpalovací rampě komplexu 26 na mysu Canaveral. Kvůli utajení je zahalena obrovskými plachtami, které skrývají vše kromě koncové části – ta patří dobře známé armádní raketě Redstone. Jenže zakrytý zbytek je naprosto jedinečný…
Probudil se s úlekem.
Ještě hůř: byl vyděšený. Srdce mu bušilo, přerývaně dýchal a tělo měl ztuhlé. Bylo to jako zlý sen, až na to, že probuzení mu nepřineslo žádnou úlevu. Cítil, že se stalo něco hrozného, ale nevěděl co.
Otevřel oči. Slabé světlo ze sousední místnosti tlumeně osvětlovalo okolí, takže nejasně rozeznával jakési povědomé, ale pochmurné tvary. Kdesi nedaleko protékala v nádrži voda.
Pokusil se nabýt klidu. Polkl, začal pravidelně dýchat a zkusil souvisle přemýšlet. Ležel na tvrdé podlaze. Byla mu zima, všechno ho bolelo a měl jakousi kocovinu – bolest hlavy, sucho v ústech a pocit na zvracení.
Posadil se zpříma a roztřásl se úzkostí. Ucítil nepříjemný zápach mokré podlahy umyté silným dezinfekčním prostředkem. Rozeznal obrysy řady umývadel.
Byl na veřejném záchodě.
Pocítil zhnusení. Spal na podlaze pánského záchodu. Co se mu sakra přihodilo? Soustředil se. Byl oblečený, na sobě měl jakýsi svrchník a těžké boty, ale nějak cítil, že to není jeho oblečení. Panika ustupovala, ale nahrazoval ji hlubší strach, méně hysterický, avšak racionálnější. Přihodilo se mu něco moc zlého.
Potřeboval světlo.
Postavil se na nohy. Rozhlédl se kolem sebe, mžoural do tmy a odhadoval, kde asi jsou dveře. S předpaženými pažemi – pro případ neviditelných překážek – se došoural ke zdi. Pak se posunoval bokem jako krab a rukama šmátral před sebou. Narazil na chladný sklovitý povrch a usoudil, že to je zrcadlo; potom nahmatal válec s ručníky a kovovou krabici – patrně mincovní automat. Konečky prstů se nakonec dotkly vypínače; rozsvítil.
Jasné světlo zaplavilo stěny obložené bílými dlaždicemi, betonovou podlahu a řadu záchodových kabin s otevřenými dveřmi. V koutě leželo něco, co vypadalo jako ranec starých hadrů. Zeptal se v duchu, jak se sem dostal. Usilovně se soustředil. Co se to včera v noci stalo? Nemohl si vzpomenout.
Hysterický strach se začal vracet, když si uvědomil, že si nemůže vzpomenout vůbec na nic.
Stiskl zuby, aby nevykřikl. Včera… předevčírem… nic. Jak se jmenuje? Nevěděl.
Obrátil se k řadě umyvadel. Nad nimi bylo dlouhé zrcadlo. V něm spatřil potrhle vypadajícího špinavého vagabunda v hadrech, s rozcuchanými vlasy, umolousaným obličejem a vytřeštěnýma očima. Okamžik na toho vandráka zíral, pak ho zasáhlo strašlivé poznání. Se zděšeným výkřikem ucukl a muž v zrcadle učinil totéž. Ten pobuda byl on sám.
Další příliv paniky už nezvládl. Otevřel ústa a hlasem, který se třásl hrůzou, vykřikl: „Kdo jsem?“
Ranec starých hadrů se zahýbal. Převrátil se, objevil se obličej a otrávený hlas zamumlal: „Jsi vagan, Luku, zavři zobák.“
Jmenuje se Luke.
Byl za tu informaci dojemně vděčný. Jméno nebylo mnoho, ale aspoň o něco se mohl opřít. Upřel pohled na svého druha. Muž měl na sobě potrhaný tvídový plášť, převázaný v pase provazem. Umouněný mladý obličej vypadal vychytrale. Muž si promnul oči a zaskuhral: „Bolí mě palice.“
Luke se zeptal: „Kdo jsi?“
„Jsem Pete, ty pako, jsi snad slepej?“
„Já –“ Luke polkl, aby zadržel paniku. „Ztratil jsem paměť!“
„Vůbec se nedivím. Včera jsi vychlastal skoro celou flašku. Zázrak, že ti zůstal aspoň kousek rozumu.“ Olízl si rty. „Málem jsem si toho vizoura ani nelíznul.“
Whisky by vysvětlovala tu kocovinu, pomyslel si Luke. „Proč bych ale pil celou láhev?“
Pete se výsměšně zachechtal. „Nejpitomější otázka, jakou jsem kdy slyšel. Přece aby ses vožral!“
Luke se zděsil. Je opilecký pobuda, který spí na veřejných záchodech.
Umíral žízní. Sklonil se nad umyvadlem, spustil studenou vodu a napil se z kohoutku. Udělalo se mu lépe. Otřel si ústa a pak se přiměl, aby se znovu podíval do zrcadla.
Obličej teď byl klidnější. Nepříčetný výraz zmizel a v tváři se zračil údiv a zmatek. Odraz ukazoval tém…
