17
Vzkaz dorazil den poté, co Elenin otec odešel do Jeruzaléma. U dveří zazvonil malý chlapec a podal jí obálku. Elen mu dala od cesty a přečetla si dopis. Byl stručný: ‚Má drahá Elen, sejdeme se v restauraci Oasis příští čtvrtek v 8 hodin. Moc se na vás těším. S láskou – Alex Wolff.‘ Na rozdíl od jeho mluvy působilo písmo toporně a vypadalo německy; možná ale jen zapracovala její fantazie. Čtvrtek, to je pozítří. Nevěděla, zda se má radovat nebo být vyděšená. Její první myšlenkou bylo zatelefonovat Vandamovi; pak si to rozmyslela.
Začala být strašně zvědavá na všechno, co se Vandama týkalo. Věděla o něm tak málo. Co dělá, když nechytá špióny? Poslouchá hudbu, sbírá známky, chodí na lov kachen? Zajímá se o poezii, architekturu nebo o starožitné koberce? Jak vypadá jeho domov? S kým žije? Jakou barvu má jeho pyžamo?
Chtěla zahladit jejich hádku a poznat, jak žije. Teď měla dobrou výmluvu, aby se s ním spojila, ale místo zavolání ho půjde navštívit domů.
Rozhodla se převléknout si šaty, pak usoudila, že se nejdříve vykoupe a nakonec dospěla k závěru, že si zároveň umyje vlasy. Seděla ve vaně a přemýšlela, jaké šaty obléci. Vzpomínala na příležitosti, při kterých Vandama viděla a pokoušela si vybavit, jaké šaty už měla na sobě. Určitě nikdy neviděl ty světle růžové s ramenními vycpávkami, co mají vpředu odshora dolů knoflíčky; ty jsou moc pěkné.
Maličko se navoněla a pak si oblékla hedvábné spodní prádlo, které jí věnoval Johnnie, a ve kterém se cítila velice žensky. Krátké vlasy jí už uschly, takže si sedla před zrcadlo, aby je rozčesala. Tmavé jemné kučery se po umytí krásně leskly. Vypadám báječně, pomyslela si a svůdně se na sebe usmála.
Vyšla z bytu a vzala s sebou Wolffův vzkaz. Vandama bude určitě zajímat jeho písmo. Zajímal se o každou maličkost týkající se Wolffa, možná proto, že se s ním nesetkal tváří v tvář, vyjma ve tmě nebo na dálku. Písmo bylo velice pečlivé, snadno čitelné; skoro připomínalo umělecké písmo. Vandam z něho určitě vyvodí nějaké závěry.
Zamířila do Garden City. Bylo sedm hodin. Vandam pracovával dlouho do večera, takže má času dost. Sluníčko stále silně pálilo, a tak mohla při chůzi vychutnávat jeho paprsky na ramenou a na nohou. Zapískala na ni skupinka vojáků. Ve své povznesené náladě se na ně usmála, takže za ní šli pár bloků, než nakonec zapadli do baru.
Cítila se vesele a bezstarostně. To byl ale výborný nápad jít k němu domů – daleko lepší, než sedět sama doma. Byla sama příliš často. Pro své milence existovala jen tehdy, když měli čas ji navštívit; přijala jejich postoj za svůj vlastní, takže když tam nebyli, cítila, že nemá co dělat, nemá žádnou roli, kterou by hrála, nemá kým být. Nyní s tím vším skončila. Zdálo se jí, že tím, že tohle udělala, tím, že ho jde bez pozvání navštívit, je sama sebou a ne jen osobou ve snu někoho jiného. Působilo jí to přímo závrať.
Dům našla snadno. Byla to malá vilka ve francouzském koloniálním stylu, všude samý sloup a vysoká okna. Od bílého kamene se večerní slunko odráželo s pronikavou září. Přešla přes krátkou příjezdovou cestu, zazvonila na zvonek a zůstala stát ve stínu sloupoví.
Dveře otevřel postarší plešatý Egypťan. „Dobrý večer, paní,“ pozdravil jako anglický komorník.
„Chtěla bych mluvit s majorem Vandamem,“ řekla Elen. „Jmenuji se Elen Fontanová.“
„Major se ještě nevrátil domů, paní.“ Sluha se rozmýšlel.
„Snad bych na něho mohla počkat,“ navrhla Elen.
„Zajisté, paní.“
Ustoupil stranou, aby mohla vstoupit.
Překročila práh. Dychtivě a trochu nervózně se rozhlédla. Stála v chladné kachlíkované hale s vysokým stropem. Než to všechno stačila vstřebat, sluha řekl: „Pojďte za mnou, paní.“ Zavedl ji do přijímací haly. „Jmenuji se Gaafar. Kdybyste cokoli potřebovala, zazvoňte, prosím.“
„Děkuji vám, Gaafare.“
Sluha odešel. Elen byla vzrušená tím, že je ve Vandamově domě a o samotě, takže si to tu může prohlédnout. Přijímací hala byla vybavena obrovským mramorovým krbem a množstvím typicky anglického nábytku: z neznámých důvodů ji n…
