XVIII
Návrat do tábora – Vysvobození blbovo – Sarah Borginnisová – Osočení – Koupel v řece – Hlomozna v plamenech – James Robert v táboře – Další křest – Soudce a blázen.
Když vyjeli z yumského ležení, bylo sice nad ránem, ale stále ještě tma. Rak, Panna a Lev uháněli po ekliptice jižní nocí a na černé tváři nebes na severu žhnulo jako podpis čarodějky souhvězdí Kasiopeji. Po celonočním vyjednávání se s Yumy dohodli, že se rukou společnou zmocní přívozu. Odjížděli proti proudu řeky mezi stromy ušpiněnými velkou vodou a tiše spolu rozprávěli, jako by se vraceli pozdě z dýchánku, veselky či pohřbu.
Po rozednění objevily ženy u přívozu blbce v kleci. Shlukly se kolem něj a očividně je vůbec neděsilo, že je nahatý a tuze zasviněný. Začaly mu tiše broukat, pak se mezi sebou uradily, jedna z nich jménem Sarah Borginnisová se ujala vedení a společně se vydaly hledat blbova bratra. Byla to ohromná ženská s velkým rudým obličejem a řádně dala muži za vyučenou.
Jak se vůbec jmenujete? ptala se.
Cloyce Bell, madam.
A on.
Jmenuje se James Robert, ale nikdo mu tak neříká.
Co by na to řekla vaše matka, kdyby ho viděla v takovýmhle stavu.
To nevím. Matka je po smrti.
Že se nestydíte.
Nestydím, madam.
Nebuďte drzej.
To jsem neměl v úmyslu. Jestli ho chcete, klidně si ho vemte. Já vám ho věnuju. Už jsem pro něj udělal dost a víc udělat nemůžu.
Sakra, chlape, vy jste ale mizera. Otočila se k ostatním ženským.
Pojďte mi všecky pomoct. Musíme ho vykoupat a sehnat mu nějaký šaty. A skočte některá pro mejdlo.
Madam, ozval se blbův opatrovník.
Pojďte, odvezeme ho dolů k řece.
* * *
Toadvine a kluk šli zrovna kolem, když ženské táhly dvoukolák k vodě. Ustoupili jim z cesty a dívali se za nimi. Blb se držel mříží a při pohledu na vodu začal hýkat. Některé ženy se jaly pět chvalozpěv.
Kampak ho vezou? prohodil Toadvine.
Kluk neměl ponětí. Couvaly s vozíkem v hlubokém písku ke břehu řeky, pustily oj na zem a otevřely klec. Borginnisová si stoupla před blba.
Jamesi Roberte, polez ven.
Sáhla dovnitř a vzala ho za ruku. Upřeně přes ni civěl na vodu, pak k ní vztáhl ruce.
Z hloučku žen se ozvalo povzdechnutí. Pár z nich si mezitím vyhrnulo sukně, zakasalo je v pase, nyní stály v řece a očekávaly blba.
Pověsil se jí na krk a ona ho sundala z vozu. Jakmile se dotkl nohama země, otočil se k vodě. Žena byla upatlaná od výkalů, ale zjevně na to nedbala. Obrátila se k těm, co zůstaly na břehu.
Spalte ten krám, zavelela.
Kterási z nich zaběhla k ohni pro hořící poleno, a než zavedli Jamese Roberta do vody, klec na břehu vzplála.
Chytal se jich za sukně, sahal po nich zkřivenou prackou, mektal a slintal.
On se v tý kleci vidí, prohlašovaly.
Ale pšc. Když si člověk pomyslí, že v ní byl zavřenej, chudák malej, jak divoký zvíře.
Plameny z hořícího dvoukoláku v suchém vzduchu popraskávaly a ony zvuky jistojistě upoutaly blbovu pozornost, poněvadž tím směrem obrátil své kalné černé oči. Rozumí tomu, říkaly. Do jedné souhlasily. Borginnisová se přibrodila blíž, až se jí šaty vzdouvaly kolem těla, vzala ho na větší hloubku, podržela v obrovitých mocných rukou, byť měl tělo jako vzrostlý muž, a zavířila s ním ve vodě. Zvedla ho a něco mu polohlasem zabroukala. Na hladině se vznášely její světlé vlasy.
Jeho dřívější kumpáni ho toho večera zahlédli, jak sedí u ohně tuláků v hrubém vlněném obleku. Ostražitě otáčel hubeným krkem v límci příliš velké košile. Namastily mu vlasy a přilíply je k lebce, až vypadaly jako namalované. Donesly mu cukroví, on seděl u ohně, cintal a hleděl do plamenů, k jejich převelikému obdivu. Řeka si tekla ve tmě, nad pouští na východě vyšel měsíc stříbrošedý jako ryba a v chabém světle jim po bocích rozhodil stíny. Ohně dohořely a ve vzduchu visel šedý kouř obemknutý nocí. Za řekou štěkali kojotíci, psi v táboře zvedali hlavy a vrčeli. Borginnisová zavedla blba ke slamníku pod vozovou plachtou, svlékla ho, v novém spodním prádle ho zabalila do deky a vlepila mu pusu na dobrou noc. Tábor pomalu utichal. Když bl…
