EPILOG
Za úsvitu postupuje po pláni muž a kope jámu za jámou. Používá nástroj s dvojí rukojetí, zarazí ho v jámě a zažehne kámen v ní čepelí, jámu od jámy křeše oheň z kamene, jejž tam vložil Bůh. Na pláni za ním jdou tuláci hledající kosti i ti, kteří nehledají, trhaně se sunou ve světle coby strojky, jejichž pohyby hlídá nepokoj a ozub, jako by je krotila prozíravost či hloubavost, jež nemá vnitřní podstatu, a přecházejí jeden za druhým od jámy k jámě, jež se táhnou až ku hraně viditelné země, a spíše než úsilím o přetrvání je jejich postup ověřením principu, potvrzením posloupnosti a příčinnosti, jako by každá dokonale okrouhlá jáma vděčila za existenci jámě předešlé, vyhloubené v prérii, na níž jsou kosti, sběrači kostí a ti, kteří nesbírají. Vykřeše oheň v jámě a vytáhne čepel. Poté se všichni zase posunou.
McCARTHYHO PORCE SYROVÉHO MASA
NA TALÍŘI HISTORIE
V roce 1998 doprovodil měsíčník The Oxford American článek o Cormacu McCarthym ilustrací, na níž se na nebesích vznáší obrovská vázaná kniha, na jejímž hřbetě se skví výrazným písmem příjmení autora, a kolem ní se line svatozář. Na zakřiveném zemském povrchu stojí několik beztvarých postaviček vrhajících dlouhé stíny: většina v posvátném údivu vzpíná ke svazku ruce nebo mu kyne, ale na okraji najdeme také dvě siluety, které obdiv ostatních nesdílejí; dokonce se zdá, že jedna z nich odchází. Článek, o němž je řeč, napsal Hal Crowther, známý jižanský novinář, který již několik desetiletí píše kulturní sloupky, recenze a glosy do regionálních novin a časopisů, ale dlouhou dobu také pracoval pro celonárodní týdeníky Time a Newsweek. Crowther líčí své neplánované a nečekané setkání s McCarthym na jedné recepci v Severní Karolíně, ale především hodnotí Města na planině (Cities of the Plain, 1998), poslední díl „Hraničářské trilogie“, který tehdy právě vyšel. Při té příležitosti se vrací i k prvním dvěma svazkům této trilogie, Všichni krásní koně (All the Pretty Horses, 1992, česky 1995) a Hranice (The Crossing, 1994, česky 1997), a uzavírá své úvahy prosbou k autorovi: „Kéž by nám zase házel syrové maso, jako to dělával dřív.“
Největší porci „syrového masa“ McCarthy naservíroval publiku ve svém pátém románu Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě (Blood Meridian, or, The Evening Redness in the West, 1985), a přestože čtenáři jeho předešlých románů už mohli být na podobnou krmi připraveni, mnohým se zdálo, že tentokrát autor překročil mez únosnosti a vykreslil lidský úděl až příliš černě. Přitom brutální scény obsahovala již McCarthyho prvotina Sadař (The Orchard Keeper, 1965), o třech následujících jižanských románech, jež se všechny odehrávaly v Tennessee, ani nemluvě. Z nich poněkud vyčnívá Suttree (1979), dosud nejosobnější i nejosobitější autorovo dílo, jež je netypicky zasazeno do velkoměstského prostředí Knoxvillu, zatímco Vnější tmu (Outer Dark, 1968) a Dítě Boží (Child of God, 1973) je možno chápat jako logické a umělecky svébytné kroky směrem ke Krvavému poledníku.
Všechny výše zmíněné romány byly komerčně neúspěšné: nepomohlo ani to, že autorovým nakladatelským redaktorem byl Albert Erskine, jenž proslul spoluprací s Williamem Faulknerem. Recenzenti, často z řad autorových kolegů prozaiků, sice většinou nešetřili chválou, ale do povědomí širšího publika se McCarthy, jenž odmítal svá díla jakkoli propagovat a na veřejnosti se objevoval jen velmi sporadicky, nedostal. Zato již v roce 1981 obdržel lukrativní MacArthurovo stipendium přezdívané „grant pro génie“ ve výši 236 tisíc dolarů; předsedou poroty byl židovský prozaik Saul Bellow, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1976. Dotace umožnila McCarthymu usadit se v El Pasu a začít se studiem pramenů o událostech, jež tvoří historickou kostru Krvavého poledníku; dokonce se kvůli svému výzkumu naučil španělsky.
O McCarthym je známo, že se s dějištěm svých próz vždy pečlivě seznamuje a na vlastní oči poznává místa, o nichž se chystá psát. Před Krvavým poledníkem už jednu zkušenost s dílem popis…
