Pátý den
čtvrtek 1. června 1944
DEITER se pár hodin prospal v hotelu Frankfurt. Ve dvě ráno vstal a vinicemi zalitými měsíčním světlem, se rozjel do Sainte-Cécile. Před hradem zaparkoval. Nejprve šel do fotolaboratoře v suterénu. Požádal včera o dvě kopie Helikoptérovy fotografie Flick Clairetové a její reprodukce už tam visely přikolíčkované ke šňůře na prádlo. Sundal je ze šňůry, negativ strčil do kapsy a vyzvedl si originál, který musel být nepozorovaně vrácen Helikoptérovi. Sehnal kus papíru a napsal vzkaz pro Stéphanii: „Miláčku, až se bude Helikoptéra holit, dej mu, prosím tě, tohle do vnitřní kapsy u saka, aby to vypadalo, jako že mu to vypadlo z peněženky.“
Vložil vzkaz a fotografii do obálky, zalepil ji a na přední stranu obálky připsal „Slečna Lemasová“. Odveze ji do rue du Bois později.
Vyšel po schodech nahoru. V přízemí noční směna telefonistek obsluhovala ústředny. O patro výš se nacházely kanceláře gestapa.
Od fiaska v katedrále Dieter Williho Webera neviděl. Překvapilo jej, když ho nalezl samotného za psacím stolem v jeho kanceláři.
Weber vstal. „Včera jsi na mě namířil pistoli,“ spustil. „Jak si to ksakru představuješ, vyhrožovat důstojníkovi? Za to můžeš jít před vojenský soud.“
„Málem jsi zmařil prvotřídní zásah kontrarozvědky,“ vysvětlil mu Dieter podrážděně.
„Zatknul jsem britského špiona, teroristu.“
„A k čemu by to bylo? Byl sám. Mají spousty dalších. Když ho ale necháme na svobodě, dovede nás k ostatním. Naštěstí pro tebe jsem tě uchránil od strašné chyby.“ Dieter skončil diskusi a vyšel ven.
V hale se setkal s Hansem. Šli dozadu za hrad, kde měl Hans vypůjčené technické vozidlo telefonní ústředny a mopeda. Natáhli si kombinézy a s mopedem v dodávce vyjeli.
Jeli do Remeše a projížděli rue du Bois. V pološeru, těsně před svítáním, vhodil Hans obálku s fotografií Flick do schránky slečny Lemasové.
Když dorazili před dům Michela Claireta v centru města, slunce už vycházelo. Hans zaparkoval dodávku o kousek dál v ulici a otevřel poklop. Předstíral, že pracuje, a přitom pozoroval dům. Dieter zůstal v dodávce, aby ho nebylo vidět.
Město se pomalu probouzelo k životu. Jako první se objevily ženy, které přicházely do pekařství naproti Michelovu domu. Obchod byl ještě zavřený, ale ženy stály trpělivě venku, čekaly a povídaly si. Konečně se dveře otevřely a ony se všechny najednou snažily dostat dovnitř. Když je Dieter viděl vycházet s bochníky chleba, zamrzelo ho, že si nedal snídani.
Potom se objevili dělníci v pevných botách a rádiovkách, každý s taškou nebo kufříkem, ve kterém si nesl oběd. Ve chvíli, kdy začaly děti vyrážet do školy, objevil se na kole Helikoptéra. Dieter se narovnal.
Hans z šachty sledoval, jak Helikoptéra došel k Michelovým dveřím a zaklepal. Nikdo pochopitelně neotevřel.
Dieter včera poradil Helikoptéroví, co má dělat dál. „Běž do kavárny Chez Régis, co je dál v ulici. Objednej si kafe a croissant a čekej.“ Dieter doufal, že členové odbojové skupiny Michelův dům třeba sledují v netrpělivém očekávání agenta z Londýna. Nebude dlouho trvat a ukáže se někdo, kdo na Helikoptéru promluví - a tenhle člověk může Dietera dovést až do jádra odboje.
Vzápětí nato se Helikoptéra zachoval tak, jak mu Dieter doporučil. Dovedl kolo po ulici až ke kavárně a posadil se ke stolku na chodníku. Dal si šálek kávy. Asi po dvaceti minutách si došel dovnitř pro další kávu a noviny.
Dopoledne plynulo. Dieter už začínal pochybovat, zdali jeho plán zafunguje. Blížil se čas, kdy si Helikoptéra bude muset objednat oběd, aby tu mohl zůstat sedět.
Přišel další host a sedl si ke stolku vedle Helikoptérova. V Dieterovi se probudila nová naděje. Příchozím byl štíhlý muž s dlouhýma rukama a nohama, něco přes třicet. Na sobě měl modrou bavlněnou košili a tmavomodré plátěné kalhoty, ale instinkt Dieterovi napověděl, že tenhle na dělníka nevypadá. Patřil do jiné kategorie. Záda měl zabořená do židle a nohy překřížené tak, že se pravý kotník opíral o levé koleno - pozice, která Dieterovi připada…
