Celá e-kniha Němá barikáda ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
NENÁVIST
Nebylo daleko k soumraku. Kolotoče, houpačky
N i střelnice, stěsnané na tržišti, rozžíhaly bílá i barevná světla. Libeňští mládenci, správní páskové, jak si hrdě říkali v periferním slangu, rozhoupávali své lodičky vysoko do plachty, ani ne tak pro radost děvčatům, jako na vztek německým vojákům, pihovatým, křivonohým a vyjeveným lemounům, sehnaným z horáckých vesnic a určeným, aby zacpali díry, které v jejich armádě natropila jedna ruská zima.
Ach, moci jim tak vrazit jednu tvrdou do zubů, moci je tak správně setřít někde za větrem, mysleli si jeden jako druhý, po očku měříce šedozelený vojenský hmyz, roztoulaný po tržišti mezi stánky. A pro tu bezmocnost, mučivou a neúkojnou, aspoň se na
Němčíky vytahovali u houpaček, aspoň těm volatým horákům ukazovali, co dovede správný pražský frajer, aspoň jim v tlačenici dupli na baganče nebo nenápadně nastavili nohu u schůdků ke kolotoči. A
Němci, samolibě pitomí, nic nechápajíce, brouzdali mezi nepřátelským davem, marně oslovovali svou hrdelní hatmatilkou, tolik podobnou dávení, česká děvčata, která se od nich odvracela se zřejmým ušklíbnutím, a nakonec se natlačili k pultu střelnice, k puškám a lidským terčovým figurínám, k primitivní alegorii vraždění, které jim bylo ze všeho nejbližší. Teď zejména pocítili pevnou zem pod nohama, teď byla pro ně příležitost k chvástání.
„Schau, Ferdl, ein echter Bolschewist!“ ukazovali si na groteskní postavičky ševců, šikmookých Číňánků i neforemných myslivců, a s naivní pýchou posílali broky do širokých terčů, hulákajíce nadšením, kdykoli se jim podařilo převrátit figurku na zadek. Bylo to střílení jednoduchoučké, zrovna pro slabomyslné. Lojza Mrázek, šofér a za starých svobodných časů četař s dvěma střeleckými medailemi, se nemohl vzteky udržet. Povytáhl si kalhoty, odstrčil řadu čumilů a hodil na pult dvě koruny:
„Pane šéf, podejte mi tu mařenu!“
Pak těm skopčákům ukázal, jak se to neomylně cvrnká do lehkých kuliček z bezové duše, tančících na vrcholu vodotrysku, i jak se stírá rozhoupaný střípek zrcátka, jen letmým zábleskem poskytující příležitost k ráně. Pak praštil prázdnou flintou o pult.
Bylo to jako politická demonstrace. Nějaké děvče se rozchechtalo tenkým jizlivým smíchem, pár chlapských basů souhlasně zabručelo, někdo neznámý poklepal Lojzovi na rameno. Vojáci nejistě zatěkali očima po houfu, konečně ucítivše, jak je nabit nepřátelskou elektřinou.
„Takoví sekáči… a vystřelit si nesměli i“ křikla najednou babka v šátku, a jako by se v tu ránu lekla své velezrady, honem couvla někam hloub do nezřetelné tlačenice, která anonymně zahučela souhlasem.
„Žádnej strach, matko, dyť my si eště vystřelíme!“
Jen to Lojzovi z huby vyklouzlo, už by byl tu poznámku nejraději spolkl i s jazykem. Zmerčil před sebou ošklivého, suchého chlapíka, v obličeji zrovna zeleného, v krátkém černém zimníku, s černým tvrdáčkem na okraji ošoupaným až do šeda, s očima studenýma jako litina.
„Tě bůh, fízl mě má v drápech!“ blesklo Lojzovi hlavou, a po celém těle ucítil pevný dotek těch protivných, hrotitých kukadel. Byl ještě čas na kličku a únik. Temné kouty uliček, ústících do tržiště, důvěrná zákoutí jeho chlapeckých lumpačin ho zrovna zvaly k takovému triku. I kdyby se s tímto práskačem rozběhlo celé hejno pitomých skopčáků, co okouněli kolem, vzal by jim Lojza najisto roha, v pár vteřinkách by zdrhl k řece. Ale zlé furiantství, které ho najednou popadlo, nedovoluje běžet. Vždyť kromě těchto studených šedých očí, jež se mu provrtávají do samého vnitřku, cítí jich na sobě ještě desítky, a to jsou oči obdivné, nadšené, oči, které mlčky vzdávají Lojzovi čest. Odchází proto pomaloučku, tak pomalu, jak jen to dokáže, třebaže cítí špeha v zádech, třebaže i v tom hluku rozeznává šelest jeho kroků. Už ho má po levé ruce, už je si jist, že začne malér. Najednou ten chlap zatahá Lojzu za rukáv.
„Vo co de?“ zahuláká Lojza ostře, neboť ví, že v této hře je obecenstvo na jeho straně. A zblízka pohlédne do tváře papírové, bledé, vysušené do ostrýc…
