Celá e-kniha Němá barikáda ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
NĚMÁ BARIKÁDA
Rozdeštněná, zelená uhání Vltava pod mostem.
Jak rozehnilé šalupy dnem vzhůru, hřeben ověnčen plesnivinou, krčí se na pobřeží chalupy chudáků.
Za jejich čarou na náspu je řada trojposchoďových obecních domů. A že už včera někdo strhl německou tabulku, vede tu přes řeku most beze jména, stejně anonymní jako ti, kdo v jeho obou koncích i uprostřed postavili tři barikády z převržených tramvají, továrních bedniček plných šroubů, z obrovských rolí rotačního papíru, jenž tiše polyká kulky, z žulových chodníkových obrub. Asfalt jízdní dráhy je do leskla vyprán deštěm.
„Asfalt je blbost,“ proklínali mužští, „jestli nám to tu Němci nabourají, tak jen pro ten pitomej asfalt!“
„Ty chlapi na obci vůbec nemaj fantasii, jakživo je nenapadlo, k čemu by mohly bejt dobrý takový správný žulový kostky!“
Němci jsou na druhé straně řeky, neviditelní v kučeravých rounech háječků na kopcích, kryti zelení vilových zahrad. Od sobotního odpoledne pálí z kulometů na bližší konec mostu. V opuštěné tramvaji řinčí rozbíjené sklo. Mostní lampy se rozstřikují jak pampeliškové semeníky.
„Bez barikád jsme v troubě!“ bylo mužským jasno už v sobotu, ještě dřív, než to slovo vyřkl rozhlas. Do nedělního rozednění stály na mostě tři, a dlouhá procesí rozmoklých ženských s rukama černýma zemí, nevyspalá a rozražená vnitřní zimou, se vracela ke kuchyňským kamnům rozdělat k snídani.
„Kdo bude držet první barikádu?“
„Především takoví, co sloužili na vojně!“
„Nesmysl, především ty, co se nebojej!“
zůstal tu kudrnatý černovlasý třicátník. Četař. A
deset mládenců, ne starších dvaceti let. Všichni lhali, že mají vojnu za sebou. Dva automaty, včera vyrvané Němcům, pět pušek, bednička ručních granátů na dřevěných rukojetích.
„Dyby nám začalo bejt ouzko, couvneme k vám!
Krejte nás při ústupu! A ne abyste to pouštěli do nás!“
„Koukej, ty chytrej!“ ušklíbl se tramvaják, který tu uvázl i s vozem a teď si vzal na starost barikádu prostřední. Ale vzápětí, jako by se lekl, že tou frajerskou grimasou četaře urazil, dodal chlácholivě:
„Stejně tam dlouho nevydržíte, můžou se na vás dobře krejt. Trochu je pošimrejte a pak se radši vraťte k nám, tady na mostě budou skopouni jako nahý v trní. Dyž k nám budou chtít na návštěvu, musej rovnou po asfaltu!“
Potom těch deset zalehlo za první barikádu, do jejíchž dřev červotočivě cvakaly německé kulky se zarostlé stráně. V neděli v šest ráno. Za krytem prostřední barikády se chlapi sesedli k odpočinku.
Tramvaják s čepicí frajersky na ucho, policajt pan
Brůček, sedm mladých dělníků z blízké papírky, plavci i řezníci z jatek. A mezi nimi mlčelivý rozesmátý ramenáč, jenž na toto místo dovlekl dva automaty. Prohlíželi ho s nedůvěrou. Není to nakonec skopčák?
„Nederland, Nederland, Holland!“ opakoval jim netrpělivě, až pochopili. Kabáty nacucány deštěm, ale hlavně pušek pečlivě ukryty pod nepromokavými plášti, dělili se o veku černého chleba. Někdo vzdor dešti ukroutil si cigaretu ze smradlavé domoviny. Kolovala od úst k ústům, lačně polykali doušky kouře. Tři ženské tu zůstaly mezi mužskými, dřeply na bobek, ruce sepjaly do klína jako prosebnice.
„Dybyste radši šly domů a nezacláněly tady!“ vyjel na ně hubený černý mládenec.
„Heleď se, nech je bejt, to sou naše ženský!“
okřikli ho tři chlapi najednou. Černý se usmál, uplivl na harampádí barikády, ale pak řekl hlasem načisto teskným:
„Do takovýhle postele mámu nepotřebuješ!“
Franta Kroupa, zachumlán do kabátu, mlčky pozoruje vltavský břeh. Myslí na řeku jiného jména, na ženy bronzově snědé, na ženy, jejichž vlasy měly barvu hluboké půlnoci. Na soudružky, jež donášely munici i jídlo do zákopů u řeky Manzanares. Nederland, Nederland, říká plavovlasý ramenáč po Frantově boku. Espaňa, Espaňa, vzpomíná si Franta na slavné město Madrid. Vzpomínka osm let hluboká se nezacelila. Taková jsou Frantova vyznamenání:
chromá noha a pneumothorax v plicích. A šest let zapíráni, skrýváni, utíkání před hnědými potvorami.
A přece Frantu nedostali! Když přišel dnes ráno,…
