Kříž u potoka (Karolína Světlá)

Příběh ženy snažící se svou láskou a věrností muži (prchlivému a nelaskavému) zrušit dlouholetou kletbu spočívající na jeho rodu.

Eva vyrostla jako schovanka bezdětných manželů mlynářových. Již v dětství projevovala lásku k učení zvl. čtení; byla vnímavé dítě. Když jí vyprávěli o dávné kletbě na rodu Potockých, trápila se nad životy těchto lidí a přemýšlela jak jim pomoci. Jednou (již odrostlejší) vila věnec u hrobu (kříže) nešťastné Józy a našel ji tam Štěpán od Potockých. Tomu se Evička líbila už dlouho, ale neusiloval o ni, protože Evička se o chlapce nezajímala a chodila jen do kostela. Při spatření k ní zahořel vášní, a jak Evičce již při setkání řekl, poslal svého nejstaršího bratra do mlýna požádat o její ruku. Pěstouni nechali na ni, ať se rozhodne, a tak se nakonec Evička, nejkrásnější děvče z okolí, vdala za švarného Štěpána.

(Józa vyrostla v chudé rodině, otec ji krutě využíval k práci. Když pak potkala Mikše Potockého, naprosto ji uchvátil svým šarmem. Předstíral lásku k ní a bavil se tím, jak ona na něm visí a zbožňuje ho. Chodil za ní nějaký čas ke studánce,ale když ho omrzela a našel si jinou, naprosto ji přehlížel. Józa byla zlomena a přemožena svým žalem. S hroznou hořkostí v srdci nemohla ani vidět Mikšova bratra Franíka, který se o ni začal zajímat. Franík chtěl Józu mít a dokonce slíbil jejímu vypočítavému otci, že mu bude každoročně vyplácet jakoby náhradu za Józinu práci. Zaslepeného svým sobectvím ho neodradilo ani výslovné Józino zařeknutí se, že mu bude nanejvýš služkou, ale nikdy ne manželkou. Když rok po svatbě s Józou nic nesvedl a stále se k němu chovala naprosto cize, obrátil se na svého bratra . Ten s ním zašel pro radu ke starému ovčákovi. Namíchal jim pro Józu letkvar a varoval je, že se musí podávat pravidělně bez vynechání, jinak že bude Józa ješťě horší. Když Józa kapku v mléce požila, dlouho spala a i po probuzení byla jakoby omráčená. Franík ji měl konečně ve své moci. Nedával jí ale stále kapky podle ovčákovy rady, a tak se asi po roce stalo, že Józa se ze své nevědomosti a otupělosti probrala. Zděšená zjistila, že má syna. Hrůzným způsobem proklela rod – prý v něm nebude poctivá láska a zabila se.)

Dokud Evička ještě trávila po svatbě nějaký čas v mlýně, byl Štěpán ostýchavý a nesmělý a okouzlený jejím půvabem. Když se slavnostně přestěhovala k němu, byl to opět ten milující a vášnivý muž, který ji tenkrát překvapil u kříže. Pyšnil se Evičkou před lidmi, nechtěl, aby pracovala, ale pouze spravovala jeho domácnost. Evička se však pustila do práce a přeměnila usedlost bratří Potockých k nepoznání. Když se manžel vracel z obchodu, vozíval jí drahé šaty a o večerech se věnoval výhradně jí. Kazem na Eviččině štěstí byl nepochopený podivín švagr Ambrož. Časem začal Štěpána popouzet ženin zájem o knihy, a tak Evička (předtím krásně vystavené) knihy po opakovaných výtkách radši uklidila do komory. Když se Evě narodila dcerka Evička, probudil se v ní dosud nepoznaný mateřský cit. Mladého otce naopak po období nadšení z dítěte začala dráždit Evina (podle jeho pocitů - přehnaná) péče o dceru. Eva se (i když Štěpána vroucně milovala), cítila osamělá. Štěpán pak začal sám odcházet do hospody za zábavou, protože ona odmítla opustit na celý večer dítě.

Z vyhlášeného mrzouta Ambrože se naopak vyklubal člověk milující malou Evičku a ctící svou švagrovou. Štěpán měl vsugerován pocit, že si ho jeho žena neváží a nemiluje ho. Upadával do rozpustilejší společnosti, nechal si lichotit od své bývalé spolužačky Mařičky – marnivé a nepořádné ženy a ze vzdoru s ní začal žít. Ambrož Evě vyčítal, že byla bláhová a nerozumná, když se vdala za jeho bratra Štěpána; myslel si, že to udělala ze zamilovanosti a ne snad z touhy pomoci Eva se cítila slabá a zkroušená. Chtěla ale vydržet va své snaze. Když začal Štěpán navštěvovat Mařičku, nedělala mu scény, ale pouze tiše trpěla. Štěpána to ještě více utvrdilo o jejím nezájmu. Eva se nesvěřovala se se svými starostmi ani pěstounům, aby se netrápili. Když ale Štěpán začal být hrubý, poslala dcerku jakoby na prázdniny k prarodičům. Jednou po propité noci, když Štěpán zjistil, že nemá peníze ani tabák, praštil ze zlosti vší silou po Evě dýmkou. Když ji viděl krvácející v bezvědomí, utekl v hrozných výčitkách a skrýval se několik dní v lese. Po zranění ji našel Ambrož a během ošetřování ji přemlouval, aby s ním odjela z toho prokletého domu. Když odmítla, nechal ji ležet u potoka vedle kříže. Večer ji našly služky a byla převezena k pěstounům. Štěpán tam kajícně přišel, ale mlynářka ho vyhodila, a tak se jeho srdce zatvrdilo. Uchýlil se k milence Mařičce.

Evička už chovala v sobě jedinou myšlenku – zachránit Štěpána a tím i sebe. Hned po uzdravení se vydala do Mařiččina domu a prosila ji o její přímluvu u Štěpána a tak, aby pomohla zachovat rodinu. Mařička však pokořila Evičku ještě více a do očí se jí vysmála. Evička byla u konce sil. Štěpán ale, který se skrýval za dveřmi a slyšel Evu za ní rychle běžel. Uvědomil si svou hroznou chybu a prosil ji láskyplně o odpuštění. Od té doby se hodně změnilo. Evička našla klid, i když šrám na čele jí zůstal.

Příběh je psán poměrně dobře čtitelným, i když pro dnešní dobu trochu zastaralým. Je psán chronologicky. Do děje – života Evičky je zapojován důležitý příběh – o nešťastné Józe a jejím prokletí. Zivot Evy silně ovlivňuje minulost - život Józy její neštěstí a trápení a způsob, jakým ho ukončila. Evička se snažila svým nesobeckým jednáním jakoby smazat to co utrápená Józa zpúsobila. Hlavní hrdinka je tedy vykreslena jako šlechetná, trpělivá, pokojná, pevná a vzdělaná žena toužící po vykonání dobra. Postava zřejmě vyjadřovala ideál ženy, jak si jej autorka představovala.

— 1 —

---

Vesnický román z Podještědí, jehož dramatický půdorys tvoří místní pověst o bratrovraždě a o rodovém prokletí, přecházejícím z pokolení na pokolení.

Ušlechtilým rozhodnutím provdat se do nešťastného rodu a postavit se tak nepříznivému osudu, uskutečňuje mladá vesnická dívka svou touhu dát svému životu hlubší význam. Skutečnost, že tato žena dokáže odpustit manželovi jeho nevěru i hrubost, osvobodí rod od prokletí a obnoví posléze i její manželské štěstí.

Místo a doba děje

Děj se odehrává v Podještědí v 19. století.

Děj

Na rodinu Potockých je seslána kletba od prabáby Józy, která byla v manželství nešťastná. Kletba se týká lásky a manželství v rodině Potockých - žádné manželství nebude šťastné, pokud kletbu nějaká dívka nezlomí. O této kletbě se dozvídá Evička, která si usmyslí, že ji zlomí. Seznámí se Štěpánem, jedním z bratrů Potockých, a zanedlouho se vezmou. Spolu se Štěpánem bydlí ještě jeho bratr Ambrož a děvečka Mařička. Evička je klidná dívka a Mařička je pravý opak, a proto se Štěpán zaplete s Mařičkou. Celou situaci ještě komplikuje Ambrož, který se časem do Evičky zakouká a chce s ní být. Evička se ale nevzdá a trpí se Štěpánem. Ten si později všechno uvědomí a žijí zase šťastně.

Charakteristika hlavních postav

Evička - ráda čte; neústupná - jednou si řekla, že kletbu zlomí, tak toho prostě musí dostát

Mařička - nečistá, koketní; svádí Štěpána

Ambrož - zprvu bručoun; nemá Evičku moc rád, ale pak si rozumí

Štěpán - myslí si, že ho Evička nemiluje, a tak si začne s Mařičkou; trápí Evičku, ale nakonec vše napraví

Hlavní myšlenka

Obětování sebe sama pro druhé. Evička se obětovala a žila nešťastné manželství, aby osvobodila rod Potockých od kletby.

Postava ženy a tradice

Typická hlavní postava autorky je žena - feministické. Tato postava se nejčastěji obětuje pro druhé, i když je potom nešťastná. Autorka žila na Ještědsku, takže hodně příběhů se odehrává právě tam - zvyky a tradice.

— 2 —

---

Hlavní hrdinkou vesnického románu z Podještědí je mladá dívka, která svým rozhodnutím provdat se do měšťanského rodu uskutečňuje svou touhu dát životu hlubší smysl.

Hlavní postavy

Eva - velkorysá, obětavá, hodná, oddaná, milující, chytrá

Štěpán - vášnivý, nevšímavý, rozverný, žárlivý

Doba a místo děje

19. století, Na Dolanském mlýně

Děj

Evička žije u pěstounské rodiny. Vždycky chtěla splnit nějaké Boží poselství. Zamiloval se do ní Štěpán Potocký, na jehož rod byla před lety uvržena kletba, když si Józa z donucení vzala Frantíka Potockého. Ten ji pomocí nápoje omámil, aby ho milovala, a když nabrala vědomí, proklela jejich rodinu a spáchala sebevraždu. Evička se rozhodne kletbě čelit a Štěpána si vezme. Mají spolu pěkné manželství do doby, než Štěpánovi začne vadit Eviččin zájem o knihy, a dokonce začne žárlit na jejich dceru. Začne pít, hrát karty a Evičku začne podvádět s Mařičkou. Eva jen tiše trpí, čímž manžela utvrzuje v dojmu, že ho nemiluje. Díky tomu se sblíží s jeho bratrem Ambrožem, jenž se do ní zamiluje. Jednou Štěpán Evičce ublíží tak, že upadne do bezvědomí. Najde ji Ambrož, ošetří ji a prosí, aby s ním utekla. Ta ho odmítla a on jí nechal u kříže u potoka tam, kde se před lety zabila Józa. Zoufalá Evička nakonec jde za Mařičkou, prosí ji, aby Štěpánovi domluvila. Ta se jí vysměje, ale Štěpán to slyší z půdy, uvědomí si svou chybu a prosí o odpuštění. Kletbu tímto prolomili.

— 3 —

Kaplan, jenž se poněkud znal v ranhojičství, přikvapil a prohledal raněného, ale dal najevo posuňkem, že je tu vše marné. Žádal okolostojící, aby umírajícího neznepokojovali pláčem a nářkem, i musili všichni s ním opustit sednici, jen Evička směla zůstat, ona jediná neplakala. Opírajíc se o starý uprostřed sednice sloup stála naproti úmrtnímu loži jako z mramoru vytesaná, ani jednou to tváří její netrhlo, ani jednou se nezachvěly údy její, jen jizva na čele jejím se do temna zarděla, jako by chtěla znova puknout a všechna krev z ní se vyhrnout do jediné krůpěje.

Kněz zpolehounka dvéře za sebou zavřel, rozhostilo se ticho v Potockých starobylé sednici; do oken se modral les, vnikala vůně Eviččiny zahrádky, vzdálené šplouchání vlnek potoka okolo kříže pospíchajícího, zpěv ptactva lesního, slétajícího se u vody při západu slunce, jakožto poslední paprsek, prodíraje se houštinou stromů, utkvěl na bledém čele Ambrožově.

Jako by ho bylo dotknutí to probudilo, otevřel oči s úžasem se rozhlížeje; tu klesl pohled jeho na bledou, nepohnutou ženu, s tou rudou na čele jizvou, objímající, aby nepadla, sloup za sebou, jako tehdáž za onoho večera, kdy naposledy ji spatřil, kříž u potoka.

Trhnuv sebou, oči od ní odvrátil, ale na nadlouho; přemohl v sobě opět Potockých řevnivou krev, nad níž byl po tuhém mnohodenním boji zvítězil, odhodlav se, že poskytne bratrovi šťastnému, manželkou teď vroucně milovanému, pomoci žádané.

Znovu upjal na ni oči... spočívala v nich truchlivá výčitka, hluboká, uražená, nepřemožená láska.

"Podařilo se ti tedy přec sejmouti kletbu ze střechy naší?" pravil jí namáhavě, svoje síly sbíraje, "láska ženy se osvědčila mocnější a silnější býti nenávisti ženy – pokořivši se neslýchaným způsobem před milostnicí mužovou Potockých vykoupilas."

I odpověděl mu hlas z prsou nevýslovnou bolestí rozervaných jako z hrobu se ozývající:

"Nevykoupila jsem Potockých, pokořivši se před milostnicí mužovou, ale tenkráte jsem je vykoupila, když jsem se u kříže od tebe odtrhla."

Ambrož jedním rázem se vzchopil, jako by mu byla těmito slovy sílu i život vrátila, vztáhl po Evičce vášnivě ruce, aby mu opakovala, co do duše, zoufalostí zpustošené, mu znělo jako hudba rajská – byla tedy přec tou hrdinkou, jíž by se byl tak rád klaněl, jíž tak krutě zneuznával... ale síly byly u konce. Mdle klesl nazpět, aniž by se byl dotknul její ruky, a úsměv plný tiché, neskonalé blaženosti rozhostil se mu v tváři.

Byl mrtev.