Já, náčelník Apačů (Karl May)

Jsem syn tkalců chudých jako kostelní myš. Považovali mě za nadaného. Přáli si, abych studoval. Ale na gymnázium a univerzitu neměli dost prostředků. A tak moji rodiče a sourozenci dlouhá léta hladověli a strádali, abych mohl chodit do semináře a stát se učitelem. Stal jsem se jím, ale byl jsem i potom tak chudý, že jsem neměl ani ty nejlacinější kapesní hodinky, podle nichž bych vedl vyučování.

Učil jsem na tovární škole a bydlel jsem v jednom pokoji a jedné ložnici s účetním. Ten měl předtím obě místnosti pro sebe a zlobil se na mě, že už nerozhoduje sám o svém bytě a o svých návštěvách. Byl velmi zámožný. Měl dvoje hodinky. Jedny nové, dobré, a jedny staré, velmi laciné, které už nepotřeboval. Visely nepoužité na stěně. Poprosil jsem ho, aby mi ty staré na vyučování půjčoval, dokud si nebudu moci koupit hodinky sám. Učinil to. Každý den jsem si je před odchodem do školy strčil do kapsičky. Dal jsem si je tam jednou taky, když jsem jel o vánocích k rodičům a sourozencům….

Sotva jsem k nim přišel, zatkl mě četník, kterého za mnou vyslali, a protože jsem se v bezmocném zděšení zachoval jako skutečný zloděj, byl jsem pro krádež potrestán šesti týdny vězení.

Toto zděšení mě už neopustilo. Nezbavil jsem se ho, pevně se do mě zahryzlo a zevnitř mě užíralo. Myšlenka na ostudu, která mě potkala, a na soužení mých ubohých rodičů a sourozenců, se do mě zavrtávala tak hluboko a tak zhoubně, že jsem těžce a nebezpečně onemocněl. Podlehl jsem náhlé duševní depresi, v jejíchž hlubinách se rodily šílené úvahy.

(str. 7-8)