1943
Friedrich Sattler, velitel stanice německého četnictva v Dolních Bludovicích, pečlivě típne cigaretu o tepané zábradlí a teprve pak hodí nedopalek dolů. Není pitomec, za jakého ho někteří mají. Na tohle si dává pozor, vždyť má pod balkonem benzinovou stanici. Už si na ten smrad zvykl. Čtyři měsíce jsou dlouhá doba. To si člověk zvykne na ledacos.
Ani se už nedokáže dopočítat, kolikátá služebna to pro něj vlastně je. Po první válce nastoupil k prvorepublikovému četnictvu, to byl ještě mladé ucho. Postupně získával ostruhy a při první příležitosti přestoupil k německým pořádkovým silám. Domníval se, že je to nový začátek, start úspěšné kariéry.
Tak si to tehdy maloval, ale teď je situace zcela jiná.
S Němci to začíná jít z kopce; bitvu u Stalingradu prohráli necelé dva měsíce před jeho převelením. Nahlas se to říkat nesmí, ale naděje na vítězství chřadne s každým dnem.
Pořád by se ještě dala získat frčka nebo dvě, ne že ne. Ale na tom by se muselo začít pracovat hned teď, sofort. Jenomže jak, v téhle ospalé díře?
Jak se má za takových podmínek prosadit?
Padesátka na krku a on trčí v malé vesnici na Těšínsku!
Když ho sem na jaře převeleli, předsevzal si, že tentokrát už to bude napořád. Že namísto stálého stěhování zkusí konečně setrvat, protože tak se dá lépe dosáhnout služebního postupu. Po dlouhých letech, kdy se bez viditelnějšího úspěchu akorát trmácel ze štace na štaci, se už cítí jako obyčejná figurka, zaměnitelný pěšák, kolem kterého události jenom plynou.
Zpočátku mu připadalo, že se ocitl v místě jako stvořeném pro tento plán. Trvalo totiž jen pár dnů, než zjistil, že v Životicích, které spadají do jeho okrsku, se pravidelně scházejí místní nacistické špičky. Občas prý dokonce i z Ostravy nebo z Těšína někdo přijede! Ne že by tady měli služebnu, na to jsou Životice příliš malé, dokonce i amtskomisariát3 zřídili jenom v Bludovicích. Kdeže služba – chlastat sem jezdí! Do horní hospody s jelenem. Nechají se hostit a zároveň využijí toho, že tady na ně není vidět. Chytré, moc chytré. A dobré pro všechny. I pro Mokrosche, to je jasné.
Ja ja, takhle se na to musí: dostat se k významným lidem, navázat s nimi kontakt, trochu se zavděčit a trochu polichotit, získat si jejich přízeň. Toto umění ovládá zdejší starosta Mokrosch přímo bravurně.
Vůbec je to chlap, který umí držet věci pevně v rukách, ať už se týkají politiky, kšeftu, prosazování volkslisty, prostě všeho. Zdá se, že je součástí pašeráckého řetězce z protektorátu, ale nad tím se dá přimhouřit četnické oko (a navíc by bylo nerozumné proti tomu něco podnikat, protože pašuňkem jsou pak pohoštěni místní vysoce postavení nacisté). Lidi před Mokroschem mají respekt, tak to má být.
Taky Friedrich Sattler si celý život přeje, aby si ho ostatní vážili a uznávali ho. Jenomže ono to pořád nějak nejde, i když pro dosažení tohoto cíle udělal naprosto všechno.
Nechal si narůst führerovský knír. Pořídil si černou dogu, kterou krmí jenom syrovým masem. A už nedělá tu naivní chybu jako v začátku – že by se při obchůzce vybavoval s lidmi. Teď prochází rajonem s vážnou tváří a zpod nakrčeného obočí pozorně sleduje dění.
Tedy, ne že by tady bylo co sledovat. Všichni chlapi robí buď v hospodářství, nebo na šachtě. Ženské jsou zaměnitelné, o těch darmo mluvit; většina z nich umí německy říct akorát Guten Tag. Jsou to takové prosté vesnické baby, o čem s nima vykládat.
I když… našla by se jedna výjimka. Ta mladá Warcopová. Marie, tedy Maňka, jak jí doma říkají. Ta je jiná než ostatní. Má šmrnc a jiskru, jako by sem ani nepatřila. Škoda že je vdaná a má malé děcko. To je jistě zádrhel, ale možná by se s tím dalo něco udělat. Třeba se najde nějaký způsob, jak se k ní přiblížit, získat si její pozornost a pak snad i přízeň.
Ze všeho nejdříve bude dobré si pořádně proklepnout celou famílii.
A začít u toho jejího chlapa, třeba na něho cosi najde.
Zkusil se zeptat Heinricha Mokrosche, protože starosta přece ví všechno o všech, ale ten ho odbyl: „O Warcopovi vím akorá…
