5. 8. 1944 dopoledne
V domě s číslem popisným 13 začala sobota jako každý jiný den. Jak by taky ne, vždyť byla doba žní a rolník Josef Duda obhospodařoval šest hektarů orné půdy. Po období dešťů bylo třeba co nejdříve sklidit; klasy už těžkly a každý den se teď počítal.
Celá rodina vstala brzy ráno. O událostech předchozí noci neměli nejmenší tušení, dokud se dvanáctiletá dcera Marta nevrátila ze sběrny mléka. Rozčíleně líčila všechny novinky: že je ve vesnici spousta německých aut a v hospodě se střílelo. Nedokázala povědět, kdo všechno zemřel, ale jedno jméno přece uvedla: Izydor Mokrosz. Věděla i to, že jeho tělo nebylo jako jediné převezeno do Těšína.
„Půjdu se tam podívat,“ prohlásil Josef Duda odhodlaně.
„Nechoď,“ nabádala ho jeho žena Emílie. „Ještě se k něčemu připleteš.“
„Máš pravdu,“ přisvědčil Josef po chvilce váhání. „Půjdu raději robit na Podlesí.“
„To je rozumné,“ oddechla si Emílie.
Později, když se mezi sousedy začalo proslýchat, že to Němci nenechají bez odplaty a že se bude v Životicích střílet, se snažila Emílie manžela přimět, aby odjel k jejímu bratrovi do Horních Bludovic, tedy za hranici protektorátu. Josef odmítl: „Co bych někam jezdil, vždyť jsem nic neudělal.“
V tomto rozhodnutí ho nezviklala ani návštěva Olgy Mokroschové, která přišla vyřídit otcův vzkaz: „Na zítřek bude tata potřebovat vašeho koně, tak s tím máte počítat.“
Josef ani jeho rodina v té chvíli ještě nemohli tušit, k jak hrůzné činnosti bude kůň zapotřebí.
Vyšetřovací mašinérie jela od samého rána na plné obrátky.
Jako svědci byli předvoláni Heinrich Mokrosch a Franciszek Pawlas, kteří měli podat vysvětlení, z jakého důvodu opustili místo činu krátce před tím, než započala přestřelka. Podezření ze spiknutí s partyzány se však nepodařilo prokázat, a tak byli oba propuštěni.
Ihned po nich byli vyslýcháni oba členové landwache, kteří měli předešlou noc hlídku. Józef Holesz se coby držitel volkslisty upínal alespoň k nějaké naději. Zato stolař Józef Wałoszek, druhý člen hlídky, který volkslistu odmítl a zachoval si polskou národnost, odcházel k výslechu do bývalé školy s hlavou sklopenou a strnulý strachem. Vrátil se naprosto zdrcený a sousedovi se svěřil, že „už asi dlouho nepožije, protože Němci mu vyčítají, že v noci špatně hlídal, a nese tedy na tom střílení vinu“.
Vysvětlení podala také nepřímá svědkyně Zofia Mokroszová, čerstvá vdova po zastřeleném Izydorovi: „Šla jsem spát kolem půl dvanácté. Už jsem spala, když najednou slyším střelbu. Chtěla jsem tam jít, ale byla jsem zamčená. Slyšela jsem nářek postřeleného, ale nepoznala jsem ho po hlase. Měla jsem hrozný strach a zůstala jsem raději sedět potmě. Po střelbě přišli dělníci ze statku, už svítalo. Odemkli mi. Teprve pak jsem viděla mrtvého manžela.“
Výslechy pokračovaly celé dopoledne.
Po jejich skončení velitel zvláštního komanda Guido Magwitz zavelel k odjezdu do Těšína, aby odtamtud podal hlášení svému katovickému nadřízenému Thümmlerovi a vyžádal si jeho souhlas s odvetnou akcí. Ještě před odjezdem však vydal další příkazy: Hanse Riedela, zástupce amtskomisaře, pověřil sestavením seznamu občanů Životic, kteří nemají volkslistu.
Sattlerovi nařídil, aby od Riedela seznamy převzal a aby na desátou večerní svolal všechny členy landwache (pochopitelně s výjimkou těch dvou, kteří včera tak špatně hlídali).
A Mokrosch dostal za úkol, aby na zítřek sehnal koně k odvozu mrtvých.
Starosta se ihned pustil do práce: jako první poslal svou dceru Olgu k Dudovým.
Věděl tedy.
Varování však od něj nepřišlo ani jedno.
