Doslov
Tento doslov začínám psát v červenci 2021, několik týdnů před 77. výročím životické tragédie.
Vzhledem k velkému časovému odstupu a nedostupnosti části dokumentů se musím smířit s tím, že některé souvislosti a události se už bohužel asi nepodaří rozkrýt. Zůstane nad nimi navždy viset otazník.
K tématu životické tragédie jsem se dostala při psaní druhého dílu trilogie Šikmý kostel. Nebylo pro mě nové – vyrostla jsem v Havířově a během školních let jsem absolvovala několik organizovaných návštěv památníku. Zůstala mi mlhavá vzpomínka na válečnou událost, v níž figurovali partyzáni, Němci a mrtví obyvatelé vesnice. Rétorika sedmdesátých let nám předkládala událost čistě ideologicky, bez souvislostí, bez podrobnějších informací, které by snad mohly přitáhnout pozornost žáků základní školy. Výprava, jejímž jediným účelem byla vyplněná kolonka.
V této podobě mi životická tragédie utkvěla v paměti na dlouhé roky: skončila ve stejném šuplíku vzpomínek jako třeba příběh Marušky Kudeříkové (po ní byla pojmenována základní škola, do které jsem chodila) nebo celé řady jiných osobností, o nichž jsme se dozvídali především to, že se jednalo o hrdiny komunistického boje proti nacistickému zlu. Všechny ty příběhy si byly natolik podobné, že nám v dětských hlavách splývaly do jednoho.
Teprve mnohem později jsem zjistila, jak osekanou, překroucenou a zideologizovanou verzi životické tragédie nám tehdy soudružka učitelka předložila. A ještě o něco později mi došlo, že právě ony zamlčené okolnosti jsou jedním z důvodů, proč se o této události dodnes pořádně nemluví, neví, neučí.
Při rešerších jsem si stále silněji uvědomovala, kolik toho bylo v průběhu let utajeno, mnohdy záměrně. Potvrzovali mi to i pamětníci. U některých jejich vzpomínek jsem se s úžasem ptala: „A řekli jste to někdy někomu?“ A oni odpovídali: „Ne, nás se na to nikdy nikdo neptal.“
Ano, přímí pamětníci jsou stále mezi námi – v čase životické tragédie jim bylo pět až šestnáct let, ale tento zážitek byl pro ně tak silný (bez nadsázky lze říct formativní), že si ho uchovali v paměti ve velmi ostrých konturách. V mnoha rodinách se o událostech krvavé srpnové noci otevřeně mluvilo, jinde toto téma zůstalo doživotním tabu.
Během rozhovorů s pamětníky jsem si vyposlechla celou řadu zmínek o událostech, které byly ve vesnici „veřejným tajemstvím“, otevřeně přetřásaným, ale nikdy v úplnosti písemně nezaznamenaným. Možná (snad dokonce pravděpodobně) o nich slyšeli i historici, kteří se životické tragédii věnovali přede mnou, ale z pochopitelných důvodů je tehdy nemohli do svých prací zařadit. Pouze v souvislosti se zastřelením držitele volkslisty profesor Borák naznačuje, že „k jeho smrti došlo z iniciativy četnického strážmistra Sattlera a dalších místních nacistů, patrně ze zcela osobních důvodů“.
Co byly ty „zcela osobní důvody“?
A proč vlastně celá třetina zastřelených nesplňovala základní kritéria stanovená pro tuto genocidní akci?
Byly za tím další osobní důvody?
I na to jsem se snažila ptát. Většinou se mi namísto odpovědi dostalo pokrčení rameny. Na sušském konci vesnice se objevuje konstatování: „Nevyznali se tady a byli už hrozně opilí.“ Možná je pravda skutečně takto jednoduchá, a v té jednoduchosti strašná. Místní neznalost a alkohol se staly motivem k vraždě.
Komanda sice disponovala precizně vypracovanými seznamy, ale zjevně do nich jejich členové moc pečlivě nenahlíželi. Jak si jinak vysvětlit, že za dostatečný důvod k zastřelení člověka považovali prostý fakt, že u sebe v té chvíli neměl volkslistu? Tři mladí muži zemřeli dílem náhody: dva proto, že právě projížděli Životicemi na kole, třetí proto, že šel příbuzným seřídit mlátičku obilí.
Na bludovickém konci byla situace jiná, tam se stal členem komanda člověk s dobrou místní znalostí. O tom, že k zastřelení volkslistaře Henryka Chodury vedly zřejmě čistě osobní důvody, už byla řeč dříve.
Co ale Teodor Warcop? Tam mi od samého začátku cosi nesedělo – ovšem trvalo mnoho měsíců, než ze všeho v…
