24. 10. 1944
Četnický strážmistr Friedrich Sattler si to opileckou chůzí šněruje z Prostředních Bludovic zpátky na stanici. Možná neměl tolik chlastat. Možná se měl ztřískat až doma, aby takhle betrunken nemusel nikam chodit. Ale co už teď. Ožral se jako prase, no. Každý snad musí vědět, že k tomu měl tisíc a jeden pádný důvod!
Zlostně si odplivne.
Rok, který měl být zlomový, se láme do sychravé části podzimu… ale pro něj osobně žádný posun k lepšímu nenastal. Je to k vzteku.
Ovšemže, děly se letos velké věci: srpnová akce, zatýkání banditů, dokonce i Pawlasovy sebrali… Jenomže on si v tom dění pořád připadá spíše jako figurka, užitečný idiot. Pomocník gestapáků, kteří pak slíznou všechnu smetanu. Žádné povýšení, žádné ocenění, nic.
A přitom se tak snažil, tolik iniciativy projevil!
I před šesti týdny na Záguří to bylo stejné: za pomoci konfidentů vytipoval několik lidí, kteří neměli volkslistu a projevovali se protiněmecky. Tři z nich byli zastřeleni. A zase to přešlo bez jakéhokoli ocenění jeho osoby.
A amtskomisař Roberg? Škoda slov. Ten na něho od srpna vyloženě hledí přes prsty. Dříve ho aspoň trochu respektoval jako velitele četnické stanice, ale po té nepříjemnosti kvůli zastřelení Warcopa šla i tahle špetka úcty zu grunt.
Těch nepříjemných otázek, které mu položil! Prý jak je možné, že třetina lidí zastřelených během životické akce neměla trvalé bydliště v Životicích. Co je mu do toho? Byla to přece akce gestapa – po úředníčcích toho jeho komisariátu se žádá pouze tolik, aby zapsali úmrtí do matriky a vystavili úmrtní listy. Ne aby strkali nos do záležitostí tajné státní policie.
A už vůbec se od amtskomisaře neočekává, že bude snižovat důstojnost velitele četnictva kladením nepříjemných otázek, nebo dokonce zvyšováním hlasu.
Warcopová musela slyšet, jak útočně a neuctivě s ním tehdy Roberg do telefonu mluvil. Určitě stála vedle něho a viděla, jak třískl sluchátkem. Taková potupa!
Ostatně Warcopová… to je další pádný důvod k rozmrzelosti.
Najednou mu vůbec nejde na rozum, co na ní dřív viděl. Teď mu spíš ta ženská pije krev. Chová se pomateně – nejdříve si odmítala připustit, že je její muž mrtvý, a jela si prohlížet mrtvoly na hřbitov. Když neuspěla, protože už byli všichni pod zemí, vypravila se za Robergem a svým vyptáváním úplně zbytečně rozčeřila vodu.
No a když se už konečně smířila s tím, jak se věci mají, nakvartýrovala si k sobě tchána, starého Warcopa. Po něm zas jiného chlapa z rodiny. A ten se od ní pomalu nehne, jako oko v hlavě ji hlídá.
Na něho, na Sattlera, staroch taky vrhá významné pohledy. Asi tuší, kdo ho nechal v srpnu zatknout a posadit jako rukojmí pod vrby na kopci.
Ale co, čert je vem, oba. Všecky tady. Teď jsou důležitější jiné věci.
Válka spěje ke konci, to je jisté – a on přece nechce skončit jako obyčejný strážmistr. Musí zbývající čas využít k tomu, aby dosáhl povýšení, aby si vydobyl zaslouženou úctu.
Vztekle kopne do hroudy hlíny, která zůstala po podzimních zemědělských pracích ležet u cesty. Kdyby to aspoň odsud nebylo na služebnu tak zatraceně daleko.
Rozvrávorané nohy ho vedou dál k Dolním Bludovicím, když zaslechne klapot koňských kopyt a rachocení kol povozu. A tehdy dostane spásný nápad – nebude se trmácet, nechá se svézt!
Franciszek Klimsza na mávnutí opilého četníka neochotně zastaví. Dobře ví, co je ten chlap zač. Na opileckou žádost o dovezení na stanici reaguje zdráhavě, ale pak podlehne výhrůžkám a nechá Sattlera nasednout. Mladý Klimszovic kočí pobídne koně a vůz se dá znovu do pohybu.
V Sattlerovi se vzedme vlna zuřivé nevole. Co si to ten sedlák dovoluje, takhle se k němu přezíravě chovat? Měl by snad vědět, že velitel německého četnictva si zasluhuje úctu, ne?
Úctu. Nikdo mu neprokazuje patřičnou úctu. Ale s tím se musí udělat rázný konec!
V té chvíli ho to napadne: když bude fingovat přepadení partyzány, padne všechna sláva na jeho hlavu. Není tady žádný gestapák, který by si přisvojil jeho zásluhy. Ano, teď nastala ta chvíle, kdy se může v…
