Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie (Karin Lednická)

6. 8. 1944 přibližně osm hodin, dům Bujokových

Pětiletý Brunek se probouzí do slunečného rána. Dnes je ten den, na který se tak dlouho těšil – půjdou s tatínkem do kostela! Radost mu trochu kalí obava, jestli se na něj tatínek nebude ještě pořád zlobit. Včera s Juzkem totiž zase skákali do kaluží a dělali z bláta máslo, a když pak přišel celý špinavý domů, tatínek se na něj zlobil. „Tuž se na toho kluka podívej,“ volal směrem k mamince, „je špinavý jako prase! Vezmu na něho rýžák!“

Obava z přetrvávajícího tatínkova hněvu drží Brunka v posteli. Nakonec se přece jenom vyhrabe z peřin – vždyť přece půjdou do toho kostela, nechce zmeškat ani dělat rodičům starosti tím, že ho budou muset popohánět.

Zdráhavě vstoupí do kuchyně a zůstane zaraženě stát. Maminka stojí nad hromadou rozházených věcí a nic neříká. Brunek je zmatený, takový nepořádek doma nikdy neviděl. Všude leží obsah šuplíků – peníze, oblečení, hračky, dokonce i ti vyřezávaní dřevění ptáci, co mu je tatínek nosí ze šachty od sovětských zajatců výměnou za chleba.

Brunek neví, co by měl dělat. A tak zůstane stát až do chvíle, kdy se otevřou vstupní dveře a do nich vrazí Anusia Przybylová ze sousedství.

„Kde máte tatu?“ vyhrkne hlasitě.

„Ale odvedli ho,“ řekne maminka překvapivě klidně. „Asi nějaký výslech nebo co.“

„Ale kdeže výslech! Tam leží mrtvý! Na mezi za plotem!“ křičí Anusia a ukazuje dozadu za zahradu. „Však se běžte podívat!“

Florentina Bujoková zalapá po dechu a cosi nesrozumitelného vykoktá. S nedůvěrou letmo vyhlédne z okna a hned zase polekaně ucukne, protože na cestě spatří další patrolu se psem. „Nikam nepůjdu,“ ucedí.

Trvá dlouho, než se odhodlá vyjít z domu. S Brunkem na rukách a se čtrnáctiletým synem Tadeuszem hledí zpoza hrušně v rohu zahrady na černou skvrnu nahoře na mezi.

Pak se vrátí domů a zhroutí se.

A malý Brunek pochopí, že láteření kvůli zablácenému oblečení bude jeho poslední vzpomínka na tatínka.