KAPITOLA DVACET TŘI
Tak jako země Jaquir, i její vládce se změnil, ale podstatou zůstal stejný. Zestárnul. Toho si Adriana všimla nejdříve, jakmile jej spatřila. Ve vzpomínkách živených výstřižky z novin, jež matka tak neúnavně shromažďovala, ho viděla stále jako ve svých osmi letech – tvář s ostrými jestřábími rysy, bez jediné vrásky, husté černé vlasy. Jestřábí rysy zůstaly, prohloubily se ve strohý, tvrdý výraz, ale objevily se vrásky vyryté časem a sluncem. Rýsovaly se hluboce kolem úst, která se tak zřídka usmála, kolem očí, které pozorovaly a změřovaly. Stříbrem prokvetlé vlasy byly stále stejně husté, stále je nosil sčesány dozadu jako hřívu. V mládí bývaly symbolem marnivosti. Za ta léta přibyl jen minimálně na váze, takže si stále držel postavu vojáka. Měl na sobě bílé roucho splývající na zem, vyšívané zlatem a sandály zdobené drahokamy. Dalo se říct, že věk mu přidal na přitažlivosti, jak to u mužů často bývá. Ta tvář ženy přitahovala, možná právě proto, že v ní bylo tak málo soucitu.
Adriana vešla do místnosti a všechno se v ní sevřelo. Přistupovala zvolna, nikoliv z nejistoty, a už vůbec ne z respektu, ale protože si přála uchovat si tu chvíli, tak dlouho očekávanou a v představách viděnou, v čisté paměti. Nic nebylo zapomenuto. A nic nebude zapomenuto.
Jako předtím v harému, i zde ji obklopila známá vůně: lešticí vosk, květiny, závan kadidla. Přistupovala blíže ke své minulosti, jíž se nikdy úplně nezbavila. I kdysi, buď ona přicházela za ním, nebo se před ním skrývala. Až doposud si nikdy neuvědomila, že se vlastně nikdy nestalo, aby on přišel za ní.
Nepozval ji do svých soukromých komnat, nýbrž do rozlehlé, jasně prosluněné síně, kde každý týden udílel audience. Na oknech visely těžké závěsy v jeho oblíbeném odstínu temné královské modři. Koberec s hustým klikatým vzorem v černé a modré, protkávaný zlatou nití byl velice starý, přecházel po něm Abduův otec, děd i dřívější králové. Po obou stranách dveří stály dvě urny, dosahující výšky dospělého muže. Podle legend sem byly údajně dopraveny z Persie před dvěma staletími a uvnitř každé byla panna.
Křeslo potažené černým hedvábím, na němž Abdu sedával a věnoval čas svým poddaným, hlídal zlatý lev se safírovýma očima.
Ačkoliv tato síň nebyla při audiencích ženám přístupná, Adriana se znovu utvrdila v názoru, že s ní otec stále zachází jako s věcí a nikoliv s dcerou. Tak jako od panen z Persie, i od ní se očekávala poslušnost a podřízenost králově vůli.
Zastavila se před ním. Nebyl vysoký, ale i tak musela pozvednout hlavu, aby mu viděla přímo do očí. Cokoliv cítil, pokud vůbec něco dovedl cítit, dokázal pečlivě zamaskovat. Sklonil se a tradičním způsobem ji přivítal. Téměř se rty ani nedotkl její tváře a neprojevil více citu než k úplnému cizinci. Pocítila lítost. Neočekávala takové chování, nebyla na ně připravena a zabolelo to.
„Vítám tě.“
„Jsem vděčná, že jsi mi dovolil vrátit se.“
Posadil se a po chvíli mlčení jí pokynul, aby se posadila. „Jsi dcerou Alláhovou?“
S tou otázkou počítala. Víra byla srdcem Jaquiru. „Nejsem muslimské víry,“ řekla vyrovnaně, „ale Bůh je jeden.“
Viditelně ho to uspokojilo, protože pokynul sloužícímu, aby nalil čaj do dvou již připravených šálků. „Těší mě, že se provdáš. Žena potřebuje mužovu ochranu a vedení.“
„Neberu si Philipa, aby mě ochraňoval nebo vedl,“ řekla a upíjela čaj. „A on si mě nebere proto, aby posílil svůj rod.“
Hovořila přímo, tak jak muž hovoří s mužem, nikoliv žena s králem. Mohl ji uhodit, měl k tomu právo. Místo toho se opřel v křesle a vzal křehký šálek z francouzského porcelánu do obou dlaní. Na prstech mu svítily prsteny. „Stala se z tebe žena Západu.“
„Tam patřím, jako tam patřila má matka.“
„Nebudeme hovořit o matce.“ Postavil šálek na stolek, pozvedl ruku a sloužící okamžitě dolil čaj.
„Ona o tobě hovořila. Často.“
V jeho pohledu se objevilo něco, co Adriana v skrytu naděje chtěla považovat za lítost. Byl to však hněv. „Jako moje dcera jsi zde přijata s poctami, které přísluší osobě…
