Sladká pomsta (Nora Robertsová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA PATNÁCT

„Drahoušku, není to úžasné?“ zašveholila Lauren St. Johnová, přivinula se sladce k Adrianě a políbila ji na tvář. Dávala si dobrý pozor, aby fotografovi vystavila vhodné proporce a aby Adrianina postava zakryla pár kil, od podzimu nabraných. „Všechno klape, ne?“

Adriana pozvedla svůj chlazený nápoj. „Přesně podle plánu.“ Na terase u bazénu se rojila snad stovka pozvaných hostí. V tanečním sále dalších padesát, ti dávali přednost klimatizaci před mořským vánkem. Letmým pohledem přeběhla pláž, pak se usmála na Lauren: „Je to sympatický hotel, Lauren, přehlídka bude ohromně úspěšná.“

„Už je. Jenom z reportáží nám kápne milión. Jsou tu z časopisu People, chtějí uveřejnit tři stránky a záběr na titulní stranu. Jistě víš, že jsem minulý týden dělala pro časopis Good Morning America.“

„Bylas senzační.“

„Vřelé díky.“ Lauren se obrátila ke kameře. „Určitě si nedáš raději šampaňské, drahoušku? Margaritu podáváme jen kvůli atmosféře.“

Adriana měla dojem, že Laurenin pětisetdolarový mexický venkovský kroj byl také kvůli atmosféře. „To je dobré, díky.“

Prohlížela si dav. Byly tam desítky lidí, které znala, další, kteří jí byli povědomí. Bohatí, mocní a slavní. Zástupci tisku kroužili kolem, zaznamenávali každý exemplář modelových slunečních brýlí. Hosté se oblékli do svých nejlepších plážových kousků, od sporých bikin, zahalených luxusními halenami, po rozevláté hedvábné sukně. Nikdo nezapomněl doma šperky. V tropickém slunci se blýskalo zlato a diamanty – na dva dny se stal ostrůvek Cozumel rájem pro zloděje. Kdyby toužila po slušném skóre, mohla se Adriana připojit k nim a sbírat drahokamy.

Téměř jako sbírat na louce květiny. Nepochybně tu má Interpol své agenty, uvažovala. Naštěstí Philipa ještě nezahlédla.

„Slyšela jsem, že šaty jsou nádherné,“ hrála Adriana dále svou roli, naklonila hlavu a usmála se pro fotografa.

„Neměla jsi nic slyšet. Modely jsou pod více zámky než korunovační klenoty. Čím více tajností, tím napjatější očekávání. Co myslíš, co kdybychom nainstalovali molo napříč bazénem?“

„Supernápad.“

„Počkej, až uvidíš finále.“ Lauren se k Adrianě přisunula blíže a šeptala: „Až přijdou plavky, modelky v závěru skočí do vody.“

„Nemůžu se dočkat.“

„Původně jsem měla chuť naplnit bazén šampaňským, jenže Charlie o tom nechtěl ani slyšet. Podařilo se mi nakonec zlomit ho aspoň na šampaňskou fontánu v tanečním sále. A musíš okusit piňatu, je to starobylý zvyk. Haló, vy,“ obrátila se k servírce a vyměnila okouzlující úsměv za tvrdý výraz „Jste tu od toho, abyste nabízela nápoje, ne se tu s nimi jenom producírovala,“ pokárala děvče a už se zase, jakožto šarmantní hostitelka, věnovala Adrianě. „Kde jsem to skončila? Aha, piňata. Když jsme tu s Charliem byli vloni, zúčastnili jsme se fiesty. Všichni frackové s ulepenýma rukama mlátili pálkami do papírem vycpaného osla. Když praskl –“

„Oh, já tu hru znám, Lauren.“

„Dobrá. No a já jsem ten zdejší zvyk trochu přizpůsobila našemu vkusu a dala jsem vyrobit toho senzačního papouška. Je naplněný drobnými kousky falešných šperků. Zlatý hřeb večera, o tom nepochybuji.“

Adriana se kousla do rtu při představě, jak se přítomné slavné osobnosti budou plazit po čtyřech a sbírat perličky a kamínky. „Může to být neskonalá legrace,“ přitakala.

„Však od toho jsme se tu sešli. Tuhle benefiční akci si určitě každý zapamatuje. Doporučuji ti občerstvení, ačkoliv se zdejším zatraceným personálem jsou neustálé starosti.“ Zamávala vesele skupince hostů na druhém konci bazénu. „To víš, Mexičani.“

„Taky jsme v Mexiku, co bys chtěla?“ podotkla Adriana a ledovým drinkem zchlazovala svou podrážděnost.

„Já vím, no ale i tak nemůžu pochopit, proč neprojeví aspoň trochu snahy naučit se jazyk. V jednom kuse mezi sebou melou tou jejich hatmatilkou. A navíc jsou děsně líní. Nemáš představu, jakou dá práci vnutit jim nějakou disciplínu. Ale na druhé straně jsou zase levná pracovní síla. Kdybys měla nějaké problémy se službami, hned mi dej vědět. Christie, miláčku, vypadáš andělsky,“ rozplývala se k dlouhonohé blondýně, a když je minula, odfoukla si. „Co ti mám o té ženské říct. Však víš…“ dodala.

„Určitě máš ještě hromadu starostí,“ poznamenala nenápadně Adriana. A jestli už nevypadneš, začnu snad řvát, pomyslela si.

„Oh, nemáš ani tušení. Nedovedeš si představit, jak ti závidím klidný život. No, ale jsem si jista, že tohle bude nejvelkolepější a nejmokřejší otevírání nového hotelu v tomto roce.“

Adriana věděla, že by Lauren neporozuměla její slovní hříčce, tak se jen napůl usmála.

„Snad jsem udělala dobře, když jsem to zorganizovala na odpoledne a ne na večer. Odpoledne se mi zdají taková… neformální.“

„Život na ostrově je většinou neformální.“

„Hmmm,“ přitakala Lauren a soustředila své bystré oko na populárního mladého herce loudajícího se kolem jen v trenýrkách a tělo lesklé pod vrstvou opalovacího oleje. „Mělo by se něco říct o neformálním oblečení,“ utrousila Lauren. „Slyšela jsem, že má skvělou výdrž.“

„Jak se vede Charliemu?“

„Cože?“ nespouštěla Lauren zrak z filmové hvězdy. „Fajn, docela fajn. Můžu ti říct, že jsem nervózní jako krysa. Tolik si přeju, aby všechno dopadlo tip top.“

„Vždyť dopadne. Dají se dohromady tisíce dolarů na leukémii.“

„Hmmm? Oh, to taky,“ pokrčila Lauren nahým, hubeným ramenem. „Přirozeně tu lidé nejsou proto, aby mysleli na ošklivé nemoci. To je deprimující. Důležité je být tady. Říkala jsem ti, že vévodkyně z Yorku osobně poslala omluvu?“

„Ne.“

„Škoda, že nepřijela, ale aspoň máme z královské rodiny tebe,“ stiskla familiárně Adrianě paži. „Och, tamhle je Elizabeta, musím ji pozdravit. Bav se dobře, drahoušku.“

„Budu,“ zabručela pro sebe Adriana. „Víc, než si myslíš.“

Lidi jako St. Johnovi se nikdy nezmění, došla k závěru. Přesunula se za divoké víno, aby si užila sluníčka a mohla poslouchat hudbu. Letovisko jako El Grande pomáhá problematické mexické ekonomice asi tolik, jako módní přehlídka se spoustou přítomných celebrit pomůže dobročinným účelům. Pro Lauren a ostatní jí podobné tyhle charitativní aktivity jsou naprosto vedlejší záležitostí. V horším slova smyslu odrazovým můstkem k dosažení vlastních ambicí.

St. Johnovi se v prvé řadě zajímali sami o sebe – o peníze, postavení, slávu. Adriana upíjela své margarity a sledovala Lauren poletující kolem bazénu.

Dočká se své slávy, nebude to dlouho trvat. A bude větší, než se jí kdy zdálo, rozjímala ironicky Adriana. Už viděla titulní stránky novin, které informují palcovými titulky o krádeži Laurenina diamantu.

„Hrajete si na Gretu Garbo nebo přijmete společnost?“ ozvalo se za ní.

„Marjorie!“ vykřikla Adriana s nelíčenou radostí a vyskočila z křesla. Marjorie, dcera Michaela Adamse, věrného přítele Phoebe v Hollywoodu. S Adrianou zůstaly přítelkyněmi i poté, co obě zmizely ze světa filmu. „No ne? Nenapadlo mi, že bych tu mohla potkat právě tebe.“

„Intuice,“ smála se Marjorie, atraktivní kalifornská blondýna, a objímala Adrianu.

„Michael je s tebou? Už jsem ho neviděla víc než rok.“

„Bohužel. Táta to nestihl. Točí exteriéry kdesi v Ontariu.“ Rozhlédla se kolem a uculila se: „Sladký život.“

„On si snad nikdy neodpočine. Pozdravuj ho, až se uvidíte.“

„Pozítří. Budeme společně trávit Vánoce.“ Setřásla si vlasy dozadu a usadila se do čalouněného lehátka. „Džus, dvojitý,“ objednala si. Pak dlouze vzdechla. „Docela jako v zoo, ne?“

„Nezačínej,“ uchichtla se Adriana. „A co tu vlastně děláš? Nikdy tě poslední móda nezajímala.“

„Jen touha po tropech mě přilákala – a taky Keith Dixon.“

„Keith Dixon?“

„Vím, vím. Chceš říct – herec,“ zvedla Marjorie obranně ruku. „Kvůli němu se tu vláčím, ale…“

„Je to vážné?“

Marjorie otočila ruku ozdobenou prstenem s diamantem vybroušeným do nádherného zašpičatělého oválu. „Vypadá to tak.“‚

„Zasnoubeni,“ pokývla hlavou Adriana. Marjorie rychle přiložila prst ke rtům. „Tajemství?“ podivila se Adriana. „Michael o tom neví?“

„Ví a souhlasí. Ti dva spolu vycházejí tak jedinečně, že mě snad ani nepotřebují. Je to až divné.“

„Podivné, že spolu vycházejí?“

„Jo, podivné, když si vzpomenu, že jsem celý život hledala přesně takové přátele a milence, aby je táta nesnášel.“

Adriana se pohodlně opřela. „To muselo být vyčerpávající.“

„Teda jo. S Keithem to byla hračka.“

„A proč ty tajnosti?“

„Aspoň na chvíli se chceme vyhnout klepům v novinách. Koneckonců je to jen na pár dnů. O Vánocích se vezmeme. Ráda bych, kdybys přijela, ale vím, jaké to s tebou o svátcích je. Povečeříš aspoň s námi dneska večer dole ve vesnici?“

„S radostí. Vypadáš skvěle, Marjorie, je vidět, že jsi šťastná,“ poznamenala upřímně Adriana.

„Je mi mnohem líp,“ uznala Marjorie a vytáhla z kapsy lněné sukně balíček cigaret, jedinou neřest, kterou si nedovedla odepřít. „Občas se ohlédnu zpátky a nemůžu věřit tomu, co si táta se mnou musel prožít a co jsem já sama musela prodělat. Teď mám šedesát kilo.“

„Jsem šťastná za tebe.“

„Schovala jsem si výstřižek z novin, když mě pustili před třemi lety z nemocnice. Vážila jsem jednačtyřicet kilo. Vypadala jsem jako vlkodlak,“ vzpomínala vážně Marjorie a zkřížila dlouhé pěkné nohy. „Vždycky mi to připomene, že můžu být šťastná, že jsem živa.“

„Vím, jak je na tebe Michael pyšný. Když jsme se minule setkali, stále o tobě mluvil.“

„Bez něho bych to nedokázala – konečně přestal být mým nepřítelem.“ Vzala si sklenici džusu a podala číšnici americkou pětidolarovku. „Tys mi taky hodně pomohla. Druhé generaci hollywoodských fracků,“ pozvedla sklenici na Adrianino zdraví. „Chodila jsi za mnou do nemocnice, mluvila jsi se mnou, přestože jsem nechtěla nic slyšet. Vyprávělas mi, jak pro tebe bylo těžké vidět matku propadat alkoholu a drogám, a nijak jsi tomu nemohla zabránit. Nikdy jsem ti, Addy, nedovedla říct, kolik to pro mě znamenalo.“

„Není nutné nic říkat. Michael byl jedním z mála lidí, kterým na mamince doopravdy záleželo. Nedokázal ji z toho dostat, ale aspoň se snažil.“

„Vždycky jsem si myslela, že byl do ní trochu zamilovaný. Do vás obou. Jako holka jsem tě úplně nenáviděla,“ rozesmála se Marjorie a uhasila cigaretu. „Táta v jednom kuse o tobě mluvil, jaká jsi vzorná studentka a jak slušně vychovaná.“

„Skutečná provokace k revoltě,“ souhlasila žertovně Adriana a Marjorie se znovu s chutí zasmála.

„A tak jsem čichala, kouřila a spolkla každou drogu, která se mi dostala do ruky, vdala se za sígra, o kterém jsem věděla už předem, že mě bude jenom zneužívat, vyprovokovávala jsem scény na veřejnosti, kdykoliv to jenom šlo. Prostě jsem se maximálně snažila tátovi otrávit život – a málem mě to zabilo. Anorexie byla poslední kapkou,“ usmála se tím letmým, omluvným úsměvem, jenž proslavil jejího otce. „Už dost. Víš, že tu je Althea?“

„Althea Gray? Nevím.“

„To víš, že je. Zrovna –“ Marjorie pohledem pročesávala skupiny, až na ni narazila. „Tamhle.“

Adriana si záměrně nasadila sluneční brýle a zaměřila na Altheu. Herečka měla na sobě těsně padnoucí bolerko a ostře růžové mini.

„Ten obleček by líp seděl její pubertální dceři, kdyby nějakou měla.“

„Althea vždycky vášnivě ráda ukazovala, čím ji příroda obdařila,“ komentovala Adriana.

„Její dva poslední filmy byly skutečně bomby – mám na mysli atomové.“

„Taky jsem slyšela,“ přikývla Adriana, ale nezajímalo ji to. Svou osobní pomstu vykonala na Althei už před lety. Neobvykle jemně vypracované opály s obdélníkovými diamantovými očky se proměnily v anonymní dotaci do Fondu pro herce ve výslužbě.

„Před pár měsíci si dala dělat liposukci stehen.“

„Hmm,“ zabručela Adriana a vrhla znechucený pohled na Altheiny nohy.

„Nechala jsem pití, drog i chuligánů, Addy, tak si musím dopřát aspoň něco. Ach, slyšela jsem další drb z velkého města – o bývalém agentovi tvé matky, Larrym Curtisovi.“

Adriana zvážněla.

„Zdá se, že řeči o jeho zálibách v mladých dívenkách byly pravdivé. Minulý týden byl přistižen při testování nové klientky. Patnáctileté.“

Adrianě se zvedl žaludek. Opatrně odložila sklenku, a jako by z dálky slyšela svůj kovový hlas. „Říkáš, že byl přistižen?“

„Při činu. Otcem toho děvčete. Vyšel z toho, zvrhlík, s přeraženou čelistí. Jediná škoda, že mu někdo ty jeho pověstné koule, kterými se tak vytahoval, nepověsil na krk. Ale vypadá to, že vypadne z branže. Hej, co je s tebou…?“ vyděsila se Marjorie při pohledu na sinalou Adrianu.

Nesmím na to vzpomínat, nutila se Adriana a snažila se polknout těžký knedlík nevolnosti. „Asi příliš sluníčka.“

„Pojďme do stínu, než začne produkce. Můžeš vstát? Nerada používám klišé, ale jsi bílá jako stěna.“

„To je dobré, už je fajn.“ Musí. Larry Curtis a všechno s ním spojené je minulost. Vstala a šla se s Marjorií posadit na židli pod jasně červený slunečník. „Nechtěla bych nic z té podívané zmeškat.“

„Prý to bude opravdická show.“

Nepochybně byla. Pozorovala, jak Lauren vystoupila na pódium vyzdobené tropickými květy. Zítra jí Adriana připraví vlastní představení.

Adrianino apartmá v El Grande bylo laděno v pastelových odstínech, panoramatická okna se otevírala na balkón plný květin. Nabízeli jí plně zásobenou chladničku a bar, koupelna byla vyložená zrcadly a vybavená vanou s vířivou koupelí, nechyběl ani malý trezor v pokoji. Nedalo se nic vytknout, jenže ona dala přednost pokojům v El Presidente, které si rezervovala na jméno Lara O’Conner.

S lítostí odložila své druhé já – Rózu Sparowovou.

Pár hodin poté, co skončila módní přehlídka, seděla už u malého stolku u okna ve svém pokoji v El Presidente, uždibovala z kiwi a studovala nárysy prostor v El Grande. Nezvolila si ještě definitivní postup. Připravila si dvě varianty a jako správný puntičkář, studovala nejdříve obě.

Vedle ní zazvonil telefon. „Hola. Sí“ ohlásila se a usadila se pohodlně v křesle. Její kontaktní osoba na druhé straně linky mluvila nějak neklidně. Už měla zkušenost, že poslové chtěli působit neústupně, kdykoliv byli nervózní. „Budu tam přesně, jak jsme se dohodli. Jestli mi, amigo, nevěříš, můžeš od toho ještě jít. Ale hned teď. Snadno najdu jiného kupce.“ Čekala a popíjela šampaňské. „Znáš jeho pověst. Když se Stín jednou dohodne, je dodávka jistá. Snad mu nemám vyřídit, že máš pochybnosti – no proto. To si myslím. Mañana.“

Odložila sluchátko, vstala a protáhla si ztuhlou šíji a záda. Nervy. Otrávená zavřela oči a zvolna kroužila hlavou. Už nepamatuje, kdy byla naposled tak nervózní.

To, co dělá, je pro ni už jen rutina – až příliš jednoduchá, a přece…

Philip. Bylo jí jasné, že je příčinou jejího vykolejení a doposud se s tím nebyla schopná vypořádat. Zneklidňuje ji, že ho na ostrově nevidí, ovšem nejspíš by byla nepříčetná, kdyby ho tu opravdu potkala.

Nic jí nemůže dokázat, ubezpečovala se a šla otevřít dveře na balkón. Brzy, co nevidět, už se vším skončí.

Nad hladinou moře se houpalo sytě zlaté slunce, pověšené pod modrou mexickou oblohou; za pár hodin vyjde měsíc, chladný a bílý…

Slunce a Měsíc. Adriana zůstala stát na balkóně, dlaně opřeny o zábradlí. Slunce a Měsíc – dva symboly nepřetržitosti a věčnosti. Zanedlouho ho získám zpátky, maminko, přísahala tiše. Pak možná obě nalezneme klid a mír v duši.

Hřejivé, laskavé prsty vánku ji pohladily po tváři, vzduch byl prosycen horkou květinovou vůní. Zvuk vln pleskajících do písku na pobřeží a klouzající zpět do moře se mísil se smíchem a výkřiky hostů, kteří se procházeli po pláži nebo se potápěli mezi útesy.

Osamělost… Adriana sevřela víčka, ale marně ten pocit odháněla. Je to možná obdobím – blíží se vánoční svátky, vracejí se vzpomínky. Přikládala vinu i setkání s Marjorií a záviděla jí, že se po tolikaletém tápání dokázala chytit. Její vlastní splín pramení z něčeho jiného. Není sice jen tak nějaká žena, stojící sama na balkóně. Zná přece spoustu lidí, angažuje se v nejrůznějších aktivitách, a přesto je všude osamělá.

Nikdo ji nezná. Dokonce ani Celesta nemá ponětí o vnitřních bojích a věčných rozporech, které ji provázejí životem. Je princezna ze země, která jí už nepatří. Je hostem v zemi, která pro ni zůstane navždy cizí. Je žena, která se bojí být ženou. Zloděj, který chce zjednat spravedlnost.

Jak by si přála právě v téhle chvíli pozdního provoněného odpoledne mít vedle sebe někoho, kdo by jí byl oporou.

Vrátila se zpět do pokoje. Nemá nikoho, a přece jí zbylo něco. Pomsta.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024