KAPITOLA ŠEST
Celesta Michaelsová odjakživa milovala drama. Jako dítě se chtěla stát herečkou – vlastně ne jen tak nějakou herečkou, ale filmovou hvězdou. A tak žadonila, lichotila se rodičům, trucovala a přemlouvala je, aby jí zaplatili lekce herectví, až shovívavě souhlasili v naději, že děvče z toho vyroste. Mysleli si to dokonce, ještě když vozili Celestu ke zkouškám, generálkám a představením v místním ochotnickém divadle. Andrew Michaels byl účetní a měl profesní pohled na život – něco jako rozvaha – jednou něco vyjde, podruhé člověk ztrácí. Nancy Michaelsová byla šikovnou hospodyní a s nadšením vyráběla jemné moučníky pro farní slavnosti. Oba rodiče věřili i v době, kdy divadlo již ovládlo jejich životy, že malá Celesta ze své posedlosti líčidly a touhou po potlesku obecenstva vystřízliví.
V patnácti došla Celesta k názoru, že má osudem určeno stát se blondýnou, i proměnila své nezajímavě hnědé kadeře ve zlatou aureolu, jež ji časem proslavila a stala se cennou obchodní značkou. Matka při pohledu na ten blonďatý zjev začala vřeštět, otec spustil kázání. Ovšem Celesta blondýnou zůstala a získala roli ve školním představení hry Muzikant.
Jednou si Nancy stěžovala Andrewovi, že by snad líp snesla, kdyby si holka začala s kluky nebo zkusila alkohol, než tak se oddávat Shakespearovi a Tennessee Williamsovi.
Den poté, co obdržela vysvědčení absolventky střední školy, odstěhovala se Celesta z útulného předměstí svého dětství v New Jersey na Manhattan.
Rodiče ji vyprovázeli k vlaku se smíšenými pocity úlevy i úžasu.
A tak hrála v konkurzních hrách a vždycky schrastila na zaplacení hodin herectví a nájemného v kutlochu bez výtahu ve čtvrtém patře, mizerný hamburger a smažená vajíčka v mastném kastrůlku.
Ve dvaceti se vdala, ovšem láska jako trám skončila po dvou letech fňukáním a rozchodem. Mezitím se už Celesta přestala otáčet za minulostí.
Přesně za deset let se stala první dámou divadelního jeviště, měla za sebou řadu úspěšných rolí, tři významné ceny a střešní byt na Central Park West. K poslednímu výročí poslala rodičům cadillak, jenže oni nepřestávali věřit, že se jednou vrátí do New Jersey, najde si nějakého chlapce v tamním metodistickém společenství a konečně se usadí.
Zrovna nyní štrádovala letištní halou a vychutnávala relativní anonymitu divadelní umělkyně. Lidé si mohli všimnout pevně stavěné středně vysoké atraktivní blondýny, nikoliv vášnivé Kočičí Maggie nebo ctižádostivé Lady Macbethové. Ledaže by si to Celesta sama přála. Ověřila si čas příletu a byla zvědavá, zda Phoebe skutečně přiletí.
Bude to už deset let, počítala, když se posadila a šátrala v kabelce po cigaretách. Brzy poté, co Phoebe přijela do New Yorku dělat svůj první film, se důvěrně spřátelily. Celesta se právě dostávala ze splínu po svém ztroskotaném manželství a Phoebe vplula do jejího života jako čerstvý sladký vánek a byla s ní spousta legrace. Měly k sobě sesterský vztah, a jak jen to bylo možné, létala jedna druhou navštívit z východního pobřeží na západní a naopak a platily horentní telefonní účty.
Nikdo se nemohl více a upřímněji radovat, když byla Phoebe nominována na Oscara, a nikdo nejásal víc, když Celesta poprvé vyhrála Tony, cenu za nejlepší výkon v divadle.
V mnohém však měly rozdílné povahy. Celesta byla tvrdá, energická a útočná, zatímco Phoebe byla důvěřivá a tvárná. Aniž si to uvědomovaly, jedna druhou ideálně doplňovaly a přátelství si nesmírně považovaly.
Pak se Phoebe provdala a odletěla někam do toho pouštního království. Již v prvním roce přicházely dopisy velmi sporadicky a později už nepřicházely vůbec. Bolelo to. Celesta se o tom nikdy nezmínila, ale Phoebino postupné zapomínání ji bytostně trápilo. Snažila se však brát situaci rozumně. Její vlastní život byl naplněn a ubíral se přesně podle plánů, které si vybudovala už v New Jersey. Natrvalo ale zůstalo v koutku její duše bolavé místo. Každý rok aspoň posílala dárky holčičce a těšila ji jakkoliv formální, přesto rozkošná, poděkování, jež jí Adriana posílala.
Polovinou své duše milovala Adrianu jako vlastní dítě. Bohužel pouze polovinou, ta druhá totiž byla zadaná divadlu, a z tohoto milostného vztahu se bohužel děti očekávat nedaly. Milovala Adrianu též proto, že byla dcerkou Phoebe.
Uhasila cigaretu a sáhla do nákupní tašky pro rusovlasou čínskou panenku v modrých sametových šatičkách s bílou fazonkou. Vybrala právě tuhle, protože si myslela, že si ji dítě oblíbí kvůli stejně rudým vlasům, jaké má matka. A taky ji napadlo, že hračka pomůže navázat první kontakt. Vlastně neměla potuchy, jak se s oběma má přivítat, co říct.
Jakmile ohlásili přílet linky z Francie, vyskočila a znovu nedočkavě popocházela sem tam letištní halou. Už to nemůže trvat dlouho, jen vystoupí a projdou celní kontrolou. Není důvod pro obavy, které dotíraly na ni neodbytně odněkud z podvědomí.
Telegram napovídal tak málo. Celesta si pamatuje každé slovo a každému přikládala jistý význam.
CELESTO. POTŘEBUJI TVOJI POMOC. PROSÍM REZERVUJ DVE LETENKY DO NEW YORKU U PAN AMERICAN NA LETIŠTI ORLY. ODLET ZÍTRA CTRNACT HODIN. POKUD MUZES, CEKEJ NA LETIŠTI. NIKOHO JINÉHO NEMAM. PHOEBE.
V té chvíli prošla dveřmi vysoká rusovláska s kouzelným děvčátkem. Držely se za ruce, těla přimknuta k sobě, v prvním okamžiku se nedalo rozeznat, kdo je komu oporou.
Pak Phoebe pozvedla zrak a v jejím pohledu vyjadřujícím zmatek a hlavně strach převážil výraz úlevy. Celesta k ní svižně přistoupila.
„Phoebe,“ oslovila ji s vřelostí staré přítelkyně a objala. „Je to úžasné mít tě zase u sebe.“
„Celesto, díky Bohu. Oh, díky Bohu, že jsi tu.“
Zoufalství v hlase se dotklo Celesty silněji než skutečnost, že slova splývala v podnapilém blábolu. Stále s profesionálním úsměvem shlédla k Adrianě.
„Tak tohle je tvoje Addy,“ řekla a lehce se rukou dotkla dívčiných vlasů. Neunikly jí kruhy pod očima a vyčerpaný výraz v dětské tváři. Připomněla si vzhled těch, co přežili různé katastrofy, stejně apatický, bezbranný pohled. „Máte za sebou dlouhou cestu, ale už je téměř za vámi. Venku mám vůz.“
„Nikdy ti nemohu být dost vděčná, Celesto,“ začala Phoebe.
„Nebuď směšná,“ stiskla ji Celesta kolem ramen a podala Adrianě plastikovou nákupní tašku. „Koupila jsem ti malý dárek na uvítanou v Americe.“
Adriana se podívala na hračku, bez zájmu a energie pohladila sametový rukáv. Hned jí připomněl Duju a její nové šaty, jenže byla příliš unavená i na to, aby se rozplakala. „Je pěkná. Děkuji.“
Celesta povytáhla překvapeně obočí. Dítě promluvilo tak zvláštně a cize, jak vypadalo. „Tak, vezměte zavazadla a jedeme domů si odpočinout.“
„Nemáme zavazadla,“ odpověděla Phoebe a téměř se zapotácela. Položila ruku Celestě na rameno. „Nemáme s sebou vůbec nic.“
„Tak jo,“ vzala na vědomí Celesta. Otázky mohou počkat. Vzala Phoebe kolem pasu. Adriana vypadala ještě schopná dojít bez pomoci. „Jdeme domů.“
Na rozdíl od jízdy Paříží, cestou na Manhattan Adriana nevnímala téměř nic. Ve voze bylo ticho a teplo, jenže ani teď se nedokázala uvolnit. Jako po celou dobu letu přes Atlantik, pozorně sledovala matku. Pod paží balíček s dárkem od Celesty, svírala pevně maminčinu dlaň. Neměla už sílu se na něco ptát, ale stále se udržovala ve střehu, připravena kdykoliv se dát na útěk.
„Už je to tak dávno,“ vzpomínala Phoebe a rozhlížela se kolem, jako by se probouzela z nějakého transu, koutkem úst jí nepatrně cukalo a oči bloudily z jedné strany na druhou. „Je to tu jiné. Ale v podstatě stejné.“
„Na New York se můžeš vždycky spolehnout,“ vyfoukla Celesta obláček kouře a postřehla, jak Adriana fascinovaně zírá na cigaretu. „Addy by si možná zítra ráda zašla na procházku do parku nebo na nějaké nákupy. Už ses někdy svezla na kolotoči, Addy?“
„Co to je?“
„Dřevění koníci, kteří jezdí v kruhu podle hudby. Jeden takový kolotoč je hned v parku, kousek od místa, kde bydlím,“ usmála se na Adrianu. Phoebe sebou trhla při každém zastavení vozu a Celesta smutně konstatovala, že její přítelkyně je chabý uzlíček nervů, zatímco děvče se drží statečně pod kontrolou. Ale o čem se s ní bavit, když ani neví, co je to kolotoč? „Nemohly jste si k návštěvě New Yorku vybrat lepší dobu. Teď jsou všechny obchody nádherně vánočně vyzdobeny.“
Adriana si vzpomněla na skleněnou kouli a malého bratříčka. Zatoužila položit hlavu do maminčina klína a plakat. Jak chtěla domů, k babičce a tetám, znovu cítit vůně harému! Žádná cesta návratu už však neexistovala.
„Bude sněžit?“ zeptala se.
„Dříve nebo později stoprocentně,“ ujistila ji Celesta. Sama sebe překvapovala, jak jí záleží na tom, aby dítě nějak uklidnila a povzbudila. Nikdy se jí nezdálo, že by byla zrovna mateřský typ. Avšak ve způsobu, jakým Adriana hladila Phoebinu ruku, bylo něco nevýslovně smutného a zároveň konejšivého, co vyjadřovalo až nedětskou vnitřní sílu. „Už dlouho tu máme teplé počasí a pochybuji, že by se mohlo udržet.“ Panebože, baví se s ní o počasí. S ulehčením zpomalila. „A jsme tu,“ oznámila vesele a zabočila k chodníku. „Nastěhovala jsem se sem, Phoebe, před pěti lety. Děsně mi to místo sedí. Pokud mě odtud budou chtít vypudit, budou mě i s barákem muset vyhodit do vzduchu.“
Prošly kolem vrátného ve vestibulu elegantní staré budovy na ulici Central Parku West. Celesta rychle směrovala Phoebe i Adrianu do dřevem vykládaného výtahu. Adriana se pohybovala mechanicky mezi oběma ženami. Vyčerpanost padla na každý její úd jako stokilové závaží. V letadle zaháněla spánek, vytrhávala se z každého zadřímání, jen aby se ujistila, že matka je vedle ní. A teď se ploužila někam do neznáma. Celesta ji vytrhla z mrákot.
„Až se dáš dohromady, Adriano, vezmu tě na skvělou projížďku,“ slíbila děvčeti. Přehodila jí kabát přes židli a rychle přemýšlela, co k čertu udělat nejdřív. „Musíte mít šílený hlad. Mám dát něco přinést zvenku, nebo udělat omeletu?“
„Já nebudu jíst,“ vydechla ztěžka Phoebe a opatrně se posadila na pohovku. Měla pocit, že kdyby se pohnula rychleji, asi by se celá rozpadla. „Addy, máš hlad?“
„Ne,“ odpovědělo děvče, třebaže jen při pomyšlení na jídlo jí kručelo v břiše.
„Chuděrko, ty jsi polomrtvá únavou,“ politovala ji Celesta a objala kolem ramen. „Nejlíp bude, když se vyspíš.“
„Jen běž s Celestou,“ poručila jí Phoebe dříve, než děvče mohlo zaprotestovat. „Postará se o tebe.“
„A neodejdeš pryč?“
„Ne, budu pořád tady,“ políbila ji Phoebe na obě tváře. „Slibuju.“
„Pojď, zlato,“ pobídla ji Celesta a napůl táhla nahoru po schodech. Stáhla z ní šaty, boty a položila jí do postele. „Máš toho za sebou příliš moc.“
„Kdyby přišel, vzbudíš mě, abych se mohla postarat o maminku, že?“
Celesta se zadívala do vyčerpané tváře s kruhy pod očima. Naléhavě očekávala odpověď.
„Určitě, neboj,“ ujistila ji rozpačitě Celesta a políbila na víčka. „Taky ji mám moc ráda, zlato. Postaráme se o ni obě dvě.“
Adriana konečně spokojeně zavřela oči. Celesta zatáhla žaluzie, nechala pootevřené dveře, a když potichu scházela dolů, Adriana už hluboce spala, stejně jako Phoebe na pohovce v obývacím pokoji.
Adrianu probudila noční můra. Mívala je občas od svých pátých narozenin: viděla otce, jak přichází do matčiny ložnice, slyšela pláč, křik, řinčení skla. Viděla sebe pod postelí s dlaněmi na uších.
Probrala se, tvář smáčenou slzami, polykala vzlyky, aby neprobudila ostatní ženy v harému. Ale teď přece už není v harému. Byla tak popletená, že chvíli tiše seděla, než si všechno v hlavě správně uspořádala.
Letěly v malém letadle do Paříže a ona se bála. Město vypadalo jako z pohádky, lidé měli na sobě podivné obleky, všude byly spousty květin, obchodů s nádherně barevným hedvábím a satény. Maminka jí koupila růžové šaty s bílým límečkem, ale všechno tam zůstalo. Ani na Eiffelovu věž se nestihly podívat. Byly pouze v Louvru. Pak utíkaly a maminka byla vystrašená a bylo jí špatně.
A teď jsou v New Yorku u blonďaté paní s krásným hlasem.
Jenže ona nechtěla být v žádném New Yorku, ale u babičky v Jaquiru, u tety Latify a svých bratranců a sestřenic. Vymotávala se z postele, pofňukávala a protírala si oči. Všechno kolem vonělo nově a cize, nerozuměla jazyku a bylo jí nesmírně smutno. Vzala panenku od Celesty a vydala se najít matku.
Když se přiblížila k točitému schodišti, zaslechla hlasy. Sešla potichu do poloviny a uviděla dole ve velkém bílém pokoji se zatemněnými okny sedět maminku a Celestu. Přitiskla panenku do náruče, posadila se na schod a poslouchala.
„Nikdy ti to nebudu moc oplatit, Celesto.“
„Nebuď hloupá,“ odbyla Phoebe Celesta teatrálním gestem. „Jsme přítelkyně.“
„Nedovedeš si vůbec představit, jak moc jsem celou tu dobu potřebovala přítelkyni,“ vzdechla Phoebe, nervózně vstala a se skleničkou v ruce obcházela pokoj.
„Ne, nedovedu,“ vyslovila Celesta zvolna, zaujatá jejími nervními trhavými pohyby. „Ale ráda bych.“
„Vůbec nevím, z kterého konce začít.“
„Naposled jsem tě viděla šťastnou a zářící v kilometrech bílého hedvábí a tylu, na krku náhrdelník z Tisíce a jedné noci.“
„Slunce a Měsíc,“ řekla Phoebe, přivřela víčka a dlouze se napila. „Nejoslnivější věc, jakou jsem kdy viděla. Myslela jsem zprvu, že to byl dárek – nejvzácnější symbol lásky, o němž se ostatním ženám může jen zdát. Netušila jsem, že to byla vlastně cena, za níž si mě koupil.“
„Co tím myslíš?“
„Myslím, že ti těžko dokážu vykreslit život v Jaquiru, abys vše pochopila. Takového něco se musí zažít,“ obrátila Phoebe k Celestě zarudlé oči. Ačkoliv pila od chvíle, co se probrala z neklidného spánku, alkohol ji nijak nezklidnil.
„Zkus to.“
„Zpočátku bylo všechno překrásné. Nebo jsem tomu aspoň věřila. Abdu byl laskavý a pozorný. Já jsem byla jeho královna, ve skutečnosti naivní děcko z Nebrasky. Snažila jsem se přijmout tamní zvyky v chování, oblékání a tak. Když jsem si poprvé nasadila závoj, připadala jsem si neobyčejně sexy a exoticky.“
Celesta se usmála.
„Závoj mi vůbec nevadil. A navíc Abdu na něm trval pouze v Jaquiru. V prvním roce jsme často cestovali a život byl pro mne jedno veliké dobrodružství. Když jsem otěhotněla, starali se o mě jako o ten nejvzácnější poklad. Nastaly komplikace a Abdu v té době nemohl být více pozorný a zúčastněný. Pak jsem porodila Adrianu.“ Zmlkla a podívala se na dno skleničky. „Potřebuju se ještě napít.“
„Dej si.“
Phoebe přešla k baru a naplnila skleničku po okraj. „Překvapilo mě, že byl Abdu tak rozčarovaný. Vždyť to bylo tak kouzelné a zdravé miminko a narodilo se jen zázrakem, protože jsem téměř dvakrát potratila. Mluvil sice neustále o synovi, jenže jsem nikdy nečekala, že se tak rozzlobí, bude-li to dcera. Ranilo mě to. Měla jsem dlouhý a těžký porod a jeho postoj ještě všechno zhoršil. Hned v nemocnici došlo mezi námi k ostré hádce. Pak šlo všechno jenom k horšímu, až k nejhoršímu, kdy mi lékaři oznámili, že nemohu mít více dětí.“
Nalila si další skleničku, třebaže se už celá chvěla, jak jí alkohol stoupal do krve. „Změnil se, Celesto. Obvinil mě nejen z toho, že jsem mu dala dceru, kterou nechtěl, ale také z toho, že jsem ho jaksi násilně odvedla od jeho povinností a tradic.“
„Násilně? Co je to za pitomost?“ rozčílila se Celesta a shodila z nohou střevíce. „Vždyť ten chlap ti vůbec nedal šanci. Zasypával tě stovkami bílých růží, rezervoval pro sebe celé restaurace, jen abyste mohli večeřet v soukromí. Chtěl tě a taky se postaral o to, aby tě dostal.“
„Na tom už nezáleží. Považoval mě za zkoušku sebe sama. Za zkoušku, u níž propadl, a za to mě nenávidí. Na Adrianu se díval jako na trest boží, ne dar od Boha, jako na trest za svůj sňatek s křesťankou, ženou ze západního světa, a ještě k tomu herečkou. Nechtěl mít s námi oběma vůbec nic společného. Odstavil mě do harému a očekával vděčnost za to, že se se mnou nerozvedl.“
„Do harému? Myslíš tam, kde jsou samé ženské? A závoje a granátová jablka?“
Phoebe se posadila a svírala skleničku v dlaních. „Není na tom naprosto nic romantického. Prostě ženské ubikace. Prosedíš tam život, posloucháš řeči o sexu, plození dětí, o módě. Pořád dokola. Tvoje postavení závisí na tom, kolik jsi porodila potomků mužského pohlaví. Žena, která nemůže mít děti, zaslouží jen politování a je odstavena stranou.“
„Zřejmě nikdo z nich nečetl o Glorii Steinemové,“ přerušila ji Celesta.
„Tam ženy vůbec nečtou. Nepracují a neřídí auto. Jenom sedí, popíjejí čaj a tupě čekají, až skončí den. Nanejvýš můžeš ve skupině zajít na nákupy, ale od hlavy k patě zahalena v černém, abys nepokoušela muže.“
„To už kecáš, Phoebe.“
„Tak to je. Všude kolem se pohybují kněží ve funkci náboženské policie a můžeš dostat bičem, pokud řekneš něco nevhodného, uděláš něco nevhodného nebo máš na sobě něco neobvyklého. Dokonce ani nemůžeš promluvit s mužem, pokud není členem tvé rodiny. Ani slovíčko.“
„Phoebe, máme rok 1971.“
„Ne v Jaquiru.“ Se smutným pousmáním si Phoebe přitiskla konečky prstů na víčka. „V Jaquiru čas neplyne, Celesto. Říkám ti, přišla jsem téměř o deset let života. Někdy mi to připadá jako celé století, někdy jako pár měsíců. Tak to tam chodí. Když jsem nemohla mít další děti, Abdu si vzal druhou manželku. To zákon povoluje. Mužský zákon.“
Celesta si vzala z porcelánové dózy na nízkém stolku další cigaretu a přemýšlivě ji studovala, jak se pokoušela porozumět tomu, co jí Phoebe líčí. „Četla jsem pár článků o tobě a Abduovi, které tu v posledních letech otiskly noviny. Nikdy ses tam o něčem takovém nezmínila.“
„To bylo vyloučeno. S reportéry jsem mohla mluvit jen proto, že on potřeboval získat publicitu pro obchody s ropou na Středním východě.“
„Slyšela jsem,“ přitakala Celesta suše.
„Musela bys tam žít, abys všechno pochopila. Dokonce ani tisku není dovoleno všechno zveřejnit. Kdyby se o to pokusili, narušily by se kontakty. Ve hře jsou miliardy dolarů. Abdu je muž ambiciózní a chytrý. Pokud jsem byla nějakým způsobem použitelná, držel se mě.“
Celesta si zapálila a pomalu vyfoukla obláček. Nebyla přesvědčena, že polovina toho, co jí Phoebe vypráví, není výplodem její bujné fantazie. Ale i kdyby ze všeho zůstala jen špetka pravdy, nebylo možné, aby se celá záležitost nedala nějak řešit.
„Tak proč jsi zůstala? Když jsi byla tak nešťastná, proč jsi k čertu nesbalila kufry a neutekla?“
„Hrozila jsem mu tím nedlouho po narození Adriany. Tehdy jsem si myslela, že můžu něco zachránit, když budu stát na svém. Zbil mě.“
„Proboha, Phoebe,“ vydechla Celesta zděšeně.
„V nejdivočejších snech se mi o ničem tak hrozném v životě nezdálo. Křičela jsem, jenže marně, nikdo nepomohl,“ zavrtěla hlavou a setřela si slzy. „Nikdo se neodvážil. Bil mě tak dlouho, až jsem už nic necítila. Pak mě znásilnil.“
„To je ale šílené.“ Celesta vzala Phoebe kolem ramen a odváděla ji k pohovce. „Přece musel existovat nějaký způsob, jak se bránit. Šla jsi na policii?“
Phoebe se suše zasmála a usrkla ze skleničky. „V Jaquiru bije muž ženu naprosto legálně, pokud k tomu má důvod. Ženy se o mě postaraly a chovaly se ke mně moc hezky.“
„Phoebe, proč jsi mi to nenapsala? Neměla jsem tušení, jak žiješ. Třeba jsem ti mohla nějak pomoct.“
„I kdyby se mi podařilo propašovat ven dopis, nemohla bys naprosto nic udělat. Abdu má v Jaquiru neomezenou moc jak náboženskou, tak politickou i zákonodárnou. S něčím takovým ses nemohla nikdy setkat a věřím, že si nedovedeš představit, jak jsem žila. Začala jsem snít o úniku. K legálnímu opuštění země bych potřebovala Abduovo povolení, ale já snila o útěku. Byla tu však Adriana. S ní bych se ven nikdy nedostala a bez ní bych neodešla. Je pro mě to nejcennější v životě, Celesto. Myslím, že bych to byla dávno všechno skončila, kdyby nebylo jí.“
„Kolik toho ví?“
„Nejsem si jista. Doufám, že co nejmíň. Ví, co k ní její otec cítil, ale snažila jsem se jí vysvětlit, že je to pouze odraz jeho nenávisti ke mně. Ostatní ženy ji měly moc rády a měla jsem dojem, že i ji takový způsob života uspokojoval. Koneckonců, doposud nepoznala nic jiného. Ale chystal se ji poslat pryč.“
„Pryč? Kam?“
„Do nějaké školy v Německu. Když mi to oznámil, bylo mi jasné, že už musím něco udělat. Měl taky zorganizováno, že ji provdá o jejích patnáctých narozeninách.“
„Ježíšikriste, ubohé děcko.“
„Nesnesla jsem pouhé pomyšlení, že by musela žít v takovém pekle jako já. Cesta do Paříže byla snad znamením božím. Kdyby však tebe nebylo, nikdy by se mi to nepodařilo.“
„Škoda, že jsem ti nemohla pomoct více. Nejradši bych toho bastarda chytla a vykastrovala nožem od příboru.“
„Nikdy se tam už nevrátím, Celesto.“
Celesta k ní vzhlédla překvapeně. „Samozřejmě že ne.“
„Myslím tím, kdyby přišel, raději se zabiju, než bych šla zpět.“
„Tak nemluv. Jsi v New Yorku, v bezpečí.“
„Je tu však Addy.“
„Ona je taky v bezpečí,“ trvala na svém Gelesta a znovu si vybavila tmavé, pronikavé oči s modročernými kruhy od vyčerpání. „To by se nejdříve musel probojovat skrze mne. Nejdříve se obrátíme na tisk a snad i na ministerstvo zahraničí.“
„Ne, ne, nechci žádnou publicitu. To se neodvažuju už kvůli Adrianě. I tak ví víc, než by měla.“
Celesta už otvírala ústa k protestu, ale jen poznamenala: „Asi na tom něco je.“
„Potřebujeme se z toho dostat, obě. Chci začít znovu pracovat a normálně žít.“
„A proč nemůžeš začít nejdřív žít? Až se trochu postavíš na nohy, pak přemýšlej o práci.“
„Musím najít pro nás nějaké bydlení, Adrianě školu, nakoupit ošacení.“
„Na to všechno je dost času. Prozatím můžete zůstat zde, nabrat nový dech a přizpůsobit se, hlavně Adriana, novému životu.“
Phoebe přikývla a rozplakala se. „Víš, Celesto, co je na tom všem nejhorší? Že ho stále miluju.“
Adriana potichu vyšla po schodech zpět do ložnice.
