KAPITOLA DEVATENÁCT
Není snadné se v tom muži vyznat, přemítala Adriana. Ve stejném okamžiku dovedl být prudký, vzápětí nato frivolní. Cestou k hotelu hovořil lehkým, pobaveným tónem o jejich společných známých. Jako by se ani neodehrála situace v restauraci, kdy ji pevně držel za ruku a hleděl do očí v přesvědčení, že ji podřídí své vůli pohledem. Rozhovor o náhrdelníku a krvi, jež byla pro něj prolita, odvál tropický vánek a měsíční světlo.
Jak snadno se dostal mezi bohaté a zhýčkané. Vůbec nevypadal na pouličního zloděje z Chelsea ani na vypočítavého, sebejistého zloděje klenotů. Každý viděl kultivovaného, lehce znuděného a šarmantně bezstarostného mladého muže. A zatím nebyl ani jedno.
Třebaže teď už to věděla, zůstávala klidná. Dovedl způsobit, že se žena roztřásla, a hned zase ji dovedl rozesmát a uvolnit. Přistihla se, že lituje, když zaparkovali u hotelu, a večer se již zkrátil jen na cestu ke dveřím.
„Byla jsem pěkně otrávená, když jsem zjistila, že jsi sem přijel,“ přiznala se, šátrajíc v kabelce pro klíč.
„Lépe řečeno, byla jsi vztekem bez sebe,“ opravil ji, vzal od ní klíč a odemkl.
„Máš pravdu,“ připustila upřímně a pobavilo ji to. Oba se zasmáli. „Neměním často své názory, ale dnešní večer s tebou se mi líbil.“
„To rád slyším, protože hodlám ještě zůstat,“ řekl, vzal ji lehce za loket a vedl do pokoje.
„Jestli máš obavy, že bych mohla znovu štípnout šperky Lauren St. Johnové, nemusíš se bát.“
Hodil klíč na prádelník, vzal jí z ruky večerní kabelku a poslal stejným směrem. „Moje přítomnost momentálně nemá vůbec nic společného se šperky.“ Než mohla poodstoupit, položil jí ruce na ramena a něžně jí pohladil paže, jejich prsty se dotkly a naprosto přirozeně spojily.
„Ne.“
Pozvedl její ruce k rtům a lehce políbil. „Co ne?“ zeptal se.
Jeho dotek ji od konečků prstů naplnil žárem. Je něco naprosto rozdílného ignorovat, co člověk nikdy nechce, a odmítat to, po čem náhle zatouží. „Chci, abys odešel.“
Jednu ruku stále v její, druhou jí shrnoval pramen vlasů z ramene, lehce se dotýkal kůže. Nepoznal, zda lehké cuknutí při doteku byla její reakce nebo jeho. „Odešel bych, kdybych ti věřil. Víš, že se o tobě říká, že jsi nedosažitelná?“
Moc dobře to věděla. „Proto mě chceš? Protože jsem nedosažitelná?“
„Snad to byl důvod. Kdysi,“ řekl a pohrával si s jejími vlasy.
„Nemám zájem, Philipe. Myslím, že jsem ti to dala dost jasně najevo.“
„Nejvíce na tobě obdivuji talent ke lži.“
Stál u ní tak blízko, mnohem těsněji, než by měl. „Nenapadá mě, jak tě ještě jinak přesvědčit, že maříš čas.“
„Není třeba nijakého přesvědčování, Addy. Dovedeš se podívat na muže tak, že i ten nejrozpálenější ztuhne v kámen. Na mě se teď tak nedíváš.“ Vzal ji dlaní kolem krku. I když stále ztuhlá, sledoval její zralé, plné, rozechvěle pootevřené rty. I kdyby byl muž přesycen, vždy by po nich hladověl.
Cítila, jak jí srdce poskočilo až do krku a zběsile tlouklo, když se nad ní sklonil a tiše šeptal. Chtěla zvednout ruku a odstrčit ho v sebeobraně, ale zaťala prsty do jeho košile a nemohla se pohnout.
Naplnila ji touha a téměř současně překvapivá lítost.
„Nemohu ti dát, co po mně chceš. Nejsem jako jiné ženy.“
„Ne, nejsi.“ Instinktivněji bloudil prsty kolem šíje, zatímco rty provokovaly její nervy. „A já nechci nic víc, než jsi schopna mi dát.“
Když prohloubil polibek, zasténala – v tom zvuku byl tón zoufalství i jakési zvědavosti. Na zlomek vteřiny, na kratičký okamžik, se vzdala. Přitiskla se k němu, nabídla mu své rty i srdce. Postřehl záchvěv krásné štědrosti, až se roztřásl.
Pak se náhle vzpamatovala a odvrátila se. „Philipe, já vím, jaké lidé o mně mají představy, jenže to jsou jenom představy. Ta věc není pro mě.“ Sepnula ruce ve snaze je uklidnit.
„Možná nebyla,“ řekl tiše a znovu jí položil ruce na ramena. „Až doposud.“
Měla svou hrdost, vybudovanou za ty dlouhé, zmatené a bolestné roky. Dovedla promluvit o věcech otevřeně. „Nikdy jsem neměla muže. Nikdy jsem po něm netoužila.“
„Vím.“ Otočila se k němu zpátky. „Poc…
