KAPITOLA DVANÁCT
„Drahá,“ dotkla se Adriana letmo svou tváří dětsky jemné líce Heleny Fumové. „Omlouvám se, že jsem se opozdila.“
„Nesmysl, vůbec nejdeš pozdě.“ Paní Fumová měla na sobě dlouhou, přiléhavou zelenou hedvábnou róbu s hlubokým výstřihem, aby dostatečně vynikly smaragdy kolem krku a také ovšem pětikilový úbytek váhy dosažený za měsíčního pobytu v lázních kdesi ve Švýcarsku. „Ale musím tě pokárat.“
„Oh,“ podivila se Adriana a uvolnila sponu na své černé peleríně.
„Slyšela jsem, že jsi už pár dnů v Londýně a ani jsi mi nezavolala.“
„Schovávala jsem se,“ usmála se Adriana, vyklouzla z pláště a podala ho sluhovi. „Nebyla bych ti dobrou společnicí.“
„Oh, bože, snad jste se s Rogerem nepohašteřili.“
„Roger?“ Adriana se zavěsila do své hostitelky a sestupovaly do šachovnicově vydlážděné haly. Helena žila v přesvědčení, jako ostatně většina žen, že nálada ženy závisí na muži. „Máš staré zprávy, Heleno. Už pár týdnů jsem volná.“
„To bychom měli něco podniknout. Tony Fitzwalter se nedávno rozvedl.“
„Ušetři mě, prosím tě. Není nic horšího než muž, který se čerstvě vyvlekl z posvátného svazku.“
Sál s naleštěnou podlahou a stěnami vytapetovanými v odstínu slonové kosti byl už plný hostů a hudby. V křišťálových sklenicích se perlilo víno, vznášely se vůně pánských i dámských parfémů a blikotaly se šperky. Milióny liber, napadlo Adrianě. Milióny liber v drahokamech a kovu. Ona si z toho bere jen nepatrné procento.
Většinu tváří poznávala, to byl taky největší problém takových večírků. Stejní lidé, stejná konverzace, stejná nuda.
Zavadila pohledem o hraběnku, kterou odlehčila před šesti měsíci od diamantového a rubínového prstenu, všimla si přítomnosti Madeline Moreauové, francouzské ex-manželky nějaké filmové hvězdy, na jejíž klenoty by měla zálusk příští jaro. Obě dámy obdařila úsměvem a sáhla po poháru šampaňského z podnosu kolem procházejícího číšníka.
„Všechno vypadá skvěle jako vždycky, Heleno.“
„Ale té dřiny na tak krátkou chvíli,“ posteskla si hostitelka, ačkoli jedinou dřinu pro ni znamenalo vyzkoušet si toaletu, kterou měla na sobě. „Ale zbožňuji takové večery.“
„Člověk by měl dělat to, co se mu daří,“ podpořila ji Adriana a usrkla vína. „Mimochodem, vypadáš úžasně. Co jsi se sebou provedla?“
„Malý výlet do Švýcarska,“ prozradila Helena a pohladila si štíhlé boky. „Jsou tam skvostné lázně, kdybys to někdy taky potřebovala. Vyhladoví tě k smrti, pak tě unavují, až jsi vděčná za pár zelených listů a kousky ovoce, které ti předhodí. A když už chceš všechno vzdát, hýčkají tě pleťovými maskami a masážemi a strčí tě do vyhlášených římských lázní. To byla teda zkušenost, to ti řeknu, drahoušku. Na to nikdy nezapomenu. Raději skočím z okna, než bych to měla prodělat znovu.“
Adriana se musela rozesmát. Helenina lehká, naivní konverzace ji vždycky pobavila. Škoda, že se ona i její manžel tak zbožně klaní britské libře. „Udělám všechno, abych se těm tvým lázním vyhnula.“
„Když už jsi tu, musíš se mrknout na náramek hraběnky Tegariové. Pochází z kolekce vévodkyně z Windsoru. Ta mě tentokrát trumfla.“
V Helenině pohledu se kmitl záblesk hrabivosti, který hned pomohl Adrianě zbavit se lehkého pocitu viny vůči ní. „Opravdu?“
„Je na něj dost stará, ale to není podstatné. Drahoušku, téměř všechny přítomné znáš, tak se pobav, zobni si něco a já jdu plnit povinnosti hostitelky.“
„Jistě,“ souhlasila Adriana. Postačí jí patnáct minut, aby prozkoumala trezor v pánově ložnici. Ale protože myslela už dopředu, přesunula se k Madelině Moreauové. Neuškodí zjistit, jaké má cestovní plány na příští jaro.
Philip ji spatřil v okamžiku, kdy vešla dovnitř. Byla totiž typem ženy, které si muž musí všimnout. Hodila se do těchto prostor plných nádhery a lesku. I když, jako muž všímavý z nutnosti i žádostivosti, postřehl, že je trochu příliš netečná a rezervovaná.
Na sobě měla černou tuniku s vysokým, šperkem ozdobeným límcem, splývající těsně přes boky a rozšiřující se v dlouhou průsvitnou sukni posázenou zlatými tečkami, kte…
