1919
„Prý mu bajonetem vydloubali oči!“
Monika Żebroková strnule sedí u stolu a vytřeštěnýma očima hledí k oknu, jako by v hrůze čekala, jestli se za ním neobjeví cizí chlap s běsnýma očima, krvelačným šklebem a vyceněnými zuby. Ten, kterého už několikrát viděla ve snu, jak se po ní sápe.
A nejen po ní: chce do svých rozeklaných pařátů uchvátit všechno, co je jí drahé.
„Maminko, to není pravda,“ položí jí Tomek dlaň na vrásčitou ruku posetou stařeckými skvrnami. Cítí, jak se matka chvěje. „V novinách psali, že jeho sestra viděla mrtvé tělo a potvrdila, že byl v pořádku.“
„V pořádku? Jak to můžeš říct? Vždyť byl mrtvý!“
„Myslím to tak, že neměl… vydloubané oči.“
Tomek rozumí matčinu děsu; chápe i to, že její třiasedmdesátiletý rozum nedokáže současné dění pojmout, přijmout, pochopit.
Vždyť i on sám tomu přestává rozumět! Ztrácí se v protichůdnosti tvrzení znesvářených stran, topí se v jejich lomozně hlásaných pravdách, které se navzájem vyvracejí, a jen nasucho přidušeně polyká, když k němu doputují další zprávy, nad kterými rozum pokaždé zkamení, protože neumí vstřebat všechny ty zvěsti o nesmyslné nenávisti, zběsilosti, krutosti. Vraždění.
I jemu se v týle usadil strach. A teď se tam pevně drží, do hloubky zahryznutý, ustavičně přítomný.
Je Tomkovi nejvěrnějším průvodcem. Neopouští ho ani v jednom ze dvou světů, v nichž je mu dáno se pohybovat.
Mezi kterými se bezděky pohyboval odjakživa, a proto je odjakživa považoval za jeden svět.
Protože to ještě mezi těmi dvěma světy nebyla krvavě vytyčená demarkační čára.
Ani se nechce věřit, že od doby, kdy se považoval za nejšťastnějšího chlapa pod sluncem, uplynulo pouhých pár měsíců. Hýčká si tu vzpomínku, nebo se o to přinejmenším snaží, ale chrlení nových dní ji rozmělňuje do pouhé chiméry, v jejíž mlhovině se skrývají nejobyčejnější věci proměněné na čirou radost: sklizené pole i sad, úroda, kterou už žádná aprovizační komise nezabaví, pytle mouky a brambor, bedýnky se zeleninou a jablky, sklenice se zavařeninou, lahve s moštem. Balíky slámy srovnané dole v chlévě, kupy sena navršené na dřevěné podestě pod střechou. Pichlavá stébla, která se zabodávají do kůže, když si na ně člověk lehne.
A Fančino tělo, pruhovaně nasvícené měsícem, jehož svit na seník proniká škvírami mezi prkny.
Narůžovělé jizvy na jejích zádech, které tam před lety zanechal bič andrychowského sedláka.
Stříbřité stružky na jejím břiše, které tam zůstaly jako upomínka na devět měsíců s dítětem.
A její mlčenlivé ještě, když ho k sobě znovu přivinula.
Matčin zkoumavý a později už vědoucí pohled, který vyústil v prostou otázku, pronesenou u stolu s večeří: „Fanynko, ty jsi ještě stále vdaná, že? Nebylo by dobré napsat úřadu do Lvova a nějak si to s nimi vyřešit?“
Napsali. Dvakrát napsali a dvakrát marně čekali na odpověď. Třetí dopis tedy poslali Žaně; Fanynka v něm svou lvovskou přítelkyni ujistila, že Anuška roste a prospívá, a nadto ji úpěnlivě prosila, aby zašla na policii a pokusila se zjistit, co by bylo za daných okolností nejvhodnější udělat: jak se vyvázat z manželství s mužem, který možná žije, možná ne, možná je v kriminále, možná na svobodě? Dalo by se nějak získat úřední potvrzení, že manželství smí být pro dlouhodobou odluku anulováno?
Žana na rozdíl od úřadů odepsala, ale její odpověď bohužel neposkytla žádnou naději. Na policii zašla, ale tam s ní odmítli mluvit, vlastně ji vyhnali, co prý je jí do cizích manželství.
„Dalo se to čekat,“ psala Žana v dopise dále. „Ani já sama nevím, co si počít, vždyť jsem v podobné situaci – taky netuším, jestli jsem ženou vězně, nebo vdovou po popraveném. Nikdo nic neví, všude vládnou naprosté zmatky, nic nefunguje. Městem se prohnala válka, protože polská armáda vyháněla Ukrajince, kteří si tady přes noc vyhlásili vlastní republiku. A když Poláci svoje město ubránili, začali bůhvíproč pořádat pogromy na židy, jako by už vší té hrůzy nebylo dost. Obyčejnému člověku z toho jde hlava kolem. Jíst není co, zima se blíží, a na venkově je vše…
