49
„Co když ale ve skutečnosti císař Karel chce, aby se biskupem stal probošt Leopold? Jak jsem slyšel, má vlivné příbuzné a je to muž s vynikající pověstí. Na rozdíl od kancléře Oty, který musel za zemřelého biskupa řešit spoustu nepříjemných záležitostí a nadělal si řadu nepřátel,“ vysvětloval Heidenreich, když se odpoledne sešel s Martinem.
„To je přece snadné. Stejnou listinu musíme získat i od Leopolda z Bebenburgu.“
„Je to ale hodně nečestné,“ mračil se Heidenreich. „To jsi rytíř?“
„Stejně nevíme, jak kapitula rozhodne a co bude císaři Karlovi vhod. Nejsme tady proto, abychom řešili spory o vládu. Máme získat relikvie a to také děláme. Nic víc.“
„Proč tě vlastně v Paříži pronásledovala inkvizice? Říkalo se něco o jakési kacířské knize. Ale neobchodoval jsi s ostatky už tam?“
„Až později,“ neurčitě opáčil Martin. „Pokud máš pocit, že se tohle řešení neslučuje s tvým smyslem pro čest, navrhni jinou cestu. Rád tě poslechnu, bude-li poctivá a zbožná.“
„Sám dobře víš, že taková není. Nebudu si hrát na světce, udělám, co mi řekneš. Ale přísahám, že takového šejdíře jsem snad ještě nepotkal.“
„Pozor na slova!“ rozzlobil se Martin ze Stvolna. „Císař chce relikvie a já je opatřuji. Účel světí prostředky, to tě na univerzitě neučili? Ujišťuji tě, že tenhle drobný trik je nic ve srovnání s tím, jak mezi sebou bojují o vládu nejmocnější mužové křesťanského světa. A teď poslouchej, co uděláš. Spřátelíš se s někým z těch deseti prelátů, kteří s námi byli včera na hostině u Leopolda z Bebenburgu. Až se ti to povede, povím ti, co dál.“
Jakmile Heidenreich odešel, vydal se Martin za Johankou. Našel ji na břehu řeky. Seděla na velikém trámu a rozmrzele házela do řeky kameny.
„Ještě se zlobíš?“ optal se něžně a objal ji kolem ramen.
„Nezlobím se, ale je mi to líto.“
„Jsme spolu, copak to nestačí?“
„Pořád si připadám jako prostitutka. I když jsem vdova, žijeme v hříchu.“
„Ty jsi má žena a já tvůj muž. Copak to je hřích?“
„Před Bohem je.“
„Možná méně před Bohem než před lidmi,“ řekl Martin a posadil se vedle ní. Sebral kámen, rozmáchl se a hodil ho do řeky. Johanka pokrčila rameny, jako by chtěla říci, že tam dohodí také. Martin ale vlídně pokračoval: „Bůh vidí do naší duše, a tak ví, že to, co mezi námi je, není hřích, ale čistá láska.“
„Tak proč se nemůžeme vzít před oltářem?“
„Proč ti na tom najednou tak záleží? Stalo se něco?“
Přikývla, ale neodpověděla.
„Co se děje, Johanko?“ naléhal Martin. Ale dívka sklopila oči k zemi a mlčela.
„Když dohodím dál než ty, povíš mi to?“ smlouval.
Johanka se nepatrně usmála a pak se k němu obrátila. V očích měla slzy.
„Už několik týdnů mne bolí kolem žaludku a mívám často křeče. Špatně spím a špatně trávím. V Puchu jsem byla u ranhojiče. Myslí, že jsem nemocná. A možná…,“ nedopověděla. Polkla a pak se usedavě rozplakala. Hlavu položila na Martinovo rameno a nebyla k utišení.
„Co možná? Řekl ti, že zemřeš?“
„Řekl,“ odpověděla mezi vzlyky. „Prý tuhle nemoc zná. Říkal, že ty bolesti budou pořád větší a větší, jako by mne v břiše pálili žhavým železem, až z toho zešílím a zemřu. Nechci umřít v hříchu. Vezmi si mě za ženu! Nemáme už moc času. Bolí mě to pořád víc a víc a chvílemi mám dojem, že už ztrácím rozum.“
„Trochu jsem studoval lékařské vědy,“ konejšil ji Martin a rukou ji objal kolem ramen. Přitiskl ji k sobě a začal hladit po hustých černých vlasech. „O ženských nemocech jsme se toho moc neučili, to je pravda. Náš mistr říkával, že skoro všechny vaše nemoci jsou stejné jako mužské. A s těmi, které jsou jiné, si poradí porodní báby. Ale vůbec se nepamatuji, že by nám vykládal o nemoci, jakou popisuješ.“
„Co mohou vědět na univerzitě?“ ohrnula pohrdavě ret. „Většina prelátů ani neví, jak skutečná ženská vypadá.“
„Aby ses nedivila,“ odpověděl a snažil se usmát. „Mohu se na tebe podívat?“
„Vždyť mě vidíš.“
„Ale ne, chtěl bych tě prohlédnout. Prohmatám ti břicho a…“
„Nač? Ten ranhojič to taky nedělal a tu nemoc poznal hned. Měl na rozdíl od tebe víc zkušeností. Co bys chtěl najít?“
„Ty jsi mu pověděla, co tě bolí, a on hned poznal, jakou máš nemoc?“ bručel nedůvěřivě.
„Ne. Podíval se mi do očí a pak jsem musela plivnout do misky, kde měl nějaké byliny,“ vysvětlovala s vážnou tváří.
„Tak to byl opravdový lékař,“ přikyvoval a nedokázal zakrýt jízlivý tón. Johanka se zamračila, odtáhla se od něj a rozzlobila se, že jemu není nic svaté.
Martin si ji zamyšleně prohlížel. Teď, když byl den a viděl ji z boku, měl pocit, že v pase trochu přibrala. V noci, když si k ní lehával do lůžka, si toho při blikotavém světle louče nikdy nevšiml. A také si nepamatoval, kdy naposledy mu kvůli pravidelným ženským potížím nedovolila, aby se s ní miloval. Nebyl si sice ještě jistý, ale cítil, že mu spadl ze srdce obrovský kámen strachu. Pak skoro násilím Johanku donutil, aby si lehla na záda, a chvíli ji prohlížel.
„Poslyš,“ řekl pak a téměř se smál. „Kdy jsi měla naposledy svůj měsíční cyklus?“
„Copak já vím?“
„Je to déle než měsíc?“
„Pořád se harcuju v sedle,“ bránila se. „To pak některé věci prostě nejsou tak, jak by měly být. Sedlo není pro ženu, jestli to nevíš.“
„Spousta urozených dam jezdí v sedlech, a přitom je všechno tak, jak má být. Johanko, ty vůbec nejsi nemocná. A příště nesmíš dát na každého hlupáka, který ti něco napovídá.“
„Tak si jdi za těmi urozenými dámami,“ vztekala se Johanka a znovu se rozplakala. Cítila se na světě úplně sama a opuštěná. Už ani on ji nechápal.
Martin ji znovu objal a něžně políbil. Nebránila se. Pak jí do ucha pošeptal, že opravdu není nemocná, jen čeká dítě.
„Poslyš, Jakube, mám pro tebe úkol,“ řekl Martin večer zlatnickému tovaryšovi. „Pro tebe a Eliáše.“
„Máme zase otevřít nějaký relikviář?“
„Ne, tentokrát to bude úkol mnohem příjemnější,“ vysvětloval s úsměvem. Jakmile odpoledne zjistil, jak to je s Johankou doopravdy, svět mu připadal krásný a skoro mu bylo líto, že musí bamberské preláty podvést. Když o tom ale tak přemýšlel, řekl si nakonec, že teď musí podvádět ještě víc, aby vydělal co nejvíce peněz pro své dítě. Ostatně dělali to tak všichni, proč tedy ne on?
„Pokud mi bude stát za zády Eliáš, příjemný úkol to nebude nikdy,“ bručel nakvašeně Jakub.
Zlobil se, protože mu jeho druh nedovolil koupit si placky se zaječím masem, neboť byly podle jeho názoru drahé. A navíc prý do večeře zbývala už jen chvilka.
„Snad ti jeho přítomnost vynahradí dostatek jídla,“ opáčil Martin, jako by tušil, co se Jakubovi honí hlavou. „Zítra zajdete do města a vyhledáte toho pouličního prodavače preclíků.“
„A všechny preclíky od něho koupíme a sníme,“ navrhl dychtivě Jakub.
„Vzhledem k jeho nehorázným cenám tak bohatý bohužel nejsem,“ smál se Martin. „Ale pozvete toho chlapíka na pivo. Necháte ho vypít, co snese. Můžete pít také, ale s mírou, abyste pak došli domů. Až to bude vypadat, že jste opilí, slibte mu prozradit veliké tajemství. Klidně s ním mluvte hlasitě, pokud to uslyší i jiní, bude to ještě lepší.“
„Máme za to naše tajemství něco chtít?“ optal se věcně Eliáš. „Aby to vypadalo důvěryhodně.“
„Můžete, ale s mírou. Jakmile vám zaplatí, prozradíte mu, že jsme tady ve skutečnosti proto, abychom jménem císaře Karla podpořili na místo nového biskupa kancléře Otu z Heidelbergu. A že váš pán tajně jedná s různými členy kapituly.“
„Tohle je zpráva, za kterou zaplatí každý, a ještě rád,“ souhlasil Jakub. Přestal myslet na placky se zaječím masem. „Hodně měšťanů by mohlo vydělat na tom, že by se dozvěděli dříve než jejich sousedé, kdo se stane novým biskupem.“
„Doufám, že se tahle zpráva rychle rozletí po městě,“ přikyvoval souhlasně Martin. Sáhl k opasku a na stůl položil hrst stříbrňáků. „To máte na útratu, až budete hostit toho pouličního prodavače. Víte, že ani nevím, jak se jmenuje?“
Jakub se hrdě vztyčil, protože tohle už zjistil. „Ptal jsem se, ale většina lidí zná jen jeho přezdívku. Říkají mu buď Tchoř Rolf, anebo rovnou Jidáš. Prý je to nejobratnější prodavač v Bamberku a už si vydělal tolik, že má na předměstí dva domy.“
„A pokud bychom tu zůstali déle, bude mít díky Jakubovi za chvíli třetí,“ smál se dobromyslně Eliáš. „Dneska ráno si od něho zase kupoval preclíky.“
„Ale dal mi slevu,“ hájil se tlouštík a mračil se. „A vůbec, co je vám do toho?“
O tři dny později, když už byl Bamberk plný toho, že novým biskupem bude zřejmě Oto z Heidelbergu, obdržel Martin ze Stvolna tajnou darovací listinu, v níž se biskupův kancléř zavazoval věnovat císaři Karlovi pro větší slávu boží tři relikvie, které budou na věčné časy vyjadřovat duchovní spojení obou měst, v nichž sídlili tak slavní císaři, jako byl Jindřich II. a Karel. Téhož dne večer prozradil jako důvěrné tajemství Heidenreich jednomu z prelátů, který patřil ke straně probošta Leopolda, že Oto z Heidelbergu za císařovu podporu zaplatí relikviemi. Za svou informaci dostal Heidenreich měšec se dvěma kopami stříbrňáků.
„Jidáš zradil za třicet stříbrných,“ jízlivě pak vykládal u vína.
„Časy se mění,“ usmíval se spokojeně Martin. „Ale mohl sis také říci o víc.“
„I tak se ten prelát ošíval. Ale co, na víno mi to na pár týdnů bude stačit.“
„Nám,“ upozornil přísně Martin. „Copak to jsou jen tvé peníze?“
„Lhát, nést na svých bedrech hřích a ještě se dělit o stříbrňáky, není toho trochu moc?“ bránil se. Pak změnil téma a optal se, co když to nevyjde a probošt Leopold, místo aby jim také nabídl relikvie pro císaře, vystoupí v kapitule proti kupčení s ostatky, aby Otu z Heidelbergu před celou kapitulou co nejvíce očernil.
„Je vidět, že jsi dlouho žil na univerzitě,“ usmíval se Martin. „Protože tam se snad svatokupectví ještě odsuzuje, ale mezi preláty vůbec ne. Ale i kdyby se členové bamberské kapituly nad plány svého kancléře rozhořčovali, v duchu mu dají za pravdu. Probošt Leopold se může bránit jedině tak, že udělá totéž. Pouze tak bude mít stejné šance jako jeho sok Oto.“
Hned následující den dal Martinovi za pravdu. Probošt Leopold z Bebenburgu si ho povolal do kanceláře svého proboštství. Ani se na nic nevyptával a rovnou vytáhl připravenou listinu. Mračil se a původně laskavý úsměv zmizel z jeho tváře.
„Buďte ujištěn, mladíku, že se císaři Karlovi o vás zmíním, až sem přijede. A doufám, že biskupský prsten předá mně.“
„Udělám pro to vše, co je v mých silách,“ opáčil dvorně Martin a zdvořile se uklonil. „Pro začátek bych snad mohl veřejně popřít zprávu, že jsem ve městě proto, aby se bamberským biskupem stal kancléř Oto. Jako vyslanec císaře jsem nestranný a respektuji rozhodnutí kapituly. Navíc jsou cílem mé cesty ostatky a nikoli pletichy, které by poškozovaly zájmy církve.“
„Po městě se ovšem povídá něco jiného,“ mračil se nespokojeně Leopold z Bebenburgu. „A mnozí členové naší kapituly těm pomluvám rádi dopřávají sluchu. Tím také vzrostly šance kancléře Oty na úspěch.“
Jak mohu udělat ještě něco jiného,“ navrhl Martin ze Stvolna klidně. „Mí služebníci po hospodách rozšíří tajnou zprávu, že to celé je právě opačně, že si císař Karel přeje jako biskupa vás.“
„Mne si přeje především Bůh,“ opáčil důstojně probošt.
„Jak myslíte. V tom případě to necháme na něm.“
„Kolik?“ optal se věcně probošt Leopold.
„Budu tu muset se svou družinou zůstat ještě alespoň týden. A v šenku U Svatého Kryštofa je velice draho,“ začal rozvláčně vysvětlovat Martin. „Mí služebníci budou muset pohostit pár vlivných měšťanů… Řekněme padesát kop grošů.“
„I při drahotě, jaká v našem městě je, by ti tolik peněz klidně stačilo do Vánoc,“ mračil se bamberský probošt. „Ale budiž, dostaneš je, pokud kapitula zvolí mne.“
„To samozřejmě ovlivnit nemohu, ale kdybych to uměl, stálo by to nesrovnatelně víc,“ zavrtěl Martin nesouhlasně hlavou. „Úřad knížete biskupa stojí určitě za víc než za padesát kop grošů. To je tak almužna pro chudé… Ty peníze od vás dostanu, pokud se po městě rozšíří zpráva, že poslové císaře Karla jsou ve městě ve skutečnosti proto, aby jednali o vašem zvolení.“
Po krátkém smlouvání Leopold z Bebenburgu souhlasil. Když o deset dní později družina s korouhvemi českého krále opustila Bamberk, všichni členové kapituly věděli, že císař Karel podporuje jejich probošta, a Martin si vezl v brašně u sedla deset váčků se stříbrňáky. O měsíc později byl probošt Leopold z Bebenburgu kapitulou zvolen dvacátým sedmým bamberským biskupem.
