33
Odpoledne začalo sněžit. Martin seděl zachmuřený v hodovní síni třeboňského hradu u velikého krbu, v němž plápolal oheň, a přemýšlel. Neměl dobrý pocit z toho, že posílá na smrt cechmistra Ruttigarda. Jenže věděl, že je to nezbytné. V obleženém městě musela být přísná kázeň, jinak to nešlo. Povzdechl si.
Velitel Mesier de Vernois vždycky říkal, že v křesťanském světě umírá tolik lidí, že o jednoho více nic neznamená. A že pro vlastní svědomí není podstatné, pokud velitel pošle někoho na smrt. Podstatné spíše je, zda si to ten člověk zaslouží. A ještě podstatnější je, jak to přijmou ostatní. Pokud to posílí jejich odhodlání bojovat, pak je taková smrt správná.
Otevřely se dveře a vstoupil panoš Rudolf. Uklonil se a zmateně začal vysvětlovat, že on ho rušit nechtěl, ale musí to udělat, protože ten člověk na něho hrubě křičel. On že by ho sice neposlechl, protože je to podle oděvu nějaký sedlák, ale když ten člověk se ohání pánem z Landštejna a navíc má meč. A že už ho to tady všechno štve, protože taková služba je jen pro zlost. Dál se nedostal, protože do hodovní síně vrazil vysoký chlapec, panoše hněvivě odstrčil a rozkřikl se, že chce horké víno.
„Kdo jsi?“ optal se nevzrušeně Martin. Zůstal sedět v křesle a zvědavě si ho prohlížel. Byla pravda, že měl na sobě prostý šat z šedého nebarveného sukna, ale v ruce držel meč a měl vystupování rytíře. Nebyl o mnoho starší než panoš Rudolf.
„Ty jsi Martin ze Stvolna?“ ujišťoval se chlapec. „Já jsem Vítek z Landštejna. Pan Vilém je můj otec a posílá mne sem.“
„Vítám vás,“ řekl prostě Martin, vstal a lehce se uklonil. „Co mi chce?“
„Předně vám mám vyřídit jeho pozdrav a pak také dík za chrabrost. Naše věc si nestojí dobře,“ řekl chlapec a tvářil se ustaraně. Došel ke krbu a unaveně se posadil do křesla. Počkal, až mu panoš přinese číši s vínem, žíznivě se napil a pak pokračoval, že skoro všechny rody erbu růže se spojily proti nim, aby je zničily. „Před několika dny pan Jošt dobyl Nové Hrady, Bystřice sice ještě vzdoruje, ale už se asi dlouho neudrží. Pan Vilém očekává, že pak přijde na řadu jeho Landštejn. Je to kromě Třeboně poslední hrad, který mu zbyl. I když je velice pevný, obává se, že ho nedokáže udržet.“
Martin ho trochu zamračeně poslouchal. Stále mu nebylo jasné, proč sem mladý Vítek přijel. Cestoval zřejmě v přestrojení za obyčejného sedláka, aby proklouzl. To znamenalo, že Rožmberští bezpečně ovládli kraj kolem.
„Můj otec dospěl k názoru, že hlavní útok povede Jošt z Rožmberka po Vánocích proti Landštejnu. Určitě se všemi svými vojenskými silami. Jste zřejmě zkušený velitel, proto se vám podařilo Třeboň uhájit, i když se tady asi nijak tvrdé boje nevedly. Všiml jsem si, že město obléhá jen hrstka nepřátel. A proto je zbytečné, aby tu zahálelo tolik vojáků. Můj otec nařídil, abych polovinu družiny odvedl zpátky na Landštejn.“
„To není rozumné rozhodnutí,“ ohradil se okamžitě Martin. „Dvacet mužů Landštejnu příliš nepomůže a pro Třeboň může jejich odchod znamenat katastrofu. Jošt z Rožmberka nezaútočí na Landštejn dříve, dokud nedobude Třeboň. To je zřejmé. Přece by nebyl tak hloupý, aby si nechal v zádech hrad s celou posádkou.“
Chlapec zbledl. Pak zvedl pánovitě ruku a přeskakujícím hlasem mu nařídil, aby okamžitě ztichl. „Můj otec ví, co dělá! Ty jsi jeho služebník a nemáš právo takhle hovořit. Nebo ho snad chceš zradit?
„Přemýšlet a pochybovat není zrada, chlapče.“
„Nejsem chlapec,“ urazil se mladý Vítek. „Jsem pán z Landštejna! A ty jsi služebník našeho rodu.“
„Nu, řekněme raději spojenec,“ pobaveně se zasmál Martin ze Stvolna. „Ale nebudeme se teď hádat o nepodstatné věci. Víte, já už prošel spoustou bojišť. Ale právě proto, že jsem vždycky přemýšlel, jsem stále mezi živými. Ti, co byli slepě poslušní a bez zaváhání prováděli i hloupé příkazy, ti již nejsou na tomto světě.“
„Kdyby tě můj otec tak zoufale nepotřeboval, nechal bych tě potrestat,“ rozhořčil se chlapec. „A nechci slyšet už ani slovo!“
„Je mi jedno, jestli chcete poslouchat neb…
