60
„Já tušil, že budou potíže,“ mračil se Peer, když se večer vrátil domů z patriarchova paláce a našel svého přítele odpočívat v besídce na dvoře pod olivovníky. „Jak se k něčemu připlete neteř našeho dóžete, nemůže to dopadnout jinak. Když mne tehdy prosila, abych uspořádal hostinu a ona se mohla s tebou seznámit, měl jsem odmítnout.“
„Co se rozčiluješ?“ divil se Martin. „Pokud si vzpomínám, tak tu hostinu jsi uspořádal proto, že ti to nařídila. A jen tak mimochodem, jsi pěkný přítel, když jsi mi tehdy neřekl, o co ve skutečnosti jde. Mohl jsem třeba na té hostině svést její komornou Ginu a skončil bych s dýkou v zádech a plaval obličejem dolů po kanálu.“
„Kdybych to prozradil, plaval bych v tom kanálu já,“ nepřesvědčivě se bránil Peer. Pak se pousmál a dodal, aby nepřeháněl, že v Benátkách to zase tak strašné není a vraždí se jen minimálně, takže je většina nemravných mladíků ještě stále při životě, čehož je Martin nejlepším příkladem. Hned se ale vrátil zpátky k tématu: „Heleď, mně je jedno, co děláš. Ale není mi jedno, pokud mi náš patriarcha kvůli tobě vynadá.“
„Opravdu? Ale jeho neteř jsem přece nesvedl,“ bránil se s komickým výrazem ve tváři Martin a rukou Peerovi ukázal, aby se posadil na lavici vedle něho. I když už se blížil večer, bylo stále horko, ale ve stínu pod olivovníky byl příjemný chládek.
„To by ti možná odpustil,“ vysvětloval Peer a pomalu se mu vracela dobrá nálada. Nikdy si s ničím nedělal těžkou hlavu a nedokázal se zlobit dlouho. „Ale evangelium svatého Marka ti neodpustí.“
„Pokud vím, je to rozhodnutí Rady deseti. Nejmocnější patricijské rody ve městě chtějí přízeň císaře Karla. Já mám být pouhým prostředníkem.“
„Nevymýšlej si! Patriarcha není hlupák a žije v Benátkách příliš dlouho, aby uvěřil, že na to přišla Rada deseti sama. A protože se ve své skromnosti domnívám, že já osobně jsem ještě chytřejší než náš patriarcha, nevěřím ti to ani já.“
„Je to vlastně součást složitého obchodu,“ řekl po chvíli uvažování Martin. „Protože jsme přátelé, nebudu ti lhát, jak jsi lhal ty mně, když jsi mne vehnal do náruče donny Veroniky. Což ti samozřejmě nevyčítám, spíše naopak. Ale je ti jasné, že dávám svou hlavu do oprátky, pokud bys to někomu vyzradil?“
„Raději mi lži,“ zarazil ho Peer. „Znáš mě, jaký jsem. A žijeme v Benátkách! Vážím si toho, že mi chceš povědět pravdu, víc nepotřebuji. To mi stačí, abych tě mohl s klidným svědomím obejmout jako skutečného přítele. Ale jinak mlč. Bude to bezpečnější.“
„Jak chceš. Zlobil se na tebe patriarcha hodně?“
„V mezích slušnosti a křesťanské hierarchie,“ ušklíbl se vesele Peer. „Jak chceš tu stránku z evangelia do Čech dopravit?“
„Zařídím, aby pro ni přijelo poselstvo krále Karla a pod rozvinutými zástavami ji odvezlo do Prahy.“
„Příliš přízemní,“ namítl okamžitě Peer. „Chybí tomu dramatická zápletka. Na to se nedá napsat ani pořádný epos. A víš, jak to bude vypadat hloupě v kronikách? Poselstvo přijelo, naložilo a odvezlo.“
„Podívej, Peere, mně jde o to, vrátit se domů, a ne hrát divadlo pro kronikáře.“
„Nejde jen o pisálky. Můžeš získat více vděčnosti svého panovníka. Čím více vděčnosti, tím vyšší odměna, ne?“
„A můžeš mi poradit, jak bych to měl podle tebe udělat, aby to uspokojilo kronikáře a císaře Karla?“
„To je strašně jednoduché,“ nadchl se Peer. „Slyšel jsi o Benátčanovi jménem Marco Pólo? Navštívil Čínu a popisuje, jak se dostal bourec morušový do Byzance. Díky tomu se začalo v Konstantinopoli vyrábět hedvábí. Ty bource prý tajně propašovali z Číny dva mniši v duté holi. Je to samozřejmě nesmysl, ale zní to hezky. To je příběh pro kronikáře, chápeš?“
„Nějak moc si potrpíš na legendy,“ usmíval se pobaveně Martin.
„Copak v sobě nemám normanskou krev?“ nafoukl se ryšavý Peer.
„Měl bys slyšet vikingské ságy. Kam se hrabe Legenda Aurea na naši Eddu. To jsou panečku eposy! Ale to teď není důležité. Nebudu pomlouvat křesťanskou hagiografii, nýbrž se ti pokusím pomoci.“
„Proč bych ale pašoval list z evangelia svatého Marka v duté holi,…
