44
Z Norimberku zamířil Martin se svou družinou k Mnichovu. Usmyslel si, že získá relikvii světice, která sice nepatřila k těm, které by vzývali všichni křesťané, ale z hlediska krále Karla ji považoval za významnou. Ostatky panny Edigny byly uložené v kostele svatého Šebestiána v Puchu, malém městečku, které leželo nedaleko Furstenfeldbrucku. Právě tam před několika lety zahynul v lese nečekaně na mrtvici císař Ludvík Bavor zrovna v době, kdy byl Karel zvolen kurfiřty za vzdorokrále a schylovalo se k válce. Martina napadlo, proč by právě svatá Edigna nemohla svou zázračnou přímluvou způsobit, že to vše dopadlo právě tak, jak to dopadlo. Za její ostatky bude zbožný král Karel vděčnější než za jiné relikvie.
V Dolním Bavorsku vládli další synové mrtvého císaře Ludvíka Bavora, svárlivý Vilém a jeho krásný a chlípný bratr Albrecht. Zvláště Vilém českého krále Karla nenáviděl, protože s jeho nevlastním bratrem Václavem měl vleklé spory o hranice v Brabantsku. Po otcově smrti ale musel Karla uznat za římského krále, protože by nebylo nic snadného mít proti sobě nejen nového císaře, ale i pět vlastních bratrů, kteří jen čekali na Vilémovu chybu, aby získali z obrovského dědictví něco na jeho úkor. Proto Martin předpokládal, že budou pod zástavou českého krále v Dolním Bavorsku v bezpečí. Pokud navíc provedou něco knížeti Vilémovi, král Karel se zlobit nebude, zvláště pokud mu to přinese další z milovaných relikvií. Martin se už těšil, že to bude hra, jakou měl rád. Stejná, jako když prodal kus dřeva z Kristova kříže toulouskému hraběti Raimundovi.
V Puchu se nacházel jediný, nepříliš výstavný zájezdní hostinec. Měl rozlehlý dvůr se stájemi a přístřešky pro povozy, neboť kupců zde přespávalo hodně. Kolem vedla zemská cesta z Augsburgu do Mnichova. Ale vlastní stavení hospody bylo zchátralé a příliš pohodlí nabídnout nemohlo. Pro družinu najal Martin rozlehlou světnici v přízemí vzadu za kuchyní, pro sebe a Johanku vybral malou podkrovní světnici, která měla okno ve štítu stavení. Zrovna když se oba zlatničtí tovaryši dohadovali s vojáky, jestli tohle ubytování je mizerné, nebo už zažili horší, přišel k nim Heidenreich a spokojeně oznamoval, že ochutnal pivo a je skvělé. A ještě tu mají moc hezkou šenkýřku. Proto se nakonec všichni shodli, že to tu není tak špatné.
Odpoledne se Martin vydal za místním farářem. Nemohl ho nikde v městečku najít, až mu jeden tesař poradil, aby se šel podívat k lesu, protože si tam jejich farář Augustinus postavil několik včelích úlů. Tam v poslední době tráví většinu času. Jak se ukázalo, měl pravdu.
Farář Augustinus seděl na vykotlaném pařezu a zálibně sledoval včely vyletující z česna. Byl to stařičký shrbený muž s dlouhými bílými vlasy, v nichž tonzura vyholená na temeni hlavy skoro zmizela. Když se mu Martin představil a řekl, že přijíždí jako vyslanec císaře a českého krále Karla, stařičký prelát se zamračil a netrpělivě ho přerušil, aby raději pověděl, co tu chce. Předem však upozorňuje, že nedovolí, aby někdo znesvětil hrob svaté Edigny.
Martin si ho mlčky prohlížel a musel v duchu uznat, že z toho starého muže vyzařovala jakási starosvětská důstojnost a toporná poctivost. Pak se usmál a požádal o dovolení, aby se mohl posadit.
„Jsme na louce,“ opáčil nepřívětivě stařičký farář. „Pokud nehodláš urážet našeho Pána, můžeš si dělat, co chceš.“
„Jak jste poznal, otče, že mám zájem o vaši proslulou světici?“
„Jsem starý, ale ne hloupý. Do našeho městečka přijde jednou za rok výběrčí daní. Jinak se o nás urození lidé nezajímají. Proč také, mají své starosti. A najednou přijede poselstvo císaře Karla, o kterém se ví, že miluje relikvie víc než své bližní. Ne, mladíku, na hrob svaté Edigny zapomeň!“
„Můj otec měl také včely,“ vzpomínal Martin. „Ale choval je ve vykotlaných stromech. Vy je máte ve špalcích, a ještě pomalovaných barvami. To vypadá, jako by včely měly tady u lesa ulici s vlastními domky.“
Farář Augustinus se však stále mračil a podotkl, že hovorem o včelách si ho neudob…
