53
Purkmistr svobodného města Ulmu přijal Martina sice zdvořile, ale velice chladně. Vysvětlil mu, že města ve Švábsku nejsou spokojená se situací v římské říši, protože nad právem stojí zvůle říšských knížat, a to škodí obchodu víc než válka. Nicméně připustil, že pokud by si s tím dokázal císař Karel poradit, budou ho podporovat více než kdokoli jiný.
Přímo z radnice Martin zamířil ke směnárníkovi Jákobu Denksteinovi. Ten ho přijal o poznání vřeleji, zvláště když se dozvěděl, že přichází od pana Rutgera. Jeho nadšení sice trochu ochladlo, když se dozvěděl Rutgerovy podmínky, ale po kratším smlouvání se nakonec dohodli.
Odpoledne Martin prodal šest zbylých relikviářových schránek s ostatky svaté Edigny. Všechno šlo tak snadno, až mu to bylo podezřelé. Kdysi vytvořil teorii, že božím zákonem, který Pán u všech lidí uplatňuje, je princip rovnováhy. Po každém úspěchu, kterého člověk dosáhne, musí následovat neúspěch a chvíle štěstí střídá pravidelně smutek a žal. On sám to v životě poznal mnohokrát. Jenže stejně jako každý jiný člověk i on si vždycky namlouval, že jednou třeba po úspěchu neúspěch nepřijde. Copak si neprožil hodiny strachu a beznaděje, že mu zemře Johanka?
„O čem přemýšlíte, pane?“ optal se Gerbert, který ho doprovázel.
„Tomu bys nerozuměl.“
„To bude asi něco o životě, že je to tak?“ vyzvídal chlapec. „Často jsem se pokoušel pochopit, proč jsem se narodil jako bastard a proč jsou jiné děti z manželského lože. Proč já jsem chudý a oni bohatí. Jednou jsem se na to optal otce. To je moc učený člověk. Napovídal tolik nesmyslů, jako že to je boží vůle a chudí mají být šťastní, protože po smrti budou blahoslaveni a tak podobně, takže jsem pochopil, že o tom neví nic ani on. Proto jsem se tím přestal trápit. Když to neví farář, jak bych to mohl pochopit já? Neurazte se, pane, ale přemýšlet o takových věcech je zbytečně ztracený čas. Stejně odpověď nenajdete.“
„Člověk dělá v životě spoustu věcí, které nevedou k cíli. Ale i když to ví, dělá je pořád. Každý se pachtí za štěstím, za láskou, za bohatstvím…“
„Já ne,“ zavrtěl rezolutně hlavou Gerbert. „Mně stačí, když mi není zima a pořádně se najím. Což mi připomíná, že bude večer. Mohu vás při večeři obsluhovat?“
„Jako že mi budeš dělat páže?“
„Jste přece šlechtic, ne? Kdyby něco zbylo, alespoň se najím, už mi kručí v žaludku.“
Martin přikývl. Jak jednoduchý byl svět většiny lidí. Štěstí bylo v neznalosti, nikoli v moudrosti, jak ho učili na univerzitě. Čím více člověk o křesťanském světě věděl, tím více musel pochybovat a trápit se. Zachvěl se obavami, proč ho pořád pronásleduje pesimistická nálada. Asi se ještě úplně nevzpamatoval ze šoku, jakým pro něho byla Johančina nemoc. Ukázal na nejbližší šenk a oznámil Gerbertovi, že se tam spolu najedí.
„Ale nebudeš mě obsluhovat,“ dodal důrazně. „Zvu tě, budeš můj host.“
Chlapec se chvíli ošíval, ale byl očividně potěšený. Když si pak sedli ke stolu, položil způsobně ruce před sebe, skoro nemluvil a hrdě se rozhlížel. Ale vydrželo mu to jen do chvíle, než šenkýř přinesl dvě veliké mísy s kaší a masem. Byly to poctivé porce. Gerbert popadl dřevěnou lžíci a dal se do jídla s takovou chutí, že to muselo být slyšet až na ulici.
Martin se pobaveně usmíval, a když chlapec dojedl, podal mu svou misku, v níž nechal skoro polovinu kaše. Přitom se omlouval, že by to byla škoda vyhodit a jestli by si ještě nechtěl vzít. Rychlost, s jakou to chlapec zvládl, by mu mohl závidět i zlatnický tovaryš Jakub.
Když se Martin vrátil za soumraku do zájezdního hostince U Koruny, řekl mu Lothar starostlivě, že sledoval Heidenreicha. Ráno se chvíli toulal po městě a pak potkal nějakého mnicha, se kterým se očividně znal. Vyměnili si pár slov a pak spolu odešli do benediktinského kláštera Wiblingenu, který leží před hradbami. Tam strávil Hei-denreich celý den. Vrátil se teprve před chvíli a hned šel spát. Bylo z něho cítit víno a určitě nebyl zcela střízlivý.
„Lepší, když se opíjí v klášterním sklepě, než aby dělal potíže ve měs…
