19
V pondělí po Dnu svátosti měl lekci ve farní škole U Týna mistr Walther. Studentů však přišlo velice málo. Většinu medicína nebavila, ale hlavní důvod byl ten, že se předešlého dne všichni opili, aby uctili významný křesťanský svátek, jak neustále vykřikoval Heidenreich, dokud se nesvalil pod stůl. Martin jim hrál na loutnu a zpíval, ale pak pro něho přišel podomek paní Agáty, že musí jít hned do domu U Růžové studně, protože se zase objevil neohlášený host. Odcházel nerad, ale pak si řekl, že ho alespoň nebude ráno bolet hlava a ještě si vydělá nějaké peníze.
Martin se dostavil na lekci mistra Walthera jako jeden z prvních. Měl to sem z domu U Zlaté škorně jen pár kroků. Měl mizernou náladu. Když odcházel, na dvoře ho zastavila konšelova dcera Judita a oznámila mu, že o jeho hříchu přemýšlela a odpustí mu. Trochu roztržitě se optal, jaký z mnoha jeho hříchů má na mysli. Dívka stáhla přísně obočí a její nehezký obličej připomínal tvář satyra. Pak řekla, že samozřejmě ten, jak se důvěrně choval k těm zmalovaným děvkám. Chtěla povědět ještě něco, ale rychle se omluvil, a i když to bylo nezdvořilé, zmizel.
„Netušil jsem, že zpytování duše, jež je jediným projevem úcty, jímž by měl křesťan slavit významné svátky, jako je Den svátosti, tolik vyčerpá, že je vás tu dneska tak málo,“ jízlivě podotkl mistr Walther. Přitom se rozmrzele ohlédl k misce, do níž při příchodu platili studenti za účast. Na dně leželo jen pár měďáků. V duchu se zlobil, proč rektor zařadil jeho lekce na pondělní dopoledne, protože to byl nejhorší termín a nikdo z kolegia mistrů v pondělí ráno přednášet nechtěl. Znovu si povzdechl a zlostně si opakoval, že je služebník boží a měl by být pokorný. Ale proč by byl, když mistři teologie, kteří by měli být vzorem křesťanských ctností, se hádají jako psi o kost, aby si pro sebe zajistili nejlepší dny v týdnu, a tedy také co nejvíce peněz za přednášky.
Martin se posadil na stoličku nedaleko dveří a trochu smutně se podíval na prázdné místo vedle sebe, kde kdysi seděla Jana. Místo u dveří si vybíral vždycky, jako by se bál, aby se neminuli, kdyby se znovu objevila. Byla to samozřejmě hloupost, protože v místnosti, která nebyla širší než několik kroků, se prostě něco takového stát nemohlo. Ale pokud muž touží po ženě, jde obvykle rozum stranou. Představoval si, jak se otevřou dveře a v nich se objeví štíhlá postava v neforemném hábitu.
„Na co myslíš, že se tak usmíváš?“ optal se ho soused. Z úst mu byl ještě cítit kyselý pach vypitého vína. „Tobě je hej, že jsi včera odešel. Měl jsem to udělat taky.“
Ale než mu stačil Martin odpovědět, otevřely se dveře a v nich se objevila Jana. Na sobě měla svůj neforemný hábit a přes hlavu přetaženou kápi. Bylo to jako sen. Uklonila se mistru Waltherovi, hodila do misky minci, pak sebrala prázdnou stoličku a zamířila k Martinovi. Posadila se vedle něj a pokradmu se rozhlížela. Pár studentů ji sice pozdravilo, ale nikdo o ni neprojevoval žádný zájem.
Martin směrem k ní cosi neurčitého zabručel, ale pokračoval v rozhovoru se svým sousedem, jako by se nic nestalo. Zato mistr Walther ožil. Věděl, že od dívky dostane po lekci ještě stříbrňák, a to ho trochu smířilo s tím, jak málo studentů přišlo. Obrátil se k pulpitu, otevřel knihu a začal předčítat pojednání o bolesti zubů.
Jana se pokradmu ohlížela po Martinovi, ale ten dělal, jako by měl něco důležitějšího na práci. Jen jednou postřehla, že se na ni rychle podíval. I když se tvářil uraženě a odmítavě, v jeho očích zahlédla jiskru radosti. Spokojeně se usmála, protože pochopila. S muži to bylo těžké. Rádi trucovali jako malé děti. Nechala ho být a soustředila se na lekci.
Zato Martin skoro neposlouchal. Seděl na nepohodlné dřevěné stoličce a téměř fyzicky cítil Janinu blízkost. Pokradmu si všiml, že ho chvíli pozorovala, ale pak se začala věnovat přednášce. Uvažoval, co udělá, až lekce skončí. Jedna věc byla, že po ní toužil, ale druhá, jak se ona chovala vůči němu. Jenže co jí vlastně mohl vyčítat? Že se objeví j…
