11
Ráno se Martin probudil na slamníku v jakési cizí tmavé a vlhké komůrce. Hlava ho bolela jako střep a pořádně si nepamatoval, jak se sem dostal. Vedle něho ležela rozcuchaná žena. Na tváři měla rozmazané líčidlo a ještě spala. Byla určitě starší než on. Nebyla oblečená, a tak si mohl s potěšením všimnout, že má alespoň hezké tělo. Opatrně se posadil. Nebylo to ani tak z ohleduplnosti, aby ji nevzbudil, ale proto, že se bál pohnout rychleji. Rozhlédl se kolem sebe. U stěny pod malým okénkem ležela jeho loutna, ale šaty nikde neviděl. Vstal, pootevřel dveře a vyhlédl ven. Uviděl zanedbaný dvůr, obklopený ze tří stran nízkými dřevěnými domky se spoustou dveří. I když byl nahý, vyběhl ven, aby vyprázdnil po ránu měchýř, který ho nesnesitelně tlačil.
„Tak se ti u nás líbilo?“ zaslechl za sebou hluboký hlas. Rychle se otočil, protože si myslel, že na něho mluví nějaký muž. Uviděl ale tlustou ženu neurčitého věku, která měla na bradě a pod nosem černé chmýří jako několik dní neholeny chlap. Na sobě měla dlouhou pytlovitou kytli. Stydlivě si zakryl klín a trochu provinile se optal, kde je.
Žena pobaveně sledovala jeho rozpaky a podotkla, že se nemá za co stydět a proč jí nedopřeje to potěšení, aby se alespoň podívala, když už si na noc vybral někoho jiného.
Martin zrudl. Ač toho prožil se ženami hodně, stále pociťoval zvláštní ostych z nahoty a obhroublé vtipkování o tom, co dělalo muže mužem, ho přivádělo do rozpaků. Rychle se optal, jestli náhodou neví, kde by mohl mít šaty.
„Ale to víš, že vím,“ usmívala se. „Mám je u sebe. Stejně jako šaty ostatních zákazníků. Jakmile za dnešní noc zaplatíš, dostaneš je zpátky.“
„Zaplatím, i když pořádně nevím za co,“ bručel rozpačitě. „Problém je, že nevím, kde mám svůj měšec.“
„U svých šatů přece. Ještě by se ti tu ztratil. Moje holky jsou poctivost sama, ale za hosty samozřejmě ručit nemohu. Ale kolik v něm máš, netuším. Já věci hostů neprohledávám. I když mám dojem, že tvůj měšec s penězi není úplně prázdný, na rozdíl od toho, co ti visí mezi nohama. To jen aby sis uvědomil, že mé holky odvádějí vždycky poctivou práci. A doufám, že to taky oceníš.“
V tu chvíli Martin ucítil, že se k němu zezadu přitisklo nahé tělo a objaly ho ženské paže.
„Ty už jsi vstal, miláčku?“ uslyšel za sebou celkem příjemný hlas.
„Necudo, běž se obléknout,“ rozkřikla se tlustá žena, která hampejz vlastnila. Pak se obrátila na Martina a rychle dodala, že to samozřejmě neplatilo na něj. A kdyby od ní ještě něco potřeboval, pak si dovoluje poznamenat, že se jmenuje Violetta a tenhle dvorec nazývají lidé U Anděla.
„Pojď ještě na chvíli se mnou,“ lákala nevěstka, která stála za Martinovými zády.
„Za ráno se obvykle platí příplatek,“ poznamenala Violetta věcně. „Ale protože jsi tady dneska prvně, tak to budeš mít zdarma. Jestli ovšem vůbec něco svedeš. I když bych řekla, že ano, protože Ofka dělává svou práci pořádně a probudí i mrtvého… Pak se zastav pro šaty.“
„Tak pojď,“ prosila Ofka a snažila se, aby její hlas zněl roztouženě. Martin si povzdechl, pak se otočil a zmizel v otevřených dveřích malé komůrky. Okamžitě se vrhl ke slamníku na zemi a přikryl se chatrnou houní.
„Snad ti není zima?“ provokovala ho nevěstka. Klekla si k němu a začala ho hladit. „Náhodou, bylo to moc hezké,“ dodala a sklopila oči k zemi, jako by se styděla. Ženy jejího řemesla měly zakázáno projevovat jakýkoli cit vůči zákazníkům. Martin to věděl a rychle uvažoval, zda tohle náhodou nepatří k jejímu umění, které venku tak chválila majitelka hampejzu. Musel si ale přiznat, že ho její chvála potěšila. Původně chtěl sebrat loutnu a odejít. Hlava už ho skoro nebolela, ale protože si z uplynulé noci nepamatoval vůbec nic, dostal chuť pomilovat se ještě jednou, když už si ten požitek zaplatil.
Usmál se a chvíli si ji prohlížel. Připomínala mu Miladu z Rabštejna, i když ta byla možná starší než tahle nevěstka. Vybavil se mu zážitek z jejich prvního milování v dusné a zaprášené komoře rabštejnského hradního paláce.
„Vidíš, neda…
