Západ (Karel Václav Rais)

Raisův román Západ (1899), stěžejní dílo velkého spisovatele, se dosud v literárním oběhu ocitalo ve stínu autorových románů "líbivějších" (Zapadlí vlastenci) a "čtivějších" (Kalibův zločin). Je otázka zda zcela právem - plodný autor mnoha populárních povídek a románů, řazený v učebnicových přehledech mezi realistické zpodobitele venkova - zde v komorním příběhu starého faráře zachycuje nejen atmosféru zapadlého koutu Vysočiny, ale i psychologické drama stáří, zodpovědnosti k obci a vlastní práci pro ni.

Příběh se odehrává ve Studenci. Sledujeme poslední roky faráře Antonína Kalouse. Je mu už 90 let a mezi svými farníky žil již přes 50 let. Byl jejich rádcem, pomocníkem a patřil mezi ně (žije tam s ním i jeho sestra Kristinka). Nemůže už kázat, místo něj tam káže páter Letošník. Vydrží tam 4 roky, ale pak musí odejít, protože mu stůně maminka. Místo něj tam přijde páter Voříšek. Nejdříve se farářovi nelíbí, ale pak už ano. Kalous se těší, až vysvětí na kněze Prokopa, aby tam po něm zůstal. V knížce je zachycován také život řídícího (učitele) Pondělníčka, který má 6 dětí, nejstarší Jan studuje v Hradci, Váša je v učení v Jihlavě, ale dostane zápal plic a rodiče si ho pak berou domů. Jednou řídící dal pohlavek žákovi, jenž pak zemřel na zánět pobřišnice. Musí odejít z Bystré do Studence. Váša by chtěl taky studovat, ovšem na to nemá řídící peníze. Kristinka hospodaří na faře, ale když jede farář zaopatřovat Aničku, uklouzne po schodech a pak to s ní už nevypadá dobře. Přijíždí její dcera Rézinka. Kristinky umírá. Kalous dostane mrtvici. Velmi truchlí nad její smrtí, hlavně že umřela před ním a nechala ho tam. Kalous pomáhá řídícímu a přimlouvá se u školního inspektora, který ho přijel zkontrolovat. Vypráví mu jeho příběh. Přijíždí Prokop, byl nemocný a je pořád bledý. Farář si uvědomí, že po něm nemůže chtít, aby tam nastoupil po něm, že by to nevydržel při svém zdraví. Farář se chce přestěhovat k páteru Vendelínovi do Příklep. Všechno je sbaleno. Než nastoupí, tak omdlí, nesou ho zpátky do fary. Probírá se, ale pak umírá na své faře.

— 1 —

Stručný děj

Děj se odehrává ve 2. polovině 19. století na Českomoravské vysočině v zapadlé vesnici Studenec. Autor zde vytvořil postavu morálně silného člověka-vlastence, faráře Antonína Kalouse, upřímného, starostlivého a laskavého člověka, který si i ve stáří uchoval schopnost starat se o lidi v drsném nehostinném kraji.

Stařičký farář Kalous žil v zapadlé horské osadě padesát let. Znal zde každou lidskou duši, radosti i trápení obyčejných lidí mu nikdy nebyly lhostejné, všem se snažil pomáhat. Ke konci svého života si nepřál nic jiného, než aby mohl zemřít mezi svými farníky. Na faře hospodařila jeho sestra Kristinka, dnes už také stařenka. Nejčastějšími společníky faráře byli učitel Pondělníček a kaplan Letošník. Pondělníček se neustále snažil dostat se blíže městu, protože měl syny na studiích. Kaplan Letošník nechtěl opustit faráře, kterého práce již velmi zmáhala, ale i on toužil po odchodu. Na žádost své matky přece jen zažádal o přeložení a bylo mu vyhověno. A tak ztrácí farář jednu jistotu za druhou. Kristinka se zranila pádem ze schodů a poté zemřela. Domácnost po ní vedla její dcera Rézinka. Její syn prokop studoval na kněze, farář Kalous se těšil, že z něho bude mít pomocníka. Prokop měl však velmi chatrné zdraví a drsné podnebí v Studenci by mu ještě přitížilo. Kalous se s těžkým srdcem rozhodl, že půjde do penze. Nechtěl se však s tímto krajem rozloučit navždy, a tak přijal nabídku sousedního faráře, aby se k němu přestěhoval. Před svým odchodem pomohl ještě učiteli Pondělníčkovi k přeložení ze Studence. Když farář Kalous opouštěl faru, byl velmi rozrušený. Když vycházel ze dveří fary, aby s rozloučil s lidmi, klesl k zemi a krátce poté zemřel. Vyplnilo se mu tak jeho přání, zemřel mezi svými.

— 2 —

Ukázka z knihy

Farář Kalous se odšoural od otevřeného okna na pohovku; opřev se o lenoch, díval se vzhůru, kde břečťanové mraky víc a více mizely v temnu. Myslil, nemyslil.

Bylo mu, jako by při hlubokém šumu velkých hvozdů tiše, volně plul vesmírem. Kam? Jak daleko?

Sklonil hlavu a hleděl do šerého pokoje, v jehož tichu jen hodiny žily... Zdálo se mu, že každou chvilku musí zacupati kroky Kristinky, přibíhající ze dvora.

Těžší kroky zaduněly na síni a v temnu otevřených dveří se ozval Rézin hlas:

"Račte se podívat, pane strýčku, koho vedu."

Přimhouřil oči a díval se do tmy; nepoznával.

"Pochválen buď Pán Ježíš - dobrý večer -" a host vykročil o krok, o dva.

"I propánaboha - Prokůpku - hochu -" radostí se chvěje, zajektal stařec. Honem vylezl a již ležel v Prokopově náruči.

"Přišel jsi potěšit starého člověka - díky, díky -" a stará hlava se chvěla na mladých prsou, jež vetché ruce objímaly.

— 3 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):