Podpořte LD sdílením:
Anotace
Obsah díla: Kniha obsahuje 25 povídek, zde nastíníme děj několika z nich.
Případ dr. Mejzlíka
Policejní úředník dr. Mejzlík navštívil pana kouzelníka Dastycha. Svěřuje se mu s případem. Chytil kasaře - podle bot od popela si ho pod lampou všiml. Sledoval ho a poté na něj udělali zátah. Chce vědět, čím to bylo, že šel večer právě tou ulicí, když tam jít nepotřeboval. Byla to intuice, předtucha, mechanická rutina, náhoda? Chce to zjistit, aby věděl, čeho se má v budoucnu chytit - co když přijde velký případ? Povídka končí tím, že dostane telefonát - musí vyřešit vraždu.
Modrá chryzantéma
Hrabě byl velký milovník květin, měl nádhernou zahradu. Jednoho dne autorovi (který byl také znalcem květin) přinesla velmi retardovaná dívka Klára vzácné modré chryzantémy. Hned zavolal hraběte, vzal Kláru do kočáru a jeli hledat chryzantémy. Klára měla radost z toho, že jede vozem a chtěla cestovat dál a dál - nechápala, že je má dovést ke květinám. Nakonec zapojili do hledání i četnictvo, pročesali celé okolí, ale nic nenašli. Zdeptaný autor se vydal vlakem domů. Najednou vidí u trati u hlídačova domku něco modrého. Intuitivně zatáhne za záchrannou brzdu, zaplatí pokutu a jde se na tu modrou krásu podívat. Jsou to přesně ty modré chryzantémy, které mu donesla Klára. Hlídač ho ihned začal vyhazovat - nikdo zde podle úředního zákazu nesmí být, hned musí odejít - chce tedy jít po trati, ale to se přeci nesmí. Hlídač nakonec svolil, že půjde na pochůzku a on může tedy odejít. Jakmile hlídač zmizel, autor vyryl kytičky a valil pryč. Jak odjížděl vlakem, viděl u trati rozčilujícího se hlídače. Proč chryzantémy předtím nenašli? Nikoho nenapadlo jít za zákaz - jen Kláru, která neuměla číst.
Věštkyně
Příběh se odehrává v Anglii. Věštkyně Edith Myersová prý provádí něco nekalého. Proto k ní pošle policejní komisař Mac Leary svou ženu. Ta se vydává za mladou svobodnou slečnu. Věštkyně jí řekne, že ji čeká hodně cestování a peněz, do roka si ji vezme nějaký boháč. Někdo starší jí prý bude bránit. Pan sudí Kelley si věštkyni předvolal a obvinil ji ze špatného věštění - zelená desítka neznamená cesty, ale naději. Věštkyně je vyhoštěna. Asi za rok potkal soudce Kelley komisaře Mac Learyho a zeptal se ho, co dělá jeho paní. Odpovídá mu, že se rozvedli. Vzal si ji nějaký obchodník z Austrálie - před týdnem spolu odjeli do Melbourne.
Jasnovidec
Žid Janowitz vypráví panu státnímu zástupci dr. Klapkovi o jasnovidci, který dokáže podle písma charakterizovat člověka, aniž by to písmo viděl - pouze hmatem. Prý má každé písmo své vlastní fluidum. Státní zástupce mu nevěří, i když mu řekl nádherný případ - prý dokázal daného člověka popsat dokonale. Slíbí mu tedy, že se na něj zajde podívat. Pan Karadagh (orientální jasnovidec) dostal od státního zástupce obálku s dopisem Hugo Müllera -továrníka a několikanásobného vraha. Jasnovidec ho dokonale popsal - z toho člověka sálá velká síla - nedokáže říct jaká (nenachází slova); je schopen téměř čehokoli; když je na lovu, vidí v lidech jen kořist; zabije-li, je to jako kdyby dal na šachovnici mat; má přesné mravní pojmy; zabíjí chladnokrevně; jasnovidec by nechtěl být jeho nepřítelem. Večer pan státní zástupce zjistil, že jasnovidci nedal dopis obžalovaného, nýbrž své poznámky.
Státní zástupce vyhrál tento soudní proces díky dokonalé charakteristice obžalovaného. Poté se o něm baví dva kolegové a popíší ho téměř stejnými slovy jako jasnovidec (viz úryvek).
Myšlenky: Život člověku připravuje pořád nové překvapení - je nevyzpytatelný. Dokonale se baví na lidský účet.
Jazykové zpracování: Psáno velmi stručným a svěžím jazykem (až na nějaké drobné popisy). Autor používá humorných a sarkastických prvků, čímž zpestřuje celé vyprávění.
— 1 —
Ukázka z knihy
Jasnovidec
"Nebo to," pravil pan votant, "jak říkal: Tenhle vrah si jistě nic nevyčítá; je tak sebejistý, tak bezpečný sám před sebou, - nemusí se bát svého svědomí."
"Nebo zas ten psychologický postřeh," pokračoval předseda soudu utíraje si ručníkem ruce, "že je to komediant a pozér, který by chtěl ohromit svět svými činy-"
"Copak Klapka," řekl pan votant uznale. "To je nebezpečný odpůrce."
"Hugo Müller vinen dvanácti hlasy," podivoval se předseda, "kdo by to byl řekl! Tak ho Klapka přece jen do toho dostal. Pro něj to je jako ha v šachy nebo lov. On se tak do každého procesu zažere - Pane kolego, já bych ho nechtěl mít svým nepřítelem."
"Jemu," děl pan votant, "to dělá radost, když se ho lidé bojí."
"Trochu samolibý, to on je," řekl zamyšleně ctihodný předseda. "Ale má úžasnou vůli… hlavně k úspěchu. Veliká síla, pane kolego, ale -" Pana předsedu nenapadlo vhodné slovo. "Nu, pojďme se navečeřet."
— 2 —
Ukázky
Rekord
"Pane okresní," hlásil četník Hejda okresnímu soudci Tučkovi, "tak tu mám jedno těžké ublížení na těle. Himl, to je horko!"
"Jen si, člověče, udělejte pohodlí," radil mu pan sudí.
Pan Hejda postavil pušku do kouta, hodil přilbu na zem, odepjal řemen a rozepjal si kabát. "Uf," řekl. "Zatracený holomek! Pane soudce, takový případ jsem ještě neměl. Tak se podívejte." Po těch slovech zvedl něco těžkého, zavázaného v modrém kapesníku, co prve nechal ležet u dveří, rozvázal uzlíky a vybalil kámen veliký jako lidská hlava. "Jen se na to podívejte," opakoval důtklivě.
"Co má na tom být?" ptal se pán soudce rýpaje do toho kamene tužkou. "To je buližník, ne?"
"Je, a pořádný kus," potvrzoval pan Hejda. "Tak hlásím, pane soudce: Lysický Václav, cihlářský dělník, devatenáct let, bytem v cihelně, máte to? Praštil nebo uhodil přiloženým kamenem, váha pět kilogramů devět set čtyřicet devět gramů, Pudila Františka, statkáře, Dolní Újezd číslo 14, máte to?, do levého ramene, čímž týž utrpěl zlomení kloubu, frakturu ramenní a klíční kosti, krvácející ránu v ramenním svalu, přetržení šlachy a svalového pouzdra, máte to?"
"Mám," řekl pan soudce. "A co má na tom být tak zvláštního?"
"To budete mrkat, pane soudce," prohlásil pan Hejda důrazně. "Já vám to povím po pořádku. Teda jsou tomu tři dny, co si pro mne poslal ten Pudil. Vy ho znáte, pane okresní."
"Znám," pravil soudce. "Měli jsme ho tu jednou skrz lichvu a jednou -hm-"
"To bylo za příčinou ferbla. Teda ten Pudil to je. Víte, on má třešňový sad až k řece; ona se tam Sázava kroutí, a proto je tam širší než jinde. Teda ten Pudil si pro mne ráno poslal, že se mu něco stalo. Já ho najdu v posteli, jak heká a nadává. Tak prý šel včera večer na sad podívat se, na vajksle, a tam vám nachytal na stromě nějakého kluka, jak si cpal do kapes třešně. Víte, on je ten Pudil trochu rabiát; tak on si odepjal řemen, stáhl kluka za nohu ze stromu a řeže do něho řemenem. A vtom na něj někdo z druhého břehu volá: Pudile, nechte toho kluka! On ten Pudil trochu špatně vidí, já myslím, že to je od toho pití; zmerčil jenom, že na druhém břehu někdo stojí a kouká na něj. Proto jen pro jistotu řekl: Co ti je po tom, lumpe, a řezal do kluka tím víc. Pudile, zařval ten člověk na druhém břehu, pusťte toho kluka, jo? Pudil si myslel, co ty mně můžeš udělat, a proto jen křičel: Vlez mně někam, ty troubo! Jen to řek, a už ležel na zemi se strašnou bolestí v levém rameni; a ten člověk na druhém břehu povídal: Já ti dám, ty mamlase statecká! Poslouchejte, oni toho Pudila museli odnést, ani vstát nemohl; a vedle něho ležel tenhle kámen. Ještě v noci jeli pro doktora; doktor chtěl Pudila odvézt do špitálu, protože má všechny kosti na maděru; prý mu ta levačka zůstane chromá. Jenže ten Pudil teď o žních do špitálu nechce. Teda ráno si pro mne poslal, že toho prašivku mizerného, toho vola, co mu to udělal, musím aretýrovat. No dobrá.
Poslouchejte, když mně ukázali ten kámen, zůstal jsem koukat; on je to buližník s nějakým kyzem, takže je těžší, než vypadá. Potěžkejte; já jsem jej na omak odhadl na šest kilo - schází jenom jednapadesát gramů. Panečku, s takovým kamenem se musí umět házet. Pak jsem se šel podívat na ten sad a na řeku. Co byla zválená tráva, tam se svalil ten Pudil; z toho místa byly ještě dva metry k vodě; a řeka, pane, řeka tam je na první pohled dobrých čtrnáct metrů široká, protože se tam kroutí. Pane soudce, já jsem začal křičet a skákat a povídám, přineste mně honem osmnáct metrů špagátu! Potom jsem zarazil kolík na to místo, kde se svalil ten Pudil, přivázal jsem k němu ten provázek, svléknu se a plavu s druhým koncem provázku v hubě na druhý břeh. A co byste řek, pane okresní : ten špagát stačil akorát k druhému břehu; a to ještě pak přijde kus hráze a teprve nahoře je cestička. Já jsem to třikrát přeměřil: od toho kolíku na tu cestičku, to je navlas devatenáct metrů a dvacet sedm centimetrů."
"Člověče Hejdo," řekl soudce, "tohle snad není možné; devatenáct metrů, to je nějaká dálka; poslouchejte, nestál on ten člověk ve vodě, jako uprostřed řeky?"
"To mě taky napadlo!" pravil pan Hejda. "Pane okresní, od jednoho břehu k druhému je hloubka, přes dva metry, protože tam je takový zákrut. A po tom kamení byl ještě dolík v hrázi; víte, ten druhý břeh tak trochu vydláždili, aby ho tam nebrala voda. Ten člověk vytrhnul ten kámen z hráze a mohl jej hodit jenom z cestičky, protože ve vodě by nestačil a na hrázi by sklouzl. To tedy znamená, že hodil devatenáct celých dvacet sedm setin metru. Víte, co to je?"
"Třeba měl prak," mínil soudce nejistě.
Pan Hejda na něho vyčítavě pohleděl. "Pane okresní, vy jste nikdy neházel z praku, že jo. Tak to zkuste vystřelit z praku dvanáctiliberní kámen; to byste musel mít katapult. Pane, já jsem se s tím kamenem dřel dva dny; zkoušel jsem udělat nějakou smyčku a roztočit jej, víte, jako při vrhu kladivem; já vám říkám, to vám vyklouzne z každé smyčky. Pane, to byl čistý vrh koulí. A víte," vyhrkl rozčileně, "víte vy, co to je? To je světový rekord. Tak."
"Ale dejte pokoj," užasl pan soudce.
"Světový rekord," opakoval četník Hejda slavnostně. "Ona závodní koule je těžší, váží sedm kilo; a letošní rekord v závodní kouli je šestnáct metrů bez nějakého centimetru. Devatenáct let, pane, byl rekord patnáct a půl metru; až letos jeden Amerikám jakpak on se jmenuje, nějak jako Kuck nebo Hirschfeld, hodil skoro šestnáct. Tak to by při šestikilové kouli mohlo dělat osmnáct nebo devatenáct metrů. A my tady máme o dvacet sedm setinek víc! Pane okresní, ten chlap by dohodil závodní koulí dobrých šestnáct a čtvrt, a bez tréninku! Ježíšikriste, šestnáct a čtvrt metru! Pane soudce, já jsem starý vrhač; na Sibiři, to vždycky kluci volali: Hejdo, hoď ho tam - totiž ruční granát, víte? A ve Vladivostoku jsem házel s americkými mariňáky; já jsem dohodil závodní koulí čtrnáct, ale jejich kaplan udělal o čtyři body víc. Hergot, my jsme se něco na Sibiři naházeli! Ale tenhle kámen, pane, jsem hodil jenom patnáct a půl metru; víc jsem ze sebe nedostal. Devatenáct metrů! hrom do toho, řekl jsem si, toho chlapa musím dostat; ten nám udělá rekord. Představte si, vyfouknout Americe rekord!"
"A co s tím Pudilem?" namítl soudce.
"Čert vem Pudila," křikl pan Hejda. "Pane soudce, já jsem zahájil pátrání po neznámém pachateli světového rekordu; to je národní zájem, no ne? Tak nejdřív jsem mu zaručil beztrestnost za toho Pudila."
"Nono," protestoval soudce.
"Počkejte; zaručil jsem mu beztrestnost, když opravdu dohodí šestikilovým kamenem přes Sázavu. Okolním starostům jsem vyložil, jaký to je slavný výkon a že by se o něm psalo v celém světě; a řekl jsem, že by ten chlap na tom vydělal hromadu tisíc. Ježíšmarjá, pane soudce, od té chvíle všichni mládenci z celého okolí nechali žní a hnali se tam na tu hráz, aby házeli kamením na druhou stranu. Ta hráz už je úplně rozebraná; teď roztloukají kdejaký mezník a bourají kamenné zdi, aby měli čím házet. A kluci, pakáž jedna, házejí kamením po celé vesnici; tam vám už je zabitých slepic - A já stojím na hrázi a dohlížím; to se rozumí, nikdo nedohodí dál než asi doprostřed řeky - pane, to koryto bude myslím tím kamením už napůl zanesené. Tedy včera k večeru ke mně přivedli mládence, a to prý je ten, co tím kamenem potloukl toho Pudila. Však ho, huncúta jednoho, uvidíte, čeká venku. Poslouchej, Lysický, povídám mu, tak tys hodil tímhle kamenem po Pudilovi? Jo, on povídá, on mně Pudil nadával, a já jsem se dožral, a on tu jiný kámen zrovna nebyl. Tak tady máš jiný takový kámen, jářku, a teď dohoď na Pudilův břeh; ale jestli nedohodíš, ty kujóne, tak ti proženu perka!
Tak on vzal ten kámen - pracky měl jako lopaty, postavil se na hráz a mířil; koukám, techniku neměl žádnou, styl žádný, nepracoval nohama ani trupem, a plums, hodil kámen do vody asi čtrnáct metrů; víte, je to dost, ale... Dobrá, tak já mu ukazuju: Ty trulante, to se musíš postavit takhle, pravým ramenem dozadu, a když hodíš, tak současně přitom musíš vyrazit tím ramenem, rozumíš? Jo, on na to, zkřivil se jako svatý Jan Nepomucký, a plums, hodil kámen na deset metrů.
Víte, to mě dožralo. Ty lumpe, křičím, ty žes trefil toho Pudila? Ty lžeš! Pane vachmajstr, povídá on, pámbu ví, že jsem ho trefil; ať se tam Pudil postaví, však já na něj zas dohodím, na toho psa zlýho. Pane, já jsem teda běžel za tím Pudilem a prosím, pane Pudile, koukejte se, tady jde o světový rekord; prosím vás, pojďte zas nadávat na ten váš břeh, on ten cihlář po vás hodí ještě jednou. - A to byste nevěřil, pane soudce: ten Pudil že ne, a že nepůjde ani zanic. Vidíte, tihle lidé nemají žádné vyšší zájmy.
Tak jdu zas na toho Vaška, toho cihláře. Ty podvodníku, křičím na něj, to není pravda, žes Pudila pobil; ten Pudil říká, že to byl jiný. To je lež, povídá Lysický, to jsem udělal já. Tak ukaž, povídám, dohodíš-li tak daleko! Ten Vašek se jen drbe a směje: Pane vachmajstr, povídá, takhle naprázdno, to já neumím; ale do toho Pudila trefím dycky, na toho mám dožer. Vašku, říkám mu po dobrém, dohodíš-li, pustím tě; když nedohodíš, tak půjdeš sedět pro těžké ublížení na těle, žes toho Pudila zchromil; ty holomku, za to dostaneš půl roku. Tak to já si odsedím v zimě, řekl ten Vašek; a já jsem ho teda ve jménu zákona zatknul.
Teď čeká na chodbě, pane okresní; kdybyste tak z něho dostal, hodil-li opravdu ten kámen nebo jestli jen renomíruje! Já myslím, že se lekne a odvolá; ale pak mu, lumpovi, nasolit aspoň měsíc pro klamání úřadů nebo pro podvod; přece ve športu se nesmí lhát, na to by měl být pořádný trest, pane. Já vám ho přivedu."
"Tedy vy jste ten Václav Lysický," řekl okresní soudce pohlížeje přísně na bledovlasého delikventa. "Vy se přiznáváte, že jste v úmyslu ublížit mu hodil tenhle kámen na Františka Pudila a že jste mu přivodil těžké zranění. Je to pravda?"
"Prosím, pane soudce," začal provinilec, "to bylo tak: on ten Pudil tam mlátil nějakého kluka, a já jsem na něj volal přes tu řeku, aby toho nechal, a on mně začal nadávat -"
"Hodil jste ten kámen nebo ne?" spustil soudce.
"Prosím hodil," řekl provinilec zkroušeně; "ale on mně nadával, a tak já jsem popud ten kámen -"
"Hrom do vás," rozkřikl se soudce. "Proč lžete, člověče? Nevíte, že na to je veliký trest, když chcete obulíkovat úřady? My víme dobře, že jste ten kámen nehodil!"
"Hodil prosím," koktal mladý cihlář, "ale on mně Pudil řekl, abych mu vlezl někam -"
Soudce se podíval tázavě na četníka Hejdu, jenž bezradně pokrčil rameny. "Svlékněte se, člověče," obořil se soudce na zdrceného viníka. "No tak honem - a gatě taky! Bude to?"
Nyní stál mladý obr, jak ho pánbůh stvořil, a třásl se; nejspíš se bál, že bude mučen a že to už patří k věci.
"Koukejte, Hejdo, na ten deltoides," pravil soudce Tuček. "A ten dvojhlavý sval - co tomu říkáte?"
"No, ten by ušel," mínil pan Hejda znalecky. "Ale břišní svaly nejsou dost vypracované. Pane okresní, na vrh koulí je potřeba břišních svalů, víte, jak se otáčí trup. Kdybych vám ukázal své břišní svaly!"
"Člověče," bručel soudce, "vždyť to je břicho, koukejte ty hrboly; hergot, to je hrudník," řekl píchaje prstem do zlatého chmýří Vaškových prsou. "Ale nohy jsou slabé; tihle venkovani mají vůbec špatné nohy."
"Protože je neohýbají," pravil pan Hejda kriticky. "Tohle přec nejsou žádné nohy; pane, vrhač musí mít nějaké nohy!"
"Obraťte se," vyjel pan soudce na mladého cihláře. "A co ta záda?"
"Tady od ramen to je dobré," mínil pan Hejda, "ale dole, to není nic, ten chlap nemá v trupu žádný švunk. Já myslím, pane okresní, že to nehodil."
"Tak se oblecte," utrhl se soudce na cihláře. "Poslouchejte, člověče, poslední slovo: hodil jste ten kámen nebo ne?"
"Hodil," mumlal Václav Lysický s berani tvrdohlavostí.
"Vy osle," vyhrkl soudce, "hodil-li jste ten kámen, tak to je těžké ublížení na těle a s tím půjdete ke krajskému soudu a dostanete několik měsíců; rozumíte? Nechte už toho naparování a přiznejte se, že jste si to s tím kamenem vymyslel; já vám dám jenom tři dny pro klamání úřadů a můžete jít. Tak co, uhodil jste tím kamenem toho Pudila nebo ne?"
"Uhodil," pravil Václav Lysický zarytě. "On mně přes tu řeku nadával -"
"Odveďte ho," zařval okresní soudce. "Zatracený švindléř!"
Za chvilku vstrčil ještě jednou hlavu do dveří četník Hejda. "Pane okresní," řekl mstivě, "takhle mu dát ještě poškození cizího majetku; víte, on vytáhl kámen z té hráze, a teď je ta hráz celá rozebraná."
— 1 —
Šlépěje
Pan Rybka se té noci ubíral domů ve zvláště dobré míře, předně proto, že vyhrál svou partii šachu (to byl pěkný mat koněm, liboval si cestou), a za druhé proto, že napadal čerstvý sníh a měkce mu chrupal pod nohama v tom pěkném a čistém tichu. Bože, to je krása, mínil pan Rybka; město pod sněhem, to je najednou docela malé město, takové starosvětské městečko - člověk by skoro věřil v ponocné a v dostavníky; to je zvláštní, jak sníh vypadá starodávně a venkovsky.
Křup, křup, pan Rybka si hledal nepošlapanou cestičku, jen pro tu radost, že to tak křupe; a protože bydlel v tiché zahradní uličce, ubývalo těch šlépějí, čím dál šel. Heleme, tady u těch vrátek ubyly mužské boty a ženské střevíčky; nejspíš manželé - jsou-li pak mladí? řekl si pan Rybka měkce, jako by jim chtěl požehnat. Tadyhle přeběhla kočka a nechala ve sněhu své ťapky, podobné kvítkům; dobrou noc, číčo, budou tě studit nožičky. A teď už je tu pouze jeden řádek šlépějí, mužských a hlubokých, rovný a jasný řetízek kroků, jejž rozvíjel osamělý chodec. Kterýpak soused tudy šel? řekl si pan Rybka s přátelským zájmem; tady chodí tak málo lidí, ani jedna kolej není ve sněhu, jsme tu na okraji života; až dojdu domů, ulička si přitáhne bílou duchnu až k nosu a bude se jí zdát, že je jenom hračka pro děti. Škoda, že ráno nám to tu pošlape babka s novinami; ta nadělá šlápoty křížem krážem, jako zajíc...
Pan Rybka se najednou zastavil: právě když chtěl přejít přes běloučkou ulici k svým vrátkům, viděl, že i ty šlépěje, které tu byly před ním, odbočují z chodníku a míří přes ulici k jeho vrátkům. Kdo by to ke mně šel? řekl si zaraženě a sledoval očima ty jasné šlépěje.
Bylo jich pět; a přesně uprostřed ulice se končily ostrým otiskem levé nohy; dál už nebylo nic, jen neporušený a nedotčený sníh.
To jsem blázen, řekl si pan Rybka - snad se ten člověk vrátil na chodník! - Ale pokud dohlédl, byl chodník hladce a kypře zasněžen bez jediného lidského kročeje. Inu safra, divil se pan Rybka, nejspíš ty další šlépěje budou na druhém chodníku! I obešel obloukem ten nedokončený řádek kroků; ale na druhém chodníku nebylo jediné šlápoty; a celá ulice dál svítila nedotčeným a hebkým sněhem, až se dech tajil nad tou čistotou; nikdo tudy nešel od té doby, co napadl sníh. To je divné, bručel pan Rybka, nejspíš se ten člověk vrátil pozpátku na chodník, šlapaje do vlastních šlépějí; ale to by pak musel jít pozpátku ve svých šlépějích až na roh ulice, protože přede mnou tamtudy šly jen jedny šlápoty, a sice směrem sem - proč by to ten chlap dělal? užasl pan Rybka. A jak by mohl jda pozpátku trefit přesně do svých šlépějí?
Kroutě hlavou odemkl vrátka a vešel do svého domu; ačkoliv věděl, že je to nesmysl, díval se, nejsou-li uvnitř domu nějaké sněhové nášlapky; to se rozumí, kde by se tam vzaly! Snad se mi to jen zdálo, bručel znepokojeně pan Rybka a vyklonil se z okna; na ulici ve světle lucerny viděl jasně pět ostrých a hlubokých šlépějí, končících uprostřed ulice; a dál nic. Hrom do toho, mínil pan Rybka mna si oči; jednou jsem četl nějakou povídačku o jedné šlápotě ve sněhu; ale tady jich je celý řádek, a najednou nic - kam se ten chlap poděl?
Vrtě hlavou začal se svlékat; ale najednou toho nechal, šel k telefonu a zavolal stísněným hlasem policejní komisařství: "Haló, pan komisař Bartošek? Prosím vás, tady je taková divná věc, moc divná - Kdybyste sem někoho poslal; nebo raději přišel sám - To je dobře, já na vás počkám na rohu. já nevím; oč jde - Ne, já myslím, že není žádné nebezpečí; jde jen o to, aby ty stopy nikdo nepošlapal - To nevím, čí stopy! Tak dobře, já na vás počkám!"
Pan Rybka se oblékl a vyšel zase ven; opatrně obešel ty šlépěje a dával pozor i na chodníku, aby je nepošlapal. Chvěje se chladem a rozčilením; čekal na rohu ulice na komisaře Bartoška. Bylo ticho a země obývaná lidmi pokojně svítila do vesmíru.
"Tady je tak pěkně ticho," bručel komisař Bartošek melancholicky. "A mně přivedli jednu rvačku a jednoho ožralu. Fuj! - Tak copak tu máte?"
"Sledujte tyhle šlépěje, pane komisaři," pravil pan Rybka rozechvělým hlasem. "Je to pár kroků odtud."
Pan komisař si svítil elektrickou lampičkou. "To byl čahoun, skoro metr osmdesát," mínil, "podle šlápoty a délky kroku. Boty měl slušné; myslím; že ručně šité. Ožralý nebyl a šel dost rázně. Já nevím, co se vám na těch šlépějích nelíbí."
"Tohle," řekl krátce pan Rybka a ukazoval na nedokončený řádek kroků uprostřed ulice.
"Aha," děl komisař Bartošek a bez dlouhých okolků zamířil k té poslední šlépěji, sedl si na bobek a posvítil si lampičkou. "To nic není," řekl uspokojeně, "je to docela normální, pevná šlápota. Váha spočívala spíš na patě; kdyby ten člověk udělal další krok nebo skok, přenesla by se váha na špičku nohy, rozumíte? A to by bylo vidět."
"To tedy znamená -," ptal se pan Rybka napjatě.
"Inu," řekl komisař klidně, "to znamená, že už dál nešel."
"A kam se tedy poděl?" vyhrkl Rybka zimničně.
Komisař pokrčil rameny. "To nevím. Máte snad na něho nějaké podezření?"
"Jaké podezření?" užasl pan Rybka. "Já bych chtěl jenom vědět, kam se poděl. Podívejte se, tady udělal poslední krok a kam, prokrista, udělal další krok? Vždyť tady není žádná další šlépěj!"
"To vidím," řekl komisař suše. "A co vám je po tom, kam šel? Je to někdo z vašeho domu? Pohřešujete někoho? Tak hergot, co vám na tom záleží, kam se poděl?"
"Ale to se přece musí vysvětlit," zabreptal pan Rybka. "Nemyslíte, že třeba šel pozpátku ve svých vlastních šlépějích?"
"Nesmysl," zabručel komisař. "Když jde člověk pozpátku, dělá kratší kroky a jde víc rozkročmo, aby měl jistější rovnováhu; krom toho nezvedá nohy, takže by musel vryt patami do sněhu celé rýhy. Do těch stop je šlápnuto jen jednou, pane. Vidíte přece, jak jsou ostré."
"Když teda se nevrátil," naléhal tvrdošíjně pan Rybka; "kam se ztratil?"
"To je jeho věc," bručel pan komisař. "Koukejte se, když nic neprovedl, tak my nemáme právo se plést do jeho věcí. To bychom museli mít na něho nějaké udání; pak ovšem zavedeme předběžné vyšetřování..."
"Ale copak může člověk uprostřed ulice prostě zmizet?" hrozil se pan Rybka.
"To musíte počkat, pane," radil mu pokojně komisař. "Zmizel-li někdo, bude nám to za několik dní hlásit jeho rodina nebo kdo; no, a potom budeme po něm pátrat. Dokud ho nikdo nepohřešuje, tak s tím nemáme co dělat. To nejde."
V panu Rybkovi se počal zvedat temný hněv. "Promiňte," prohlásil ostře, "ale já bych řekl, že policie by se měla tak trochu zajímat o to, když klidný chodec zničehonic zmizí uprostřed ulice!"
"Ono se mu nic nestalo," chlácholil ho pan Bartošek. "Vždyť tu není ani stopy po nějakém zápasu. Kdyby ho někdo přepadl nebo unesl, tak by tady muselo být naděláno šlápot. Mně je líto, pane, ale já tu nemám proč zakročit."
"Ale pane komisaři," spráskl ruce pan Rybka, "tedy mně aspoň vysvětlete... To přece je taková záhada..."
"Je," souhlasil pan Bartošek zamyšleně. "Nemáte ponětí, pane, co je na světě záhad. Každý barák, každá rodina je záhada. Když jsem šel sem, tak támhle v tom domku zavzlykal mladý ženský hlas. Pane, záhady, to není naše věc. My jsme placeni za pořádek. Copak si myslíte, že my pátráme po nějakém zloději ze zvědavosti? Pane, my po něm pátráme, abychom ho zavřeli. Pořádek musí být."
"Tak vidíte," vyhrkl pan Rybka. "A to přece uznáte, že není v pořádku, aby se někdo prostřed ulice... dejme tomu vznesl kolmo do vzduchu, ne?"
"To záleží na výkladu," mínil komisař. "On je policejní předpis, že je-li nebezpečí pádu z větší výše, má být ten člověk přivázán. Na to je v první řadě napomenutí a potom pokuta. - Jestli se ten pán vznesl jen tak samovolně do vzduchu, tak by ho ovšem měl strážník napomenout, aby si připnul ochranný pás; ale on tu asi strážník nebyl," řekl omluvně. "To by tu byly po něm šlápoty. Ostatně třeba se ten pán vzdálil jiným způsobem, ne?"
"Ale jakým?" děl honem pan Rybka.
Komisař Bartošek potřásl hlavou: "Těžko říci. Třeba nějaké nanebevzetí, nebo Jakubův žebřík," řekl neurčitě. "Nanebevzetí by se snad mohlo považovat za únos; kdyby se stalo násilím; ale já myslím, že se to obyčejně stává se souhlasem dotyčného. Ono je možné, že ten člověk umí lítat. Nezdálo se vám někdy, že lítáte? To se člověk jen tak drobet odrazí nohou, a už se vznáší... Někteří letí jako balón, ale já, když ve snu lítám, se musím chvílemi odrážet nohou od země; já si myslím, že to dělají ty těžké šaty a šavle. Třeba ten člověk usnul a ve snu začal lítat. Ale to není zakázáno, pane. Ovšem na frekventované ulici by ho musel strážník napomenout. Nebo počkejte, třeba to byla levitace, oni spiritisté věří na levitaci; ale spiritismus taky není zakázán. Mně říkal nějaký pan Baudyš, že to sám viděl, jak médium viselo ve vzduchu. Kdopak ví, co na tom je."
"Ale pane," řekl pan Rybka káravě, "snad tomu nevěříte! To by přece bylo takové porušení přírodních zákonů -"
Pan Bartošek pokrčil těžkomyslně rameny. "Pane, to já znám, lidé překračují všechny možné zákony a nařízení; kdybyste byl policajt, tak byste o tom věděl víc..." Komisař mávl rukou. "Já bych se nedivil, kdyby porušili i přírodní zákony. Lidi jsou velká pakáž, pane. Nu, dobrou noc; ono to zebe."
"Nevypil byste tadyhle u mne sklenici čaje... nebo slivovice?" navrhl pan Rybka.
"Proč ne," bručel komisař melancholicky. "To víte, v téhle uniformě nemůže člověk ani do hospody. Proto policajti tak málo pijí."
"Záhada," pokračoval sedě v lenošce a dívaje se zamyšleně, jak mu taje na špičce boty sníh. "Devětadevadesát lidí by šlo podle těch šlépějí a ničeho by si nevšimli. A vy sám si nevšimnete devětadevadesáti věcí, které jsou zatraceně záhadné. My víme starou belu, co všechno je. Jenom některé věci nejsou záhadné. Pořádek není záhadný. Spravedlnost není záhadná. Policie taky není záhadná. Ale každý člověk, který jde po ulici, už je záhadný, protože na něho nemůžeme, pane. Jakmile něco ukradne, tak přestane být záhadný, protože ho zavřeme, a je to; aspoň víme, co dělá, a můžeme se na něho kdykoliv podívat takovým okýnkem ve dveřích, víte? Prosím vás, tihle novináři třeba píší 'Záhadný nález mrtvoly'. Co je na takové mrtvole záhadného? Když ji dostaneme my, tak ji změříme a ofotografujeme a rozřežeme; my známe každou niť, co na ní je, víme, co posledně jedla, nač zemřela a kdesi cosi; mimoto víme, že ji někdo zabil nejspíš pro peníze. To je všecko tak jasné a vyložené... Můžete mně dát hodně tmavý čaj, pane. Všechny zločiny jsou jasné, pane; na nich aspoň vidíte pohnutky a všechno, co k tomu patří. Ale záhadné je, co si myslí vaše kočka, o čem se zdá vaší služce a proč se vaše žena dívá tak zamyšleně z okna. Pane, všechno je záhadné krom trestních případů; takový kriminální případ, to je přesně určený kousek skutečnosti, takový výsek, na který jsme si posvítili. Koukněte se, kdybych se tady rozhlíd, tak bych o vás ledacos poznal; ale já se dívám na špičku své boty, protože mně po vás úředně nic není; my totiž na vás nemáme žádné udání," dodával srkaje horký čaj.
"To je taková divná představa," začal zase po chvíli, "že policie a hlavně tihle tajní se zajímají o záhady. My se vám vykašleme na záhady; nás zajímají nepatřičnosti. Pane, nás nezajímá zločin, protože je záhadný, ale protože je zakázaný. My nehoníme nějakého toho lumpa z intelektuálního zájmu; my ho honíme, abychom ho zatkli ve jménu zákona. Poslouchejte, metaři neběhají s koštětem po ulici, aby četli v prachu lidské stopy, ale aby smetli a uklidili ta všechno svinstvo, co tam život nadělá. Pořádek není ani drobet záhadný. Dělat pořádek je svinská práce, pane; a kdo chce dělat čistotu, musí strkat prsty do každého neřádu. Prosím vás, někdo to musí dělat," řekl melancholicky, "jako někdo musí zabíjet telata. Ale zabíjet telata ze zvědavosti, to je surovost; to se má dělat ze řemesla. Když má člověk povinnost něco dělat, tak aspoň ví, že má právo to dělat. Koukněte se, spravedlnost musí být nepochybná jako násobilka. Já nevím, mohl-li byste dokázat, že každá krádež je špatná; ale já vám dokážu, že každá krádež je zakázaná, protože vás v každém případě seberu. Kdybyste rozséval na ulici perly, tak vás strážník napomene pro znečišťování ulic. Ale kdybyste začal dělat zázraky, tak vám v tom nemůžeme bránit, ledaže bychom tomu řekli veřejné pohoršení nebo nedovolený shluk lidí. Musí to být nějaká nepřístojnost, abychom se do toho vložili."
"Ale pane," namítl pan Rybka vrtě sebou nespokojeně, "copak vám tohle stačí? Tady jde o... o takovou divnou věc... o něco tak záhadného... a vy..."
Pan Bartošek pokrčil rameny. "A já to nechávám plavat. Pane, chcete-li, já nechám tu šlépěj odklidit, aby nerušila váš noční klid. Víc nemohu dělat. Neslyšíte nic? Žádné kroky? To jde naše patrola; tak to už jsou dvě hodiny a sedm minut. Dobrou noc, pane."
Pan Rybka doprovázel komisaře z vrátek; uprostřed ulice byl ještě ten nedokončený a nepochopitelný řádek kroků - Po druhém chodníku se blížil strážník.
"Mimro," zavolal komisař, "máte něco nového?"
Strážník Mimra zasalutoval. "Celkem nic, pane komisaři," hlásil. "Tamhle v čísle sedmnáct mňoukala venku kočka; tak jsem na ně zazvonil, aby ji pustili domů. V čísle devět neměli zavřená vrátka. Na rohu rozkopali ulici a nedali tam červenou lucernu, a u hokynáře Maršíka se na jedné straně uvolnila vývěsní tabule; budou to muset ráno sundat, aby to někomu nespadlo na hlavu."
"To je všechno?"
"To je všechno," mínil strážník Mimra. "Ráno se budou muset sypat chodníky, aby si někdo nezlomil nohu; mělo by se v šest hodin všude zazvonit -"
"Tak je dobře, " řekl komisař Bartošek. "Dobrou noc!" Pan Rybka se ještě jednou ohlédl po těch šlépějích, jež vedly do neznáma. Ale tam, kde byla poslední šlépěj, byly teď dva důkladné otisky služebních bot strážníka Mimry; a odtud pokračovaly ty široké šlápoty pravidelnou a jasnou řádkou dál.
"Zaplať pánbůh," oddychl si pan Rybka a šel spát.
— 2 —
