Neklan (Julius Zeyer)

Stručný děj

tragédie o pěti jednáních (1893)

Schyluje se k válce mezi Neklanem, knížetem vyšehradským a Vlastislavem, knížetem luckým. Přičemž zpupným a útočným je Vlastislav. Vrátil Neklanovi dary a vzkázal po poslech, že si přijde nejenom pro tyto dary ale i pro Neklanovu hlavu.

Vlastislav je silný po tom, co porazil se slavným vojevůdcem Tyrem z Chýnova Sasy (Tyra z Chýnova si domyslel Zeyer z Kroniky Hájka z Libočan). Vlastislav, aby si Tyra z Chýnova ještě více naklonil, dává mu Klimbu za ženu. Vše dělá proto, že Tyr z Chýnova je Neklanovým poddaným.

Neklanovi lidé se s Vlastislavem přetahují o nejlepšího vojevůdce Tyra z Chýnova. Vlastislav svedl Klimbu předtím, než ji dal Tyrovi - teprve teď mezi nimi dojde k obratu. Tyr chtěl původně Neklanovi pomoci jako jeho poddaný pouze vojskem bez jeho osobní účasti, aby nemusel bojovat proti příteli Vlastislavovi. Poté co zjistil, jak naložil hanebně s Klimbou, roztrhl roucho, pod kterým přespávali společně při tažení proti Sasům, a rozhodne se bojovat osobně proti Vlastislavovi.

Neklan prohrál první bitvu s Vlastislavem. Toho využívá třetí kníže Krasník sedící na Kouřimi a začne plenit Neklanovo území, navíc se snaží spolčit s králem moravským a králem franským, aby uchvátil celé Čechy pro sebe. V boji o Krasníkův kouřimský hrad zemře jak Krasník, tak společná prabába všech bojujících knížat Straba. Všichni touží najít legendami opředenou Sámovu korunu. Straba ale zemře, aniž by jim řekla, kde se nachází. Podle staré věštby se do rozhodné bitvy Neklana s Vlastislavem za Neklana vydá v jeho zbroji Tyr z Chýnova.

Po prohrané bitvě Vlastislav uteče na svůj hrad. Objeví se Klimba, kterou kdysi svedl, a na své hlavě má Sámovu korunu. Vlastislav myslí, že Klimba jej stále miluje, sahá po koruně. Klimba jej bodne otráveným nožem. Vlastislavův sluha Durink využije zmatku a zabije Zbislava (Vlastislavova syna), usekne mu hlavu - na tu nasadí Sámovu korunu a nese ji Neklanovi. Ten vida Durinkovo strašné dílo, nechá jej pověsit. Českým zemím od té chvíle vládne jen Vyšehrad, lucké a kouřimské knížectví zaniká, oba zdejší hrady jsou obráceny v trosky.

Ukázky z díla

Tyr (k Vlastislavovi) z III. jednání:

Tiché buď, ty nezkrocené srdce!

Druhu můj, ó, nevyčítej mi ! Já vděčným jsem za lásku tvou, však proto nejsem tup! Co o svém právu mluvíš, klamem je.

Ne nechmuř se, já říci nechtěl jsem, že klameš mě, však jsi v klamu sám.

Je lidské srdce plné podskoků, a duše schopna všeho přeludu.

Chtěj velkost kraje, který zrodil nás, já chci ji též, však nechtěj pro sebe pouze tu velkost.

— 1 —

Z řeči posla ve III jednání:

Na nebi bylo plno zářných hvězd, však nesvítily dlouho, šerý vlk, mrak těžký přišel, lovil, hltal je, a kvačící už cítit bylo bouř.

— 2 —

Z řeči Neklana k Tyrovi ve IV. jednání:

Toť rouhání! Jsou věštby neklamné jest odpor o němž mluvíš, zdánlivý.

Jsou záhady v osudu výrocích, a běda, kdo je luštit neumí. Jej zavedou. Já vidím jasně v nich.

Mně věštba brání vojsko voditi, a Vlastislavu zdá se slibovat jen tenkrát vítězství, když nebudu sám v čele pluků svých. Však pozoruj že onen výrok mluví o zbroji, o meči mém a mém oři též- však o mě mlčí... Pozoruješ to?

Teď opět doufám, neboť zřejmé jest, že Vlastislava osud zhubit chce, zrak oslňuje jeho dvojsmyslem, však se mnou mluví přímo. Zlatá zbroj má v seči bohatýrské zaplane, oř bílý můj, jak Šemík poletí ti, Vlastislave, vstříc, a zachvěje se srdce tvoje mocným podivem nad vzmachem meče, který třímal kdys prý Samo v boji proti Avarům!

Však ruka jiná, než ta ruka zde, jím bude mávat, ruka Tyrova!

— 3 —