Celá e-kniha Lešetínský kovář ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
II.
Krásně bylo v Lešetíně:
Vesnička ta prostomilá
jak robátko v matky klíně,
utajena světu, snila
ve hvozdnatém údolí.
Vížkou rděl se nad dědinou
kostel mezi topoly,
a kol něho v zeleň stinnou
třešní, jabloní a hruší
tísnila se chatek tlupa
jako slípky, když je vzruší
na blankytu přelet supa.
Měly štíty z prken sbité,
výstupky v nich kruhovité
jako kazatelen krovy, -
s holubičkou mnohdy také.
Koberec tkal sametový
v pěkné barvě všelijaké,
do zelena, ruda, hněda,
mech na došků rouna šedá.
Pode střechou bílé pruhy
propínaly hnědé trámce,
z bílého pak oken rámce
zřelo kvítí v barvách duhy.
Pod oknem též sádek něžný
odíval se pestrým šatem:
Mák tu ruměný a sněžný
s plamenným se družil zlatem
kněžek slunce štíhlounkých,
růžemi se obeskvíval
pyšný sléz, an oměj kýval
modrem přílbic drobounkých.
Tu se chata ukrývala
z pola v jasnolistém víně,
tamo dotěravá dýně
na nízkou se střechu vzpjala,
stelouc jí své květy zlaté
a své plody boubelaté.
Tichá říčka vinula se
oklikou od vísky sterou,
tu vrb, olší tlupou šerou,
lučinou tam kyprou zase,
onde pokraj lesní skály,
kde tak mnohý do ní vnořen
spletitý se černal kořen,
kde se do vln hroužit zdály
obráceny dolů hlavou
dříny, jedle chvojí tmavou;
zřel jsi ve průhledném jase
každou rybku, škeble misku,
až i na dně v bílém písku
míhavé ty kroužky stínu,
jež tam kreslí drobní honci
v bystrém běhu přes hladinu
nožek niťovitých konci.
Úval tento v borů taji
uchránil si způsob ryzí
zašlých let, kdy příval cizí
zakypěl po našem kraji.
Jak mys úzký trčel pevně
v okeán, jenž drahné doby
tu v mez naši bouří hněvně,
tam ji v míru klamném drobí,
že zrak žalem kalný zírá
teskně v příboj hltavý -
však jen práce, v sebe víra
vzdornou mez mu postaví.
Jako v tajné skrýši tady
uchránil se odkaz dědů,
mnoho prostovábných sledů
v žití, kroji z prchlé vnady,
kterou kdysi země kvetla
jako čerstvým vděkem jara,
než jej chladným vichrem smetla
přítomnosti jeseň chará,
v nížto teskně křídla věsí
vlaštovička poesie,
vidouc, jak pláň holou, lesy
sežloutlé stín mutný kryje;
zachvěje se mrazným dechem,
náhle peruť vzepne k letu,
zpět se nese toužným spěchem
v teplé kraje bájných květů...
Jarní sny když slétly k dolu,
nad vesnicí štíhlou jedli
s pestrou zdobou na vrcholu
jako Vesny berlu shlédly.
Chasa v jasných barvách stuh
hrála jako kvítím luh,
a vsí jaré zpěvy zněly;
s vískou jásal úval celý
písněmi, jež z dola, s hůry,
z luk a hvozdů splývaly
s teskným plesem píšťaly,
urobené z vrbí kůry.
Píseň z léta do jeseni
provázela mladou chasu
polem v kos a srpů znění;
při večerních zvonů hlasu
vracela se s nimi lesem,
kde tak svůdně v polotemně
šarlat jahod svítil vřesem
a hub různotvárné plémě
zvalo ruku v úkryt stinný
pod vějíře kapradiny;
bděla s nimi chvíli mnohou
v komůrce i v sadě tichém
pod hvězdnatou pod oblohou,
zněla pláčem, zněla smíchem,
slavičí jak písenka
vůní květů ku měsíci
rokotala z okénka,
ze rtů děvy milující.
Hospodáři o neděli
s rozkoší si poseděli
ve stařičké lípy stínu.
Zvonila tu víčka z cínu,
modraly se mráčky kouře,
hovor volně plynul kruhem;
bradu hladě, oči mhouře
druh si zanotoval s druhem
o žních, daních, o počasí,
o tom, co se děje světem.
Ba, sám farář bělovlasý
mnohdy s usmívavým retem
usedal si mezi nimi;
jinak vážný duší rádce,
miloval zde žert a šprýmy
dobrý pastýř toho stádce.
Když však zimní čepec bílý
řásně pokryl každou chatu,
znělo v podvečerní chvíli
u vrčících kolovratů
hojně starodávných bájí,
zkazek divných, zasmušilých,
na peci až v teskné tísni
tlum se schoulil dítek čilých,
bázlivými zraky měně
žen a přeslic stíny hravé,
vlající po bílé stěně,
ve obrysy přelétavé
děsných příšer, kouzelníků,
ježibab a pekelníků...
Takto klidně v lesu stíně
žil ten vábný horský luh,
až kdys náhle divný ruch
rozvlnil se v jeho klíně:
Od strany, kde v sosen bráně
dav se jeví zamodralý
hor těch nevěrných, jimž stráně
moře cizoty již halí,
valil se v ten tichý kout
postav nevídaný proud,
v nuzném kroji, nad rameny
s lopatou a toporem;
plnily dol omámený
dřevěných bud táborem,
vřavou řečí pomíchanou,
směsí zvuků neslýchanou.
Řinčí špičák, boře skály,
duní topor, kmeny tříště,
vše kol hemžení, hyb stálý,
obrovské jak mraveniště.
Hledí úval postrašený,
hledí teskně družné chýše,
jak z těch ruchů širé stěny
chvatné rostou výš a výše,
jak se otvory v nich šklebí
oken nesčetných, jak vedle
komín titán vzrůstá k nebi,
nad nejvyšší horské jedle,
teď již nad kostelní kříž
a dál u závratnou výš.
Věž to vzpíná pod oblohu
nový chrám, kde v obětisku
dýmavém se slouží bohu
našich časů, bohu zisku;
kde mu oltář divný spleten
z koles, řemenů a vřeten,
kde za hudbu varhan, zvony
hlučí strojů píle kvačná
a kde mirrhy oblak vonný
zastupují páry mračna,
od jitra kde do soumraku
v komžích bídy, z cárů tkaných,
slouží jemu volní rabi:
muži rysů potrhaných,
bledé ženy kalných zraků,
i sval chorých dítek slabý.
V potu, slzách, trudu, hladu
slouží tam až do úpadu
zlaté modle, kteráž ryje
těžkou nohou jejich šije
krev a mízu jejich ssajíc,
v pýše chladné pozírajíc
na ty stíny lidí matné;
a když některé z kol hřmících,
ku slávě ji vznášejících,
zub svůj rabu v srdce zatne,
rozerve mu mroucí líci:
bůh ten s tváří odvrácenou
hodí grešli zkrvácenou
do siroty bědující!
Dobyvatel v naše strany
přikvačil ve voze zlatém -
vše se vzdalo bez obrany.
Jeho tvrz se věží chvatem,
roste, sotva dol jí stačí,
do vísky se zpupně tlačí.
Některé tu z chatek záhy
pod mohutné její valy
skromný vděk svůj pochovaly.
Ostatním za tiché prahy
jeho žoldáctvo se vtírá,
mění jejich prosté tahy,
v úsměšku jim s lící stírá
skromný půvab starosvětský,
vyhání z nich skřítky bdělé,
pohádky a písně všecky.
Staří jejich bydlitelé
s rodnými se loučí krovy;
zlata hrsť si nesou za to.
Jedni jinde domov nový
hledají si; jiným zlato
kulaté se rozkutálí,
novému pak vísky pánu
bídně slouží aneb v dáli
za peřeje oceánu
v nový svět je svádějí
hvězdy klamných nadějí.
A jak vábný dol se mění!
Jedle statné, sekyr třeskem
z dávného procitše snění,
shůry sklánějí se bleskem
za smrtelných těžkých vzdechů
na zedraný samet mechu.
Ve skal hrudi obnažené
prach se znímá s řevem hromu,
v jejich pleci rozražené
zejí děsné rány lomu.
Kde se luka smála svěží
květů šperkem líbezným,
po vysokém náspu běží
kolej pásmem železným,
páry oř tu letí mrakem
a plá v temnu rudým zrakem.
Proměnil se v kalné tůně
říčky křišťálový proud,
místo dechů čerstvé vůně
šíří morný puch a čmoud,
bažinou se vleče rmutně,
temnou pěnou šeptá smutně
sežloutlému rákosí
o vrbách, jichž klesly řady,
o děvách, jimž boků vnady
za šera již nerosí,
o povadlých květech milých,
o zhynulých rybkách čilých.
Zpěv se ztajil v údolí
rozrušeném, rozervaném:
nejásá již se skřivanem
nad lukami, nad rolí,
nezní v luhu k dětským plesům,
nesvěřuje tichým lesům
milujících srdcí chvění -
novým pánům rozmar kalí
naší řeči zvuk a pění -
jenom tuhé naše svaly
hodí se jim k tuhé práci.
Zpěvy, báje oněměly;
zdá se, že tu sami ptáci
sladkou notu zapomněli.
— 1 —
III.
Do kovárny přišel jednou z rána
správce na rozmluvu, tahy lstivé
ladě v usmívání přívětivé.
Kovář do světnice vedl pána.
V úklidu již vzorném jizba celá
v ranním jase čistotou se skvěla.
Liduška tam klonila se právě
nad truhlicí pestrou, jižto plnil
plátna sníh, kde různý šat se vlnil
v hojných varhánků a třásní slávě.
Třesklo víko chvatně přiklopené,
na němž obrázky vnitř nalepené
zamihly se v barev, zlata třpytě.
Vyplašená dívka vstala spěšně,
pozdravila hosta rozpačitě,
v líci zardělá jak čerstvá třešně.
V zalíbení hleděl správce na ni,
na zjev milý, zářně stojící
před ním v čistém blesku záře ranní,
jenž sem jasných oken dvojicí
vnikal směsí listů průsvitných,
květů ruměnných a blankytných;
a květ jiný, ze zahrádky venku,
- rosy sled mu svítil na lupénku -
zdobil ňadra vábně porozvilá
té, jež sama jitřním květem byla.
Hleděl ještě na postavu švarnou,
lehounce když světlým fěrtochem
otřela mu židli hrubotvárnou
s vykrojeným v srdce lenochem,
a spěl za ní ještě třpytným okem,
do síně když vyšla švižným krokem.
Jizbou pak se rozhled' usmívavě.
Od stěn sněhobílých řadou trámů
nízký strop se odstiňuje tmavě.
Na všech stranách z úzkých, černých rámů
vyzírají pestří svatí, svaté,
v rukách nástroje muk, palmy zlaté;
za největším zatknuta se bělá
haluz kočiček. Však mistra Jana
též tu visí malba neumělá
a s ní hrdinská tvář Trocnovana
zpod přilbice hledí zamračeně
po biskupech na protější stěně.
V rohu postel vypíná se, plna
peřin kyprých s růžovými pruhy,
na truhlách čar pestrých mnohá vlna
září s divným kvítím v barvách duhy.
A nad kamny z kachlů hladkých, tmavých
visí, různou cetkou ozdobena,
holubička z vejce urobená
pestroskvoucích křídel mihotavých.
S úsměvem se rozhled' po všem správce,
na židlici sednuv. Proti němu
kovář usedl na prosté lávce,
tulící se k širých kamen lemu.
Volně sedí tu, jak nechal díla:
V předu tělo, mužně ztepilé,
z kůže zástěra mu obestýlá;
pod rukávem režné košile,
vykasaným vzhůru, mocné svaly
jeví rámě, stmělé žárem, čmoudem;
obličej pak divě počernalý
pod havraních vlasů volným proudem
na hosta pne jiskrnatý zor.
Takový byl obou rozhovor:
Správce.
Vzrůstá úžasně, jak obr báje
mladý závod náš. Skráň vypínaje
nad údolí, každým krokem ničí
některou vám chatu trpasličí.
Ale za vše, co teď nohou hněte,
záhy hojné požehnání zkvete.
Za ty pošlapané hříčky dětské,
za prostičké žití starosvětské
doba slavnější těm horám vstane:
Rozepne tu průmyslný duch
perutě své zlaté, požehnané,
probudí tu čilý dělný ruch,
proudem veselým se rozehrají
blahobyt a pokrok po všem kraji. -
Než, jak pravil jsem, náš obr mladý
vyrůstá, že ves vám celou zdolá,
pravý Otesánek, už ji zpola
pohltil a ještě zmírá hlady.
Avšak žerty stranou. Vaše jmění
kovárna, k ní chaloupka ta sivá -
rozmilé v ní kouzlí ovšem dlení
dcery vaší ručka přičinlivá,
ale přece - pravda nezabolí -
přec to úhrnem jen trochu slámy
obemšené nad vetchými trámy -
na dlaň zahrádka, pak něco rolí.
Nám je třeba místa. Nuže, mistře!
Shodnem'-li se na rozumnou cenu,
zakoupím to všechno v pána jménu -
Železo to žhavé kujte bystře!
Kovář.
Vím, že mnoho nemám. Tato chata
sivá, slaměná jak hnízdo ptačí
proti domům vašim. Mně však stačí,
ba mně milejší než koba zlatá.
Pohled váš tu vidí ovšem leda
kupu dřev. Než jinak moje zraky:
Za stolem tam dvojí hlava šedá
prosvítá jim zašlých časů mraky,
jim tu zevšad usmívá se vstříc
ženy milované tichá líc,
odevšad se noří milé tahy,
chví se kolem nejen stín drahý -
jsem tu doma - jsem tu mezi svými,
třeba v památce jen živoucími.
Tato světnička se obrážela
s první jitřenkou v mém dětském oku,
tolik výjevů mně drahých zřela,
radosti a žaly mnohých roků -
Rcete mi, jak všechno toto cenit?
Mám-li teplé toto hnízdo směnit
za krov cizí, vanoucí jen mrazem?
Zdá se mi, žeť srostlé sterým svazem
srdce moje, spjaté poutem sterým
s těmi stěnami, s tím stropem šerým.
Správce.
Jste muž citu. Zápal váš je chvalný,
ale ze slov nekyne zisk valný.
Věřím, že jste poután k otců domu
mnohou vnadnou, jiným utajenou,
a chci slušný zřetel míti k tomu
jakous částí nad skutečnou cenou.
Ale s mírou! Nedojdem'-li cíle
u vás, jinam zanesem' své zlato -
Nuže, chutě! - Kdož vám ručí za to,
vrátí-li se příhodná tak chvíle?!
Za peníze pučí blaho všude;
zřídíte se pěkně v domku novém,
snad vám krásněj', tepleji tam bude
nežli pod tím starým, vetchým krovem.
Stejně milou, přívětivou síňku
dcerušky tam vkouzlí ruce čilé -
snad si do ní švarnou hospodyňku
uvedete - jste muž v plné síle -,
štěstí nového zář tam se vhostí,
vábnější než stíny minulosti.
Kovárnu si pořídíte větší -
... jinde snad. - Hm - ... Pocítíte v mále,
že náš závod nehrubě vám svědčí, -
počet sousedů se tenčí stále,
nám pak vašich kladiv třeba není -
Všechno to je hodno uvážení.
Kovář.
Znám tu zlata řeč! Tak svůdně cinká,
takto zpupně na chuďasa břinká!
"Já jsem všemohoucím světa pánem!"
pyšně volá. "Já jsem bohem doby!
Skloňte se, vy lesků mojich robi!
Odkoupím vám rodný krb i s lánem,
domov, předků památky i hroby.
Co vy jste, vy lidé holých dlaní,
v jařmu práce bičem nouze štvaní,
co jest vaše vůle, krtčí snaha
proti mé, jež odpor každý zmáhá?!
Vaše duše, myšlenky a city,
všechno moje zaplatí vám třpyty."
Znám tu řeč; tak z vašich slov mi zvoní -
však má šíj' se před ní neukloní.
Nechať pán váš zaplaví vše kol
zlatem svým, ať skoupí celý dol,
všem, kdož bývali tu domovem,
odloudí krov otců, rodnou zem':
já tu pevně setrvám jak z žuly!
On má zlato své - já mám svou vůli -
zde chci být, chci podržet, co mám,
a tím jeho zlatem pohrdám!
Správce.
Proč ty hněvy?! Máte vůli svou.
Nechcete - nuž dobrá! Půjdu dále.
Však-tě vaši zlobu svéhlavou
ukrotí as rozum lepší v mále,
až vám pavouk hustým předivem
otká kovadlinu s kladivem -
a snad pozdě bude. S bohem tedy!
Kovář.
S bohem, pane! A nechť naposledy
překročil jste práh můj s takým vzkazem!
Nechť mi pustá výheň fičí mrazem,
ať ni hřebu nezbude mi kouti,
spíš ta chatrč nade mnou se shroutí,
než bych postoupil z ní třísky jedné!
Zde mí předci žili, zde mi svit'
oka nebeského první třpyt,
zde jsem prožil roky šťastné, bědné,
zde chci dále žít, ať v nouzi, trudě,
a kde stojím, na té zemru půdě!
— 2 —
IV.
Srší jiskry, srší,
s kovadliny prší,
perlík buší vesele,
do stropu si poskakuje,
pro dvě srdce pouto kuje
ze železa, z ocele.
Co nám oko vlaží,
co nám duši blaží,
nikdo neví z dědiny,
že se dávno rádi máme,
věrnost sobě přísaháme, -
ví jen měsíc jediný.
Slunéčko se chýlí,
vzchází měsíc bílý,
hvězdy svítí do šera -
mezi nimi nejskvělejší
oči mojí znejmilejší,
když mě čeká z večera.
Čeká mezi vrátky
dole u zahrádky
pod košatou jabloní;
tisíc květů s hůry letí,
když mi padne do objetí,
když se ke mně přikloní.
Tvoje ústa malá,
jako třešně zralá,
voní nad jabloně květ;
tvoje sladká, čerstvá líčka
krásnější jsou nad jablíčka,
co jich rodí širý svět.
Liduško má milá,
dívko roztomilá,
jsi-li z ranních červánků?
Na srdce když vinu tebe,
nade mnou hned plno nebe
jásajících skřivánků.
Pověz, moje zlato,
odpověz mi na to:
Máš-li křídla ukrytá?
Když se ke mně tulíš jemně,
pod nohou mi klesá země,
boží ráj mi zasvitá ...
Buší perlík, buší,
tvrdý ocel kruší,
jiskry srší do kola -
ale pouto, které pojí
duši mou a duši tvoji,
žádná síla nezdolá.
— 3 —
V.
Rány buší ráz na ráz -
každá od milého vzkaz,
od Vašíka mého:
že mne věrně miluje,
že mi prsten ukuje
ze zlata čistého.
Když ho vidím zpovzdálí,
oko se mi zakalí,
všecko vůkol mizí,
když se na mne usměje,
srdce mé se zachvěje,
jako lístek břízy!
Láska naše celý den
jak fialka pod lupen
pečlivě se kryje;
vzchází jen, když nad hlavou
noc nám rolí modravou,
zlaté zrní seje.
Dvě tam jasné hvězdičky
oči jsou mé matičky -
ta k nám hledí mile,
k mateřskému žehnání
s výsosti se uklání
v šatce z oblak bílé.
Proč, ach! matko milená,
proč se tráva zelená
na tvém časném hrobě?
S pláčem bych tě objala,
všechno bych ti vyznala,
ulevila sobě.
Tatíček nic netuší;
jemu, co mám na duši,
vyjevit se bojím -
a tak sama bdím a sním
se svým štěstím velikým,
s velkým steskem svojím.
Však dá bůh, čas přispíší,
že nás otec vyslyší,
ruku s rukou složí;
pak nám bude celý svět
jedna píseň jeden květ,
na zemi ráj boží ...
Jen tam hřímej, hochu můj,
statně dále buš a kuj -
hleď si díla svého!
Stále věrnost zachovej,
prstýnek mi ukovej
ze zlata čistého!
— 4 —
