České písně (Josef Václav Sládek)

Bratři, dále!

Pevně, pevně, bratři dále,
v blesku, hromu, svitu hvězd
k volnosti, kam volá stále
povinnost a vlast i čest!
Proti nám a z každé strany
ať se žene vrahů val,
na ránu jak prší rány,
hromem zazni české: Dál!

Dále, dále, vždyť jsme v boji,
kde tak mnohý rek už pad',
však jsme vždy si českou zbroji
zas dovedli ukovat.
Však ta cizí zpupná chasa,
není z dubů, ani skal,
však jsou také z krve, z masa, -
čeští hoši, přes ně dál!

Pevně, pevně, bratři, k předu,
kdo je pravý český muž,
a kdo sketa v našem středu,
jdi a cizím pánům služ!
Kdo však věrným českým synem,
hlavu vzhůru, děd jak stál,
a když v svatém boji zhynem,
naše děti půjdou dál!                

— 1 —

---

Byli jsme a budem

Byli jsme a budem,
jak jsme byli dosud,
ranami a trudem
nezlomí nás osud.

Přes vln burné vzteky
na své české skále
bili jsme se věky,
bít se budem dále!

Prapory jsou zdrány,
krov je hříčkou hromu,
přec jen budem pány
my ve vlastním domu.

Ať se moře pění
v krve proudu rudém,
vzdorni, nezlomeni,
byli jsme a budem!                

— 2 —

---

Čeští hoši

My jsme švarní, čeští hoši,
bratři z Čech i Moravy,
někomu-li vhod to není,
ať se nám jen postaví!

Hlavy vzhůru, paže k boku,
stojíme stráž u stráže, -
chce-li někdo vlast nám bráti,
ať se jenom ukáže!

Českou řeč a českou zemi
děd nám hájil za dědem,
a kde oni vítězili,
také my to dovedem.

Dokud v srdci čest a víra,
neosiří otčina,
v každém synu česká matka
zrodí vlasti vojína.

V Čechách, Slezsku, na Moravě,
my si ruce podáme,
a kdyby sám ďábel volal:
"Vzdejte se!" - my nevzdáme!                

— 3 —

---

Modlitba

Bože velký, Bože všech,
Ty, jenž po svých národech
v slunci míru, v třesku zbraní
vážíš zmar i požehnání,
uslyš také lid svůj z Čech!

Jak nás bili, Ty's to zřel,
že jsme vstali, ty's to chtěl!
nechcem žádných divů více,
sami setřem hanu s líce,
sami setřem prach si s čel.

Volným býval kdys Tvůj lid,
bude zas, když bude chtít!
Spoj ho láskou s jeho hrudou,
naše ruce síti budou,
naše děti budou žít.

Ty jen rámě naše tuž,
dej, ať každý v svém je muž,
sil nás v boji, žehnej píli,
buď nám štít a v těžké chvíli
všechny věrné Čechy sdruž!                

— 4 —

---

Na hrobech české slávy

Na hrobech české slávy
květ' blín už dlouho dost, -
teď vzhůru, české hlavy,
je čas, by vavřín rost!

Je čas, by vavřín zkvétal
z těch zašlapaných lad,
jak na skráň Žižka vplétal
jej kdys a Poděbrad!

Na hrobech české slávy
už natruchleno dost, -
je čas, by vstala z návy
ta stará rekovnost!

Kde věky zněly stesky
a meče trávil kaz,
ať jednou staročesky
to zahlaholí zas!

A kde to znělo hranou,
ať život omládá,
- a muž odpoví ranou,
kde rána dopadá.                

— 5 —

---

Nejsme sami

Kdo to říká mezi námi,
že jsme sami, sami, sami!
Za volnost a právo v boji
kde je člověk, s námi stojí.

Každý, koho pouta tíží,
každý, na nějž pýcha shlíží,
komu z úst kdo skývu bere,
s námi stojí v bitvě šeré.

Každý, kdo má srdce v těle,
poctivost na mužném čele,
záští jenom k násilníku,
s námi stojí, padá v šiku.

A kde lidskost prapor vztýčí.
"Dolů s ním!" ať křivda křičí,
nechť si padá z ruky jedné,
tisíc jiných zas jej zvedne.

Kdo to říká, že jsme sami?
Pravda, právo, Bůh je s námi!
V celém světě bratry máme,
jen až si je zavoláme!                

— 6 —

---

Ó, slunce vyjde zas!

Ó, slunce vyjde zas,
kde slunce zašlo kdysi,
a bude opět jas,
kde těžké mraky visí,
a tam, kde volnost zabili,
se volnosť opět vzkřísí!

Ten smutný český luh
se rozveselí znovu,
ač vítěz táhnul pluh
přes hrobku hrdinovu,
vnuk najde ji a při sám Bůh,
on přihlásí se k slovu!

Pak hledí odklopí
rek starý, jak se zjeví,
a dítě pochopí,
co muž dnes ani neví,
a dechne rek a odvane
voj nepřátel jak plevy.                

— 7 —

---

Osmý listopad

Ten osmý listopad
vždy smutně tak se vrací,
když s pokosených lad
květ poslední se ztrácí
a zamžená je planina;
- však srdce, srdce vzpomíná!

Jak v bouři zimavé
list rudý sypou buky,
na pole krvavé
ty české lehly pluky
a udeřila hodina;
však srdce, srdce vzpomíná.

Meč zlomen, do lůna
si země vzala reky,
a sirá koruna
a žezlo dlouhé věky
se pavučinou opíná;
však srdce, srdce vzpomíná!

A v osmý listopad
přes Prahu zamlženou,
když půlnoční je chlad,
se české pluky ženou; -
jen mžik a zmizí vidina, -
ó srdce, srdce vzpomíná!                

— 8 —

---

Svatý kraj

Buď pozdraven, ty svatý kraji,
jejž za otčinu Bůh nám přál,
kde rudobílé barvy vlají
od Šumavy až k Tatrám v dál,
kde jako zvonů sladké hraní
zní slávský jazyk horstvem, plání,
kde podle bratra stojí brat,
a od kolébky do skonání
je hrdým svou tě matkou zvát.

Zde Václav trůnil, kníže míru,
vlád' Otokar, náš český lev,
zde za volnost a otců víru
zved Hus a Žižka korouhev;
zde prapory tvé zašlapány,
zde kosti reků rozmetány -
a z jejich prachu, z věků běd
jak osení nad orné lány
tvůj čacký lid vždy znov se zved.

Za blaho tvé a volnost tvoji,
za práva zdar a křivdy zhyn,
ať k práci voláš nebo k boji,
hle, při tobě tvůj stojí syn!
Co zašlapáno v prach a bláto,
co znesvěceno, v pouta jato,
co zmařil člověk nebo čas,
co bezprávím a mečem vzato,
vše bude jednou naše zas!

Buď zdráva, vlasti, plná krásy,
a spočiň mír na skráních tvých,
a o tvé hory na vše časy
se rozrážej hněv bouří zlých.
Jak věky stála's nerozborná,
na věky věků velká, vzdorná,
a hrdá ve své síle staň; -
a páž tvých synů láskou svorná
a Bůh tě, drahá vlasti, chraň!                

— 9 —

---

Svatý Václave!

Svatý Václave,
české kníže, slyš!
hlasy k tobě pozvedáme
v nadhvězdnatou říš.

Tisíc tomu let,
cos byl kníže náš,
tobě byla řada věků
jako noční stráž.

Ale přes tvou zem
za těch tisíc let
vln jak mořem převalilo
všelikých se běd.

Ale tys je znal,
při svém lidu stál,
tys té země nezapomněl,
již jsi miloval.

V tísni duše své,
v číše hořkostech,
jméno tvé za útočiště
měla ve svých rtech.

V stkvoucím brnění
slávou zářící,
v čele vojsk jel's na své brůně
s černou orlicí.

Svatý Václave,
volá tě tvůj lid:
vrať své zemi požehnání,
vrať svým dětem klid.

Vnucen-li však boj,
v záři krvavé
bitvy ved'; jak's dědy vodil,
svatý Václave!                

— 10 —

---

Tak zle není

Tak zle není, jako bylo
v mnohý zašlý čas,
přečkali jsme mnohou psotu,
přečkáme ji zas.

Bušili jak v kovadlinu
v naši tvrdou leb,
vesele jim odpovídal
husitský náš cep.

Stokráte nás zadupali,
jako kroupy klas,
stokráte jsme znovu vstali
a teď vstanem zas!

Vstanem, jako poražený
z prachu vstane muž:
jenom otrok poslouchává,
když kdo řekne: "Služ!"

A když hrozí pouty svými:
"Teď poslouchej mne!"
muž s tou tváří ublácenou
vzdorně řekne: "Ne!"                

— 11 —

---

Zdravice

Buď zdráv, kdo věrný vlasti syn
v zlu, dobru při ní stojí
a miluje ji ze hlubin
i ve štěstí i v boji;
kdo doufanliv a mužný jest,
když po všem zdá se veta,
a komu český krov a čest
jsou nad poklady světa!

Buď zdráv, kdo celým před světem
je hrd na české jméno,
ač muž, se stane dítětem,
když láskou vysloveno;
však brání ostřím čepele
ji před každým a všady,
- a jest mu jizva na čele
pak nad královské řády!

Buď zdráv, kdo sněhy na hlavě,
má v prsou oheň juna
a komu v stáří jásavě
zní mladých zlatá struna. -
A zdráv buď jun, když hlaholí
mu k boji pověst dávná. -
A těm, kdo padli na poli,
buď na vždy paměť slavná!                

— 12 —