Veliká láska (Josef Kainar)

Fantazie

(...)

pěstitelé umělého žalu,
kteří za subvence kapitálu
vypreparovali z krásy mumii.
Kam s ní dnes?
Náš lid oškliví si ji.

Já jaksi pochopím, že v šeru budoárů
mívala kůže buržoazních žen
modravý nádech hniloby,
to hnila doba. Svět byl postižen
ekzémem měšťáctví. A parfém zmaru
do nosu stoupl básníkovi tak,
že necítil
zrod nové mízy,
vůně nových sil.
Snaživě chápu podhoubí rilkovštiny.
Výchova pro závěť, půl kostel, napůl dril,
a poraněný cit se navždy odvrátil
tam někam do ticha, kde z věcí jsou jen stíny.
To psaly nitky nervů, stokrát zcuchané.
Z těch básní, rostlých ve stínu,
verš v stínu zůstane

(...)

— 1 —

Soudruzi, zahajuji tuto dnešní báseň.
Já ze své čestné funkce literáta
vítám k nám slunce z rozdělovny zlata,
i s jeho paprsky, s našimi devizkami,
vítám zde včely provádějící sběr,
vítám dál strom, co ze všech atmosfér
žene svou mízu do výroby květů...
Vítám i pupen, který má se k světu,
vítám podléšky i s konvalinkami,
vítám zasloužilé pěvce skřivany,
vítám celé jaro, jež se dostavilo
do této básně. Máji, práci čest!

— 2 —

Teorie

Zkoušeli na mně divnou teorii. 
Prý, s každou básní, kterou napíše, 
ubývat musí básníka.
Prý s každou básní něco zaniká,
... Je to tak prosté:

Píšeš o lidech,
pro ně a s nimi - stále přibývá tě.
Koktáš-li ovšem verše o sobě,
o té své záhadné a čiré osobě - 
pro všechny věky
shoříš svatosvatě

— 3 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):