Člověka hořce mám rád (Josef Kainar)

List

Ta nejlehčí a nejkrásnější dýka
vypadla z rukou podzimu.
Na hrotu
dvě kapky krve.

Takovou chtěl bych napsat jednou báseň.
Aby se, břitká, nesla tiše k zemi
a aby měla na hrotu
dvě kapky krve.

Mé nebo cizí,
na tom nesejde. 

— 1 —

Člověka hořce mám rád

Hlubokým lesům se hluboce obdivuji,
ze slunce vroucně se těším,
oceán chtěl bych za hrob mít,
a strhují mě bouře.

Člověka,
toho mám rád

Mám člověka rád,
že se nepoddává.
Že ubíjený celá tisíciletí
i z hrobečku se vydrapká,
i z ohně vyletí,
ať už jak pták Fénix,
nebo holoubátko.
On ví, že žít je sladko

(...)

Hlubokým lesům se hluboce obdivuji,
ze slunce vroucně se těším,
oceán chtěl bych za hrob mít,
a sladce strhují mě bouře.

Člověka hořce mám rád 

(...)

Tož nespinkej, ty vychytralé dítě,
a nedávej se nikým
ukolébat.
Jsou ještě vlci za humny
a v tlamách plných debat
o Věčném Nepoznaném a Marném
jsou skryty zuby
jako hřebíky.

— 2 —

Něco

Jste bílá,
jak je luna bílá,
a vzdálená jste
jako měsíc sám.
Tisíckrát jste mne
políbila.
V měsíci já se
nevyznám.

Na lunu vyjí
psíci na řetěze.
V té zoufalé,
v té nejčernější něze,
Jsou plni svého neštěstí
i štěstí.

Mně šťastnému
tak jako jim,
těm ztraceným psům
zoufalým,
v blízkosti srdce
tence něco chřestí. 

— 3 —

Zemřel

(...)

Neštěstí mýdlem neumyješ,
ať si je jak chce voňavé.
Prostředkem řeky kvítek pluje.
A sám k moři až
doplave

(...)

— 4 —

Blues o jejich slzách

Proč slzy kanou Proč jen netečou

To se tak píše
Buď už chvilku tiše
Co ti to dal kdo ke čtení
No kecy

(Ale ja vím Když pláče
Schoulená
A v žalu má až k bradě kolena
Ty její slzy
Umějí jen téci)

— 5 —