Periferie a bohéma (1962-1966)
Dnes v noci chodil jsem se slečnou Periferií
Tančila na provaze trolejí na konečné
nekonečně dlouhý svlékací tanec
odkládajíc
plot po plotu
komín po komínu
zeď po zdi
černošedé šaty
a vyprávěla mi o lidech
kteří pro oči nevidí
a kteří nikdy - pro oči - neuvidí
a na úplně nový
světle zlatý nápěv
zpívala mi píseň
pro moje děvče
Slečna Periferie
Jaký to byl pocit, odmaturovat a být plnoletý?
Najednou jsem měl před sebou prostor - a nevěděl, co s ním. Asi jako když pustí vězně z basy a on najednou neví, co si počít se svobodou, která navíc žádnou svobodou není. Svobodu si člověk může vytvořit jen sám v sobě. To je velmi intimní a soukromá věc.
Co jsi dělal po maturitě?
Ze všeho nejdřív jsem čtyři nebo pět dní jenom spal. Naši si už mysleli, že mě vyhodili a já si něco udělal. Ve skutečnosti jsem byl jenom strašně unavenej a ožralej. No, a když jsem se probudil, tak jsem odjel do Teplic. Tam jsem dostal první zaměstnání.
Tenkrát se ještě chodilo na umístěnku?
Ano, já ji dostal do SPOJKERu Teplice, do továrny na záchodky a sanitní keramiku. Vlastně ve svém oboru, protože jsem na keramičce vystudoval účelovou keramiku.
Nesměj se, to není žádná legrace, postavit dobré umyvadlo nebo dobrý záchod, aby neprasknul v peci. Náhodou je to ohromný kumšt. Všechno, co odflákneš nebo zkazíš, se v peci pozná. Není to sice tak vznešené, jako když sochař dělá nějakého panáka, ale je to stejný kus řemesla.
Jak tě Teplice přivítaly?
Bylo to město, které kdysi patřilo Němcům a v šedesátých letech jich tam ještě hodně žilo. Přijel jsem tam ve velmi šťastné době. Těsně před prvními politickými amnestiemi.
Mimochodem, víš, co je to absolutní amnestie?
Ne.
Udělat z křížků na Staroměstském náměstí zase české pány.
To není moc hezký vtip. Ale pokračuj, prosím.
Nastoupil jsem do továrny a začal jsem od píky, jako kádrová rezerva. Vozil jsem glazuru a čistil vozíky. Za poměrně nepatrný, ale poprvé v životě svůj plat. Bydlel jsem na svobodárně, ve staré fabrice, bez topení. Později jsem se přestěhoval do podnájmu k paní Marinové. To byla Bulharka.
Po pěti měsících onemocněl mistr a mě povýšili. Osmnáctiletý spratek - a měl jsem pod sebou čtyřicet ženských. Nebylo to lehké - pro mě ani pro ně.
Zůstal jsi mistrem?
Ne, když se starý mistr vrátil, tak mě kopli do zadku a šel jsem znovu dělat kádrovou rezervu. Stal jsem se paličem. Kdybych v té době měl dceru, tak by to byla paličova dcera. Dělal jsem u pecí, se mnou tam byl pan Matoušek, který přišel o ruku u Stalingradu.
Bojoval se Svobodou?
Ne, na druhé straně. Byl v německé armádě jako německý Čech. Jeho žena byla tuším Němka.
Bavila tě ta práce?
Nebylo to tak zlé. Každej vozejk byl v peci přesně padesát minut, to je stejná délka, jako měly později moje pořady ve Svobodné Evropě. Mně tenhle rytmus vyhovoval. Vždycky jsem měl čtyřicet minut čas, tak jsem si tam postavil modelovací stolek a dělal jsem si panáky. Bavilo mě to. Sám jsem si je usušil a vypálil. Pro radost, nikdy jsem je neprodával, protože peněz jsem měl dost - nebo jsem si to aspoň myslel. A když mě nebavilo dělat panáka, tak jsem si četl.
V té době jsi začal hrát divadlo?
V Teplicích jsem potkal pár zajímavých lidí, mezi nimi Jitku Dlaskovou a Miloše Zapletala. Ten byl tehdy mladým kádrem v závodech Boženy Němcové. No, a protože byla doba malých divadel, tak jsme si řekli, že zkusíme dělat divadlo poezie. Nastudovali jsme Nezvalovy Básně noci. A Kouzelníka, toho dělal Míla Zapletal, on víceméně kouzlí dodneška. Jitka Dlasková byla krásná černovlasá holka, nedávno jsem ji potkal, je pořád krásná. Krásná babička, v uvozovkách, samozřejmě. V té době se stalo něco zázračného. Hráli jsme divadlo, setkávali jsme se s podobnými lidmi, byli jsme šťastní. Po škole nenastoupil takovej ten stupidní trott, myslím vydělávání peněz a honění za lepším zítřkem, ale bohéma dvě. Prodloužené mládí, bezstarostnost. V té době nebyla malá divadla osamělá, v…
