Exil
V obálce džbán a květina
a list, v němž ptá se Martina,
jak chutná chleba,
co jím, když země vymetám,
a proč jsem tady - a ne tam,
kde je mne třeba?
Smažím si vejce na špeku -
a ač je očím do breku -
ústa se smějí,
když nad otázkou přemítám,
proč nejsem tady - ani tam,
kde prý mne chtějí.
Martině v sedmi pádech
Máš v Německu ženu, dům - a vlastně taky penzi. Žiješ tam. Kde jsi doma?
Na to se mě lidé často ptali. Formuloval jsem to v jedné svojí delší básni, kterou jsem napsal - představ si - na italské Riviéře. Zjara v devětaosmdesátém. To bylo v době, kdy bych mnohem radši psal u Máchova jezera - ale ještě to nebylo možné.
Byl večer, seděl jsem v hotelu na terase a díval se do protější stráně, na spálenej piniovej háj. Nade mnou lítaly světlušky, vzadu kvákaly žáby, šumělo moře - a já přemýšlel, kde je moje vlast. To nemá nic společnýho s tím, kde se mi líbí nebo nelíbí. A tehdy jsem se rozhodl pro Československo.
Československo neexistuje.
Pro mě existuje. Nikdy jsem se československého občanství dobrovolně nevzdal. Nesl jsem si ho celý svůj exil - ne jako fetiš, ale jako výsostnou věc, na kterou jsem byl hrdý. Takže teď mám to všechno zahodit - jenom proto, že se na tom dohodlo několik politiků?
Rozdělení státu je pro tebe velmi emotivní záležitost. Nebo se pletu?
Samozřejmě že se i pleteš. Rozpad státu je pro mě také praktická věc. Nechci německé papíry, na které mám právo a můžu je od minuty mít. Chci být Čechoslovákem, protože jsem jím byl celý život. A proto - z praktické stránky - musím dbát, aby můj jediný dokument, tedy pas Československé socialistické republiky, byl právně v pořádku. V téhle chvíli je v něm platná pouze moje výška - a to je v demokratických zemích málo. Svůj pas ctím, protože mě na něj pouštějí přes hranice. A ctí ho i lidé, kteří ten pas berou na hranicích do ruky. Rozdíl mezi naším a například polským nebo arabským pasem je citelný. S neplatným pasem však riskuju, že mě v cizině přestanou brát vážně.
Nevěřím, že jde jenom o pas.
Pro mě to opravdu není otázka jen nějakého sentimentu. Když Američan řekne: Jsem Američan, mám pas, říká pravdu. Chci mít tuhle věc jednou provždy vyřízenou.
Dobře. Platnost tvého pasu vyprší. Požádáš si o nový.
Nebudu o nic žádat. Uráží mě, že mám usilovat o to být Čechem nebo Slovákem. Já jsem nikdy nepřestal být Čechoslovákem.
Pamatuju se, že jsem v lednu roku devadesát vylezl s přáteli na Chopok. Vzpomněl jsem si na tu svoji básničku, kterou jsem napsal v Itálii. Díval jsem se na masiv Tater - a bylo mi ouzko. Na Chopku vlála československá vlajka, foukal vítr a bylo mrazivo, v televizi ukazovali záznam událostí od sedmnáctého listopadu do třicátého prvního prosince. Zase ty trapné - nebo krásné? - symboly. Ale to jsou kořeny mého rozhodnutí.
Proč tedy bydlíš v Německu?
Sám jsi to řekl. Jsem ženatý s Němkou, kterou mám rád - a tady se prostě německy nemluví. To je celé. Bydlení je praktická věc - do Německa si jezdím vyprat věci a vyměnit prádlo. Skutečný domov je věcí volby. Opakuju, že mám stále československý pas.
Proč se tak málo emigrantů vrací domů?
Emigrantů, nebo exulantů?
Není to totéž?
Není. To si pletou i politici. Exil je něco jiného než emigrace - a rozhodně něco jiného než krajanství. Exil je cílevědomá práce za osvobození země, ze které jsme odešli, povětšinou nedobrovolně - ale s úmyslem přijít zpět a udělat pro to maximum. Pamatuju si na lidi, kteří stáli na rohu ulice a vybírali na fond Charty. Kteří jezdili po rodinách a sbírali peníze, které posílali do Československa.
Kolik takových lidí bylo?
Jenom v mém diáři jich je asi dvanáct set. Nevím, kolik jich je ve skutečnosti. Podle oficiálních údajů žilo v exilu zhruba dvě stě padesát tisíc Čechů, Moravanů, Slováků a Rusínů.
Mluvíš velmi rozzlobeně. Proč?
Jinak se o téhle věci mluvit nedá. Myslím, že si to politici pletou úmyslně. Je to pohodlnější. Lidé, o kterých mluvím, přijeli po Listopadu s otevřeným srdcem - a byli odmítnuti. V …
