"...tato noc nebude krátká" (1969-1975)
Je známo čí je vina
To hraní s kostrami
má jméno Rakovina
a voní astrami
Kůň běží bez udidla
Kouř štípe do očí
Hrajem si na pravidla
a deska přeskočí
přeskočí
přeskočí
Rakovina
V Německu jsi zůstal na podzim roku 1969, ale už v létě jsi na pozvání Norského studentského svazu navštívil Skandinávii. To jsi o exilu ještě nepřemýšlel?
V červnu? Ne, myslím, že ne. Zpočátku se věci děly jen pomalu. Asi tak, jako když člověk stárne. Sám si to neuvědomuje, ty změny jsou pozvolné a neprobíhají ze dne na den. Ale když takového člověka potkáte třeba po deseti letech, najednou si uvědomíte, jak strašně se změnil. Zestárl. A něco podobného se stalo mně. Dvacet dní jsem v Československu nebyl - a když jsem se vrátil, tak jsem si uvědomil, v jak hrozném stavu země je. Proto považuji svůj skandinávský výlet za hodně důležitý. Byl to jeden z důvodů, proč jsem později zvolil exil.
Byla to tvoje první cesta do "svobodného světa"?
Ano. Tenkrát jsem kromě ruštiny neuměl žádný jazyk. A v Dánsku jsem ji musel použít, i když se mi samozřejmě totálně nechtělo. Potřeboval jsem si koupit letenku, ale nemohl jsem se domluvit. Nakonec přišel pilot a řekl: Gavarítě parússki? A já řekl: Da, no ja něchaču gavariť, patamu što my okupirovanni. Ale nakonec jsem samozřejmě rusky mluvil a během dvou minut jsem měl letenku. Tehdy mně došlo, že se chovám jako pitomeček, protože jazyk za lidi nemůže. Ruština není jen jazyk Stalina, ale taky Tolstého, Puškina nebo Solženicyna. Později jsem byl hrozně vděčný svým učitelům ruštiny, protože jsem se díky tomuto jazyku mohl setkat s mnoha vzácnými a pozoruhodnými lidmi.
Vrátil ses znovu do horkého léta. A pak nastal srpen 1969.
Československo už žádného okupanta nepotřebovalo. Rus, Polák i Maďar tu byli zbyteční. Naši lidé si stačili sami, uměli okupační vojska velmi pěkně zastoupit. Gustapo, jak jsem tomu říkal. Pamatuju si, jak tenkrát zatáhli Příkopy, někde za Můstkem, tam byl takový pražský Hyde Park - a všechny, kdo stáli na chodníku, naházeli na korbu auta a někam odvezli. Takhle se svého času ztratil Jirka Krampol a nikdo o něm tři týdny nevěděl. Plus další věci, obludná Bratislavská lyra 1969, jednání s ředitelem divadla Semafor, který mně řekl, že už si asi nezahraju. Najednou se rušily koncerty, z edičních plánů vypadávaly knížky a desky, umíraly projekty. Věřím rozhlasovým i televizním redaktorům, že se skutečně báli, aby na jejich místo nenastoupily nějaké velké kurvy - ale neuvědomili si, že pozvolné ústupky jsou mnohem nebezpečnější a zrádnější.
V září jsi odjel na festival západoněmeckých písničkářů, který se konal na hradě Waldecku.
Hranice jsem překročil devátého září šedesát devět.
Odjížděl jsi s tím, že se už nevrátíš?
Vůbec ne. Taky jsem neměl skoro žádné věci ani peníze. Odjížděl jsem na dva tři týdny - a protáhlo se to na dvacet let.
Kdy ses definitivně rozhodl?
Po festivalu jsem jel navštívit svého německého přítele Hanse Horsta, který se léčil v lázních v malém německém městečku kousek od hranic. Pamatuju se, že jsme večer, když měl po těch rozličných kúrách, spolu seděli a povídali si. O politice, o Československu, o všem možném. Potom jsem šel spát a odněkud zvenku jsem slyšel Smetanovu Mou vlast, zase ty trapné symboly, které mě celý život provázejí. Nemohl jsme usnout, a tak jsem vyšel ven, sednout si do hospody. A najednou koukám, proti mně se tlemí Brežněv, z obálky nějakého sovětského magazínu. Bylo to jako přízrak, jako sen. Za stolem seděli tři sovětští důstojníci, katóryje prijéchali paguljáť pa Germánii. Takže další trapný symbol. Druhý den jsem se coural po lese, sednul jsem si tam na nějakou mýtinu a listoval diářem. Najednou jsem si uvědomil, kolik koncertů šlo v posledních týdnech do háje, a bylo mi smutno. Povídal jsem si sám se sebou. A došlo mi, že když jsem odjížděl, tak mi táta udělal na čele křížek a neřekl mi Na shledanou, ale Sbohem. Bylo šestého října a Hans Horst mi dopoledne přinesl ukázat no…
