Permanentní okouzlení (1958-1962)
Nuž umím číst a psáti
Však na tom nedosti
Já učil se též lháti -
zbraň proti podlosti
Kdo dobrem čelí násilí
jen zřídka vděčnost zplodí
vždyť na konopnou košili
zas konopí se hodí
chceš-li ji látat
Dost šprýmů Pojďme k věci:
mistři mne učili
že lépe než žít v kleci
je nemít košili
Teď nemám ani kalhoty
a mráz mi chladí plece
A mistři tančí do noty
a pokřikují z klece
že prý jsem zradil!
Pochyby
Dětství začalo na poslední chvíli - a potom skončilo?
Měl jsem dost brzy příhody s holkama, začal jsem ve třinácti a půl letech. Myslím prakticky. Byl jsem znásilněn... a zděšen, samozřejmě. I když moje první dívka nebyla o mnoho starší než já.
Dokážu si to představit. Poprvé v životě bez rodičů, život na internátě...
Keramická škola měla dva internáty, rozdělené zahradou: jeden ve starém klášteře, s nádhernou kaplí a refektářem. Tam spaly holky. Na druhé straně jsme bydleli my kluci. A mezi oběma budovami byla zahrada vzdechů, jak jsme jí říkali. Vůbec, v Bechyni jsme užívali spousty radostí. Hráli jsme fotbal, jezdili jsme na vodu. Rád na to vzpomínám. Tenkrát byla doba velkých trempinků, na keramičce vznikl klub Demižon, jehož členy byli třeba Miki Ryvola nebo Petr Heřman. Později společně jezdili do osady Zlatý klíč. Mělo to v sobě velikánské kouzlo. Získal jsem k Bechyni krásný vztah.
Cítil ses dospělý?
Z kluka nedělá chlapa první ženská ani široká ramena. Chlapem jsem se možná stal v pěti letech, v Kroměříži, když jsem stál na ulici, táta mě držel za ruku a dělnická třída nám rozbíjela tiskárnu. To není otázka plnoletosti, ale dospělosti. Proto je na světě tolik dospělých dětí.
Mnoho lidí takové děti popuzují.
Ano, být dospělý ve čtrnácti, to není žádná sranda. Možná proto jsem měl vždycky nejlepší kamarády mezi staršíma klukama. Víc jsem si s nimi rozuměl.
Často mluvíš o tom, že jsi jako kluk hrál fotbal. Měl jsem pocit, že nejsi příliš velký sportovec.
To je omyl, například ve Svobodné Evropě jsem dlouhou dobu dělal sportovního redaktora. Seděl jsem u dálnopisu, vytahoval z něho zprávy - a psal, že domácí vyhráli a hosté měli více ze hry. Ale teď vážně, jako kluk jsem byl nadšený sportsman. Opravdu. Nenáviděl jsem kouření, chodil běhat, strašně rád jsem hrál fotbal, za Jiskru Bechyně.
Měl jsi dost peněz?
To je jedna z věcí, které člověka naučí internát. Hospodařit s penězi. Vědět, že mají určitou cenu, sice nejsou všechno, ale špatně se bez nich žije. Když schází, tak se musí nějak vydělat. Nebo jít do jídelny a uprosit kuchařku, aby místo oběda dala aspoň knedlíky a omáčku, bez masa. To se mi stávalo poměrně často. Od rodičů jsem dostával 125 korun měsíčně na internát. Víc mi dávat nemohli.
Co tě ještě naučil internát?
Mezi kluky existovaly velmi přísné zákony. Mladší žáci museli sloužit starším, jako na vojně bažanti mazákům. Například jim čistili boty. A přes tahle drobná utrpení se teprve pomalu propracovávali do vyšších tříd. Bylo to pochopitelně velmi kruté a nespravedlivé, ale přesto to úplně neodsuzuju. Poprvé jsem se dozvěděl, že nic není zadarmo. Že dosáhnout další příčky na žebříčku samců něco stojí. Jsem rád, že jsem to zažil. Až na tu věc s tím kružítkem, samozřejmě.
S jakým kružítkem?
Byl jsem obviněn z krádeže, která se nestala. Hodili mi do tašky kružítko, ví pánbůh, že jsem o něj nestál, a dodneška o něj nestojím. Ale to kružítko mi podstrčili a udělali z toho aféru. To je další věc, která mi vězí hrozně hluboko na duši. Bylo to velké pokoření a dodneška zůstala jizva, která se už nikdy nezahojí. Dostal jsem trojku z mravů a podmínečné vyloučení.
Proč ti to kružítko podstrčili?
Ve škole se ztrácely věci a bylo třeba najít zloděje. Tak ho udělali ze mě. Největší šok byl, když jsem přišel domů a táta mi řekl: Ahoj, zloději. Bylo to strašně ponižující, možná i proto, že jsem kdysi musel krást, abychom měli co jíst. Od té doby nekradu. A nelžu.
Uvěřili ti rodiče, že nejsi zloděj?
Nevím, myslím, že a…
