Hrozny hněvu (John Steinbeck)

Baladická novela z prostředí kočovných zemědělských dělníků v Americe ve třicátých letech 20. století vypráví o touze chudých lidí po domově a stálé práci.

Ústřední postavou novely z prostředí zemědělských dělníků v kalifornském Salinas, je lehce duševně zaostalý mladík, důvěřivý silák Lennie, který věří pohádce svého kamaráda George o možnosti zařídit si vlastní hospodářství. Svou vírou nakazí i ostatní dělníky, sdílející s nimi jejich osud. Jejich společný sen však nemůže mít dlouhého trvání - prosťáčkovou smrtí jsou tři lidé zbaveni představy skromného domova a současně ztrácejí i smysl života.

Příběh je působivý především elegickou tklivostí, která obraz dobových poměrů povyšuje na působivou sociální baladu.

Filmové zpracování

Režie asi nejznámější filmové adaptace novely O myších a lidech z roku 1992 se ujal známý herec Gary Sinise, který si ve svém filmu rovněž zahrál jednu z hlavních rolí - George. Postavu Lennieho pak ztvárnil (možná v životní roli) John Malkovich. Film má bez pěti minut dvě hodiny.

Prvně byla novela zfilmována již roku 1939 Lewisem Milestonem (106 minut).

Doba a místo děje

30. léta 20. století, farma u obce Soledad (jihovýchodně od amerického města Salinas v západní Kalifornii)

Hlavní postavy

George Milton, Lennie Small, Curley a jeho žena

Stručný obsah

Hlavními postavami zde jsou dva kamarádi - George a Lennie.

Lennie Small byl duševně postižený muž, ale zato měl sílu jako medvěd. Jenže měl taky jednu úchylku - miloval všechny hebké věci a rád se jich dotýkal.

Lennieho se ujal kamarád George Milton.

Oba dva se vydávají na farmu, kde se seznamují s ostatními pracovníky. Oba sní o tom, že si jednoho dne pořídí své vlastní hospodářství a budou chovat králíky s heboučkou srstí.

Curley, syn majitele farmy, je ženatý, ale jeho žena s ním není moc šťastná. Proto často vyhledává společnost dělníků. A tak se stalo, že jednoho dne navštívila i Lennieho. Ten se jí svěřil, že má v oblibě hebké věci. Dovolila mu tedy pohladit si její vlasy. Lennie je však tiskl tak silně, až Curleyho žena začala strachy křičet. Lennie, celý vyděšený, ji nechtěně zlomí vaz...

Uteče se schovat k řece, jak mu poradil George. Curley zjistil, co Lennie udělal jeho ženě, a vydal se ho zabít. Avšak George Lennieho vyhledá dříve, chce ho ušetřit od bolesti a krutého zacházení, a tak jej v okamžiku, kdy spolu mluví o svém snu, střelí do hlavy...

Ve chvíli, kdy proud strhl hráz, Al se otočil a rozběhl. Pletí však sotva nohama. Jak dobíhal k autu, měl již vodu do polou lýtek. Shodil plachtu s kapoty a vskočil do řidičské budky. Šlápl na spouštěč. Ten se několikrát otočil, ale neozvalo se nic - motor nezahučel. Al šlapal na spouštěč znovu a znovu. Baterie otáčela nyní promáčeným motorem stále pomaleji a pomaleji, ale marně - motor se neozýval. Kolem dokola a stále pomaleji - ještě pomaleji. Al tedy dal předzápal. Sáhl pod sedadlo, našel roztáčecí kliku a vyskočil. Voda byla již nad stupačkou. Al běžel k předku vozu. Kliková skříň byla nyní již pod vodou. Al zoufale nasadil kliku na hfídel a točil jí dokola a dokola, a jeho ruka, svírající křečovitě kliku, šplouchala při'každém otočení v pomalu tekoucí vodě. Nakonec jeho zuřivost opadla. Nyní již byl jistě motor pln vody, baterie znečištěna. Tam, kde byla písčina trochu vyšší, startovaly vozy a rozžíhaly světla. Rozjely se kymácivě, prodíraly se těžce bahnem, až se konečně kola hluboko zařízla a řidiči vypjali motory a zůstali sedět - seděli mlčky a nehybně a dívali se strnule před sebe do světelného kužele svých reflektorů. A déšť prošlehoval světlem v stříbrných pruzích. Al obešel pomalu vůz, sáhl dovnitř a vypjal zapalování.

Když došel táta k plaňce, viděl, že dolní konec plave ve vodě. Sešlápl jej do bahna, pod vodu. „Myslíš, že můžeš vylízt nahoru?" ptal se strýce Jana.

„I ba. Jen jdi!"

Táta se vyšplhal opatrně po plaňce a protáhl se úzkou štěrbinou. Obě lampy byly staženy a hořely jen tlumeně. Máma seděla na žíněnce u Růže Sáronské a ovívala jí klidnou tvář kusem lepenky. Paní Wainwrightová strkala do kamen suché dříví, a vlhký čmoud unikal štěrbinami okolo poklopů na plotně a plnil vůz zápachem páleného tkaniva. Máma se podívala na tátu, když vstoupil, a sklopila rychle oči.

„Jak - jak je ji?" ptal se táta.

Máma se naň nedívala. „Myslím, že dobře. Spí."

Vzduch byl dusný a smrdutý porodními výpary. Strýc Jan se vpotácel a opřel se zády o stěnu. Paní Wainwrightová nechala práce a popošla k tátovi. Vzala ho za loket a odvedla ho do kouta. Vyzdvihla svítilnu a podržela ji nad bedničkou jablek, která tam stála. Na novinovém papíru leželo malé modré svraštělé tělíčko.

„Vůbec nedejchalo," řekla paní Wainwrightová tiše. „Nebylo nikdá živý."

Strýc Jan se obrátil a šoural se unaveně do tmy vzadu ve voze. Déšť nyní šuměl tiše na střeše - tak tiše, že bylo ze tmy slyšet unavené pofrkování strýce Jana. Táta vzhlédl k paní Wainwrightové. Vzal jí svítilnu z ruky a postavil ji opět na podlahu. Rulička a Winfield spali na svých žíněnkách a drželi si paže před očima, aby jim do nich nešlo světlo.

Táta šel pomalu k Růži Sáronské. Chtěl si k ní sednout na bobek, ale měl nohy příliš unavené. Místo toho si klekl. Máma mávala kusem lepenky sem a tam.

Podívala se letmo na tátu; její oči byly doširoka otevřené a vytřeštěné - jako oči náměsíčníka.

Táta řekl: „Uďáli - uďáli jsme - co jsme mohli."

„Já vím."

„Pracovali jsme celou noc. A strom rozbil hráz."

„Já vím."

„Můžeš slyšet, že je voda pod vozem."

„Já vím. Slyším to."

„Myslíš, že ji bude zasejc dobře?"

„Nevím."

„Což - nemohli - nemohli jsme nic dělat?"

Máminy rty byly bílé a strnulé. „Ne. Bylo možný jenom jedno - a to jsme uďáli."

„Pracovali jsme, až jsme padli, a potom nám strom - - teď už tolik neprší."

Máma se podívala ke stropu a pak opět sklopila oči. Táta pokračoval, neboť to byl nucen říci. „Nevím, jak vysoko voda vystoupne. Zaplaví třeba i vůz."

„Já vím."

„Ty víš všecko."

Mlčela; lepenka se pomalu pohybovala sem a tam - sem a tam.

„Udali jsme ňákou chybu?" ptal se úpěnlivě. „Mohli jsme ještě něco dělat?"

Máma se naň podívala cize. Její bílé rty se usmály v zamyšleném soucitu. „Nedávej si žádnou vinu! Tiše! Všecko bude zaseje dobře. Jsou změny - všade jsou změny."

„Možná že ta voda - možná že budem muset vodsaď."

„Až bude čas, abysme šli - pudem. Uděláme, co musíme udělat. Teď tiše. Moh bys ji probudit."

Paní Wainwrightová lámala větvičky a strkala je do čoudícího ohně.

Zvenčí se ozval zlostný hlas. „Já tam pudu a promluvím si s tím čubčím synem sám."

A potom těsně přede dveřmi Alův hlas: „Kam se to hrnete, člověče ?"

„Jdu si promluvit s tím parchantem Joadem."

„Ne, tam vás nepustím. Co vás to čert bere ?"

„Dyby von nebyl míval bláznívej nápad s hrázej, byli bysme už dávno vodsaď. Teďkon je naše kára na hromadě."

„A myslíte snad, že si to naše drandí po silnici ?"

„Já chci dounitř."

Alův hlas byl chladný. „Tak se vo to teda poperem."

Táta pomalu vstal a šel ke dveřím. „Už je dobře. Ale! Já půjdu sám ven. Už je to v pořádku. Ale!" Táta sklouzl dolů po plaňce. Máma ho slyšela říci: „Máme tam nemocnou. Pojďte vo kus dál!"

Déšť nyní pleskal na střechu; nově povstalý větřík jej hnal před sebou v závanech. Paní Wainwrightová vstala od kamen a šla se podívat na Růži Sáronskou. „Už se bude brzo rozednívat. Proč si, paní, na chvíli nelehnete? Já u ní vostanu za vás."

„Ne," řekla máma. „Já nejsem unavená."

„Ale jděte!" řekla paní Wainwrightová. „Jen si lehněte!"

Máma přivívala lepenkou pomalu vzduch. „Byla jste moc laskavá," řekla. „My vám děkujem."

Tlustá žena se usmála. „To nestojí za řeč. Jsme všecky na jedny lodi. Dejme tomu, že by se to stalo nám. Taky byste nám pomohli."

"Toť," řekla máma, „toť, jistěže bysme vám pomohli."

„Nebo každej druhej."

„Nebo každej druhej. Dřív bej vála jenom rodina. Teďkon už je to jinač. Teďkon už je to každej druhej. Čím jsme na tom hůř, tím víc máme co dělat."

„To děťátko jsme nemohly zachránit."

„Já vím," řekla máma.

Rulička si hluboce vzdychla a sňala paži s očí. Dívala se chvíli oslepena od lampy a potom otočila hlavu a pohleděla na mámu. „Už se narodilo?" ptala se.

„Už je děťátko venku?"

Pani Wainwrightová sebrala s podlahy pytel a prostřela jej na bedničku v koutě.

„Kde je děťátko?" ptala se dále Rutička.

Máma si olízla suché rty. „Nejni tu žádný děťátko. A nikdá žádný děťátko nebylo. My jsme se mejlili."

„Kruci!" Rulička zívla. „Byla bych ráda, dyby bylo bejvalo děťátko."

Paní Wainwrightová si sedla vedle mámy, vzala jí z ruky lepenku a jala se přivívat vzduch. Máma sepjala ruce v klíně a její unavené oči se ani na chvíli nespustily z obličeje Růže Sáronské, která spala tvrdě z vyčerpání. „Jen si lehněte!" řekla jí pani Wainwrightová. „Budete zrouna vedle ní. No, dyť byste se probudila, i dyby si vona jenom vzdychla."

„Tak dobře, lehnu si." Máma se natáhla na žíněnku vedle spícího děvčete. A paní Wainwrightová seděla na podlaze a hlídala.

Táta, Al a strýc Jan seděli ve dveřích a dívali se, jak se blíží rozbřesk, šedý jako ocel. Přestalo již pršet, ale obloha byla plná hlubokých a masivních mračen. A jak přišlo světlo, zrcadlilo se ve vodě. Muži viděli, jak se proud valí rychle kupředu, jak unáší černé větve stromů, bedny, prkna. Na písčině, kde stály vozy, se tvořily víry. Po hrázi již nebylo ani památky. Hlavní proud tekl mimo písčinu. Okraje záplavy byly lemovány žlutou pěnou. Táta se vyklonil ze dveří a položil na plaňku větvičku - právě nad vodou. Muži se dívali, jak se voda k ní pozvolna šplhá, jak ji jemně pozdvihuje a odplavuje. Táta položil jinou větvičku kousek výše a usadil se pohodlněji, aby ji pozoroval.

„Myslíš, že zatopí i vozy ?" tázal se Al.

„To nemůžu říct. Z těch hor může přijít vody ještě sakramentská síla. Nemůžu nic říct. A taky může ještě pršet."

Al řekl: „Já jsem vo tom přemejšlel. Jestli přijde voda dounitř, bude všecko promáčený."

„Prauda."

„Ale vona nevystoupí ve vagónu vejš než asi na metr, protože se přeleje přes silnici a bude se napřed rozlejvat po polích tam na druhý straně."

„Jak to víš?"

„Protože jsem se na to podíval se střechy vozu." Ukázal rukou. „Stoupne asi takle vysoko."

„No dobře," řekl táta, „a co s tím? My tady už nebudem."

„Musíme tady bejt. Naše kára je tady. Bude trvat po povodni ještě tejden, než z ní vyleju všecku tu vodu, co do ní zatekla."

„Tak jakej je ten tvůj nápad ?"

„Mužem vytrhat postranice z valníku a udělat takovou plošinu, na kterou si dáme věci, a budem na ní sedět."

„Myslíš? A jak budem vařit? A jíst?"

„Budem mět aspoň věci suchý."

Světlo nyní venku vzrostlo - šedé, kovové světlo. Druhá větvička odplavala s plaňky. Táta tam položil jinou, ještě výše. „Leze to nahoru, pořád to leze," řekl. „Trvám, že to budem muset tak udělat."

Máma se ve spaní neklidně obracela. Oči měla široce rozevřené. Vykřikla varovně: „Tome! Pozor, Tome! Och - Tome!"

Paní Wainwrightová vstala a šla ke dveřím. „Hej!" zavolala tiše. „My se vodsaď tak brzo nedostanem." Ukázala do kouta, kde stála bednička od jablek. „To nejni dobrý, že to tu tak leží. Jenom to přináší žalost a mrzutostě. Nemohli byste to vy, mužský, vynýst a - a tak říkajíc - pochovat ?"

Muži mlčeli. Konečně řekl táta. „Máte praudu. To jen přináší žalost. Jenomže pochovat to - to je proti zákonu."

„Je moc věcí, který jsou proti zákonu, a přeci si nemůžem pomoct a musíme je dělat."

„Prauda."

Al řekl: „Měli bysme vodtrhat ty postranice, dřív než voda moc vystoupí."

Táta se obrátil k strýci Janovi. „Honzo, nechtěl bys to vzít a zahrabat? Já zatím pudu s Alem trhat ty prkna."

Strýc Jan řekl nevrle: „Proč to mám dělat já? Proč ne některej z vás? Mně to nejni nijak příjemný." A potom znenadání: „Toť se ví, že to udělám. Toť se ví - tak mi to honem dejte - dejte mi to!" Jeho hlas začínal stoupat. „Tak mi to dejte - honem mi to dejte!"

„Nebuďte je!" napomenula ho paní Wainwrightová. Přinesla bedničku ke dveřím a zabalila ji úhledně do pytle.

„Lopata stojí za tebou," řekl táta.

Strýc Jan vzal do ruky lopatu a sklouzl ze dveří do pomalu tekoucí vody; když dosáhl dna, sahala mu až k pasu. Obrátil se a vzal si bedničku pod paži druhé ruky.

Táta řekl: „Tak pojď. Ale! Přinesem ty prkna."

V šedém světíc rozbřesku se strýc Jan brodil vodou, obešel vagón, prošel kolem Joadova auta a vyšplhal se po kluzkém svahu na silnici. Kráčel po silnici podél písčiny, až došel k místu, kde vířící proud tekl blízko u silnice, kde rostly vrby u samého silničního náspu. Položil lopatu a sestupoval křovím, drže bedničku před sebou, až stál na kraji dravého toku. Chvíli tu stál a díval se, jak proud víří, jak zanechává žlutou pěnu mezi vrbovými kmeny. Bedničku tiskl k prsům. A potom se naklonil a položil bedničku opatrně do vody a podržel ji rukou. A promluvil divoce: „Tak plav a pověz jim to! Připlav do ulice, hnij tam a pověz jim to takle! To je jedinej způsob, jak můžeš mluvit. Ani nevím, jestlis byl hoch nebo děuče. A ani se nepodívám. Plav po proudu a připluj do ulice! Možná že to potom budou vědět." Řídil bedničku rukou jemně po proudu a pak ji pustil. Bednička zapadla hluboko do vody, naklonila se na stranu, otočila se kolem dokola a zvolna se překotila. Pytel uplaval a bednička, stržena nyní proudem, plula rychle a zmizela brzy za keřem. Strýc Jan se chopil lopaty a vracel se rychle k vozům. Vbrouzdal se do vody a brodil se k autu, na němž pracovali táta a Al, snímajíce prkna.

Táta se naň ohlédl. „Už je to?"

„Toť."

„Tak heleď!" řekl táta. „Jestli tady pomůžeš Alovi, já zatím pudu do krámu a koupím něco k jídlu."

„Kup taky slaninu!" řekl Al. „Potřebuju do sebe hodit ňáký maso."

„Dobře, koupím," řekl táta. Seskočil z vozu a strýc Jan zaujal jeho místo.

Když strkali prkna do dveří vagónu, probudila se máma a sedla si. „Co to děláte?"

„Uděláme tu takovou plošinu, aby tady bylo sucho."

„Proč ? Dyť tady je sucho."

„Ale nebude. Voda stoupá."

Máma se těžce zdvihla a šla ke dveřím. „Musíme vodsaď."

„Nemůžem," řekl Al. „Všecky naše věci jsou tady. Auto je tady. Všecko, co máme."

„Kde je táta?"

„Šel koupit něco k snídani."

Máma se podívala na vodu. Nyní byla již jen patnáct centimetrů pod podlahou vagónu. Vrátila se k žíněnce a dívala se na Růži Sáronskou. Děvče na ni hledělo upřeně.

„Jak se cejtíš ?" ptala se máma.

„Jsem utahaná. Hrozně utahaná."

„Musíš něco sníst."

„Nemám hlad."

Paní Wanwrightová přišla k mámě. „Ta holka vypadá docela pěkně. Moc dobře to přečkala."

Oči Růže Sáronské se vyptávaly mámy, ale máma se snažila vyhnout se otázce. Paní Wainwrightová šla ke kamnům.

„Mámo!"

„Co chceš?"

„Jak je - jak je - s ním -"

Máma se vzdala. Klekla si na žíněnku k dceři. „Můžeš mít jiný," řekla ji. „Udaly jsme všecko, co jsme věděly."

Růže Sáronská přemohla na okamžik svou slabost a vztyčila se na lokti. „Mámo!"

„Nemohlas za to."

Děvče skleslo na žíněnku a zakrylo si oči pažemi. Rulička se připlížila blíže a dívala se na ni v bojácné úctě. Šeptala drsně: „Vona je nemocná, viď, mámo? Vona nám umře ?"

„Ale kdepak! Vona bude zaseje zdravá. Docela zdravá."

Rutička šla k Winfieldovi a sdělovala mu důležitě: „Růža neumře. Máma to řekla."

A Winfield, šťouraje se třískou v zubech, zcela po způsobu dospělých, prohodil nedbale: „Já to věděl po celou dobu."

„Jaks to moh vědět?"

„Heč! To ti nikdá neřeknu," odpověděl Winňeid a vyplivl kus třísky.

Máma rozdělala oheň posledními větvičkami, osmažila slaninu, zadělala omáčku. Táta přinesl bochník chleba v celofánovém obalu. Máma se zamračila. „Máme ještě peníze ?"

„Nemáme," odpověděl táta. „Ale měli jsme hroznej hlad."

„A tys koupil krámskej chleba," řekla máma hlasem, který byl obviněním.

„Povídám ti - měli jsme hroznej hlad. Pracovali jsme po celou noc."

Máma si vzdychla: „Co budem dělat?"

Co jedli, stoupala voda dál. Al zhltal svou porci a stavěl potom s tátou plošinu. Pět stop široká, šest stop dlouhá, čtyři stopy nad podlahou vagónu. A voda se doplížila k okraji dveří a dlouho se zdálo, že váhá, ale potom začala pomalu vnikat dovnitř. A venku opět začalo pršet, stejně jako prve. Napřed velké, těžké kapky pleskající do vody, bubnující dutě na střeše.

Al řekl: „Tak pojďte, dáme ty žíněnky nahoru. A taky přikrývky, aby se nepromáčely." Navršili svůj majetek na plošinu a voda se přelila přes podlahu. Táta a máma, Al a strýc Jan, každý u jednoho rohu, vzali žíněnku, na níž ležela Růže Sáronská, a položili ji nahoru na hromadu věcí.

A děvče odporovalo: „Mně je docela dobře, můžu chodit sama." A voda se přelévala přes podlahu - tenká vrstva. Růže Sáronská zašeptala něco mámě do ucha a máma strčila ruku pod pokrývku, ohmatala jí prsa a přikývla.

Na druhé straně vozu stloukali Wainwrightovi plošinu pro sebe. Déšť zhoustl a potom ustal. Máma se podívala pod nohy. Voda byla nyní na podlaze na centimetr vysoko. „Ruličko! Winfielde!" zvolala roztržitě. „Vylezte si nahoru, nebo se nachladnete." Pomohla jim vyšplhat se na plošinu, kde pak seděli nepohodlně vedle Růže Sáronské. A potom znenadání řekla: „Musíme vodsaď."

„Nemůžem," řekl táta. „Jak to říká Al - všecky naše věci jsou tady". Vytrhneme dveře vagónu a uděláme víc místa na sezení."

— 1 —

---

Kapitola 30

Rodina se choulila na plošinách, mlčenlivá a nepokojná. Voda vystoupila ve voze na patnáct centimetrů, než se dostala přes silniční násep a rozlila se v bavlníkovém poli na druhé straně. Toho dne a té noci spali promáčení muži stísněni na vagónových dveřích. Máma ležela vedle Růže Sáronské. Chvílemi jí něco pošeptala a občas si klidně sedla s hluboce zamyšlenou tváří. Pod přikrývkou schovávala jako poklad zbytky krámského chleba.

Nyní pršelo nepravidelně – časem krátké prudké lijáky a pak zase klidnější přestávky. Ráno druhého dne se táta probrodil táborem a přinesl v kapse deset bramborů. Máma se naň zamračeně dívala, zatím co štípal kus z vnitřní stěny vagónu, rozdělával oheň a nabíral vodu do pánve. Rodina jedla horké brambory rukama. A když bylo poslední jídlo snědeno, dívali se tupě na šedou vodu a v noci dlouho neulehli.

Když přišlo ráno, probudil se z neklidného spánku. Růže Sáronská zašeptala něco mámě do ucha.

Máma přikývla. ”Máš praudu,” řekla. ”Je už nejvyšší čas.”

A potom se obrátila ke dveřím, na nichž leželi muži. ”My teďkom jdem vodsaď!” řekla zuřivě, ”půjdem někam vejš! Jestli taky půjdete nebo nepůjdete – to je mi jedno, ale Růžu a ty děcka vemu vodsaď pryč!”

”Nemůžem,” namítl táta chabě.

”Tak dobře. Ale snad aspoň vodneseš Růžu na zádech k silnici – potom se můžeš vrátit. Teďkon neprší, a my jdem.”

Al řekl: ”Mámo, já tu vostanu.”

”Proč nechceš s náma?”

”Inu – Aggie – dyť vona a já –”

Máma se usmála. ”Toť se ví – vostaň tady, Ale! Budeš dávat pozor na naše věci. Až voda vopadne, tak se sem vrátíme. Tak honem, než zasejc začne pršet!” řekla tátovi. ”Pojď, Růžo! Půjdem někam, kde je sucho.”

”Můžu jít sama.”

”Možná – na silnici. Sehni záda, táto!”

Táta sklouzl do vody a čekal. Máma pomohla Růži Sáronské s plošiny a podpírala ji přes vůz. Táta ji vzal do náručí, držel ji tak vysoko, jak jen mohl, a prorážel si opatrně cestu hlubokou vodou, okolo vagónu, k silnici. Tam ji postavil na nohy, ale nepouštěl ji z náručí. Strýc Jan nesl Rutičku za ním. MMáma sestoupila do vody a na okamžik se jí sukně vzduly okolo nohou.

”Winfielde, sedni si mi na ramena! Ale vrátíme se, jen jak voda drobátko vopadne. A Ale –” přerušila se. ”Dyby – dyby sem Tom přišel – řekni mu, že se vrátíme. Řekni mu, aby si dal pozor. Winfielde – vlez mi na ramena! Tak – a teď seď tiše a nekopej!” Klopýtala namáhavě vodou, která jí šla až k prsům. U silnice jí muži pomohli po náspu a sňali jí Winfielda s ramenou.

Stáli na silnici a hleděli zpět přes vodní hladinu – tmavočervené obdélníky vagónů, auta hluboko ve vodě – pomalu se valící vodě. A jak stáli, začalo drobně mžít.

”Musíme jít dálejc,” řekla máma. ”Růžo, myslíš, že bys mohla jít?”

”Jsem drobátko jako vomámená,” řeklo děvče. ”Jako by mě někdo zmlátil.”

Táta zanaříkal: ”Kam teď půjdeme – kam jenom půjdem?”

”Nevím. Pojď, podej Růže ruku!” Máma se vzala s dívkou v podpaží z pravé strany, táta z levé. ”Půjdeme někam, kde je sucho. Musíme. Vy mužský jste už celý dva dni neměli na sobě suchý šaty.” Rodina kráčela pomalu po silnici. Slyšeli, jak vedle nich burácí rychle tekoucí proud. Rutička a Winfield šli spolu a čvachtali nohama ve vodě. Šli pomalu po silnici. Obloha ztemněla a déšť zhoustl. Po silnici nic nejezdilo.

”Musíme spěchat,” řekla máma. ”Jestli ta naše holka promokne – neručím za nic.”

”Ještěs neřekla, kam to spěcháme,” upomenul ji táta kousavě.

Silnice zahýbala v oblouku podél potoka. Máma se rozhlížela po krajině, po zatopených polích. Daleko od cesty, vlevo, stála na táhlém, zvlněném vršku stodola, zčernalá deštěm. ”Helejte!” zvolala máma. ”Támdle! V tý stodole je jistě sucho. Pojďme – skováme se tam, než přestane pršet.”

Táta si vzdychl. ”A majitel nás nejspíš vyhodí.”

Vpředu při silnici zhlédla Rutička něco červeného. Rozběhla se k tomu jako o závod. Byla to větrem orvaná pelargonie, zdivočelá, a na ní jediný květ, ošlehaný deštěm. Rutička jej utrhla. Z korunky vyškubla pozorně jeden plátek a přilepila si jej na nos. Winfield k ní běžel, aby se podíval, co to má.

”Dej mi jeden!” žadonil.

”I ne. To je celý moje. Já to našla.” Přilepila si jiný červený plátek na čelo – malé rudé srdíčko.

”Ale jdi, Rutičko – nech mi taky jeden! No tak!” Chňapl po květu v její ruce a chybil se, a Rut ho udeřila dlaní přes tvář. Stál okamžik zaražen, ale pak se mu rty zatřásly a oči zaslzely.

Druzí je došli. ”Tak co je to?” ptala se máma. ”Co jste si to udělali?”

”Von mi chtěl sebrat mou kytku.”

Winfield vzlykal. ”Já-já jsem chtěl – jen jeden lístek – chtěl jsem si ho taky přilepit na nos.”

”Dej mu jeden, Rutičko!”

”Ať si najde sám kytku! Tadle je moje.”

”Rutí. Hned mu jeden dáš!”

Rutička vycítila v matčině hlasu výhrůžku a změnila ihned taktiku. ”Tu máš!” řekla s přepjatou laskavostí, ”já ti ho přilepím sama.” Dospělí kráčeli dále. Winfield jí nastavil nos. Naslinila plátek na jazyku a pleskla mu jej hrubě na nos. ”Ty zatracenej prcku!” řekla tiše. Winfield jí nastavil nos. Naslinila plátek na jazyku a pleskla mu jej hrubě na nos. ”Ty zatracenej prcku!” řekla tiše. Winfield sáhl prsty po plátku a přitiskl si jej na nos. Potom šli rychle za druhými. Rutička cítila, že ji věc přestala bavit. ”Tu máš!” řekla Winfieldovi. ”Dám ti ještě. Nalep si taky ňákej na čelo.”

Z pravé strany mocně zašumělo. Máma zavolala: ”Pospěšte si! Přijde velkej déšť. Projděte tím plotem – je to blíž. Tak honem! Vydrž to ještě chvilku, Růžo!” Děvče přes příkop napolo přenesli a pomohli jí prodrat se živým plotem. A potom je dostihla bouře. Voda se na ně lila v proudech. Brodili se bahnem vzhůru do mírného svahu. Černá stodola téměř zmizela v dešti. Liják svištěl a stříkal, ale zdvíhající se vítr jej brzy odehnal. Růže Sáronská uklouzla a sotva se vlekla mezi svými průvodci.

”Táto! Nemoh bys ji nýst?”

Táta si ji vysadil na záda. ”Jsme promoklí tak jako tak,” řekl. ”Rutičko, Winfielde! Pospěšte si! Běžte napřed!”

Došli udýcháni k mokré stodole a vklopýtali do otevřené kůlny. Na této straně nebylo vrat. Na zemi tu leželo něco zrezavělého hospodářského náčiní – kotouč z pluhu, zlomený oborávač, železné kolečko. Déšť bušil na střechu a tvořil před vchodem záclonu. Táta posadil Růži Sáronskou jemně na starý sud. ”Bože všemohoucí!” oddechl si.

Máma řekla: ”Možná, že tam veunitř je seno. Podívej se, tady jsou dveře.” Otevřela dveře, které vrzly v zarezavělých veřejích. ”Je tady seno!” volala na ně. ”Pojďte sem!”

Uvnitř bylo tma. Štěrbinami mezi prkny sem vnikalo trochu světla.

”Lehni si, Růžo!” řekla máma. ”Lehni si a vodpočiň si! Já si zatím něco vymyslím, jak by ses usušila.”

Winfield řekl: ”Mámo!” – ale hučení deště na střeše ho přehlušilo. ”M á m o!”

”Co je? Co chceš?”

”Koukni se! Támhle v koutě!”

Máma se tam podívala. V šeru bylo vidět dvě postavy: muž , jenž ležel na zádech, a hoch, jenž seděl vedle něho a díval se vyvalenýma očima na nové příchozí. A jak na ně hleděla, vstal hoch pomalu a přišel k ní. Řekl chraplavě: ”To je vaše stodola, paní?”

”Ne,” odpověděla máma. ”My jsme se sem jenom přišli skovat. Máme tu nemocnou holku. Nemáš suchou přikrývku, aby si mohla svlíct šaty a zatím se přikrejt?”

Hoch šel do kouta, vrátil se se špinavou prošívanou přikrývkou a podával ji mámě.

”Děkuju,” řekla. ”Co je tam s tím člověkem?”

Hoch mluvil chraptivým, jednotvárným hlasem. ”Von byl nemocnej – ale teď umírá hlady.”

”Cože?”

”Umírá hlady. Vonemocněl při česání balvny. Nejed už šest dní.”

Máma šla do kouta a podívala se na muže. Bylo mu asi padesát let; obličej s licousy byl vychrtlý a otevřené oči byly kalné a strnulé. Hoch stál vedle mámy. ”To je tvůj táta?” ptala se.

”Toť. Von říkal, že nemá hlad, nebo taky že zrouna jed. Dával mi jídlo. Teďkon je už moc slabej. Nemůže se už skoro ani hejbat.”

Hluk na střeše se ztišil ke konejšivému šepotu. Vychrtlý muž pohnul rty. Máma si k němu klekla a přiložila ucho k jeho ústům. Rty se opět pohnuly.

”No ba,” řekla máma. ”Jen buďte klidnej! Bude mu docela dobře! Počkejte jen, jak svleču tady mý holce mokrý šaty.”

Máma šla zpět k dívce. ”Tak to ze sebe shoď!” řekla jí. Držela před ní přikrývku jako zástěnu. A když byla nahá, máma ji zabalila do přikrývky.

Hoch byl zase u ní a vykládal: ”Já to nevěděl. Von říkal, že jed nebo že nemá hlad. Včera večír jsem šel, rozbil jsem v jednom baráku vokno a ukrad jsem chleba. Řek jsem mu, že ho musí sníst. Ale von to všecko vyblinkal a byl pototm ještě slabší. Měl by dostat polívku nebo mlíko. Nemáte peníze, lidičky, abych mu koupil mlíko?”

Máma řekla: ”Tiše! Nestarej se! My už něco vymyslíme.”

Náhle hoch vykřikl: ”Von umírá – dyť vám to povídám! Von umírá hlady!”

”Tiše!” řekla opět máma. Podívala se na tátu a strýce Jana, kteří tu stáli bezradně a hleděli na nemocného muže. Podívala se na Růži Sáronskou, schoulenou v přikrývce. Máminy oči se setkaly s očima Růže Sáronské – pak se od nich odvrátily. A opět se k nim vrátily. A obě ženy nahlédly jedna v druhou. Dívka oddychovala krátce a trhaně.

Řekla: ”Ano.”

Máma se usmála: ”Věděla jsem, že to uděláš! Věděla jsem to!” Sklopila oči k svým rukám, sepjatým pevně v klíně.

Růže Sáronská zašeptala: ”Prosím vás – jděte – jděte všecky ven!” Déšť šeptal lehce na střeše.

Máma se naklonila k dceři, odhrnula jí dlaní rozcuchané kadeře a políbila ji na čelo. A rychle vstala. ”Pojďte, vy mužský!” volala. ”Pojďte ven do kůlny!”

Rutička otvírala ústa, aby něco promluvila. ”Tiše!” řekla máma. ”Tiše, a jdi ven!” Hnala je před sebou dveřmi jako stádo, vzala hocha za ruku a táhla ho za sebou, zavřela za sebou vrzavé dveře.

Na okamžik zůstala Růže Sáronská sedět tiše v šepotavé stodole. Potom pozdvihla své unavené tělo a utáhla si přikrývku těsněji okolo sebe. Šla pomalu do kouta a hleděla s výše na zpustošený obličej, hleděla do široce rozevřených, ustrašených očí. Potom si pomalu k muži lehla. Zavrtěl pomalu hlavou ze strany na stranu. Růže Sáronská uvolnila na jedné straně přikrývku a obnažila ňadro. ”Musíte!” řekla. Posunula se blíže k němu a přitáhla si jeho hlavu k sobě. ”No tak!” řekla. ”No tak!” Její ruka mu vklouzla pod týl a podepřela hlavu. Její prsty se mu něžně probíraly ve vlasech. Vzhlédla ke stropu, rozhlédla se po stodole; sevřela rty a usmála se tajemně.

— 2 —