Dvacet pět
Všichni začali mluvit najednou jeden přes druhého, ale Horác zvedl ruku, aby je umlčel.
„Není žádný důvod k panice,“ řekl. „Podle Halta máme deset minut. To je spousta času, abychom se mohli připravit.“ Oblékl si znovu červený kabátec, který zde nosil, a pak si připnul opasek s mečem. Pořád měl na sobě kroužkovou košili, jejíž kapuci měl shrnutou na ramena. „Uvidíme, jak si baronovi muži poradí se vzteklým teutlandským rytířem, až ho vyruší,“ řekl.
Ostatní zmlkli a čekali na další pokyny. Ukázal na zadní dveře domku, které vedly k maličké stáji.
„Vy počkejte tam venku,“ řekl.
Maddie se na něj zamračila. „Pro tři lidi tam není místo,“ namítla. „Navíc jsou tam už čtyři koně. I kdybychom se měli kam schovat, ti koně vzbudí podezření, když je uvidí.“
Horác zavrtěl hlavou. „Neuvidí je,“ ujistil ji. „A pátrači neuvidí ani vás. Nedostanou se dál než ke vstupním dveřím. A teď jděte.“
Mávl na ně rukou. Halt přikývl, vzal Maddii za paži a vedl ji k zadním dveřím. Nejprve šla neochotně. Pak si všimla, že Will jde také, a usoudila, že její otec je zřejmě pánem situace. Přestala se vzpouzet a nechala se odvést do stáje za domkem. Will šel jako poslední a zavřel za sebou dveře.
Horác se zhluboka nadechl. Povytáhl meč pár palců ven z pochvy, aby se ujistil, že volně klouže, a pak ho nechal zajet zpátky. Přistoupil ke dveřím, sundal závoru a položil ruku na kliku.
Zvenku z ulice slyšel křik, vzteklé hlasy a bušení těžkých pěstí na dveře. Představoval si, jak Lassignyho muži prudce mlátí do dveří, pak je rozrazí hned, jak se pootevřou, vletí dovnitř, odstrčí obyvatele stranou a hledají uprchlé vězně. Ponuře se usmál. Až zabuší na tyhle dveře, dočkají se velkého překvapení, pomyslel si.
Slyšel, jak se křik a bušení postupně blíží, až pátrači dospěli k domku naproti přes ulici. Slyšel vzteklé, zvýšené hlasy, jak se domácí bránil, ale byl hrubě odstrčen z cesty. Domky byly malé a trvalo jen asi minutu, než se pátrači přesvědčili, že se v nich nikdo neskrývá. Dveře naproti se opět rozletěly dokořán a těžké kroky zamířily k těm, za nimiž čekal Horác.
BUCH! BUCH! BUCH! Ruka v železné rukavici zabušila na zkroucená prkna, až se dveře zatřásly v rámu.
Hrubý hlas zakřičel: „Otevřete jménem – “
Horác se dal do práce. Otevřel dveře prudkým pohybem a vyletěl ven z domu, čímž překvapil vojáka, který se domáhal vstupu. Jeho reakce byla tak rychlá a prudká, že se voják, jeden ze skupinky tří, instinktivně stáhl, ale stejně byl odstrčen z cesty Horácovým vysokým, svalnatým tělem. Horác vyběhl na ulici s tváří plnou zuřivosti.
„Co je?“ zařval na ně vztekle. „Co chcete?“
Ruku měl položenou na jílci meče, který o pár palců povytáhl, připravený tasit a rozdávat rány. Pátrači měli nevýhodu v tom, že drželi kopí. Meče měli zastrčené v pochvách a ten vzteklý rytíř je překvapil, tlačil se na ně a nedal jim prostor k použití dlouhých zbraní. Ustupovali uličkou a on šel za nimi a nepřestával křičet.
„Kdo jste? Jak si troufáte rušit mě! Za to vám uřežu uši!“
Horác se nepokoušel o svůj neumělý teutlandský přízvuk. Tohle byla vážná věc a potřeboval vojáky překvapit, aby se začali omlouvat. Hloupý přízvuk by mu v tom opravdu nepomohl. Místo toho řval, nadával a vyhrožoval.
Tři vojáci při pohledu na zuřivého rytíře v cizích barvách ztratili odvahu. Zastrašovat obyčejné vesničany byla jedna věc, ale postavit se velkému ozbrojenému bojovníkovi, kterého velmi rozzuřilo, že ho vyrušili, bylo něco docela jiného.
„Omlouvám se,“ řekl první voják a dotkl se rukou čela na pozdrav. „Hledáme – “
Dál se nedostal. Horác vrazil obličej na pár palců od vojákova a zplna hrdla zařval. „Jsem sir Wilhelm von Starkhaus!“ zaryčel. „Rytíř teutlandského dvora. Jak se opovažuješ takhle mě oslovovat? Budeš mi říkat sire Wilhelme, nebo sire. Nebo můj pane!“
„Eh…ach…ano…můj pane…,“ koktal voják. Myslel, že bude nejlepší používat to nejvznešenější oslovení. „Odpusťte nám prosím, můj pane…sire Wilhelme…máme rozkazy – “
„Rozkazy?“ přerušil ho Horác. „Čí rozkazy…
