Osm
Večeře se podávala v malé jídelně v baronových soukromých komnatách, ne ve velké síni, kde Will předtím bavil rytíře a šlechtice sloužící pod Lassignym. Přidala se k nim baronova žena a jeden z Lassignyho výše postavených rytířů.
„To je Armand,“ představil ho Lassigny, „velitel hradní posádky.“
Armand pohrdavě kývl hlavou k Willovi a Maddii. Bylo mu něco přes třicet a měl dlouhé tmavě žluté vlasy spadající na ramena. Vousy měl zastřižené nakrátko a modré oči bystré a pozorné. Když si je prohlížel, plné rty měl zkroucené v nevrlém úsměšku. Will si nepamatoval, že by ho viděl v obecenstvu nebo u hlavního stolu, když před pár dny hrál Lassignymu. Napadlo ho, že Armand byl možná zrovna ve službě.
Armand se ani nesnažil skrývat, že oba Araluence zevrubně studuje. Maddie si pomyslela, že to, jak si je prohlížel, hraničilo až s neomaleností. Její názor se potvrdil, jakmile se Armand natočil k Lassignymu.
„Jak se jim říká?“ zeptal se.
Lassigny pokynul Willovi, aby na otázku odpověděl.
„Já jsem Will D’Accord,“ představil se Will, „a tohle je moje dcera Madelyn. Můžete jí říkat Maddie, pokud chcete.“
Armand na něj několik vteřin drze zíral. „To asi ne,“ řekl nakonec. Podíval se zpět na barona. „Proč s námi ti lidé večeří?“
Baron gestem naznačil jednomu ze starších sloužících, aby nechal přinést jídlo. „Budou nám vyprávět o Araluenu,“ řekl klidně.
Armand otevřel ústa k odpovědi, ale přinášené jídlo ho zastavilo.
Pod dohledem baronova majordoma přispěchaly do komnaty tři služebné a položily na stůl servírovací talíře s kouřící vepřovou kotletou s křupavou, propečenou kůžičkou a jablečnou omáčkou na kyselo, zeleninou a cizrnovým salátem s jemně pokrájenou červenou cibulí v ostré octové zálivce. V několika košících ležely dlouhé křupavé chleby, které se zřejmě podávaly ke každému galickému jídlu, zabalené v bílých utěrkách, aby zůstaly teplé.
Několik minut nikdo nemluvil, dokud se jídlo nenakrájelo a nenaservírovalo na talíře. Majordomus pak nabídl strávníkům víno. Will naznačil, že si skleničku dá. Maddie si vybrala vodu, čistou a studenou z pramene na hradním nádvoří.
Rozhodně se nás nechystá vyhladovět, pomyslela si, když si vychutnávala první sousta měkoučkého, lahodného masa. Ukrojila si kousek lehké křupavé kůže. Rozplynula se jí na jazyku a ona tiše uznale zamručela.
Podívala se na Willa, který seděl naproti ní. Naklonil nad jídlem uznale hlavu a lehce pokrčil rameny. Vzpomněla si na jeho teorii, že Lassigny se je bude snažit ukonejšit do pocitu pohodlí.
Jen ať konejši, pomyslela si. Tohohle vydržím hodně.
Lassigny si všiml její reakce, a tak se naklonil, aby s ní promluvil. „Chutná ti naše kuchyně?“
Přikývla. „Moc. Galičtí kuchaři jsou velmi šikovní.“ Vzala si nádobu s jablečnou omáčkou a štědře si jí polila vepřové na talíři.
Krátce se zasmál. „Mí rozhodně ano,“ řekl. „Zbytkem země si tak jistý nejsem. Jaké je araluenské jídlo?“
Naklonila hlavu a zvažovala odpověď. „Je dost výživné,“ řekla. „Prostší než tohle, s výraznějšími chutěmi. Jíme spíš hovězí a skopové než vepřové.“
„Obyčejní lidé také jedí hovězí a skopové?“ vložila se poprvé do hovoru lady Lassigny.
„Ne každý den. Maso jíme tak třikrát do týdne. V jiné dny jíme zeleninu – brambory, mrkev, tuříny. Kukuřice je u nás oblíbená.“
Will se sám pro sebe pousmál, když si všiml, jak se Maddie zařadila mezi obyčejný lid, aby tak rozptýlila možné dohady o tom, že je urozeného rodu. Není hloupá, pomyslel si.
„Má Araluen velkou armádu?“ zeptal se Lassigny. Mluvil nezaujatým tónem a zdálo se, že jediné, co ho zajímá, je kus masa na talíři, z kterého si právě ukrajoval.
A je to tu zase, pomyslel si Will. Náhlá změna tématu, která vás může svést k neopatrné odpovědi.
Maddie se ale zatvářila bezvýrazně. „Myslím, že na to by lépe odpověděl můj otec. Já jsem přece jenom děvče,“ řekla a plaše se usmála.
Armand si tiše odfrkl, zjevně s ní souhlasil.
Lassigny se tedy s otázkou obrátil na Willa. „Nuže?“ zeptal se. „Pověz nám o araluenské armádě.“
„Aralue…
