Čtyři
Už byli umytí, najedení a převlečení do čistého oblečení, když se Ramon vrátil, aby je odvedl na jejich schůzku s Lassignym. Stejně jako předtím ho doprovázeli tři ozbrojení vojáci a hraničáři si před odchodem z apartmá opět museli nechat svázat ruce.
„Baron čeká. Jdeme,“ řekl Ramon a vydal se jako první chodbou.
Následovali ho dolů po schodech a tři vojáci šli za nimi s rukama připravenýma na jílcích dýk. Skupinka se vynořila na nádvoří a zamířila k hlavní věži. Zvěst o jejich uvěznění se už zjevně roznesla po hradě, protože na ně zírali všichni, kdo procházeli kolem.
V hlavní věži Ramon ukázal na široké centrální schodiště. „Nahoru,“ nařídil, a oni poslechli.
Nad prvním ramenem schodiště se Will tázavě zastavil. Tady se nacházela baronova pracovna a on předpokládal, že právě tam jdou. Měl pravdu. Ramon, který je doprovázel do věže, prošel kolem nich a zaklepal na dveře Lassignyho pracovny.
Po několika vteřinách otevřel dveře muž ve středním věku s řídkými vlasy. Soudě podle jeho prostých, nezdobených pracovních šatů a skutečnosti, že v ruce umazané od inkoustu držel pero, ho Will považoval za baronova sekretáře nebo písaře.
„Co je?“ zeptal se muž. Jeho přezíravé způsoby naznačovaly, že se považuje za něco lepšího, než jsou obyčejní vojáci jako Ramon, určitě se ovšem takto pohrdavě nechoval, když nebyl baron nablízku.
„Jsou tu vězni, jak baron nařídil,“ informoval ho Ramon. Písařovy přezíravé způsoby si zřejmě nijak nepřipouštěl. Písař se otočil do místnosti za sebou.
„Můj pane, věz– “
Lassignyho hluboký hlas ho přerušil. „Slyšel jsem, Nicolasi. Ať vejdou.“
Písař otevřel dveře doširoka a Ramon vpustil své dva zajatce dovnitř. Pak je následoval společně s ostatními vojáky, kteří se rozmístili po pracovně a vězně zpola obstoupili.
Lassigny seděl v dřevěném křesle s vysokým opěradlem za velikým dřevěným stolem postaveným proti dveřím. Deska stolu byla pokryta papíry a baron jeden z nich zvedl. Před stolem stála čalouněná stolička – na ní zřejmě sedával Nicolas, když s baronem pracovali. Lassigny mu pokynul, aby přistoupil, a papír mu podal.
„Vyřiď to,“ řekl úsečně.
Nicolas si od něj papír vzal a přikývl zároveň s úklonou. „Samozřejmě, můj pane, bude to zatím všechno?“
„Ano. Jdi a postarej se o všechny tyhle nesmysly.“ Lassigny lhostejně obsáhl mávnutím ruky neuspořádané hromady papírů na stole před sebou. Nicolas se naklonil a všechny papíry rychle posbíral. Pak, s podlézavou úklonou, odcouval směrem ke dveřím, na posledních pár krocích se otočil, rychle vyšel ven a zavřel za sebou.
Lassigny mezitím upíral své tmavé, zamyšlené oči na obě postavy před sebou. Potom přesunul zrak na Ramona.
„Přines jim židle,“ nařídil. Ramon poslechl a přitáhl dvě židle s rovným opěradlem z asi půl tuctu, které stály podél stěn pracovny. Postavil je před stůl, čelem k baronovi.
„Sednout,“ nařídil Lassigny vězňům a ti uposlechli. „Rozvaž jim ruce,“ řekl Ramonovi, který pokynul dalšímu muži, aby rozvázal Maddii, zatímco sám odstraňoval Willova pouta. Maddie si masírovala zápěstí a zatínala a otevírala pěsti, aby pomohla krevnímu oběhu vrátit se do rukou. Jako vždy už měla kvůli poutům necitlivé konečky prstů. Lassigny si dával s mluvením na čas, a tak, zatímco čekali, se rozhlížela po místnosti.
Hlavním kusem nábytku byl velký stůl, který baron používal jako pracovní. Za baronovým křeslem visel portrét šlechtice v životní velikosti, který se Lassignymu velmi podobal – zřejmě nějaký předek, hádala. Z jedné strany obrazu byl na zdi připevněný pár zkřížených halaparten. Z druhé strany byl štít s Lassignyho erbem – stylizovaným zlatým jestřábem na zeleném pozadí. Napravo od stolu, v pravé zdi, se nacházel velký krb s hořícími poleny.
Maddiinu pozornost však zaujal předmět nalevo od ní. O zeď tam stálo opřené dlouhé válcovité pouzdro, které ukryli na místě, kde byli ustájeni Cuk s Trkačem – pouzdro s Maddiiným a Willovým lukem a toulci plnými šípů.
Lassigny ji pozorně sledoval svýma černýma, bezednýma očima a viděl, že…
