Osmnáct
Halt strávil většinu dne v zahradě za hlavní věží. Věrný svému převleku se posadil na kamennou lavičku, zabalil se do pláště a na zem před sebe postavil žebráckou misku. Čas od času mu do ní někdo z procházejících hodil pár mincí; na to Halt kývl hlavou a dotkl se prsty čela na znamení díků.
„Buď požehnán, cizinče,“ řekl kňouravým, monotónním stařeckým hlasem. „Bohové milují štědré dárce.“
Kromě občasné almužny mu nikdo nevěnoval nežádoucí pozornost. Kolem poledne mu několik majitelů stánků s jídlem přineslo něco malého k zakousnutí on jim poděkoval stejným způsobem. Teď už byl stálým prvkem každodenního života a stal se v podstatě neviditelným – rozhodně ne hodným pozornosti nebo poznámky.
Během odpoledne se zvedl a přesunul se na nové místo k zadní stěně hlavní věže, blíž k severovýchodní věži. Pozdě odpoledne, když už slunce z nádvoří zmizelo za věžemi a vnější hradbou, začali se denní návštěvníci pomalu přesunovat k bráně. Stánkaři, kteří viděli, že obchod slábne, začali balit zboží a také se připravovali k odchodu.
Řídký proud denních návštěvníků procházel kolem východní strany hlavní věže a mířil k hlavní bráně. Halt se k nim přidal, pohyboval se pomaličku a plynule a směřoval k okraji davu, směrem k hradbě. Stejně jako předtím se zdálo, že si ho nikdo nevšímá, jak se šourá kolem a vyťukává holí pravidelný rytmus do dlažebních kamenů.
Stáje se nacházely na východní straně hradu, na úrovni přední zdi hlavní věže. Když se k nim Halt blížil, nenápadně se rozhlédl. Zdálo se, že se na něj nikdo nedívá. Pomalu opustil proud lidí, klekl na jedno koleno a předstíral, že si zavazuje botu. Opět si ho nikdo nevšímal, nikdo na něj nezavolal a neptal se, co dělá.
O pár kroků dál, na opačné straně proudu lidí, zakopl jeden z denních dělníků o vyčnívající dlažební kámen a upustil své nářadí – lopatu, sochor a několik různých kladiv. Nářadí zarachotilo a zařinčelo na dláždění. Lidé nejblíže k dělníkovi honem uskakovali a ostatní se otáčeli, aby se podívali, co je to za hluk.
To byla pro Halta dokonalá příležitost. Rychle se rozhlédl, aby se přesvědčil, že se nikdo nedívá jeho směrem, zvedl se na nohy, proklouzl velkými dvojitými dveřmi do stájí a v duchu odříkal děkovnou modlitbu za to, že nebyly zamčené.
Jakmile byl uvnitř, zavřel za sebou dveře, zůstal stát zády k nim a prohlížel si své okolí.
Vnitřek stáje byl tmavý a páchl směsí sena, koní a čerstvého trusu. Po špatně naloženém stájníkovi nebylo ani vidu. Halt předpokládal, že je nahoře v patře, nebo že odešel do hlavní věže na nějakou odpolední svačinu či sklenku. Spíš to druhé, pomyslel si Halt. Toho muže pár posledních dní sledoval a znal jeho zvyky.
Obsazená byla asi polovina stájí, jak si s radostí všiml – to bylo vhodné pro jeho plány. Tucet hlav vykukoval přes dveře stání, otáčel se jeho směrem a sledoval ho velkýma, hnědýma očima. Věděl, že koně jsou velmi zvědavá zvířata. Na konci řady spatřil dvě huňaté hlavy, které na něj hleděly z jednoho stání. Tiše minul přihlížející koně a došel k nim. Trkač s Cukem ho poznali a pokývali hlavami, aby mu to dali najevo. Byli to hraničářští koně, a tak nedělali hluk. Tak byli vycvičení.
„Ahoj, hoši,“ pozdravil je tiše a pohladil je po měkkých nosech. Protože promluvil jako první, odpověděli mu tichým zamručením linoucím se hluboko z hrudi.
Zvenčí zaslechl čtyři zazvonění zvonu na bráně, který ohlašoval, že je čas, aby denní návštěvníci odešli. Dav shromažďující se u brány bude houstnout, pomyslel si, všichni se budou snažit dostat co nejdřív ven a pak domů, ke krbu a horkému pití. Z předchozích pozorování věděl, že strážní u brány odcházejícím návštěvníkům věnují jen velmi zběžnou pozornost. Více je zajímala kontrola lidí vstupujících do hradu než těch, kdo z něj odcházeli.
Otevřel dvířka do stání, vkročil dovnitř a mezi dvěma huňatými těly prošel až k zadní stěně. Zkontroloval vodu a krmení a viděl, že obojí bylo nedávno doplněno. Spokojeně přikývl. To znamenalo, že ho nejspíš nevyruší pacholek ze stáje …
