Třicet tři
Horác se otočil a znechuceně se podíval na nehybné tělo. Kývnutím poděkoval třem hraničářům, kteří už měli v lucích založené další šípy. Pak se otočil zpět k mužům na koních a pokračoval, jako by se nic nestalo.
„Chtěl jsem říct, že ho vezmeme na La Lumiere k soudu. Ale to už teď nebude nutné. Dva z vás zvedněte jeho tělo na koně a odvezete ho na hrad.“
Díval se, jak dva muži seskočili ze sedel, zvedli baronovo tělo, položili ho na sedlo jeho koně a potom sami znovu nasedli. „Promluvím si s baronkou a senešalem o tom, co se tu bude dít dál. Král na tento hrad dosadí nového barona. Můžete zůstat a požádat ho o zaměstnání, nebo odejít. Je to na vás. A teď už jeďte.“
Vojáci s nervózním pokukováním po třech tichých hraničářích otočili koně a odvedli Lassignyho koně přes padací most do hradu. Stráž u brány je sledovala s očima vykulenýma údivem, když je míjeli s baronovým tělem.
„Počkejte na mě tady,“ otočil se Horác ke svým společníkům, „Nebudu tam dlouho.“
Maddie vykročila vpřed a ve tváři se jí zračily obavy. „Chceš tam jet?“ zeptala se nevěřícně.
Horác se na ni povzbudivě usmál. „Budu v bezpečí. Nebude tam nikdo, kdo by se mnou chtěl kvůli Lassignymu bojovat. Jsem si jistý, že nebyl oblíbený vůdce.“
Will položil Maddii ruku na rameno. „Tvůj otec má pravdu,“ řekl jí. „Had ti neublíží, když mu usekneš hlavu.“
„Přesto,“ ozval se Halt a nasedl na Abelarda, „jedu s tebou, Horáci. Neuškodí, když ti někdo bude krýt záda.“
„Když budeš mít lepší pocit,“ řekl Horác bezstarostně.
Maddie se vděčně podívala na Halta. „Já budu mít lepší pocit,“ řekla a Halt přikývl a rozjel se za Horácem, který už pobídl Kikra přes násep směrem do hradu.
Will s Maddií se za nimi dívali. Pak ji Will zavedl na okraj cesty a posadil se na velký balvan. „My si zatím uděláme pohodlí,“ řekl.
Maddie se k němu neochotně přidala a ohlédla se přitom na Gilese, kterého obrat událostí zjevně ohromil. „Co s ním?“ zeptala se.
Will se ohlédl na prince. „Myslím, že ten nikam neuteče,“ soudil. „A kdyby ano, je mi to celkem jedno.“
Horác s Haltem společně projeli bránou. Nikdo se je nepokoušel zastavit. Nikdo se neptal, proč tam jsou. Setkali se jen s téměř posvátnou bázní celé posádky. Lassigny byl celé roky panovačnou figurou a jeho muži se ho spíš báli, než aby ho uznávali. A teď byl pryč, během několika minut, a muž, který ho tak snadno a rychle porazil, právě vjížděl do hradu. Bude jim chvíli trvat, než si zvyknou na novou situaci. Nikdo z nich vlastně nevěděl, jaká ta nová situace bude. Napůl očekávali, že Horác převezme vládu nad hradem a jeho posádkou. Tak to tady na Chateau des Falaises chodilo, co paměť sahala. Silnější dostali odměnu. Ti, kteří souboj viděli, si jasně uvědomovali, že Horác má výjimečné schopnosti i sílu, a rychle tuto informaci šířili mezi svými druhy.
Nebyl mezi nimi vůdce schopný Horáce vyzvat a nikdo z řadových členů posádky si na to netroufal. A tak všichni předpokládali, že Horác prostě zaujme Lassignyho místo.
Zpráva o baronově smrti se po hradě rozšířila rychlostí blesku. Proto už senešal, sir Gaston, čekal na dvoře, před vchodem do hlavní věže. Zamračil se, když se k němu oba jezdci přiblížili. Toho vyššího z dvojice nepoznával, ale bylo zřejmé, že on je velitelem.
Horác zastavil koně a shlédl dolů na senešala. Siru Gastonovi sloužilo ke cti, že na sobě nedal znát strach, nicméně budil dojem ostražitosti.
„Vy jste senešal?“ zeptal se ho Horác. Velký svazek klíčů u opasku naznačoval Gastonovo postavení.
Přikývl. „Sir Gaston,“ řekl. „A vy jste?“
„Sir Horác z Redmontu, araluenský rytíř Dubového listu,“ odvětil Horác. Byl pasován na rytíře jako člen redmontské bojové školy, a proto dával přednost tomuto titulu, ačkoli žil na hradě Araluenu a byl vrchním velitelem araluenské armády.
„Převezmete to tady?“ zeptal se Gaston. Nedělal si přílišné starosti. Byl schopný správce a jako takový byl hodnotným členem hradního personálu. Znal svou cenu a věděl, že je nepravděpodobné, že by se ho nový velitel…
