Čtrnáct
Halt to napůl čekal, ale přesto zareagoval překvapeně – a trochu dopáleně, že Crowley urazil Declana.
„Ale já mám dobrého koně,“ ohradil se rázně.
Crowley zvedl ruce na svou obranu. „To je pravda,“ uznal. „Chtěl jsem říct, že potřebuješ lepšího koně.“
Halt už se nadechoval k odpovědi, ale Crowley ho zarazil zdvižením ruky. „Declan je svým způsobem dobrý kůň. Jenže hraničáři potřebují jiný druh koně – s jinými schopnostmi. Naši koně jsou rychlí – někdy mi připadá, že ani nevím, jak rychlý je ten můj, a co je důležitější, jsou šlechtění tak, aby měli výdrž. Vyvinou vysokou rychlost a vydrží klusat třeba celý den.“
„A tady, pane Halte,“ vložil se do řeči Bob, „šlechtíme a křížíme různý druhy koní, abysme v nich rozvinuli vlastnosti, který potřebujeme. Už jsem se zmínil, že jsme před pár lety vylepšili náš chov několika glendanskýma koňma. Naše plemeno vychází z temudžajských poníků z východních stepí.
Jsou malí, robustní a huňatý. Ale mají obrovskou výdrž.
Před lety jsme je zkřížili s galickýma tireurama, abysme do chovu přinesli houževnatost a sílu. Pak jsme použili hibernský koně kvůli jejich rychlosti. Jednou za čas přivedeme pár koní z původního plemene, abysme udrželi vlastnosti, o který nám šlo především.“ Odmlčel se a pohlédl na Crowleyho. „Brzy budeme potřebovat další temudžajský poníky k obohacení chovu.“
Crowley přikývl. „Ale nejdřív musíme chytit jiné ptáčky.“
Bob obrátil pohled zpátky k Haltovi. Oči chovatele koní byly jasně modré a při probírání jeho oblíbeného tématu – stáda hraničářských koní – jako by jiskřily.
„A ve výsledku máme koně, který jsou rychlí, ale mají ohromný zásoby výdrže. A jsou i silný.
Žádný tenoučký nohy, který se lámou jako větvičky. A pořádnej hraničářskej kůň povalí i velkýho tupýho válečnýho koně, když chce.“
Halt nevěřícně povytáhl obočí. Váleční koně byli velcí a silní. Měli pomalý rozběh, ale postupně nabírali rychlost a setrvačnost, až byli téměř nezastavitelní. Představa, že huňatý kůň o velikosti poníka, na jakém jezdili hraničáři, převálcuje takové monstrum, mu připadala dost bláhová.
Bob si všiml jeho výrazu a nachýlil hlavu na stranu. „Aha, vidím, jak si říkáte, že to není možný.
Ale je, to vám povídám. Hraničářskej kůň nabere rychlost, vrazí plecema do žeber válečnýho koně, hned za přední plecí, a podebere ho zezdola. A prásk! Válečnej kůň se válí na zemi.“
Halt obrátil pohled ke Crowleymu. „To je sice pěkné, ale já už koně mám. A Declan mi zatím vyhovuje.“
„Zatím,“ opakoval Crowley. „Ale stačit našim koním je pro něj každý den čím dál těžší. Rychleji se unaví a nabrat síly mu trvá déle.“
Halt sešpulil rty. Také už si toho všiml – zvlášť potom, co se k nim přidali druzí dva hraničáři. Když ještě jeli sami s Crowleym, nebylo tolik znát, že Declan zaostává, protože se mohl poměřovat jen s Crowleyho koněm. Ale nyní bylo jasné, že při celodenní jízdě třem hraničářským koním zkrátka nestačí.
„Možná,“ připustil zdráhavě. Nechtělo se mu nahlas přiznat, že jeho kůň by mohl být v nějakém ohledu nedostatečný.
Crowley si to uvědomil a pokračoval vlídnějším tónem. „Halte, Declan je dobrý kůň. Ale naši koně jsou šlechtěni za konkrétním účelem. Na světě asi není plemeno, které by se s nimi mohlo měřit v kombinaci rychlosti, bystrosti a výdrže.“
„Žádný asi,“ vložil se do řeči Bob. „A ještě jedna věc – hraničářskýho koně nikdy nikdo nedokáže ukrást. To se může vážně hodit.“
Crowley na něj pohlédl. „Předpokládám, že jsi pokračoval ve šlechtění a cvičení svých koní, i když o ně noví hraničáři nemají zájem?“
„Jasně že jo!“ řekl rázně Bob. „Přece s tím neskončím jenom proto, že ty změkčilý třasořitky nepoznají dobrýho koně od mizerný herky! Staral jsem se o chov a doufal, že se tu někdo z vás ukáže.“
Crowley se zazubil. „No, tak jsme tady. A chceme ty třasořitky, jak jim říkáš, nakopat do jejich změkčilých zadků – a postavit hraničářský sbor zase na nohy.“
„Nebo ho posadit zpátky na koně,“ ozval se s úsměvem Berrigan.
Bob se samým nadšením plácl pěstí do dlaně. …
