Kapitola 4.
Syn borunského velkovévody se jmenoval Dellon a byl to milý chlapec, kterému se nápad se svatbou víly zdál poněkud pletichářský, nicméně ne nemožný. Vrátil jsem se do Tol Borune, abych nabral víc čokoládových bonbónů a abych si s ním popovídal o samotě. Vykreslil jsem mu podobiznu princezny Xorie na hladinu kašny a on se o ni začal zajímat ještě živěji. Pak jsem se vrátil do Lesa víl, abych zase trochu nacpal Xorii sladkými bonbóny.
Když krmíte víly čokoládovými bonbóny, musíte být opatrní, protože při větším množství se u nich projeví závislost. Já ale chtěl, aby byla Xoria povolná a ne aby se z ni stala bezduchá oběť.
Největší překážkou mým plánům se ukázala Dellonova matka, velkovévodkyně. Ta dáma pocházela z Honetské rodiny a hlavní důvod, proč se provdala za borunského velkovévodu, byl ten, že její rodina doufala ve snadnější přístup právě ke dřevu Lesa víl. Samozřejmě, že v horách na východ od Tol Honetu a kolem Tol Rane, byly lesy, ale to bylo samé měkké dřevo jako jedle, borovice a smrk. Jediný zdroj tvrdého dřeva v celé Tolnedře byl Vordunský les na severu a Vorduvané si za kácení účtovali horentní sumy. Honetové proto již celá staletí pošilhávali po dubech v Lese víl.
Můj slib, že by se sňatkem mohl borunský rod dostat na císařský trůn, získal na mou stranu velkovévodu, ale když jsem se zmínil, že má zároveň zabránit kácení Lesa víl, velkovévodkyně vylétla, jakoby ji píchla včela.
Byla však dobrou příslušnicí svého rodu, a tak se po prvním výbuchu zlosti dala dohromady a tvářila se klidně. Věděl jsem zcela jistě, že proti svatbě nemá jiný důvod než čistě ekonomický, ale ona začala předstírat, že jí to vadí z náboženského hlediska. Náboženství je vždycky poslední útočiště darebáků... a tahle velkovévodkyně byla potvora jako vyšitá. V jejich rodině to už tak chodilo. Ještě před rozpadem starého světa se bohové stavěli nepříznivě ke sňatkům mezi příslušníky různých národů. A tak si Alornové nebrali Nyissanky a Tolnedřané se zase nedávali dohromady s Arendy. Torak to samozřejmě dohnal do úplných extrémů. Můj návrh byl ovšem z tohoto hlediska ještě horší, protože šlo o sňatek mezi příslušníky různého druhu, a tak s tím Dellonova matka zašla ze knězem boha Nedry. Kněží jsou většinou velmi bigotní, a tak ho poměrně snadno přetáhla na svou stranu.
Tím se všechno dostalo do mrtvého bodu. Já jsem byl ještě na cestě mezi Tol Borune a Lesem víl, a tak měla spoustu času slídit okolo a získávat podporu pro své názory.
"Mám svázané ruce, Belgarate," řekl mi velkovévoda, když jsem se vrátil z Lesa víl do Tol Borune. "Kněz každopádně ten sňatek nedoporučuje."
"To tu hraje politickou hru tvoje žena, výsosti," udeřil jsem přímo.
"Já vím, ale dokud bude na její straně Nedrův kněz, tak se s tím nedá nic dělat."
Zamyslel jsem se a pak jsem přišel na jisté řešení. Když chtěla velkovévodkyně hrát politickou hru, tak jsem se rozhodl, že jí ukážu, že to umím hrát taky. "Budu nějaký čas pryč, výsosti," řekl jsem velkovévodovi.
"Kam jdeš? Zpět do Lesa víl?"
"Ale ne, potřebuju navštívit někoho v Tol Honetu."
Bylo to zrovna v prvních letech druhé Vorduvské dynastie a já přesně věděl, koho mám navštívit. Když jsem se dostal do Tol Honetu, zamířil jsem k císařskému sídlu a tam sehnal několik úředníků, kteří mi zařídili soukromou audienci u císaře Ran Vordua II.
"Jsem poctěn, Věčný," přivítal mne.
"Formality vynechme, Ran Vordue," řekl jsem mu. "Nemám moc času a navíc máme v tomhle okamžiku jeden společný zájem. Co bys dělal, kdybych ti řekl, že Honetové jsou na nejlepší cestě získat přístup ke kvalitnímu tvrdému dřevu?"
"Cože?" vybuchl.
"Myslel jsem si, že takhle zareaguješ. Štěstí celé tvojí rodiny záleží skoro plně na Vordunském lese. Jestli Honetové získají přístup ke dřevu z Lesa víl, může cena tvrdého dřeva klesnout někam na úroveň sklepa. Snažím se dát dohromady sňatek, který by udržel Honety stranou od Lesa víl... a to navždy. Borunská velkovévodkyně pochází z Honetu, a tak se snaží té svatbě zabránit a o…
