Kapitola 21.
Zlato má v sobě jisté neodolatelné kouzlo - a to nemluvím jenom o načervenalém zlatě Angaraků, kterým Grolimové uplácejí muže, jako byl hrabě Jarvik. Uprostřed léta jsme měli s Rablekem víc zlata, než mohli naši koně unést, a přesto jsme nepřestávali těžit z divokého proudu. 'Už jenom jeden den', bylo naše heslo.
Konečně jsem zasytil svůj hlad po zlatě a rozhodl se skutečně přestat, ale trvalo mi ještě další týden, než jsem přesvědčil svého partnera. "Měj rozum, Rableku," říkal jsem mu. "Máš už víc, než budeš schopen utratit, a kdybys na tom byl opravdu někdy špatně, tak víš, kde to místo najdeš. Můžeš se sem vrátit a znovu něco nabrat."
"Já to prostě tady nemohu jen tak nechat," odpověděl.
"Vždyť ti to nikam neuteče. Bude to tu pořád, když to budeš potřebovat."
Vím, že to bude znít divně, ale měl jsem svého nadrackého parťáka opravdu rád. Byl to sice drsný chlapík, ale já taky nejsem žádný anděl, a tak jsme spolu dobře vycházeli. Nebál se práce a když slunce zapadlo, lehl si na trávu a hodiny vyprávěl. Já ho zase rád poslouchal. Po příhodě s Morindimy byl sice trochu vyplašený, ale po nějaké době se uklidnil a zase z nás byl párek hledačů štěstěny. Zapomněli jsme na to, že jsme vlastně přirození nepřátelé a místo toho jsme se oba snažili zbohatnout.
Začali jsme skládat nástroje a začali se chystat k návratu do Yar Guraku. "Co budeš dělat s penězi?" zeptal jsem se svého partnera noc před návratem do zlatokopeckého tábora.
"Asi se dám na obchodování s kožešinami," odpověděl. "Dá se na tom vydělat spousta peněz,"
"Vždyť už máš spoustu peněz."
"Peníze neznamenají tak moc, dokud je nepustíš do oběhu, aby pro tebe pracovaly dál, Belgarate. Nejsem ten typ, co by se chtěl jen povalovat a tloustnout. Navíc znám pár chlapíků, co obchodem s kožešinami každých pár let zdvojnásobili svůj majetek."
"Když už jsi vydělal víc, než dokážeš utratit, tak proč by ses měl tak trápit?"
"Je to hra, Belgarate," řekl s úšklebkem, "Peníze ti pouze ukazují, jestli jsi úspěšný. Chci se pustit do obchodu s kožešinami kvůli vzrušení z rizika, ne kvůli penězům."
To mi otevřelo oči a dalo nahlédnout do charakteru Nadraků. Tím jsem asi pochopil, proč Nadrakové nemají rádi Murgy.
No, nechme toho. Je to dost složité vysvětlit.
Rozloučil jsem se s Rablekem na dohled od Yar Guraku. Neviděl jsem žádný důvod, proč znovu navštěvovat to nevábné místo. Navíc jsem měl při sobě dost zlata a netoužil jsem po tom, aby mi ho nějací mizerové zkoušeli vyfouknout, zatímco budu spát.
"Byla to docela legrace, co, Belgarate?" řekl Rablek trochu zajíkavě, když jsme ráno sedlali koně.
"To ano, příteli."
"Kdyby ses někdy nudil, tak dej vědět. Hory tu jsou pořád a já budu připraven, jakmile se ozveš."
"Měj se dobře, Rableku," řekl jsem a vřele ho poplácal po rameni.
Nadracké hranice byly stále bez dozoru a já při návratu, do Drasnie pocítil jistou úlevu. Bylo pro mne překvapením, že ze mne nenadálé bohatství udělalo nervózního člověka, který se obává, že by o ně mohl přijít. Skutečně zajímavá věc! Když jsem byl chudý tulák, byl jsem ochoten se vydat kamkoliv, aniž bych o tom přemýšlel. Teď, když jsem byl bohatý, se můj přístup úplně změnil.
Projel jsem Algarií na sklonku léta a do Údolí se dostal, když začalo zlátnout listí. Ta barva mi připomněla, co mám za náklad. Dávali jsme s Rablekem zlato do pevných pytlů a já jich měl celkem čtyřicet. Trvalo mi hodiny, než jsem je vytahal do své věže.
Příští den jsem si vyrobil kovářskou výheň a přetavil své zlato do cihliček. Čtyřicet pytlíků zlata vypadá jako velké množství, ale zlato je dost těžké, takže ty cihličky nebyly ani moc velké a vešly se mi do jednoho kouta a ještě tam z nich byla dost malá hromádka. Díval jsem se na ni se smutkem a přemýšlel, jestli bych ještě nechytil Rableka v Yar Guraku. V tom potůčku bylo ještě zlata dost.
Byla to chamtivost, to uznávám. Ale říkal jsem vám, jaký jsem byl člověk, než jsem vstoupil do služeb svého Mistra, a některé věci se nikdy nezmění. Od t…
