STŘEDA, 17. ČERVENCE
V Manhattan Beach mě dneska nepotřebovali, ale stejně sem se vzbudil brzo. Vyklouzl sem z domu a zašel si do restaurace o pár bloků dál na Picu. Bylo tam narváno. Už sem se to chystal zabalit, když na mě jedna holka, kterou sem matně poznával ze školy, mávla, abych si přisedl k jejímu stolu.
„Ty jsi kluk, co hrál v tom filmu,“ řekla. „Neviděla jsem ho, ale slyšela jsem, že byl dobrý.“
„Už vyšel na videu.“
„Tak to musím rozhodně zaběhnout do Blockbusteru a půjčit si ho. Ne, počkat, všecky videopůjčovny už zavřely.“
V Santa Monice není nikdy příliš brzo na sarkasmus.
„Táta daroval jednu kopii knihovně. Můžeš si ji půjčit. Ale radši to nedělej, protože jsou tam scény, kde jsem bez šatů.“
„Sakra! V kolik hodin že ta knihovna otevírá? Musím tam vyrazit co nejdřív.“
Další sarkasmus, ale rozesmála mě, což byl vzhledem k mýmu duševnímu stavu malej zázrak.
„Nenastoupila jsi nedávno na naši školu?“ zeptal sem se.
„Tak ty sis mě všiml, jo? To mě překvapuje. Je to obrovská škola. Přestěhovali jsme se sem ze Severní Dakoty.“
„Ze Severní Dakoty? Jak tam je?“
„Mrazivo. Co sis myslel? Zkus žít v tom státě chvíli v karavanu. Při sněhových vánicích je to ohromná sranda.“
„Tím karavanem myslíš mobilní dům?“
„Kéžby. Ne, byl to mrňavý devítimetrový karavan. Taťka pracoval na ropných polích. A pak slítly ceny ropy dolů, on přišel o práci, rodiče se rozvedli a máma prohlásila, že se přestěhujeme někam, kde člověku deset měsíců v roce neomrzá zadek.“
„Kde bydlíš teď?“
„Kousek od centra. Může se tě na něco zeptat?“
„Jasně.“
„Řekněme, že jdeš na svatbu. A chce se po tobě, abys tancoval s nevěstou. Zvládneš to, aniž by ses ztrapnil?“
„Nejspíš ne.“
„Tak to máš ohromné štěstí. Učím tanec. Tři večery v týdnu. Pouhých dvanáct babek za hodinu. Hned si tě zapíšu.“
„Ehm, momentálně nemám moc času.“
„Na hodinu tance si člověk čas vždycky najde. Pamatuj si, muž, který umí tančit, bude pro dámy vždy atraktivnější než nějaké trdlo, co má obě nohy levé. Kurz probíhá v pondělí, ve středu a v pátek v sedm večer v tělocvičně StarsWest Hotelu. Víš, kde to je?“
„Jo, ten hotel znám.“
„Fajn. Uvidíme se tam. Projdeš vestibulem, pak po schodech dolů a jsou to poslední dveře v chodbě nalevo. Prostě jdi za nosem. Hrozně to tam smrdí, ale zapálím vonnou tyčinku na osvěžení vzduchu. Vezmi si dlouhé kalhoty a kožené polobotky, pokud nějaké máš. A žádné kraťasy!“
Byla docela hezká a evidentně podnikavá. Hubená, stejně jako já, s bledou pletí a modrýma očima. Čilá a plná života už takhle brzo po ránu.
„No tak dobře, nechám si to projít hlavou. Jak se jmenuješ?“
Naklonila se ke mně a zašeptala: „Seka, ale to jméno tady nevyslovuj.“
„Aha, no tak dobře. Já jsem Nick. Ty taneční lekce máš jako brigádu?“
„Jednu z mnoha,“ řekla a ukázala na můj talíř.
„Pracuješ ve fabrice na výrobu nádobí?“ tipnul sem si.
„Kéžby. Nejspíš tam platí líp než za mytí nádobí v tomhle pajzlu.“
„Ty seš pomocná kuchyňská síla?“
„Jo, a nejspíš už se mi vzadu hromadí práce.“
To by vysvětlovalo ty její červený, rozpraskaný ruce. Přišly mi trochu divný.
Zvedla se. „Měla bych jít makat, a ne tady s tebou vysedávat a flirtovat. Uvidíme se dneska večer, Nicku. Nezpozdi se!“
Snídaně byla vrcholem celýho mýho dne. Potom sem zkouknul pár videí na YouTube, vypral si a prošel si scénář na zítra. Otilia se nabídla, že se mi o prádlo postará, ale nepotřebuju, aby se mi přehrabovala ve špinavejch fuskách. Určitě je jí dost blbě už z toho, že musí řešit Týdžejovy nechutný výtvory. Ne, neměl sem námitek, když převzala na svá bedra úklid záchodku Ú.K. II. Ta holka má fakt odpornou práci. Jenom doufám, že jí za to slušně platí.
Na YouTube je několik tisíc videí s děckama daleko mladšíma než já, jak válejí na akordeony. Vypadá to na dělbu práce: jedna ruka hraje na klávesy a druhá vláčí tam a zpátky měch. Ruka, která tahá měch, ale musí navíc ještě mačkat desítky malejch čudlíků. Je to až děsivě komplikovaný. Ty děcka se z jakýhosi záhadnýho důvodu rozhodly tenhle n…
