Dvacet tři
Chvíli se neozývala žádná odpověď a Will ucítil, jak se mu do srdce vkrádá strašlivá temnota. Pak se v mžiku rozptýlila, protože vousatý hraničář se překulil tváří k němu − pravou rukou svíral levé předloktí a částečně tak zabraňoval krvácení. Halt stáhl tvář bolestí.
„Nic mi není,“ ucedil se zaťatými zuby. „Ta zatracená šipka mě jen škrábla do ruky. Ale bolí to jako čert.“
Will poklekl na koleno vedle učitele a jemně mu odtáhl ruku od rány.
„Ukažte, podívám se,“ řekl. Pohnul Haltovi rukou, nejprve váhavě a s obavou, že uvidí, jak z rány vystřikuje proud krve, což by znamenalo, že došlo k přeseknutí hlavní tepny. Oddechl si úlevou, když spatřil, že krev pouze rovnoměrně vytéká. Uklidnil se, vzal saxonský nůž a odstranil z rány hraničářův rukáv. Chviličku ji prohlížel, pak sáhl do balíčku první pomoci, který nosil každý hraničář na opasku, vytáhl čistý kousek plátna a osušil krev, aby viděl rozsah poranění.
„Málem se netrefil,“ poznamenal. „O půl palce vlevo a dočista by vás minul.“
V předloktí byla mělká řezná rána, asi dva palce dlouhá, ale ne dost hluboká, aby proťala sval nebo šlachy. Will odzátkoval Haltovu čutoru, polil ránu vodou, znovu ji osušil plátnem a krev na chvilku zmizela. Rychle se však hrnula zpět a Will pokrčil rameny. Přinejmenším byla rána čistá. Nanesl trochu masti, vyňal ze své torny kapesní obvaz a obvázal s ním Haltovo předloktí.
„Zničil jsi mi kazajku,“ vyčítavě mu řekl Halt s pohledem na úhledně rozříznutý rukáv, který volně visel po stranách paže. Will se na něj zazubil. Nabručený nespokojený tón ho víc než cokoli jiného ujistil, že hraničář je raněn pouze lehce.
„Večer si to můžete zašít,“ poradil mu.
Halt rozhořčeně zafuněl. „Já jsem zraněný. Můžeš mi ho zašít ty.“ Potom pokračoval trochu vážněji: „Počítám, že ten druhý ujel. Slyšel jsem koně.“
Will ho uchopil za pravou ruku a pomohl mu vstát, i když to vlastně nebylo zapotřebí. Halt byl koneckonců zraněný jen lehce. Jenže pochopil, že Willova přehnaná starostlivost je reakcí na strach, který prožil, když byl jeho učitel zraněn, a tak přijal úsluhy bez odporu. Z téhož důvodu dovolil Willovi, aby zvedl spadlý luk a podal mu ho.
„Ano,“ odpověděl Will. „Zdá se, že měli v lese za sebou uvázané koně. Střílel jsem po něm, ale netrefil jsem ho. Mrzí mě to, Halte.“
Byl skleslý, měl pocit, že učitele zklamal. Halt ho jemně poplácal po rameni.
„S tím se nedá nic dělat,“ řekl. „V takovémhle lese je přesná střelba skoro nemožná. V cestě překáží příliš mnoho stromů a větví.“
„Udělali jsme chybu,“ povzdechl si Will, a když Halt povytáhl obočí v němé otázce, pokračoval: „Stříleli jsme oba na stejného muže. A to umožnilo tomu druhému, aby vystřelil po vás.“
Halt pokrčil rameny. „To se nedalo předvídat. Říkám ti pořád dokola, že v žádném boji nikdy všechno nevyjde tak, jak má. Pokaždé se stane něco, na co se nemůžeš připravit.“
„Asi ano. Já jen, že…“ Will nedořekl, nebyl schopen vyjádřit svoje myšlenky. Měl pocit, že mohl něco udělat líp, že mohl Halta uchránit před bolestivým zraněním − a před skutečností, že stál tak blízko smrti. Halt mu položil ruku na rameno a jemně s ním zatřásl.
„Kvůli tomu se netrap. Dívej se na výsledek. Jeden z nich je mrtvý a my si odnesli jen škrábanec na mojí ruce. Já myslím, že je to hodně dobrý výsledek, hlavně když vezmeš v úvahu, že na začátku měli všechny výhody na své straně. Ty si to nemyslíš?“
Will mlčel. Představoval si Halta, jak leží na zemi v lese s šipkou z kuše zabodnutou v hrudi a upírá mrtvé oči do holých větví nad hlavou. Halt s ním znovu zatřásl, tentokrát trochu silněji.
„No tak, ty si to nemyslíš?“ zopakoval a Willovi se na tváři zvolna objevil unavený úsměv.
„Asi máte pravdu,“ souhlasil.
Halt spokojeně kývl, ačkoli v duchu také litoval, že se jim nepodařilo zabít nebo zajmout i druhého Genovesana. V takovém případě by jejich úkol byl rozhodně mnohem lehčí. „Dobrá, jde se zpátky a najdeme Horáce. Ten už možná šílí při představách, co se s námi stalo.“
* * *
Horác byl skutečně…
