Šest
„Tvůj přítel nevypadá moc dobře.“
Lodní kapitán šťouchl do Willa loktem a se škodolibým úsměvem ukázal na přihrblou postavu na přídi Vrabce − opírala se o obrubu lodi s kapucí pláštěnky přetaženou přes hlavu.
Byl sychravý, zamračený den, od jihovýchodu s nimi cloumal nárazový vítr a ze severu se na ně valilo nepředvídatelné vzduté moře. Vítr lámal hřebeny vln a prudce je vrhal na loď, když sjížděla po brázdách a přídí narážela do zuřícího šedivého moře.
„Bude zas v pořádku,“ ujistil ho Will. Lodní kapitán se ale podle všeho královsky bavil při pomyšlení, že někdo trpí mořskou nemocí. Možná, napadlo Willa, mu to poskytovalo pocit nadřazenosti.
„To nikdy nezklame,“ vesele pokračoval kapitán. „Tyhle nátury, tvrdé a skoupé na slovo na souši, vždycky zezelenají a začnou fňukat, jakmile ucítí, že se loď pod nohama pohnula o pár palců.“
Loď Vrabec se ve skutečnosti hýbala podstatně víc. Houpala se, kymácela a zmítala pod náporem protichůdných sil větru a vln.
„Jsou tamhlety skály nebezpečné?“ zajímal se Horác a ukázal na řetěz útesů, které trčely z moře a dlouhé vlny se přes ně valily s divokou pěnou. Byly vzdálené asi čtvrt míle od levoboku a vítr hnal loď šikmo k nim.
Kapitán zaměřil pohled na řadu skalisek, která mizela a znovu se objevovala v závislosti na pohybu vln.
„To je Palisádový útes,“ prohlásil. Přimhouřil oči a v duchu odhadoval vzdálenosti a úhly, aby se ujistil, že situace se nezměnila od té doby, kdy ji prověřoval naposledy − což bylo před pouhými několika minutami.
„Zdá se, že se k nim dostáváme trochu blízko,“ poznamenal Horác. „Říká se, že to není dobré.“
„Dostaneme se blízko, ale v pořádku to zvládneme,“ odvětil kapitán. „Suchozemci jako ty se pří pohledu na Palisádový útes vždycky trochu vyplaší.“
„Já nejsem vyplašený,“ namítl Horác. Ale škrobený tón hlasu jeho slova popíral. „Já jen chtěl mít jistotu, že víš, co děláš.“
„Nuže, milý chlapče, právě proto jsme nasadili vesla. Pohání nás plachta, ale vítr nás žene k útesu. Vesly táhneme loď proti větru dost daleko na to, že až přijde zpětný poryv, budeme mít pěkný kus k dobru.“
„Zpětný poryv?“ nerozuměl Will. „Co to má být?“
„Vidíš, jak útes zabíhá k okraji mysu?“ ukazoval mu kapitán. Will přisvědčil. Viděl čáru zvířené vody, která označovala útes. Dosahovala k úpatí velkého výběžku pevniny na severozápadě, k mysu Linkeithu.
„A pozoruješ, jak mi vane vítr tady přes rameno a nese nás přímo na útes?“
Will opět přisvědčil.
„No, a vesla nás udrží dost daleko na východ, abychom se útesu vyhnuli. Až se pak dostaneme blíž k mysu, vítr do něj narazí a odkloní se zpátky k nám − a to je zpětný poryv. Vítr se vlastně otočí a my poplujeme opačným směrem, takže nás požene pryč od útesu. Potom jednoduše poplujeme několik mil zátokou k ústí řeky. Budeme muset veslovat, protože zpětný poryv vydrží jen asi čtvrt míle, ale i to nám stačí, abychom obepluli útes.“
„Zajímavé,“ zamyšleně poznamenal Will, zatímco upřeně sledoval moře a pro sebe si také odhadoval vzdálenosti a úhly. Když si poslechl vysvětlení, dokázal si představit, že až najedou pod mys, Vrabec těsně mine konec útesu. Kapitán byl sice trochu hrubián, ale ve svém oboru se zřejmě vyznal.
„Možná bych měl zajít na příď a ukázat útes tvému příteli,“ s úšklebkem prohodil kapitán. „Mohlo by to být zábavné. Vsadím se, že si ho ještě nevšiml.“ Zasmál se vlastnímu vtipu. „Budu se tvářit ustaraně, asi takhle, ne?“
Nasadil falešně útrpný výraz, svraštil obočí a předstíral, že si hryže nehty. Will ho chladně pozoroval.
„To můžeš,“ souhlasil. Pak připojil: „Řekni mi, je tvůj první důstojník dobrý námořník?“
„No samozřejmě, že je! Jinak bych ho s sebou nebral,“ ujistil ho kapitán. „Proč se ptáš?“
„Možná ho budeme potřebovat, aby řídil loď, až tě Halt hodí přes palubu,“ mile odvětil Will. Kapitán se rozesmál, potom si všiml výrazu Willovy tváře a nejistě se zarazil.
„Když Halta trápí mořská nemoc, mívá špatnou náladu,“ poučil ho Will. „Obzvlášť když si z něj chce někdo utahovat.“
„Hlavně, když si z…
