Třicet osm
První noc proběhla bez zvláštních událostí, až na Evanlynino sténání. Ležela v malém stanu a neúspěšně se pokoušela ulevit vlnám bolesti, které jí projížděly namoženými zády a stehny. Pádlovaly s Alyss několik hodin poklidnými vodami jezera a nakonec přistály na malém ostrůvku. Rychlá průzkumná výprava odhalila, že je neobydlený − nebyl o moc víc než skála, trčící z vody a porostlá křovím. Na úzkém písčitém břehu si zřídily tábor a uložily se na noc.
„Bolí mě i svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám,“ stěžovala si Evanlyn mladé kurýrce druhý den ráno.
Evanlyn byla zdravá a v dobré tělesné kondici. O to se postaral její pestrý život. Jenže při pádlování musela celé hodiny používat svaly, které jindy nezatěžovala.
Alyss byla na tyto pohyby víc zvyklá, ale stejně se cítila ztuhlá. Věděla však, že Evanlyn je na tom hůř. Přesto, jak usoudila, by ničemu nepomohlo nechat princeznu, aby se vyžívala v utrpení. Kvůli Evanlyninu ustavičnému hekání Alyss celou noc nespala a ráno z toho byla trochu nevrlá.
„Na to si zvykneš,“ řekla.
Evanlyn na ni ostře pohlédla a pochopila, že z téhle strany se žádného soucitu nedočká. Sveřepě stiskla rty v odhodlání neprojevit už ani náznak slabosti.
Voda v konvici se vařila, a tak ji vzala z ohně a nalila ji do dvou misek s lístky zeleného čaje, který si vzaly s sebou.
„Byla bych raději, kdybychom měly kávu,“ povzdechla si. Na cestách s hraničáři si ten nápoj postupně oblíbila skoro stejně jako oni. Podala jednu misku Alyss, která si prohlížela mapu a plánovala další trasu.
„Já taky,“ roztržitě odpověděla Alyss. Usrkla čaj, s potěšením vnímala, jak je horký, a položila mapu na písek vedle sebe. Byla jednoduchá. Na mapě jezera toho ostatně nemohlo být zakresleno o mnoho víc než ostrůvky nepravidelně roztroušené po celé jeho ploše.
„Dneska bude dlouhý den,“ řekla. „Nejbližší ostrov je až tady.“ Poťukala na mapu a ukázala kus pevniny vyznačený v širé vodní pláni.
Evanlyn se podívala, porovnala vzdálenost k ostrovu s úsekem, který už překonaly, a tiše hvízdla.
„To je pěkný lán cesty,“ poznamenala.
„Blíž nic není,“ řekla Alyss. „Prostě to budeme muset zvládnout. A byla bych raději, kdybychom to zvládly do setmění. Aspoň že nezesílil vítr.“ Ze zkušenosti věděla, jak těžké by bylo pádlovat proti větru. „Počítám, že budeme pádlovat tak pět, možná šest hodin.“
Evanlyn tiše zaúpěla. „Ach, má bolavá ramena a bolavé ruce.“
„Jakmile je rozhýbáš, budeš se cítit líp,“ slibovala jí Alyss. „Křeče povolí, když budou svaly pracovat, a také se zahřeješ.“
Evanlyn začala sbírat nádobí po snídani. Alyssina poznámka ji trochu povzbudila. „Nu, aspoň něco.“
„Samozřejmě,“ dodala Alyss maličko zlomyslně, „že až večer vystoupíme na břeh, svaly ti zase ztuhnou a budou bolet přímo pekelně.“
Evanlyn přerušila zapínání svého cestovního vaku. „Tak ti pěkně děkuju za laskavá slova povzbuzení,“ řekla. „Je hezké, když vím, že se mám na co těšit.“
Uložily zásoby do kajaku a odstrčily ho od břehu. Evanlyn opět nasedala jako první, pořád trochu neohrabaně, zatímco Alyss člun přidržovala. Pak se nalodila Alyss. Když se tentokrát pod její váhou kajak zahoupal, Evanlyn zůstala klidně sedět. Během včerejška si postupně zvykla, že malé plavidlo se na vodě pohupuje. Už se naučila, že toto kolébání není předzvěstí nečekané katastrofy. Jakmile se dokázala uvolnit, zjistila, že může pohyby kajaku vyvažovat a udržovat rovnováhu bez strachu a napětí.
Její pádlování ještě ani zdaleka nebylo uspokojivé, čas od času špatně odhadla záběr a poslala spršku ledové vody dozadu na svou společnici. V prvních několika případech, kdy se to stalo, odpověděla Alyss s mrazivou zdvořilostí: „Děkuji vám za to, Vaše Veličenstvo.“
Posléze byly její poznámky méně slyšet a skládaly se z téměř nesrozumitelného mumlání.
Evanlyn pokaždé zaťala zuby a umiňovala si, že stejnou chybu už neudělá. Zákonitě se jí to nepodařilo a musela přetrpět další poznámky ze zadní sedačky, téměř neslyšitelné, i když ne tak docela − a věděla, že jsou…
