Šest
Nihon-džin
Uběhla hodina a po zbytku císařské armády nebylo ani známky. Šakin učinil rozhodnutí.
„Déle už čekat nemůžeme, bratranče. S každou minutou zdržení se k nám Arisaka dostává blíž.“
„Nechci opustit své vojáky. Přece za mě bojovali. Jestli je opustím, bude to pro ně špatná odměna,“ namítl Šigeru.
„Ještě horší bude, když uvidí, že tě Arisaka zajal. Reito-san může jet zpátky a dovést je za námi. Můžeme si smluvit místo setkání. Ale ty se hned teď musíš vydat na cestu.“
„Reito říkal, že má před Arisakovými muži několik dní náskok,“ zdůraznil císař, ale Šakina to nepřesvědčilo.
„Ano, před hlavní armádou. Ale já bych na Arisakově místě vyslal rychlé skupinky zvědů na koních, aby po tobě pátraly. Mohou nás dostihnout každou hodinou. Zato muži, kteří zbyli z posádky v Itu, jdou pěšky a určitě nesou raněné. Budou postupovat mnohem pomaleji než jízdní oddíl zvědů.“
Šigeru zdráhavě souhlasil. Vojáci z doprovodu začali strhávat oba stany a balit je. Reito se Šakinem se radili nad mapou a domluvili místo setkání, kam měl Reito povést zbylé vojáky.
„Zde na nás čekejte,“ řekl mu Šakin a ukazoval na vesnici uvedenou na mapě. „Navážeme s vámi spojení.“ Byl si velmi dobře vědom, že Reito a zbytek Šigeruových vojáků mohou být sledováni a zajati. Nejlepší by bylo, kdyby nemohli Arisakovi říct, kde přesně se císař ukryl. Reito se mu podíval do očí, pochopil a kývl.
„Očekávejte nás za několik dní,“ řekl. Poté se chvatně uklonil Šigeruovi, nasedl na koně a odjel směrem k jihu.
Ostatní nasedli, obrátili koně k severu a vydali se zpět po cestě, která je sem přivedla z letního sídla. Po několika mílích narazili na stezku, která odbočovala k západu a vedla dolů do údolí.
Šakin jedoucí v čele přitáhl koni otěže a počkal, až k němu Horác dojede. Ukázal na novou stezku.
„Pojedeme touto cestou. Dovede nás k odbočce na Iwanai, kde se rozloučíme.“
Horác nešťastně kývl. „Budu se loučit hrozně nerad,“ řekl. „Mám pocit, jako bych vás nechával na holičkách.“
Šakin se naklonil k Horácovi a stiskl mu předloktí. „Ors-sane, neumím si představit nikoho jiného, koho bych měl vedle sebe raději,“ přiznal. „Ale jak říká císař, tohle není váš boj.“
„To já vím,“ vzdychl Horác. „Ale líbit se mi to nemusí.“
Šakin se zachmuřeně usmál. „Podívej se na svět z té lepší stránky. Aspoň že přestalo pršet.“
Pak pobodl koně do cvalu a odjel, aby opět zaujal místo v čele malého oddílu.
George popojel vedle Horáce. Posunul se v sedle a postavil se ve třmenech, aby ulevil otlačenému pozadí. George nebyl nijak zdatný jezdec a Šakin několik posledních hodin přidal na tempu. Mladý právník nepřetržitě poskakoval a nadskakoval v sedle a byl si jistý, že bude mít zadek samou modřinu. Stehna měl ztuhlá a bolavá. Strádal tělesně, ale věděl, že Horác prožívá velké duševní utrpení, které je stejně zlé, a chtěl přivést přítele na jiné myšlenky.
„Už tam budem?“ zeptal se a přišlo mu směšné, že vyslovil oblíbenou otázku netrpělivých dětí.
Horác se při odpovědi musel usmát. „Takhle sis to nepředstavoval, viď?“ prohodil. „Nepochybně sis myslel, že půjde jen o zdvořilá jednání a slavnostní hostiny v paláci v Itu.“
„To je velká pravda,“ procítěně odpověděl George. „Nikdy mě nenapadlo, že se budeme honit po horách nahoru a dolů stezkami, kterými by pohrdla každá rozumná koza. A kdybych byl… Pozor!“ vykřikl znenadání a nahnul se v sedle, aby Horáce odstrčil stranou.
Horác uslyšel prudký svist, cosi mu prolétlo kolem obličeje a jen o pár palců ho minulo. Pak viděl, jak se George zakymácel a nad loktem mu vězel zabodnutý šíp. George se mezitím svezl ze sedla a se zaduněním žuchl na drsnou a hrbolatou půdu stezky.
Útočníci přicházeli z lesa po obou stranách. Úvodní salva šípů srazila tři z členů doprovodu a také George. Na putující skupinku se teď vrhlo devět mužů s meči. Horác vytasil meč, pohybem ramene setřásl dolů okrouhlý štít a levá ruka s hbitostí získanou dlouholetým cvikem proklouzla popruhy a nahmátla rukojeť.
Bylo to dobře provedené přepadení, blesklo mu…
