I.
"Geralte."
Vytržen ze spánku, zvedl hlavu. Slunce už bylo vysoko, úporně se dralo skrze laťky okenic oslepujícími zlatými skvrnami, prozkoumávalo ložnici chapadly světla. Zaklínač si zaclonil oči instinktivním, zbytečným pohybem, jehož se nikdy nezbavil - stačilo mu přece jen zúžit zornice do svislých škvírek.
"Už je pozdě," promluvila Nenneke, otevírajíc okenice. "Zaspali jste. Iolo, zmiz. Ať už tě tady nevidím."
Dívka se chvatně zvedla, naklonila se z lůžka a zvedla z podlahy svou košili. Na rameni, na místě, jehož se před chvílí dotýkala její ústa, cítil Geralt pramínek stydnoucí sliny.
"Počkej..." řekl nejistě. Pohlédla na něj a rychle odvrátila hlavu. Změnila se. Už v sobě neměla nic z rusalky, nic ze zářícího heřmánkového zjevení, jímž byla za úsvitu. Oči měla modré' ne černé. A byla pihovatá - na nose, na pažích, ve výstřihu. Ty pihy byly docela půvabné, ladily s její pletí a zrzavými vlasy. Avšak za rozbřesku, když byla jeho snem, si jich nevšiml. Se studem a trpkostí zjistil, že to, co k ní cítí, je lítost - lítost, že nezůstala snem. A že si tu lítost nikdy neodpustí.
"Počkej," zopakoval. "Iolo... Chtěl jsem..."
"Nemluv na ni, Geralte," přerušila ho Nenneke. "Stejně ti neodpoví. Běž, Iolo. Pospěš si, dítě."
Dívka zahalená do košile cupitala ke dveřím, pleskajíc bosými chodidly po podlaze . Byla rozpačitá, nesmělá, uzardělá. Ničím již nepřipomínala... Yennefer.
"Nenneke," řekl, sahaje po košili. "Doufám, že jí to nevyčítáš... Nepotrestáš ji?"
"Jsi hloupý," vytkla mu kněžka a přistoupila k posteli. "Zapomněls, kde jsi? Toto není ani poustevna, ani klášterní klauzura. Je to svatyně Melitelé. Naše bohyně kněžkám nezakazuje... nic. Skoro nic."
"Zakázala jsi mi oslovit ji."
"Nezakázala. Jen jsem tě upozornila, že je to zbytečné. Iola mlčí."
"Cože?"
"Mlčí, protože Složila takový slib. Je to svým způsobem pokání, díky němuž... Ech, co ti budu vysvětlovat, stejně to nepochopíš a ani se o to nepokusíš. Dobře znám tvůj názor na náboženství. Ne, ještě se neoblékej. Chci se podívat, jak se ti hojí krk."
Usedla na pelest, zručně odvinula lněný obvaz, silně omotaný kolem zaklínačovy šíje. Bolestí se zašklebil.
Jen co dorazil do Ellanderu, odstranila Nenneke ošklivé hrubé stehy z ševcovské dratve, kterou ho sešili ve Wyzimě, ránu otevřela a opět ošetřila. Výsledek byl zřetelný - do svatyně přijel takřka zdráv, možná jen trochu ztuhlý. Nyní byl znovu nemocen a všechno ho bolelo. Ale neprotestoval. Znal kněžku léta, věděl, jak rozsáhlé má vědomosti o léčení a jak bohatou a všestrannou lékárnu má k dispozici. Léčba ve svatyni Melitelé mu mohla jedině prospět.
Nenneke ohmatala ránu, omyla ji a začala láteřit. Znal to už nazpaměť, začala hned prvního dne a nezapomínala se zlobit vždy, když spatřila památku na drápy wyzimské princezny.
"To je hrůza! Takhle se nechat zřídit obyčejnou strigou! Svaly, šlachy, jen o vlásek minula krční tepnu! U veliké Melitelé, Geralte, co se to s tebou děje? Jak to, že sis ji pustil tak blízko k tělu? Co jsi s ní chtěl dělat? Smilnit?"
Neodpověděl, jen se pousmál.
"Nesměj se jako pitomec," vstala kněžka a vzala z komody tašku s obvazy. Ač byla malá a při těle, pohybovala se hbitě a půvabně. "Na tom, co se ti stalo, není nic k smíchu. Ztrácíš reflexy, Geralte."
"Přeháníš."
"Ani trochu." Nenneke nanesla na ránu zelenou kašičku, ostře vonící po eukalyptu. "Neměl ses nechat zranit, ale nechal ses - a dost vážně. Přímo hrozně. I při tvé neobyčejné regenerační schopnosti uplyne několik měsíců než budeš mít krk v naprostém pořádku. Varuji tě, v té době se nepouštěj do soubojů s příliš mrštnými soupeři."
"Díky za varování. Mohla bys mi dát ještě jednu radu: z čeho mám po tu dobu žít? Sehnat pár holek, koupit vůz a zařídit si pojízdný hambinec?"
Nenneke pokrčila rameny, obvazujíc mu krk rychlými, jistými pohyby baculatých rukou.
"Mám ti radit a učit tě životu? Copak jsem tvoje máma nebo co? Tak, hotovo. Můžeš se obléknout. V refektáři na tebe čeká snídaně. Hoď sebou, jinak si ji…
