V.
"Geralte! Haló, Geralte! Jsi tady'?"
Zvedl hlavu od zažloutlých drsných stránek Historie světa od Rodericka de Novembre, zajímavého, třebaže ne vždy jednoznačně přijímaného díla, jež od včerejška studoval.
"Tady jsem. Copak se stalo. Nenneke? Potřebuješ mě?'
"Máš hosta."
"Zase? Kdo je to tentokrát? Vévoda Hereward osobně?"
"Kdepak. Je zde tvůj kumpán Marigold, ten lajdák, trubec a lenoch, ten kněz umění, jasně planoucí hvězda balad a milostné poesie. Jako obyčejně zářící slávou, nadutý jako prasečí měchuřina a páchnoucí pivem. Chceš se s ním vidět?"
"Ovšem. Vždyť je to můj přítel."
Nenneke sebou trhla, pak pokrčila rameny.
"To přátelství nepochopím. Je to tvůj naprostý opak:"
"Protivy se přitahují."
"Asi to tak bude. No prosím, už je tady," ukázala blavou, "ten slavný pěvec."
"On je skutečně slavný pěvec, Nenneke. Snad mi nebudeš tvrdit,. nikdy neslyšela žádnou z jeho písní."
"Slyšela," zaškaredila se kněžka. "Jak by ne. Nu, asi se v tom nevyznám, snad lavírování mezi vzrušující lyrikou a obscénními prasečinkami vyžaduje vskutku talent. Ale to je jedno. Promiň, že vám nebudu dělat společnost. Nemám dneska náladu ani na jeho poesii, ani na jeho přisprostlé vtípky."
Z chodby se ozval nevázaný smích, zvuk loutny a vzápětí stanul n knihovny Marigold v liliovém kabátci s krajkovými manžetami a v kloboučku na tři facky. Když trubadúr spatřil Nenneke, přehnaně se uklonil, zametaje podlahu volavčím pérem na kloboučku.
"Má nejhlubší úcta, ctihodná matko," zakvílel jako pitomec. "Sláva Veliké Melitelé a její kněžce, pramenům ctnosti a moudrosti..." I
"Přestaň mě rozčilovat, Marigolde," zaprskala Nenneke. "A neříkej mi matko. Věz, že pouhá myšlenka na to, že bys mohl být mým synem, ve mně vzbuzuje hrůzu."
Obrátila se na patě a vyšla, šelestíc splývavým rouchem. Marigold udělal opičí grimasu a parodoval úklonu.
"Vůbec se nezměnila," řekl klidně. "Pořád nemá za mák smyslu pro humor. Naštvala se na mě, protože jsem si po příjezdu na chvilku zašpásoval s vrátnou, takovou roztomilou plavovláskou s dlouhými řasami a panenským copem sahajícím až po pěkný zadeček, do kterého by byl hřích si neštípnout. Takže jsem si štípl a Nenneke, která právě přicházela... Ale. to je jedno. Buď zdráv, Geralte."
"Buď zdráv, Marigolde. Odkud víš, že jsem tady?"
Básník se vzpřímil a popotáhl si kalhoty.
"Byl jsem ve Wyzimě," řekl. "Slyšel jsem o strize a dověděl se, že jsi zraněn. Domyslel jsem si, kam se tak můžeš vydat na rekonvalescenci. Jak vidím, jsi už celkem zdráv."
"Dobře vidíš. Pokus se to ale vysvětlit Nenneke. Sedni si, popovídáme si."
Marigold se posadil a nahlédl do knihy na pulpitu.
"Dějiny?" pousmál se. "Roderick de Novembre? Četl jsem to, četl. Když jsem studoval v Oxenfurtu, byla historie na druhém místě mého seznamu oblíbených předmětů."
"Co bylo na prvním místě?"
"Zeměpis," odpověděl básník vážně. "Atlas světa byl větší, takže se za ním dala líp schovat flaška."
Geralt se suše zasmál, vstal, vytáhl z police Luniniho a Tyrssovy Záhady magie a alchymie a vyjmul na světlo denní za objemným svazkem ukrytou, slámou opletenou nádobu.
"Ohó," rozveselil se trubadúr. "Je vidět, že se v knihovnách stále ještě skrývá moudrost a inspirace. Mhm, to mám rád. Slivovice, že? Ano, to je pravá alchymie. Zde je kámen mudrců, jenž se skutečně vyplatí studovat. Na tvé zdraví, bratře. Uch, ta píše!"
"Co tě sem přivedlo?" vzal Geralt láhev od básníka, lokl si, chytil se za obvázaný krk a rozkašlal se. "Kampak máš namířeno?"
"Nikam. Tedy, mohl bych se vydat tam, kam máš namířeno ty. Mohl bych tě doprovázet. Jak dlouho tady ještě chceš zahálet?"
"Moc dlouho ne. Místní vévoda mi dal na srozuměnou, že v jeho zemi nejsem vítaným hostem."
"Hereward?" Marigold znal všechny krále, knížata, vladyky a pány od Jarugy po Dračí hory. "Kašli na něj. Neopováží se žádného kroku proti Nenneke a bohyni Melitelé. Lid by mu vypálil hrad."
"Nechci žádné problémy. A stejně tu už sedím příliš dlouho. Jedu na jih, Marigolde. Daleko na jih. Tady ne…
