Třicet jedna
Alyss slyšela rozruch na nádvoří pod svým oknem v hlavní věži: výkřiky a klapot koňských kopyt na dlažbě. Došla k oknu a spatřila tři jezdce, jak tryskem ujíždějí k bráně s padací mříží.
Ihned poznala Willa a viděla i to, jak bez míření sestřelil muže s kuší z cimbuří. Za Willem ujížděli další dva muži, jeden z nich se v sedle kolébal, jako by o sobě skoro nevěděl. Překvapeně sebou trhla, protože poznala Ormana.
Co tam proboha dělal? Z chování stráží bylo jasné, že prchal ze svého vlastního hradu. Jen ta představa byla bláznivá!
A Will byl s ním. Zamračila se. Nic nenaznačovalo, že Will jedná pod nátlakem. Ve skutečnosti jel včele, jako by prchající muže vedl. Na chvilku si pohrávala s možností, že Orman skutečně ovládá černou magii a očaroval Willa nějakým kouzlem, aby byl poslušný. Pak tu myšlenku zavrhla. Jako většina vzdělaných lidí na kouzla a čáry ve skutečnosti nevěřila.
Jak jinak se to ale dalo vysvětlit?
Údery kopyt dozněly, výkřiky utichly a výhled na útěk tří jezdců jí zaclonily hradby. Zůstala u okna a dívala se dál na nádvoří. O pár minut později vyrazila za uprchlíky skupinka pronásledovatelů na koních. Alyss zamyšleně svraštila čelo, když spatřila vysokého muže, který je vedl. Bylo na něm něco povědomého, ale nedokázala ho zařadit. První, co ji napadlo, bylo obléct se a pospíchat dolů, aby zjistila, co se děje. Usoudila, že nejlepší bude zeptat se sira Kerena. Potom se zarazila. Takhle by se lady Gwendolyn nechovala. Lady Gwendolyn byla upovídaná, do sebe zahleděná hlupačka, která by se ani v nejmenším nezajímala o nic, co se netýká účesů, botiček a parády.
A projevovat příliš mnoho zájmu o kejklíře Willa Bartona by rozhodně nebyl dobrý nápad. Stál hodně nízko pod jejím společenským postavením.
„K čertu!“ ulevila si a naprosto negwendolynovsky plácla rukama do nočního stolku. Pak dostala nápad. Ona si nemohla dovolit přílišný zájem, ale žádná taková omezení neplatila pro její sloužící. Rázně vstala a šla ke dveřím vedoucím do předpokoje jejích komnat.
Dvě služebné si tiše povídaly, rovnaly a ukládaly čerstvě vyprané prádlo. Max seděl v rohu a mračil se nad nějakým rukopisem. Když se náhle objevila, všichni tři překvapeně zvedli hlavy a vyskočili na nohy. Předpokoj byla jen místnost bez oken, takže nemohli vidět ani slyšet, co se právě odehrálo na hradním nádvoří.
„Seďte, seďte,“ mávala spěšně rukou, aby je uklidnila, a když poslechli, sedla si na podničku volného křesla.
„Lord Orman,“ oznámila zamyšleně, „právě odjel z hradu společně s kejklířem Bartonem. Vypadali, jako když prchají. Vojáci na hradbách se je pokoušeli zastavit. O pár minut později za nimi vyjela skupina pronásledovatelů.“
Sice byli jen služebnictvo, ale byli zasvěceni do mnoha rozhovorů, které Alyss s Willem vedli v několika posledních dnech. A byli chytřejší, než bývá u sloužících zvykem – lidé vybraní pro práci v diplomatické službě takoví být museli.
„Proč by lord Orman musel prchat ze svého vlastního hradu?“ zeptal se Max.
„A proč by mu Barton pomáhal?“ dodala Viktoria, starší z obou dívek. Všichni si uvědomovali, jak je důležité nikdy nepoužívat Willovo pravé jméno a nikdy, vůbec nikdy o něm nemluvit jako o hraničáři. Alyss přisvědčila.
„Já vím. Všechno to vypadá hodně divně. Maxi, chci, abys šel dolů do hlavní síně a zjistil, co se dá. Nedělej to moc okatě, jen se porozhlédni kolem a poslouchej, co se povídá.“
„Dobře, má paní.“ Max vstal, šel ke dveřím a cestou si z odkládacího stolku vzal čapku s pérem.
„Maxi,“ zavolala za ním Alyss a on se zastavil mezi dveřmi.
„Ano, má paní?“
„Buď opatrný.“ Kývl hlavou, vyšel a tiše za sebou zavřel dveře. Alyss viděla, že Viktoria se Sandrou, druhou služebnou, by rády dál rozebíraly podivný obrat událostí. Podle ní ale nemělo smysl omílat celou věc pořád dokola, dokud se nezjistí nic nového. Pokaždé by skončila ve stejně nesnesitelné slepé uličce. Krátce na ně kývla a odebrala se zpět do své komaty. Nechala je, ať si to rozebírají mezi sebou, jak chtějí.
O samotě…
