21
Sebemenší tlak na rohož, přes niž přicházeli lidé, vstupující na příd paluby lodi Srdcové sedmy tam, kde je zavěšeno zábradlí, spolehlivě zajistí, že západka, na níž je zábradlí upevněno, uvede do činnosti malý zvonek. Ozve se jemné cinknutí, jako u diskrétního telefonu v reklamní kanceláři.
Cinknutí zaznělo v pátek záhy po poledni. Ten pátek vypadal ještě víc horký než jiné dny, byl skoro dost horký k tomu, aby vodu v přístavu jachet uvedl pomalu do varu a aby dokázal nadělat bubliny na laku navigačních přístrojů. Kov se rozpálil až příliš. Nebe shlíželo dolů hustým, doběla rozpáleným žárem. Větrák klimatizace, který předtím vyčerpal obsah mé peněženky, se v této kritické době se zasténáním odporoučel. Úzkými škvírami závěsů bylo vidět turisty v docích, jak se pomalu hemží sem a tam a pokoušejí se využít svůj čas.
V okamžiku cinknutí jsem byl právě v kuchyni, kde jsem si prohlížel obaly od konzerv. Gavin a Donnie byli v jídelně; zareagovali bezprostředně a tiše a rychle se přemístili do předurčených úkrytů.
Vlevo za opaskem jsem měl pod volnou košilí zasunutou pistoli tak, aby se dala tasit pravičkou. Existuje celá řada různých pistolnických škol, odvolávajících se na doby soubojů, sváděných pistolemi s křesadlovými zámky. Tehdy dominoval názor, že nejvhodnější je vystavit protivníkovi svůj profil, z pravé strany, neboť srdce je blíže k levé. Pistolnická škola měla svou vlastní mytologii, ta však fungovala k mé spokojenosti. Pistole umístěná vlevo totiž měla nejblíž k mé pravé ruce. Jakmile ji vytasím, můžu udělat obrat do podřepu a zacílit pro instinktivní dávku a přitom držet zbraň pevně oběma rukama. Asi jako muž, který střílí přímo od boku.
Sáhl jsem teď na pistoli přes košili, abych se ujistil, že je tam, kde má být. Pak jsem přešel volným krokem k zadnímu vchodu do jídelny, odtáhl závěsy a uviděl několik coulů přede dveřmi Meyerovu spolehlivou solidní tvář. Otevřel jsem dveře. Právě ve stejné chvíli, kdy jsem je otevřel dokořán, opožděné varování mnou prokmiťio jako blesk. S Meyerem něco nebylo v pořádku. Ustoupil jsem, aby mohl vejít. Jak vcházel, viděl jsem, že se pohybuje zvláštním pomalým a nejistým způsobem, jako by zapomněl dobře chodit. Na tváři mu seděl nejapný přihlouplý úsměv, jeho malé modré oči postrádaly všechen vnitřní jas.
Přímo za ním vcházel jakýsi starý chlap. Sehnutý, pokyvoval hlavou a šeptal něco Meyerovi. Volná kůže na lesknoucí se lebce v mnoha záhybech, špinavá košile s dlouhými rukávy, dlouhé zamaštěné kalhoty a tenisky.
Přiměl Meyera, aby vstoupil do místnosti. Loktem za sebou zabouchl dveře. Uvnitř se narovnal do plné výšky a bezohledně odstrčil Meyera stranou. Uviděl jsem v jeho ruce pistoli, kterou předtím mířil Meyerovi na záda. Velkorážový derringer; čtyři nehezky vyhlížející krátké nábojnice.
Grizzel pak postoupil blíž ke mně a řekl:
„Nadzvedni si vpředu tu svou hezounkou žlutou košilku, ty sráči. Ale pěkně pomalu a zvolna.“
Hlaveň derringeru, mířící svým ústím přímo do mého obličeje, vyvolala ve mně dojem, že skoro nedýchám. Grizzel přistoupil ještě blíž, sáhl levačkou za můj pas a vylovil tamodtud mou devítku. Dřepnul si pak i s ní, položil ji na podlahu a opatrně nohou odkopl do kouta, aniž by věnoval další pozornost tomu, kde skončila.
Vrhl jsem rychlý krátký pohled na Meyera. Bez komentáře. Občas se to ovšem stane každému. Domnívám se, že je to následek pevného, nezvratného přesvědčení, které vyplývá z vědomí faktu, že náš život se ubírá k blízkému konci. Výsledkem je jakýsi definitivní, konečný strach, který člověka zbaví jakékoliv schopnosti kontrolovat jeho pohyby a udělá z něho třesoucí se hmotu.
Důkladně to vymete vědomí, nenechá to žádný prostor pro sebemenší naději, zmizí víra v záchranu. Viděl jsem v životě už víckrát, jak tq postihlo dost a dost správných chlapů a vím, že většina z nich potom záhy umřela na tento pocit, většinou nějakým ošklivým způsobem. Ti, kteří neumřeli, zůstali nemálo poznamenáni na celý zbytek života; jenom výjimečně někteří zůst…
