11
Bylině do jachtařského přístavu nevplula dřív, než nadešlo dvacátého třetího, čtvrtek, dopoledne. Meyer s Aggií postávali na přídi? Pohyboval jsem se souběžně s jachtou a v běžném pochodovém tempu jsem s ní lehce držel krok. Ti dva vypadali o poznání opálenější a hlavně velmi spokojeně.
„Byl to fajn výlet,“ volala Aggie, „báječný.“
Pomohl jsem upevnit lana, a když osádka zajistila můstek, vydal jsem se nahoru k nim, abychom se přivítali. Vtiskl jsem přátelský polibek Aggii na tvář a ptal se, kam že se to vlastně až dostali.
„Poutě do Jupiter Inlet,“ odpověděl Meyer. „Tam jsme zakotvili v takové opuštěné zátoce a užívali jsme si. Když jsme uznali za vhodné, že toho bylo dost, obrátili jsme to.“
„Skládám svou poklonu protřelým mořským vlkům, kteří si to rozdávají s nástrahami modravých hlubin oceánů.“
„Jen žádné jízlivosti, miláčku,“ nechala se slyšet Aggie. „Nikdo nemá zájem o to, aby ho omlacovaly mořské vlny jenom z toho důvodu, že si chce užít plavby. Je to tak, miláčku Meyere?“
„Aggie, budu souhlasit se vším, co řekneš.“
„Neměl bys zájem trochu si zalenošit tam u nás nahoře?“ zeptala se. „Nevypadá to tam špatně, souhlasíš, Travisi?
Raul, tres marias piquantes, por favor.“
Pohodlně si lehla na lehátko na horní palubě, přehodila si jednu svou elegantní opálenou nohu přes druhou neméně elegantní opálenou nohu, obě zářivě krásné. Vypjala svůj velkolepě nádherný zadeček. Pohodila hlavou, aby dostala stranou hustou spleť svých vlasů, načež mě obdařila pomalým sardonickým pomrkáváním. Jako vyzvání to v žádném případě nemínila. Potvrdilo to pouze naše vzájemné vyjádření, ústící v uznání skutečnosti, že růžové bikiny jí zatraceně sluší. Pouze uprostřed mezi oběma díly měla malý kožní záhyb. Jinak působila jako velká a perfektní mašinka, jako velice inteligentní a zároveň tvrdá žena, která se s určitým časovým zpožděním vrátila do své podoby, a teď proto vychutnává do poslední mrtě každý okamžik.
„Namísto toho, abychom se plavili do Miami,“ řekl Meyer, „odlétá Aggie v jednu hodinu letadlem.“
„Zpozdila jsem se o jeden den. Ale stačily dva telefonáty a vím toho dost: jednomu z mocných tiskových magnátů se sbíhají sliny. Rád by pohltil můj novinový řetězec. Touží přidusit nás, jak to jen půjde. Angažují se všechny jejich magazíny, televizní stanice, velkodopravci ř podniky na výrobu dámských vložek. Navrhují mi mastný konzultační kontrakt.“ ‚
Meyer rozpřáhl paže a řekl:
„Aggie, rozhodující je to, co chceš ty sama. Vezmeš-li peníze na dřevo, pak zaplatíš daň z kapitálového zisku a dáš to na nezdanitelné položky, budeš mít ročně víc než půl melounu, navíc s nizoučkým daňovým odvodem. Mohla bys pak strávit tady na palubě času mnohem víc.“
„Muži drahý, to, co chci já, je provozovat činnost ve své sféře líp, než to doposud dělal kdokoliv jiný, či než to kdokoliv jiný dělat míní. Jsem podnikatelský typ, který touží podnikat od rána do večera.“
„Potom to neprodávej.“
„Můj podnik na prodej nebude,“ vmísil jsem se. Upřeně se na mě zahleděli. Aggie Sloanová řekla: „Tak ty podnikáš… Zajímavé! Do čeho ses pustil, drahý chlapče?“
Néž jsem upil ze sklenice, kterou před každého z nás postavili, obrátil jsem se na Meyera: „Poslouchals, jak jsem ti vyprávěl o Tedu Blaylockovi?“
„Jistěže to byl ten zmrzačený poručík, že?“
„Ten. V pondělí večer zemřel.“
„Lituji…“
„Advokát Daviss Grudd – dvě es, dvě dé – mí ohledně toho volal v úterý odpoledne. Celý ten podnik, Ted Blaylock’s Oasis, Inc., byla Velice semknutá společnost, a taky hodně pevná. K máni je stovka akcií. Padesát z nich mi Ted přenechává, dalších padesát nechává takové malé suché poloviční seminolské míšence. Je to nějaká Milicent Waíerhawková, říká se jí tam Mits, je to taková ta pověstná sexy kočka, co patří k Fantasies. Ty zatracené akcie nemůžu prodat dřív, než bude uzavřený odhad z moci úřední. Sám bůh ovšem ví, jak dlouho to bude trvat. Ten Grudd tvrdí, že podnik musí být dál v provozu, jinak hodnota akcií půjde dolů. Ten Grudd taky říkal, že má u sebe prohlá…
