Ve čtvrtek brzy odpoledne telefonoval Fred Brasser své ženě Ginny do Fort Wortu: „Včera v noci nám zemřela maminka.“
„Och, chudáčku. To je pro tebe rána.“
„Snažil jsem se spojit s Judem, ale nezastihl jsem ho. Mohla bys to zkusit ty? Já mám teď tady spoustu zařizování.“
„Jistě. Co mu mám vyřídit?“
„Řekni mu, že krvácení podruhé zastavili a že se už neobnovilo. Ale včera, právě než jsem přišel, nastalo koma, protože jí úplně selhala játra. Dali ji do intenzívní páče a zkoušeli všechno, ale mamince to nepomáhalo, až kolem jedenácté umřela.“
„Proč jsi mi nezavolal včera v noci?“
„Když jsem se konečně dostal k telefonu, bylo už moc pozdě. Každou hodinu jsem ji mohl navštívit na dvě minuty. Mají tady takové pravidlo. Vypadala jako mrtvá dávno předtím, než zemřela. Vypadala skutečně hrozně.“ Hlas se mu zlomil.
„Chudáčku.“
„Řekni Judovi, že už sem nemusí jezdit. V pondělí doma zorganizuju službu. Tady to není potřeba. Pokud vím, sem nikdo nepřijde. Neměli jsme ji tady nechávat. Každopádně je příslušnicí Floridy. Objevil jsem kopii závěti, kterou udělala, když tatínek umřel. Vyřiď Judovi, že my dva jsme společně vykonavatelé poslední vůle. Požádal jsem právníka, který závěť sestavil, jmenuje se McKay, aby se postaral o daňové problémy a to ostatní. Zdá se, že je to chytrý a dobrý advokát. Podle všeho bych se vrátil domů v sobotu a pak sem můžeme s dětmi přiletět v neděli nebo v pondělí brzy ráno, podle toho, jak to vyjde.“
„Kde budeš dnes spát? Zase v tom bytě?“
„To ne. Je mi tam trochu úzko. Vím, že je to hloupost, ale je to tak.“
„Dovedu si to představit.“
„Bydlím tady v malém motelu na ostrůvku přímo v Plážové vesnici. Jmenuje se to Plážový motel, pokoj číslo třicet. Řeknu ti i číslo telefonu včetně volacího čísla ostrůvku: 824-4696.“
„Zapsala jsem si to. Děkuju. Ještě něco?“
„Vyřiď Judovi, že s dědictvím bude problém, jak totiž dostat za byt peníze. Teď právě je skoro nemožné byt prodat, a kromě toho jsou další komplikace, o ktervch nebudu mluvit. Hned po obědě mám v bytě schůzku s odhadcem.“
„Na oběd si nedávej nic smaženého.“
„Dobrá‘, dobrá. Promiň, že všechno házím na tebe.“
„Mně to nevadí. Jenom dávej na sebe pozor, a jak budeš moct,.hned přijeď domů. Všem nám tady moc chybíš. Je mi líto Peggy. Ke mně a k Marii se chovala báječně. Vždycky byla tak štědrá.“
Zavěsil, vyšel z budky, setřel si z čela pot a trochu si odtáhl z těla sportovní košili. Prošel parkovištěm nákupního střediska. Po nohama cítil rozměklý asfalt. Zašel do samoobsluhy a nakoupil tam něco k jídlu a pití. Potom se dal po silniční odbočce na jih a za Plážovým motelem odbočil k bazénu. Když odemkl pokoj číslo třicet, objevila se ve dveřích do koupelny Darleen Mosebyová a usmála se na něho. Měla na sobě košili ze šedobílé bavlny se žlutými květy, kterou si na její přání koupil minulý pátek pro sebe.
„Hezky voní, Freddy. Trošku ji pak přeperu a ty ji dáš venku usušit.“
Napřed se ale dychtivě a s potěšením pustila do jídla a Fred si uvědomil příjemnou i dost nepohodlnou skutečnost, že Darleen má na sobě jenom jeho košili. J jemu byla košile dlouhá, jí sahala až ke kolenům.
„Podívej, musel jsem Ginny říct, kde bydlím, aby to mohla vyřídit bratrovi. Takže kdyby zazvonil telefon a já‘ tady nebyl…“
„Mně sem přece nikdo telefonovat nebude.“
„A co Tom Shawn?“
„Tom stejně ví, že telefony neberu. Páni, já mám hlad jako vlk.“
„Vypadáš, jako by ti bylo dvanáct.“
„Hele, neblbni mi hlavu, Freddy. Kvůli mně do basy nepůjdeš. Čestně, je mi už zatracenejch třiadvacet. Chceš mrknout na můj řidičák?“
„Ne. Jenom že jsi tak útlá a… že vypadáš tak mladě. Jak… jak dlouho už –“
„Freddy, já jsem tě varovala!“
„Dobrá, dobrá. Promiň.“
„Proč jsem u řemesla a jak dlouho ho provozuju, to ti může bejt fuk. Jediný, na čem záleží, je, že ses správnej chlapík a že tě tady ráda uvidím. Pokavaď budeš cálovat, bude nám spolu dobře a něco si užijem – a na tom jedině záleží, ne?“
„Na tom jedině záleží.“
„Tvý matky je mi líto. Ale řekla bych, že si to zavinila sam…
