8
Přísně vzato měl doktor Holden tuhle lahev schovanou jen pro krizové případy, jako třeba to odpoledne, kdy z vody u Mer Pointu vytáhli ztracenou pětiletou dívenku. Anebo když měl sdělit zprávu, která vyžadovala, aby se pacient nejprve posadil; někdy jim pořádný panák whisky pomohl lépe se s tím vyrovnat. Ale teď si doktor při pohledu na lahev patnáctileté jednosladové v horní zásuvce psacího stolu říkal, že jsou dny, kdy se pár skleniček dá považovat téměř za léčebný prostředek. Vlastně bezpodmínečně nezbytný léčebný prostředek. Protože když se odvážil o tom všem přemýšlet, nestály za jeho rozpoložením jen obvyklé výhrady otce, který vede svou milovanou dceru k oltáři. Jeho pocity úzkosti a sklíčenosti pramenily z toho, co mu potom zbude: prázdné manželství bez lásky s utrápenou a nervózní ženou. Život, z něhož už zmizelo i vítané rozptýlení v podobě Gillian, která se odstěhovala do Colchesteru. Gillian byla snad až příliš přímočará a neváhala mu dát najevo, že pro ni představuje jen dočasnou zastávku na její nezadržitelné cestě za štěstím, ale byla zábavná a příjemně neuctivá a měla kůži jako z alabastru, podobnou mramorovému antickému reliéfu, hladkou a dokonalou, ale teplou. Ach bože, tak teplou. A teď byla pryč. A Celia, jediný další záblesk krásy v jeho životě, měla rovněž odejít. A co zbývalo jemu, na co se mohl těšit? Jen na pomalou ubíjející rutinu středního věku, na nekonečné banální stížnosti, na občasná odpoledne v baru golfového klubu, kde ho radní Elliott a jemu podobní budou plácat po zádech a radostně mu sdělí, že už má nejlepší léta za sebou.
Henry Holden sáhl pro lékařskou odměrku na polici za sebou, posadil se a pomaličku si nalil na dva prsty whisky. Bylo teprve krátce po desáté dopoledne a whisky se mu ohnivě propálila jícnem do žaludku, tak drsně, že jím to téměř otřáslo. Ale i tahle drobná vzpoura ho trochu povzbudila.
Věděl, že ona si toho všimne, pochopitelně že si toho všimne. Vztáhne k němu ruku, aby mu upravila kravatu, případně učiní jiné majetnicky starostlivé gesto, které si vyvzpomene, pak ucítí jeho dech, poodstoupí a podívá se na něj s výrazem, jenž bude prozrazovat jen nepatrné znechucení. Ale neřekne ani slovo. Pouze nasadí ten lehce ublížený výraz, který nemohl ani vystát a který naznačoval, jak těžký si nese kříž a jaká je mučednice. Nikdy se o tom nezmíní přímo, ale najde si nějaký rafinovaný způsob, jak mu dát najevo, že ji zklamal, že opět nedostál jejímu očekávání.
Nalil si další dva prsty a vypil je na jeden lok. Teď už mu alkohol sklouzl do krku mnohem snadněji a on si vychutnával palčivý dozvuk v ústech.
A pak prý že je muž pánem domu. Hlavou rodiny. Takový nesmysl. Susaniny touhy a potřeby a trápení opanovaly jejich manželství tak jednoznačně, jako by je byla sepsala na papír a vtloukla je do něj rozžhaveným pohrabáčem. Nic neuniklo jejímu bedlivému oku, nic v ní nedokázalo vyvolat živelné štěstí. Pranic už nezbývalo z té krásné, bezstarostné, mladičké dcery místního právníka, kterou bývala, když se poznali, s pasem tak štíhlým, že ho objal dlaněmi, a s leskem v oku, z něhož se mu v břiše třepotali motýli. Kdepak, tamtu Susan pomaličku pohltila tahle utrápená matrona, tahle úzkostná a ustaraná bytost, kterou zajímalo, jen jak věci vypadají, ne jaké jsou.
Podívej se na nás! chtělo se mu na ni někdy zařvat. Podívej, co se z nás stalo! Ne, nechci, abys mi podala trepky! Je mi úplně jedno, že Virginia nekoupila tu správnou rybu! Chci zpátky svůj starý život, kdy jsme se prostě mohli na celé dny vypařit, milovat se až do rána, kdy jsme si mohli povídat, opravdu povídat, namísto toho nekonečného tlachání, které ve tvém světě nahradilo inteligentní konverzaci. Párkrát už byl v pokušení to opravdu udělat. Ale věděl, že ona by to vůbec nepochopila: jen by na něj poděšeně vytřeštila oči, nepatrně by se otřásla, ale hned by se ovládla a nabídla mu čaj. Anebo možná sušenku. Něco, aby „přišel na jiné myšlenky“.
Jindy si ale zase říkal, že ve skutečnosti jejich život takový …
