10
„Představte si, takovéhle prádlo jsem v životě neviděla. To bylo takové nic, jenom pár kousíčků krajky! Tak jsem si říkala, jestli si tohle vezmu na sebe, nejenže budu vypadat jako diblík, ještě budu jako diblík, co se navlékl do síťovky!“ Evie Newcombová se zasmála a Camille na chvíli přestala s nanášením krému, aby jí ho nemázla do očí. „Měla byste vidět některé ty věci, co v těch katalozích nabízejí! To by člověk opravdu nechtěl nosit, když je zima. A není to ani tak tou látkou – i když přece víte, že jsem dělala v oděvním průmyslu, a můžu vám říct, že ta kvalita tedy není nic moc –, spíš tím, že je to vlastně samá díra! Má to díry v místech, kde by to člověk vůbec nečekal! Dívala jsem se na jedny kalhotky a ani bych netušila, kudy prostrčit nohy!“
Camille stáhla Evie vlasy pod bílou bavlněnou čelenku a jemně jí začala přejíždět rukama po čele.
„No a pak ty pomůcky, nebo jak se tomu vlastně říká, tak na ty jsem koukala a u poloviny věcí jsem vůbec netušila, k čemu to vlastně je! A takové věci člověk rozhodně nechce použít nějak špatně, že? Nerada bych skončila v nemocnici a vysvětlovala nějakému doktorovi, co se vlastně stalo! Kdepak, s tím já nechci nic mít.“
„Takže to nakonec moc nevyšlo?“ zeptala se Camille, když měla masku nanesenou.
„Ale to zas ne! Dala jsem na vás, drahoušku! Nakonec jsem si koupila dvě sady.“ Evie ztišila hlas. „Za celých dvaatřicet let, co jsme spolu, jsem neviděla Leonarda se takhle tvářit. Ten z toho měl druhé Vánoce!“ zasmála se. „Měla jsem pak pocit, že jsem ho úplně odrovnala.“
„Ale zase už nechce pořizovat tu kabelovou televizi, ne? Tu s těmi holandskými kanály.“
„Kdepak! A už ani nemluví o tom, že by chodil na bowling. Takže jste mi vlastně opravdu pomohla, Camille. Moc jste mi pomohla. Dala byste mi zase takové ty polštářky na oči? Ty byly posledně hrozně příjemné.“
Camille Hattonová došla ke skříňce a sáhla do čtvrté police, kde měla chladivé oční polštářky. Dnes dopoledne měla napilno: obvykle tolik zákaznic nemívala, pokud v hotelu Riviéra zrovna nebyla nějaká svatba či ples. Ale teď už se blížila letní sezóna a ženy v celém městě si dopřávaly kosmetickou péči, aby se připravily na každoroční příliv hostů. „Chcete ty čajové nebo ty okurkové?“ zeptala se a ohmatávala přitom krabičky.
„Hmm… Ty čajové, prosím. A když už o tom mluvíme, neudělala by mi Tess trochu čaje? Jsem úplně vyprahlá.“
„Samozřejmě,“ přisvědčila Camille a zavolala na svou mladou asistentku.
„Ale jedna věc mě tedy hrozně rozesmála. Jenom mezi námi dvěma, ovšem. Pojďte ke mně, ano? Nechci to křičet přes celý salon. Říkala jsem vám o tom peří?“
S blížícím se jarem byli lidé vždycky jaksi hovornější. Jako by březnové větry nesoucí se od moře tiše odvály zimní nehybnost a připomněly lidem, že se věci mohou změnit. V případě žen tedy hrál roli i obnovený přísun lesklých časopisů.
Když si její šéfová Kay před devíti lety tenhle kosmetický salon otevřela, místní dámy se nejprve ostýchaly. Zdráhaly se vyzkoušet nabízené procedury, jako by jim to připadalo jako přehnaná zhýčkanost. Mazala je a masírovala a ony přitom seděly ztuhle a mlčky, jako by čekaly, že se jim někdo vysměje, anebo že Camille udělá nějakou hroznou chybu. Ale postupně začaly chodit pravidelně. A někdy v době, kdy starý metodistický kostel převzali Adventisté sedmého dne, se dámy rozpovídaly.
Teď už se Camille svěřovaly úplně se vším: mluvily o nevěře svých manželů, o neposlušných dětech. O zármutku nad tím, že přišly o dítě, i o radosti ze zdravě narozeného. Žertem říkávaly, že to, co poví jí, by někdy nesvěřily ani faráři – o lásce a smyslnosti a o znovu rozdmýchané touze, jako třeba v případě Leonarda. A ona nic z toho neprozradila. Nikoho nesoudila, nikomu se nesmála, nikoho nezavrhovala. Jen tiše naslouchala a občas přispěla nějakou drobnou radou, aby se její klientky cítily trochu lépe. Je to taková tvoje kongregace, říkával jí žertem Hal. Ale to bylo ještě v době, kdy měl Hal náladu žertovat.
Sklonila se nad Eviinou tváří a&n…
