20
Seshora se ke Camille a Halovi donesla hudba z rádia, pronikla dveřmi do ložnice a doplula až ke schodům, kde stáli, a oni se k sobě nerozhodně obrátili, už potřetí za stejný počet hodin.
Byl tam zavřený celý večer, od chvíle, co se vrátil domů, vzpřímený a mlčenlivý, doprovázen jejich chabými, tlumenými dotazy, jestli je v pořádku, a těmi mnohem nepříjemnějšími a nevyslovenými o tom, čeho byli právě svědky. Ne, nechce čaj, díky, prohlásil. A nepotřebuje ani společnost. Jde nahoru a bude chvíli poslouchat rádio. Ať se nezlobí, že nebude zrovna dobrý hostitel, ale to se nedá nic dělat. Klidně můžou zůstat dole, jestli vážně chtějí. A samozřejmě ať si poslouží, čím je libo.
A to bylo pro následující tři hodiny téměř všechno. Během té doby si spolu horečně šeptali, statečně odráželi opakované otázky, jimiž je zasypávala Katie, která teď celá utahaná ležela s Rollem u televize, a opětovně a neúspěšně se pokoušeli vypátrat jeho ženu.
„Myslíš, že od něj odejde, Hale? Myslíš, že o tohle jde? Chystá se tátu opustit?“
Z Camilliny tváře se vytratil uvolněný, slunný výraz a místo něj se v ní rozhostila temná úzkost. A někde za tím i vztek. Hal jí odhrnul vlasy z horkého čela a zvedl oči ke schodům. „Já nevím, lásko.“
Pověděl jí většinu z toho, co věděl, a svíral jí přitom obě ruce, jako když se někdo chystá sdělit špatné zprávy. Že ten muž vypadal jako starší verze toho z fresky; že stačilo si jen zběžně všimnout, jak se ti dva na sebe dívali, aby se rozplynula veškerá nejistota, co to může znamenat. Měl potíž popsat jí, jak muž vztáhl ruku a dotkl se Lottiiny tváře a jak ona před jeho dotykem neucukla, nýbrž jen nehybně stála, jako když čeká na požehnání. Camille ho poslouchala, potom se rozplakala a pak ho přiměla, aby jí znovu a znovu popisoval tu fresku, dopodrobna pitvala její symboliku a pomaličku začínala chápat, že matčino chování vůbec nebylo nevysvětlitelné, nýbrž že ho mohli, a možná měli pochopit už dávno.
Hal si opakovaně v duchu nadával za roli, kterou při odhalování Lottiiny minulosti nevědomky sehrál, když přivedl fresku zpět k životu. „Měl jsem ten obraz nechat tak, jak byl,“ zoufal si. „Kdybych to všechno nevytáhl znovu na světlo, možná by byla neodešla.“
Camille mu však odpověděla rezignovaně, jako by tu skutečnost neochotně, ale přece jen přijímala. „Ona už odešla dávno.“
V půl desáté, když soumračná obloha ustoupila inkoustové černi a Katie už dávno usnula na pohovce a když už obvolali všechny, koho znali, když už posedmnácté zkusili vytočit číslo Daisina mobilu, když zvážili možnost zavolat policii, ale nakonec se rozhodli, že to neudělají, obrátila se Camille ke svému muži a v nevidoucích očích se jí objevilo jakési trpké odhodlání.
„Běž ji najít, Hale. Už mu provedla úplně všechno, co mohla.
Dluží mu aspoň tolik slušnosti, aby mu to řekla osobně.“
Daisy několik minut čekala, až automat vyplivne drobné, pak si však uvědomila znuděné pohledy okolostojících lidí, vzdala to a vydala se s dvěma plastovými kelímky s kávou zpátky k Jonesovi.
Seděli na pohotovosti už skoro tři hodiny. Když se jich po příchodu rychle ujala sestra na příjmu, vzbudilo to v nich falešné naděje, že Jonese někdo prohlédne a zafačuje a bude hotovo. „Kdepak,“ prohlásila sestra a odvelela je na rentgen. Nejdřív bude potřeba udělat snímky nosu, jakož i celé hlavy, a pak bude Jones muset počkat na lékaře, aby mu nos srovnal. „Normálně bychom vás pustili domů, ale tohle je opravdu ošklivé,“ vysvětlila vesele, když mu ucpávala zakrvácené nosní dírky gázovými polštářky namočenými ve fyziologickém roztoku. „Nemůžeme riskovat, že by nám tam poletovaly kousky ulomené chrupavky, že?“
„Promiň,“ vzdychla Daisy už popatnácté od chvíle, co sem přijeli, když se šourali k dalšímu nemocničnímu oddělení. Nic jiného ji nenapadalo.
Vlastně to bylo jednodušší, když k tomu prve došlo. Pomohla mu vstát, v šoku z Danielova opilého pokřikování, a chvíli se zoufale pokoušela osušit krev, která se mu řinula po košili. Potom se ale ujala ve…
