6
Nebylo to uvítání, jaké paní Holdenová zamýšlela. Ve svém původním plánu by tu stála dokonale upravená, v parádních vlněných šatech se sladěným páskem, před sebou své dvě nejmladší děti, dveře by se otevřely a ona by důstojně uvítala návštěvníky, bohatou kosmopolitní rodinu, s níž měli být už brzy spojeni sňatkem. V téhle verzi událostí Bancroftovi dorazili v nablýskaném Roveru 90 (čtyřdveřový sedan – věděla, jaký je to model, neboť to paní Anstyová slyšela od Jima Farrellyho, který dělal v hotelu Riviéra recepčního), ona by radostně vyběhla ven podél dokonale upraveného trávníku a pozdravila by je jako dávno ztracené přátele – možná zrovna ve chvíli, kdy by čirou náhodou šla kolem Sarah Chiltonová nebo některá další z dam.
V téhle verzi, jíž paní Holdenová rozhodně dávala přednost, by se hned za ní vynořil její muž, možná by jí i majetnicky položil ruku na rameno, takové to jednoduché gesto, z něhož si člověk hned udělá obrázek o tom, jaké ti dva mají manželství. Děti by se mile usmívaly, sváteční oblečení by zůstalo čisté, a ony by vzorně a roztomile podaly Bancroftovým ruce a nabídly se, že je zavedou dovnitř.
V téhle verzi si děti dvě minuty předtím, než měli hosté dorazit, zničehonic nevzpomněly, že našly na silnici u metodistického kostela mrtvou lišku, a už vůbec by se neukázalo, že ji strčily do plážového kbelíku, rozložily na podlahu obývacího pokoje a s pomocí nejlepších šicích nůžek paní Holdenové z ní hodlají stáhnout kožešinu.
V téhle mnohem lepší verzi také doktor Holden zničehonic neoznámil, že ho volají k nemocnému pacientovi a že se nejspíš do večeře nevrátí, přestože byla sobota a přestože téměř celý Merham dobře věděl, že jeho sekretářka, ta mladá rusovláska, která vždycky dokázala nasadit povýšený tón, kdykoli zvedala paní Holdenové telefon, nazítří odjíždí z města, neboť si našla nové místo v Colchesteru. Paní Holdenová na okamžik zavřela oči a v duchu si představila svou růžovou zahradu. To dělala pokaždé, když na tu ženu nechtěla myslet. Bylo velmi důležité myslet jen na pěkné věci. A co bylo možná nejdůležitější, v téhle upřednostňované verzi neměla paní Holdenová před sebou tři nejutrápenější mladé lidi, s jakými kdy měla tu smůlu se setkat. Celia a Guy rozhodně nebyli obklopeni oparem štěstí, jaký je vlastní čerstvým snoubencům; oba byli celé dopoledne mrzutí a nevrlí a pomalu spolu nepromluvili ani slovo. Lottie se mlčky držela v pozadí, ponurá a zahloubaná, jak bylo jejím dobrým zvykem; vypadala přitom vskutku nepřitažlivě. A nikomu jako by nezáleželo na tom, že ona se tolik snažila, aby všechno proběhlo hladce: kdykoli se je pokoušela rozveselit, přimět je, aby se trochu sebrali, buď jen pokrčili rameny a sklopili oči, nebo se Celia významně podívala po Guyovi, v očích se jí zatřpytily slzy a oznámila, že přece nikdo nemůže čekat, že bude každý den veselá a radostná. „Tak teď už toho mám ale dost, milí zlatí. Vážně! Je to tu jako v márnici. Lottie, běž domluvit dětem, ať uklidí to zpropadené zvíře. Guyi, ty jdi prosím ven a počkej, až přijede auto. A Celie, ty se běž nahoru upravit. Zkus se trochu nalíčit. Máš se právě seznámit s rodiči svého nastávajícího, probůh! Je to tvoje svatba!“
„Jestli vůbec nějaká svatba bude,“ hlesla Celia tak nešťastně, že se po ní Lottie prudce otočila.
„Nemluv nesmysly! Pochopitelně že svatba bude. A teď běž a trochu se namaluj. Můžeš si půjčit můj parfém, jestli chceš, ať si trochu zvedneš náladu.“
„Co, ten od Chanelu?“
„Když budeš chtít.“
To Celii na chvilku rozveselilo a vyběhla po schodech nahoru. Lottie nasupeně oddusala do obývacího pokoje, kde se Virginia pořád ještě celá třásla šokem z toho, že tu našla mrtvé zvíře, a Freddie ležel na pohovce, teatrálně si tiskl ruce na jistou část těla a naříkal, že kvůli své matce už si nikdy, nikdy, nikdy nebude moci pořádně sednout.
Lottie věděla, z čeho je Celia tak nešťastná, a zmítala se kvůli tomu od radosti k sebeopovržení. Včera pozdě večer, když se bouře konečně utišila, vyzvala Celia Lottie,…
