EPILOG
A tak jsme se jednoho pozdního červencového odpoledne plavili na staré dobré Srdcové sedmě jen my dva. Přeplouvali jsme záliv podél Longboat Key, kde se tyčí ty vysoké činžáky, jež jsou součástí nedaleké Sarasoty. Když jsme míjeli St. Amand Key, řekl jsem jí, že tam mají proslavené nákupní centrum, a slíbil jsem, že ji tam vezmu a koupím jí něco směšně drahého. Bude to něco zbytečného a důležitého a já to zaplatím ze sumy, kterou mi věnoval výbor v čele s Devlinem J. Boggsem jako odškodné.
V některých dnech jsme za sebou nechali hezkých pár kilometrů, v jiných zase skoro nic.
Gretel se vášnivě zamilovala do mé staré jachty. Naučila se úspěšně bojovat s vrtochy lodní kuchyně a nefungující kanalizace. Velkoryse mrhala čerstvou vodou při sprchování, ačkoliv když došla, zvládala to i bez ní. Naučila se číst v mapě, obsluhovat vysílačku a radionavigační zařízení, synchronizovat diesselovy motory a vařit á la Meyer.
Jednoho červencového dne – už nevím, kolikátého to bylo – jsme za šera dopluli k Big Passu. Odliv byl tak nízký, že jsem se musel brodit mělkou vodou a dvakrát jsem zlehka zachytil o dno zálivu. Do přístavu se vracely lodi plavebních společností se zákazníky. Slunce planulo na západní obloze jako táborák a jako v odpověď mu pomrkávala vzdálená okna města. Pomalu a obezřetně jsem minul ostrov Sand Dollar a namířil si to ke kotvišti, které jsem používal i dříve. Byl jsem rád, že tam nekotví žádná jiná loď. To jsme už byli mimo plavební kanál, pod námi byly dobré dva metry vody a od písečné pláže to mohlo být tak pět set metrů. Vyhodil jsem dvě velké kotvy, vypnul motory, napnul lana, překontroloval je a přesvědčil se, že jsou dostatečně pevná.
Zatímco jsem připravoval nápoje, Gretel prohlédla komoru a konstatovala, že by bylo ráno vhodné sepsat seznam věcí, které je nutno zakoupit. Den jsme oba strávili na slunci, jež mocně pálilo. Greteliny hnědé vlasy už dorostly na délku čtyř centimetrů. Z nemocnice odcházela s hlavou ostříhanou dohola, takže připomínala pštrosí vejce. Potom dbala na to, aby mi nepředváděla pablesky, které by snad její lebka vrhala, dokud jí hlavu nezakryly zmíněné delší vlasy. Nyní ji už měla odhalenou.
„Nádhera,“ říkala při pohledu na slunce.
Její vlasy byly vyběleny sluncem. Říkala, že se může klidně stát, že budu mít nakonec plavovlásku, a dodávala, že se svými krátkými vlasy vypadá jako kluk. Uznával jsem, že v jistých ohledech od obočí nahoru může připomínat chlapce, ovšem pokud k tomu připojíme ostatní části jejího těla, tato možnost pozbývá platnost. Zeptala se mě, zda tím chci říci, že má široké boky. Odpověděl jsem, že má široké boky, velká prsa, ústa, řasy, krásná stehna, břicho, kotníky, zkrátka, že má všechno právě takové, jaké to má být.
Dnes byla tišší než obyčejně. Věděl jsem, že přemýšlí nad naším případným společným životem.
Když jsme se najedli a sklidili ze stolu, vyšel jsem na palubu, abych si ověřil počasí a zkontroloval, zda všechny přístroje fungují. Panovala nádherná noc, vlažná a sladká, postříbřená hvězdami. Jen na západě, odkud vanul mírný větřík, se blýskalo a hřmělo. Vytáhl jsem ze skříňky nafukovací lehátka, rozložil je na palubu vedle sebe, nahustil do nich pomocí nožní pumpičky vzduch a zakryl je dekou.
Nad městem se chvěla jahodová zář. Světla v oknech domů podél Big Passu ze strany Siesty Key poblikávala. Ulehli jsme na záda a snažili se vyhledat a určit různá souhvězdí, když jsme náhle ve stejné chvíli spatřili padající hvězdu.
„Poslyš, když člověk vidí padat hvězdu, má si něco přát – je to tak?“ zeptala se. „Já si to už nepamatuju.“
„Na to není žádný předpis,“ odpověděl jsem. „Byl bych rád, kdyby ses rozhodla – tedy, můžu-li si něco přát…“
„Myslím, že jsem se už rozhodla. Tvůj návrh zní takto: chceš, abych s tebou žila za podmínek, které určím já sama, a to tak dlouho, dokud náš vztah budu pokládat za trvalý.“
Pohlédla na mne.
„Správně,“ souhlasil jsem.
„Jeví se mi to tak, že to máš v životě přesně rozplánováno. Možná je to tvá poslední…
