7. KAPITOLA
Rozsáhlé plochy parkoviště před nákupním centrem na náměstí Baygate nebyly ani z poloviny zaplněny, takže jsem se divil záměrům Huba Lawlesse vybudovat v Timber Bay ještě jedno nákupní centrum. ( V jižních státech USA se pojmem nákupní centrum rozumí velký komplex obchodních domů a podniků nabízejících služby, sportovních a rekreačních zařízení, zábavních podniků atd., včetně zastřešených komunikací a parkovišť.)
Jen co jsem našel vchod, objevil jsem i orientační plán. Takovou tu běžnou vývěsku, která nese záhlaví „Nyní jste tady“. Zorientoval jsem se, abych měl představu, jak daleko jsem od prodejny Top Forty Music. Ve světle neonů jsem se posléze plahočil po betonovém chodníku kolem obchodů s klenoty, kolem obchůdků, kde nabízeli levné džínsy, míjel jsem prodejny suvenýrů, bonbónů a přecpané stánky, kde byla k mání zdravá strava. Probíjel jsem se unaveně hřmotem reprodukované hudby, bušící do uší, v neutuchající karnevalové atmosféře všedního dne kolem zakázkového módního salónu, těhotných žen pojídajících zmrzlinu a velkého množství dětí, které měly přece prázdniny, a tak čekaly před kinem, aby se dostaly na další představení Hvězdných válek. Děti pokřikovaly, píchaly jedno do druhého prstem a předstíraly následná vážná zranění.
Konečně jsem dorazil k prodejně Top Forty Music a se znatelným ulehčením jsem vešel dovnitř. Úleva mě vzápětí opustila. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl přímo ve víru děsného vřeštění, které bylo umocněno elektronickou cestou:
„Bejby, bejbybejby, bejbybejbybejbybejby…“
V obchodě prodávala neobyčejně krásná mladá žena. Měla na sobě bílé kalhoty a růžovou blůzičku. Pod oděvem se dala tušit dokonale tvarovaná postava a bezvadná pleť. Měla jednu nepříjemnou tělesnou vadu: několik velkých bílých zubů jí natolik vystupovalo z úst, že málem nemohla zavřít ústa. Kolem hlavy jí povlávaly černošsky černé vlasy. Oči měla stejně tmavé, tělo držela báječně pod kontrolou a chůzi měla takovou, že to byla přímo pastva pro oči.
Odečetl jsem jí v tom hluku slova z úst a pochopil, že mi klade otázku, co si přeji.
Naklonil jsem se k ní hodně dopředu a zařval jí do ucha:
„Slečna Ambarová?“
„Prosím.“
„Můžete si odtud jít někam promluvit?“
„A o čem?“
„O Hubu Lawlessovi.“
„To tedy ne.“
Podal jsem jí navštívenku, na níž stálo „Všem, koho se to týká“, kterou nám podepsal Devlin Boggs. Pohlédla na ni, pokrčila rameny a vrátila mi ji.
„Prosím!“ zakřičel jsem na ni.
Pohlédla na mne pozorněji. Snažil jsem se ze všech sil, abych vypadal zodpovědně, důvěryhodně a důstojně. Zdálo se mi – uslyšet to totiž nebylo možné – že si maličko povzdechla. Pak odběhla někam dozadu a vrátila se s drobnější bělovlasou paní, která měla na jedné tváři špinavý flíček. Potom vykročila slečna Ambarová směrem ke mně, aby se mnou vyšla ven na rušný chodník. Tam se zastavila, otočila a pohlédla na mne.
„Tak pojďme!“
Našli jsme si místo v bufetu tak sto padesát metrů od jejího obchodu s hudebninami. Poručil jsem si kávu a ona si objednala červený čaj s medem. Mluvili jsme spolu tlumenými hlasy. Její akcent zněl příšerně.
„Takže to bylo tak: Mishy mi ten den – asi tak kolem druhé – zavolala a zeptala se: ‚Hele, Licie, nemáš zájem plout dneska večír jachtou dolů do Clearwateru?‘ Odpověděla jsem jí, že nechci. Řekla jsem, že mám rande a tak… Ale ona začala žadonit a přemlouvat mě, že je to moc báječná loď, prý rychlá a vůbec fajn, a že tam, kde je zaměstnaná – U patrona –– slyšela, jak pan Tuckerman říkal, že dnes plují dolů do Clearwateru a že se ho tedy zeptala, jestli by nemohla plout i s přítelkyní s nimi, a on odpověděl: ‚Proč ne?‘ Ona sama by tam prý nešla. V Clearwateru má prý přítelkyni, u které můžeme přenocovat. A mládenec té její přítelkyně nás pak druhý den odveze nazpět autem…
Krucinál, už jsem to vyprávěla aspoň sedmtisíckrát… Pořád dokola a zase a ještě jednou…“
„Vy pocházíte z Mexika?“
„Z Hondurasu,“ upřesnila. „Má rodina odtamtud odešla, když jsem byla malá holka. Jak jste na to přišel? Přece už …
