Utrpení mladého Werthera (Johann Wolfgang Goethe)

Dílo je psáno ve formě deníku, v němž mladý Werther se zpovídá ze svých citů Vilémovi.

Wether přijíždí za vesnici, kde maluje hlavně v přírodě. Prochází vesnicí a vidí na zemi sedět chlapce s batoletem v náručí. Namaluje obraz chlapců s rozmanitým pozadím. Zapřísáne se, že bude malovat jen přírodu, která mu dává mnoho námětů. Přichází matka dvou dětí. Byla ve městě s nejstarším synem. Vyrpáví Wertherovi svůj životní osud. Má 3 syny, její muž odjel pro nějaké dědictví, o které měl být okraden. Werther dává ženě a dětem několik peněz na přilepšenou.Werther jede na ples v kočáře s několika přítelkyněmi. S nimi jede také Lotka. Stará se o otce a mladší sourozence. Matka ji žádala na smrtelné posteli, aby se dobře starala o své mladší sourozence. Lotka se má provdat za Alberta, dobrého a poc- tivého úředníka, který se nyní nachází na cestách. Na plese tančila s Wetherem, který se do Lotky zamiloval. Od tohoto dne navštěvoval skoro denně Lottina otce. Jeho oblíbeným místem byla zahrada na Wahlheimu. Uprostřed zahrady byl altán, ze kterého byl krásný pohled do celého kraje. Werther chodil na procházky a četl svou oblíbenou Homerovu Odysseu. Poté přijel Albert. Werther vstupuje na žádost své matky do služeb na velvyslanectví. Mezi ním a úředníky dochází k neshodám. Místo opouští. Dopisuje si s Lotty, která je již provdána za Alberta. Seznámil se s dívkou, která mu připomíná svým zjevem Lottu. Před vánocemi se vrací Werther na venkov, stýká se s Lottou. Albert začíná žárlit a zakazuje Lottě styk s Wertherem. Werther se setkává se ženou, jejíž chlapce maloval. Dozví se, že nejmladší chlapec zemřel a muž, že žádné dědictví nepřivezl. Před vánocemi odjel Albert navštívit známé, Werther se opět schází s Lotty. Vyznává ji svou lásku. Ta poznává, že Alberta nenávidí, ale její počestnost ji nepřipouští, manžela klamat. Werther odchází domů, napíše dlouhý dopis Lottě a pošle si k nim pro zbraně. Svůj život ukončuje o půlnoci zastřelením. Ráno je nalezen sluhou, který jde neštěstí oznámit otci Lotty. Před polednem Werther umírá i se svými nesplněnými city. Je pohřben v noci na místě, které si sám určil.

— 1 —

Toto dílo je jedním z typů preromantického románu v dopisech. Stal se učebnicí citového života a strhuje dodnes citlivé duše, obrozující své smysly u zdrojů romantického umění.

Mladý umělec, malíř Werther, přijíždí do Wahlheimu s tím, že zde bude pracovat na svých obrazech jen s přírodní tématikou. Když jednou vyrazil s přítelkyněmi na ples, po cestě se zastavili ještě pro slečnu Lottu. I když byl varován, že je zasnoubená, hluboce se do ní zamiloval. Lotta byla krásná, milá, hodná a věrná svému milému. Starala se o svých šest sourozenců, protože jim maminka umřela a otec musel pracovat.

Po plese se Werther každý den vydával za Lottkou a trávil s ní tolik času, kolik jen bylo možné. Její přítel sice nebyl na blízku, ale přesto Werther nepropadl svým snům a tužbám. I sourozenci si mladého pána velice oblíbili a jemu zbýval tak čas už jen na čtení Homérovy Odyssey a psaní příteli Vilémovi.

Když se Albert, snoubenec Lotty, vrátí ze svých cest, zalíbí mu se mu Werther též, ale tomu je jeho blízkost čím dál víc nesnesitelnější. Rozhodne se, že odjede s hrabětem a začne zase malovat.

Po nějaké době mu to přece nedá a vrátí se. Teď už i Albertovi je přítomnost otravná, taktéž se mu nelíbí, co se povídá mezi lidmi. Werther se rozhodne - pro smrt. Obětuje se pro lásku. Těsně před Štědrým dnem se rozloučí s Vilémem, jenž pro něj chce poslat, ale Werther si stojí za svým. Poslední večer před svým velkým činem jde navštívit svou Lottku. Albert, již její manžel, odjel na schůzku s přítelem. Čte jí své překlady Odyssey, ale nezvládne to a nespoutaně ji začne líbat. Nebrání se, ale když si vzpomene na svého věrného manžela, odtrhne se od Werthera a řekne mu, aby se již nikdy neukazoval, že už ho nikdy nechce vidět a s pláčem uteče do svého pokoje.

Zhroucený mladík odchází s vědomím, že svou drahou viděl naposledy. Přesto není smutný, ale rozvážný a s chladnou hlavou plní zbylé povinnosti - doplácí dluhy, vrací knížky, dopisuje dopisy a svému sluhovi namluvil, že odjíždí brzy ráno na cestu a že mu prý má vypůjčit zbraně na ochranu. Sluha poslechne svého pána a po jedenácté hodině večer mu je přinese i s láhví vína a odchází si odpočinout. Werther dopíše svůj poslední dopis Lottě a u psacího stolu ho ráno najdou mrtvého, s kulkou v hlavě...

— 2 —

Slavný milostný román v dopisech. Tragický příběh nesplnitelné lásky mladého muže k Lottě, snoubence svého přítele. Neopětovaný cit přivádí Werthera za hranici lidské důstojnosti a k jedinému možnému východisku. Je příliš osamělý, a proto raději volí smrt.

Postavy

Werther - mladý muž, hlavní hrdina

Lotta - krásná dívka

Albert - miluje Lottu, později muž Lotty

Vilém - přítel Werthera

Místo a doba děje

Německo, 5/1771 - 12/1772.

Forma

Dílo je psáno formou dopisů od Werthera Vilémovi (používá 1. pád jednotného čísla).

STRUČNÝ DĚJ

Mladý malíř Werther se odstěhoval na vesnici pro další nápady a podněty pro svou tvorbu.

Na první pohled se zamiloval do krásné Lotty, která je ovšem zasnoubená s Albertem, který je na cestách. Werther s Lottou tráví mnoho času a sbližuje se s ní. Albert se poté vrací do vesnice a Werther přijímá nabídku velvyslance, jak mu poradil Vilém. Na úřadě se Werther trápí, a proto se rozhodne vrátit k Lottě. Když se vrátí, zjišťuje, že Lotta je za Alberta již provdána. Werther tuto zprávu neunese a píše dopis Albertovi, poté se zastřelí.

— 3 —

Ukázka z knihy

18. července

Viléme, čím je našemu srdci svět bez lásky! Čím je čarovná laterna magika bez světla! Sotva v ní rozsvítíš, promítnou se ti na bílé stěně nejpestřejší obrazy! I kdyby to bylo jen to, jenom pomíjející přeludy, dělá nás to vždy přece jen šťastnými, stojíme-li před tím jako svěží chlapci a jsme-li u vytržení nad kouzelnými vidinami. Dnes nemohl jsem k Lottě, neboť mě zdržela nevyhnutelná společnost. Co dělat? Poslal jsem k ní svého sluhu, jen abych měl kolem sebe někoho, kdo jí byl dnes nablízku. S jakou netrpělivostí jsem ho očekával, a jakou radostí jsem ho opět spatřil! Kdybych se nebyl styděl, byl bych jej nejraději uchopil za hlavu a políbil.

O bononském kameni se vypravuje, že položíme-li jej na slunce, přitahuje jeho paprsky a pak ve tmě chvíli září. A nejinak tomu bylo s mým sluhou. Vědomí, že její oči spočinuly na jeho obličeji, na jeho tvářích, na knoflících jeho kabátu a na límci jeho surtout, činilo mi to vše tak svatým, tak drahým! V tu chvíli nebyl bych toho hocha dal ani za tisích dolarů. Bylo mi tak blaze v jeho přítomnosti. - Chraň Bůh, aby ses tomu smál! Viléme, jde o přeludy, pocuťujeme-li takové blaho?