Bond dával přednost anonymitě a jeho odpověď: „Ano, to jsem já,“ nezněla nijak povzbudivě.
„Báječná náhoda,“ řekl muž a napřáhl ruku. Bond pomalu vstal, stiskl podávanou ruku a opět ji pustil. Byla masitá a nepevná, jako balíček bláta nebo nadmutá gumová rukavice. „Já jsem Du Pont, Junius Du Pont. Snad si mě pamatujete, ale už jsme se viděli. Smím si přisednout?“
Byla to jeho tvář, nebo snad jméno? Něco povědomého na něm bylo. Kdysi dávno se s ním musel setkat. A nebylo to v Americe. Bond listoval v paměti a zároveň se snažil společníka blíže charakterizovat. Panu Du Pontovi bylo kolem padesáti let – byl růžovoučký, vyholen a oděn v konvenčním převlečníku, do jakého firma Brooks Brothers odívá nahotu amerických milionářů. Měl na sobě jednořadový červenohnědý oblek z tropikalu a košili z bílého hedvábí s nízkým límcem. Špičky límce byly spojeny zlatým zavíracím špendlíkem pod uzlem úzké kravaty s tmavočernými a modrými pruhy. Manžety košile vykukovaly na centimetr zpod rukávů a zdobily je knoflíky z hladce broušeného drahokamu. Z naleštěných bot barvy vyzrálého mahagonu vyčuhovaly hedvábné šedočerné ponožky. Na hlavě měl slaměný klobouk s úzkým okrajem, zdobený širokou červenou stuhou.
Pan Du Pont se posadil naproti Bondovi a vytáhl cigarety se zlatým zapalovačem Zippo. Bond si všiml, že se trochu potí. Přistoupil na to, že pan Du Pont je ten, na koho vypadá: velmi zámožný Američan v mírných rozpacích. „Kouříte?“
„Děkuji, ano.“ Viděli se v parlamentě? Bond předstíral, že nevidí nabízený zapalovač. Nemiloval zapalovače, které mu podávali jiní. Vytáhl svůj a zapálil si.
„Francie 1951, Royale les Eaux.“ Du Pont se díval žalostivě na Bonda.
„V kasinu. Ethel, chci říci paní Du Pontová, a já jsme zrovna seděli vedle vás u stolu, když jste sehrál vysokou hru s tím Francouzem.“
Bond se vracel v paměti zpátky. Ano, samozřejmě. Du Pontovi měli sedadla číslo 4 a 5 u bakaratového stolu. Bond měl číslo 6. Vypadali neškodně. Byl rád, že onoho fantastického večera, kdy se mu podařilo rozbít bank, měl po své levici tak solidní zázemí. Nyní to viděl v duchu znova; kruhový ostrůvek jasného světla na zeleném sukně, růžové ruce sahající přes stůl po kartách. Cítil kouř a nakyslý pach vlastního potu. Usmál se té vzpomínce. „Samozřejmě si pamatuju. Promiňte, že mi to chvíli trvalo. Ale byla to báječná noc. Tenkrát jsem sotva dokázal myslet na něco jiného než na svou kartu.“
Du Pont se také zašklebil, aby dal najevo, že je v dobré náladě a že se mu ulevilo. „To tedy bylo něco, pane Bonde! Samozřejmě, že vám rozumím. Promiňte, doufám, že se vám nevnucuju. Já totiž…“ Luskl prsty na servírku. „Ale napřed to musíme zapít. Co si dáte?“
„Bourbon s ledem.“
„A mně malý Haig s vodou.“
Du Pont se naklonil dopředu a zářil. Přes stůl zavanula vůně mýdla nebo vody po holení. „Věděl jsem, že jste to vy, hned jak jsem vás tu uviděl sedět, ale říkal jsem si: ‘Junie, ty se ve tvářích příliš často nemýlíš, ale radši se přesvědč.’ Já jsem totiž dnes večer měl letět linkou Transamerican, a když rozhlas ohlašoval zdržení, pozoroval jsem vás. A promiňte, na vašem výrazu bylo vidět, že letíte také letadlem té linky. Tak jsem se podíval do seznamu cestujících. A tam bylo opravdu napsáno: J. Bond.“
Pan Du Pont se opět naklonil dopředu. Rozhlédl se kolem. U sousedních stolků nikdo neseděl, nicméně ztišil hlas. „Vím že si říkáte: ‘To je báječné, že zas vidím Junia Du Ponta, ale co za tím vším vězí? Proč vypadá tak šťastný, že mě zrovna dneska potkal?’“ Pan Du Pont zvedl obočí, jako by za Bonda přehrával jeho roli. Bond nasadil výraz zdvořilé zvědavosti. Pan Du Pont se ještě více naklonil. „Doufám, že mi prominete, pane Bonde. Nerad se vměšuji do důvěr…, tedy do záležitostí jiných lidí. Ale tenkrát v Casino Royale jsem zaslechl, že jste nejen velký hráč, ale že jste – jak bych to řekl? – že jste jakýsi ehm… vyšetřovatel. Víte, jakýsi zpravodajský pracovník.“
Indiskrece mu vehnala červeň do tváří. Opřel se v křesle, vyňal kapesník a otřel…
