O týden později stál Bond u otevřeného okna budovy, která stojí v Regent Parku a je sídlem Secret Service. Londýn ve světle úplňku, které k městu ostře pronikalo skrze jemné předivo vlnkovité oblačnosti. Big Ben odbil tři. Telefon zazvonil. Bond rychle přistoupil ke stolu.
„Služba,“ ohlásil.
„Stanice H, pane.“
„Spojte.“
Ve sluchátku se ozvaly rušivé zvuky typické pro mizerné spojení s Hongkongem. Copak nad Čínou byly neustále sluneční skvrny?
„Universal Export?“ zeptal se zpěvavý hlas.
„Ano.“
Hluboký blízký hlas – z londýnské centrály – řekl: „Máte tu Hongkong, mluvte, prosím.“
„Tak mě spojte,“ řekl Bond netrpělivě.
Zpévavý hlas řekl: „Je to tu, mluvte, prosím.“
„Haló, haló, Universal Export?“
„Ano.“
„Tady je Dickson. Slyšíte mě?“
„Ano.“
„Tady je Dickson. Slyšíte mě?“
„Ano.“
„Dostal jste ten telegram, který jsem vám poslal ohledně lodní zásilky manga?“
„Ano, zrovna ho mám před sebou.“ Bond si přitáhl složku. Věděl, o co jde. Stanice H chtěla nějaké přísavné miny, aby zlikvidovala tři komunistické špionážní džunky, které v Macau prohledávaly britské nákladní lodi kvůli čínským uprchlíkům.
„Platba musí být provedena do desátého.“
To znamenalo, že džunky právě odjíždějí, nebo že se po tomto datu jejich ostraha zdvojnásobí, nebo jiný druh nebezpečí.
„Rozumím,“ řekl Bond stručně.
„Díky. Nashle.“
„Nashle.“ Bond položil sluchátko. Přitáhl si zelený telefon, spojil se s oddělením 0 a pohovořil s důstojníkem ve službě. Bude to v pořádku. Zásilka půjde letadlem BOAC Britannia zítra ráno. Oddělení Q dohlédne, aby byla včas naložena.
Bond se pohodlně usadil. Sáhl pro cigaretu a zapálil si. Vybavil si malou kancelář s mizernou klimatizací na pobřeží v Hongkongu a potom na zmáčenou košili agenta 279, jehož dobře znal a který si říkal Dickson. Teď zřejmě 279 telefonuje dál. „Je to v suchu. Londýn říká, že to půjde. Proberme si ten plán znovu.“ Bond se trpce usmál. Ještěže tuhle práci dělají oni, a ne on. Nikdy příliš nestál o to, bojovat proti Číňanům. Bylo jich příliš mnoho. Stanice H zřejmě píchla do vosího hnízda, ale M. se prostě rozhodl ukázat protivníkovi, že pobočka Secret Service v Hongkongu dosud nevyšla ze cviku.
Když mu před třemi dny M. řekl, že na něj připadne noční služba, neměl z toho ani trochu radost. Namítal, že ví málo o běžné agendě stanic a že je příliš riskantní svěřit takovou práci člověku, který byl šest let v oboru 00 a všechno zapomněl.
„Do toho rychle přijdete,“ řekl M. protivně. „Kdybyste měl potíže, poraďte se se sloužícími sekčními důstojníky nebo přímo se šéfem. Nebo se mnou, když to musí být.“ (Bond se usmál při pomyšlení, že budí M. uprostřed noci kvůli tomu, že nějaký chlapík v Káhiře nebo v Tokiu vylítl do vzduchu.) „A konečně je to moje rozhodnutí. Přeji si, aby vyšší důstojníci konali nějaký čas běžnou službu.“
M. zmrazil Bonda pohledem. „Ostatně měl jsem tuhle na krku chlápka z ústředí. Měl dojem, že naše dvounulová sekce je k ničemu. Říkal, že se přežila. Nemínil jsem se s ním hádat,“ řekl M. mírně, „jen jsem mu řekl, že se mýlí.“ (Bond si tu scénu živě představil.) „Nicméně vám neuškodí, když si odbudete nějakou tu službičku, když už jste v Londýně. Aspoň nezlenivíte.“
Proti tomu Bond nemohl nic namítat. Měl za sebou polovinu prvního týdne a až dosud vystačil se zdravým rozumem. Měl poklidnou pracovnu, znal tajemství kdekoho a tu a tam jej hezká dívka z kantýny napájela kávou a krmila obloženými chlebíčky.
Hned první noc mu dívka přinesla čaj. Podíval se na ni přísně. „Nepiju čaj. Nemám ho rád. Je to bláto. Mimoto je čaj jednou z hlavních příčin úpadku britského impéria. Buďte tak hodná a uvařte mi kávu.“ Dívka se zachichotala a odcupitala, aby roznesla Bondův výrok po kantýně. Od té doby dostával kávu. Výraz „šálek bláta“ se roznesl po celé budově.
Krom toho Bond miloval vleklou noční službu, neboť mu poskytovala čas k promýšlení bezmála rok starého projektu – sepsání příručky, v níž by byly obsaženy všechny tajné způsoby neozbrojené sebeobrany. Měla se jmenovat „Přežij!“ a měla obsahovat to nejlepší, co bylo na toto téma napsáno pro tajné služby po celém světě. Bond o zamýšlené příručce nikomu neřekl, ale doufal, že až ji dokončí, zařadí ji M. do manuálů Secret Service.
Bond si z archívu vypůjčil všechny dostupné knihy, a kde to bylo nezbytné, i překlady. Většina z nich byla zabavena nepřátelským agentům nebo organizacím. Některé z nich jim dodaly spojenecké organizace, jako OSS, CIA a Deuxiéme. Bond si přitáhl zvláště cenný překlad příručky prostě nazvané „Obrana“, vydané pro potřeby agentů SMERSH, sovětské vojenské kontrarozvědky, která rozsévala pomstu a smrt.
Té noci se dostal do poloviny druhé kapitoly, jejíž volné přeložený titul zněl „Odvodně a zadržující chvaty“. Nyní se ke knize vrátil a půl hodiny si pročítal pasáže pojednávající „Zápěstní odvodný chvat“, „Pažní zámek“, „Předloketní zámek“, „Držení hlavy“ a „Přítlaková místa na krku“.
Po půlhodině Bond příručku odstrčil. Vstal, přešel k oknu a chvíli se díval ven. Ve strohém stylu ruské příručky bylo něco odporně drsného. Vyvolal v něm pocit hnusu, stejný, jakému podlehl před deseti dny na letišti v Miami. Co se to s ním děje? Copak už to nedokáže potlačit? Začíná měknout, nebo prostě jen vyšel ze cviku? Bond stál a pozoroval měsíc, který proplouval oblaky. Pak pokrčil rameny a vrátil se ke stolu. Usoudil, že už má dost různých variant fyzického násilí, stejně jako psychiatr musí mít občas plné zuby aberací svých pacientů.
Bond si znovu přečetl pasáž, která ho pobouřila: „Opilou ženu můžeme také palcem a ukazováčkem uchopit za spodní ret. Pomocí stisku a kroucení ji snadno odvedeme.“
Bond se ušklíbl. Ta obscénní ohleduplnost – palcem a ukazováčkem! Bond si zapálil cigaretu a zahleděl se na operační pult, aby na to přestal myslet. Přál si, aby se rozsvítila signální žárovka nebo zazvonil telefon. Ještě chybělo pět hodin do chvíle, kdy půjde v devět ráno podat hlášení šéfovi štábu nebo M., jestliže M. do té doby přijde. Cosi ho tížilo a říkal si, až bude mít čas, že se musí dopátrat, co to vlastně je. Co je to, nač by si tak rád rozpomněl a co mu leží kdesi v podvědomí? Ano, už to má: ukazováček – forefinger a Goldfinger! Musí se podívat, jestli je o tom člověku nějaký materiál v archívu.
Zvedl sluchátko zeleného telefonu a vytočil číslo.
„V archívu telefon nevyzvání, pane. Vyzkouším a zavolám vás.“
Bond zavěsil.
Vzpomínal na cestu vlakem. Byla báječná. Jedli chlebíčky a pili šampaňské, a potom se v rytmu obrovských dieselových motorů, vyklepávajících ubíhající kilometry, dlouze a pomalu milovali na úzkém lůžku. Ještě dvakrát ho té noci probudila a dožadovala se laskání; neříkala nic, jen hladila jeho tuhé, štíhlé tělo. Příštího dne dvakrát stáhla roletu, vzala ho za ruku a řekla: „Miluj mě, Jamesi,“ jako když dítě loudí o pamlsek.
Ještě teď se Bondovi vybavoval jemný zvuk zvonků na výhybkách, kvílení sirény vpředu a tlumený pokřik, který k nim doléhal na stanicích, když leželi vedle sebe a čekali, až opět začne smyslný kvapík kol.
Jill Mastertonová mu řekla, že Goldfingera porážka nevzrušila. Vzkazuje Bondovi, že do týdne bude v Anglii a rád by s ním sehrál golfovou partii v Sandwichi. Jinak nic – žádné hrozby, žádné kletby. Ona se má příštím vlakem vrátit. Řekla, že to udělá. Bond se s ní přel. Dívka se však Goldfingera nebála. Co jí může udělat? A nakonec je to dobré místo.
Bond se rozhodl, že jí daruje deset tisíc dolarů, které mu Du Pont vložil do ruky, koktaje projevy díků a blahopřání. Bond ji přiměl, aby peníze přijala. „Nepotřebuji je,“ řekl. „Nevěděl bych, co s nimi. Nechte si je jako hotovost pro případ, že byste musela rychle odjet. Měl by to být milión. Nikdy nedokážu zapomenout na včerejší noc a na dnešek.“
Bond ji odvezl na nádraží a rozloučil se s ní vřelým polibkem na rty. Pak odjel. Nebyla to láska, ale cestou taxíkem z Pennsylvánského nádraží vytanula Bondovi na mysli říkanka: „Jedna láska ohnivější, jiná zrezne brzy. Neřest je však nejjemnější a nikdy nezamrzí.“ Aspoň jeho nikdy nezamrzela. Spáchali snad hřích? A pokud ano, který? Hřích proti mravopočestnosti? Bond se usmál. K tomuhle tématu se vázal ještě jeden citát od svatého… svatého Augustina: „Bože, učiň mě mravopočestným. Ale teď ještě ne!“
Zelený telefon zazvonil. „Tři Goldfingerové, pane, ale dva z nich jsou mrtvi. Třetí je ruskou spojkou v Ženevě. Má holičský závod. Zastrkuje zákazníkům vzkazy do pravé kapsy saka, když je oprašuje. Přišel o nohu u Stalingradu. Je to k něčemu? Máme tóno o něm ještě spoustu.“
„Děkuji, nechci. To není člověk, kterého hledám.“
„Mohli bychom dát prohledat archív CID hned ráno. Máte snímek?“
Bond si rozpomněl na negativ z letky. Dosud ho ani nedal vyvolat. Bylo by rychlejší, kdyby rekonstruoval Goldfingerův obličej na identicastu. Zeptal se: „Je sál identicastu volný?“
„Je, pane. Jestli si přejete, mohu ho obsluhovat.“
„Díky, přijdu za vámi dolů.“
Bond uložil rozvodné desce, aby informovala náčelníky odborů, kam šel, a pak sjel výtahem do prvního podlaží.
Obrovská budova byla v noci mimořádně tichá. Pod příkrovem ticha se však nesl šepot strojů a skrytého života – z jedněch dveří slyšel Bond tlumené klapání psacího stroje, z jiných statické praskání elektřiny na pozadí jemného vrnění klimatizace. Bond měl pocit, že je na kotvící bitevní lodi.
Důstojník, který měl službu v archívu, už byl u ovládací desky identicastu v promítací síni. Zeptal se Bonda: „Můžete mi udat hlavní rysy jeho obličeje? To mi umožní vynechat diapozitivy, které se zřejmě nehodí.“
Bond mu podal zprávu o Goldfingerových rysech a pozoroval osvětlené promítací plátno.
Identicast je přístroj určený pro rekonstrukci přibližné podoby podezřelého člověka nebo kohokoliv, kdo byl třeba jen letmo zahlédnut na ulici, ve vlaku nebo v kolemjedoucím autu. Stroj pracuje na principu laterny magiky. Operátor promítá na plátno různé typy obličejů. Typ nebo rozměr, který je určen jako správný, zůstane na plátně. Pak se promítají různé úpravy vlasů a potom se rekonstruují postupně další rysy: různé tvary očí, nosu, brady, úst, obočí, tváří a uší. Výsledkem je úplný obraz obličeje, jehož podoba skutečnému obličeji odpovídá v míře, v jaké se pozorovatel mohl na detaily upamatovat, a tento obraz se vyfotografuje a založí do archívu.
Trvalo dost dlouho, než se podařilo rekonstruovat obraz Goldfingerova neobyčejného obličeje, ale konečný výsledek se dosti podobal originálu v jednobarevném provedení. Bond ještě nadiktoval několik údajů o opálené pokožce, barvě vlasů a výrazu očí, ale podstatná část práce byla hotova.
„Toho bych nechtěl potkat v neosvětlené ulici,“ řekl pracovník archívu. „Postoupím materiál CID, až tam přijdou. Do oběda byste měl mít zprávu.“
Bond se vrátil do sedmého patra. Někde na druhém konci světa bylo kolem půlnoci. Signály z Východu umlkaly. Bylo nutno zaznamenat poslední z nich a napsat hlášení o noční službě. Bond to stihl do osmi hodin. Zatelefonoval do kantýny, aby mu přinesli snídani. Právě dojedl, když se ozvalo nesympatické zavrčení telefonu. M.! Proč proboha přišel o půl hodiny dříve než obvykle?
„Prosím, pane.“
„Přijďte do mé kanceláře, 007. Potřebuji si s vámi pohovořit, než odejdete.“
„Ano, pane.“ Bond položil sluchátko. Přehodil si sako, prohrábl si rukou vlasy, oznámil, kde bude, vzal noční knihu záznamů a fyjel výtahem do posledního, osmého poschodí. Ani přitažlivá slečna Moneypennyová, ani šéf štábu neměli službu. Bond zaklepal na dveře a vstoupil.
„Sedněte si, 007.“ M. se věnoval obřadu zapalování dýmky. Byl růžový a zřejmě se dobře vydrhnul ručníkem. Zbrázděný obličej námořníka nad tvrdým bílým límcem a volně uvázaným tečkovaným motýlkem byl po čertech čilý a veselý. Bond si uvědomil, že sám má na bradě strniště a že jeho pokožka i oblek vypadají, jak mohou vypadat jen po noční službě. Zbystřil pozornost.
„Klidná noc?“ M. konečně zapálil dýmku. Jeho tvrdé oči se pozorně upíraly na Bonda.
„Dost klidná, pane. Stanice H…“
M. zvedl levou ruku o pár centimetrů. „V pořádku. To si přečtu v knize záznamů. Podejte mi ji.“
Bond mu odevzdal supertajný pořadač. M. jej odložil stranou. Vyloudil kolem úst jeden ze svých vzácných, spíše sardonických úsměvů. „Situace se změnila, 007. Odvolávám vás z nočních služeb.“
Bond se napjatě usmál. Cítil, jak se mu zrychluje tep; zážitek, který prodělal v této místnosti často. M. pro něj něco má! „Zrovna jsem se do toho začal dostávat, pane.“
„Jistě, v budoucnu budete mít ještě mnoho příležitostí. Vynořila se jakási podivná záležitost. Zeměpisně to není zrovna vaše věc, leda že bychom se na to dívali z jiného úhlu, který…“ M. škubl dýmkou, jako by ji chtěl odhodit, a pokračoval: „…který se může nakonec ukázat zcela nicotný.“
Bond mlčel a čekal, co přijde.
„Včera jsem večeřel s guvernérem Anglické banky. Člověk se stále něco dozvídá. Včera jsem slyšel o zlatu, z té horší stránky. Padělání, falšování, krádeže a tak. Netušil jsem, že Anglická banka toho ví o podvodnících tolik. Zřejmě je to součást ochrany naší měny.“ M. zdvihl obočí. „Víte něco o zlatě?“
„Ne, pane.“
„Tak se tedy o něm dnes odpoledne něco dozvíte. Ve čtyři hodiny máte sjednanou schůzku s jakýmsi plukovníkem Smithersem. Přímo v Bance. Stačíte se doufám do té doby náležitě vyspat?“
„Ano, pane.“
„Dobrá. Zdá se mi, že ten Smithers vede výzkumný odbor Banky. Podle toho, co mi řekl guvernér, je to vlastně tajná služba. Teprve včera jsem se dověděl, že něco takového mají. Z toho můžete vidět, jak izolovaně všichni pracujeme. Ostatně Smithers a jeho lidé sledují v bankovnictví všechno, co nějak páchne – zvláště kouzla s měnou, zlaté rezervy a takové věci. Jako onehdy ti Italové, kteří padělali sovereigny. Razili je z čistého zlata. Karáty i všechno ostatní odpovídalo. Ale přece jen sovereign či francouzský napoleon je mnohem cennější, než jeho zlatá napodobenina. Neptejte se mě proč. To vám poví Smithers, jestli vás to bude zajímat. V každém případě Banka vytáhla proti těm lidem s celým regimentem právníků – technicky se nejednalo o trestný čin – a poté, co to projeli v Itálii, dostali je ve Švýcarsku. Asi jste o tom četl. Pak tu byla ta věc s dolarovými machinacemi v Bejrútu. Dělali kolem toho v novinách značný rozruch. Já osobně tomu nerozumím. Teď jde prostě o to, že existuje jistá trhlina v ochraně naší měny. Přišli na to chlapci ze City. A Smithersova práce je předvídat tenhle druh nebezpečí. Dozvěděl jsem se, že Smithers má už dlouho, snad od války, silné podezření, že z Anglie někudy uniká zlato. Zčásti to má podložené, zčásti jen tuší. Připouští, že má zatraceně málo fakt, než aby mohl v té věci pokročit, ale guvernér nás k té věci přivzal.“ M. zmlkl a zahleděl se podivně na Bonda. „Uvažoval jste někdy, kdo jsou největší boháči v Anglii?“
„Ne, pane.“
„Dobrá, budeme hádat. Nebo lépe, postavme otázku takhle: kteří jsou nejbohatší Angličané?“
Bond pátral ve své paměti. Bylo mnoho lidí, kteří na boháče vypadali, nebo takových, jimž tuto pověst dodaly noviny. Ale kdo skutečně měl v bance likvidní bohatství? Něco musel říci. Váhavě začal: „Tak třeba Sassoon. Pak ten velký loďař, který nemá rád společnost, ten Ellerman. Říká se, že lord Cowdray je velmi bohatý. A pak bankéři: Rotschildové, Baringové, Hambrosové. A diamantový boháč Williamson. Oppenheimer v Jižní Africe. Také někteří vévodové mají ještě spoustu peněz.“ Bondův hlas ztichl.
„To není špatné. Ani trošku. Ale přehlédl jste v těch kartách žolíka. Člověka, na něhož bych byl nikdy nevzpomněl, kdyby ho byl guvernér nejmenoval. Ten je z celé party nejbohatší. „Člověk jménem Goldfinger, Auric Goldfinger.“
Bond se nemohl zdržet smíchu. Smál se nezvládnutelným smíchem, až mu z očí vytryskly slzy.
„Co je?“ řekl M. nedůtklivě. „Co vám je na tom k smíchu?“
„Promiňte, pane.“ Bond se už ovládl. „Dneska v noci jsem na identicastu rekonstruoval jeho podobu.“ Podíval se na hodinky. Sevřeným hlasem pak řekl: „Snímek by už měl být na cestě do archívu CID. Žádal jsem, aby po něm bylo zahájeno pátrání.“
M. se začínal zlobit. „A proč, sakra? Přestaňte se už chovat jako školák.“
Bond začal věcně: „To je takhle, pane…“ a pak vypověděl celý příběh s Goldfingerem a nevynechal ani slovo.
Tvář M. se rozjasnila. Naslouchal se soustředěnou pozorností, nakloněn přes stůl k Bondovi. Když vyprávění skončilo, M. se rozložil na opěradle židle. „Dobrá, dobrá, dobrá,“ řekl zamyšleně. Dal si ruce za hlavu a dlouze se zahleděl do stropu.
Bond cítil, jak na něj znovu přichází záchvat smíchu. Co všechno může v CID během dne člověka potkat. Následující slova M. však Bonda rychle vrátila na zem.
„Mimochodem, kam přišlo těch deset tisíc dolarů?“
„Dal jsem je té dívce, pane.“
„Opravdu? Proč ne Bílému kříži?“
Fond Bílého kříže byl určen pro rodiny pracovníků a pracovnic Secret Service, kteří zahynuli při výkonu služby.
„Promiňte, pane.“ Bond otázku nečekal.
„Hm.“ M. nikdy nesouhlasil s Bondovým sukničkářstvím. Uráželo jeho viktoriánskou duši. Rozhodl se však, že to tentokrát přehlédne. „To je pro dnešek všechno, 007. Další se dozvíte odpoledne. Ten Goldfinger je zvláštní ptáček. Viděl jsem ho párkrát v Blades. Chodí tam hrát bridž, když je zrovna v Anglii. Je to ten chlápek, co po něm jde Anglická banka.“ M. se odmlčel. Vrhl na Bonda přes stůl vlídný pohled a řekl: „A od tohoto okamžiku po něm jdete i vy!“
