Holubičí křídla, nebeský chór, andělské zpěvy – co ještě ví o nebi? Vypadalo to přesně jako nebe, jak mu o něm vyprávěla chůva – pocit letu, tma, zvuk miliónů harf. Musí si zkusit všechno zapamatovat. Uvidíme. Nebeská brána je v dohledu…
Hluboký otcovský hlas mu řekl téměř do ucha. „U mikrofonu je kapitán letadla.“ (Aha! Kdo to asi je? Svatý Petr?) „Nalétáváme na přistání. Prosím cestující, aby se připoutali a uhasili cigarety. Děkuji vám.“
Tak to jich musí být víc. Jde s nimi do nebe také Tilly? Bond se ošil. Jak ji představí svým bývalým milenkám, třeba Vesper? Když už by k tomu došlo, pro kterou by se rozhodl? Ale třeba tam bude spousta zemí a měst, takže setkání s nějakou bývalou milenkou bude stejně nepravděpodobné jako na Zemi. I tak zbývalo dost lidí, kterým by se radši vyhnul, než se usadí a nabyde nové podoby. Třeba ty jeho milenky ani nebudou vadit, když bude vůkol tolik lásky. Třeba miloval všechny holky, s kterými se kdy setkal. Hni. Zatracená práce.
Tyto myšlenky provázely Bonda na jeho další cestě do bezvědomí.
První, co si poté uvědomil, byl mírný pocit kymácení. Otevřel oči. Oslepilo ho slunce. Znovu je zavřel. Hlas zaznívající za jeho hlavou řekl: „Pozor, rampa je strmější, než se zdá.“ Téměř vzápětí ucítil Bond tvrdý náraz. Nějaký hlas vepředu řekl: „Mně to budeš povídat. Proč tam sakra nepřidělají nějakou gumu?“ Bonda ten rozhovor podráždil. Takhle si tu dovolují mluvit jen proto, že je tu nový, a oni si myslí, že je nikdo neposlouchá. Ozval se hlomoz lítacích dveří. Něco Bonda udeřilo do vyčnívajícího lokte. Vykřikl a pokusil se sáhnout na loket a třít jej, ale jeho ruce byly bez vlády.
„Co ty víš. Poslouchej, Same, měli bychom snad zavolat doktora. Už přichází k sobě.“
„No jo! Položíme ho vedle téhle.“ Bond cítil, jak se snáší. Ochladilo se. Otevřel oči. Nad ním se skláněl velký kulatý brooklynský obličej. Jeho oči se usmály. Kovové nohy nosítek se dotkly země. Muž se zeptal: „Tak jak vám je, pane?“
„Kde jsem?“ V Bondově hlase byla panika. Pokoušel se vstát, ale nemohl. Na těle mu vyvstával pot. Bože! Snad to ještě nepatří k jeho minulému životu? Při tom pomyšlení pocítil úzkostné hoře. Cítil, jak ho v očích pálí slzy a stékají mu po tváři.
„Ale, ale! Žádné starosti, pane. Jste v pořádku. Tohle je Idlewild, New York. Jste v Americe. Už nebudete mít žádné nesnáze.“ Muž se vzpřímil. Domníval se, že Bond je uprchlík z kdovíjaké země. „Same, hni sebou! Je šokovanej!“
„No jo!“ hlasy se vzdálily.
Bond zjistil, že může pohybovat hlavou, a rozhlédl se. Byl v bíle vymalované ošetřovně – pravděpodobně ve zdravotnickém oddělení letiště. Vedle něho stála ještě jedna nosítka. Byla to Tilly. Ležela v bezvědomí. Bledý obličej, ohraničený černými vlasy, měla obrácen ke stropu.
Dveře ošetřovny se otevřely. Stál v nich lékař v bílém plášti a držel je otevřeny pro další příchozí. Čilý, veselý Goldfinger prošel svižně mezi řadou lůžek. Za ním šel Oddjob. Bond otráveně zavřel oči. Proboha! Tak to tedy je!
Kolem nosítek se shromáždilo několik párů nohou. Goldfinger řekl radostně: „Je v dobrém stavu, viďte, doktore! U obou to je nervové zhroucení. A u obou v témže týdnu! Věřil byste tomu? Přičítám si však vinu, že jsem je nechal přepracovat. Teď mám povinnost je zase postavit na nohy. Doktor Foch, mimochodem nejlepší lékař v Ženevě, byl v koncích. Říkal mi: ‘Potřebují si odpočinout, pane Goldfingere. Odpočívat, odpočívat, a znovu odpočívat.’ Dal jim nějaká sedativa a my je teď převážíme do Harknessova pavilónu v Presbyteriánské nemocnici. Když jsem jim onehdy věnoval milión dolarů na rentgenové vybavení, vážně jsem neočekával žádnou protislužbu.“ Goldfinger se sytě zasmál. „Přej a bude ti přáno, co, doktore? Stačí mi zavolat a oni už pro ně připraví dva pěkné pokoje. Pane doktore,“ Bond slyšel šustění bankovek, „děkuji vám za pomoc u přistěhovaleckých úřadů. Bohudíky oba mají platná víza a úřadům stačilo ujištění pana Aurica Goldfíngera, že žádný z nich nehodlá násilím svrhnout …
