Uplynuly dva dny. Felix Leiter projížděl zlenivělým dopravním ruchem na triboroughském mostě v černém cadillacu. Do startu letadla BOAC Monarch, kterým měl Bond večer odletět do Londýna, sice ještě zbývalo mnoho času, ale Leiter si dával záležet, aby Bondovi vyvrátil jeho skeptické mínění o amerických automobilech. Ocelovým hákem, který měl místo pravé ruky, přeřadil na dvojku a nízký černý vůz vyrazil do úzkého prostoru mezi obrovským chladírenským náklaďákem a oldsmobilem, který měl téměř celé zadní okénko polepené turistickými samolepkami.
Tři sta koňských sil vtisklo Bonda do sedadla a sklaplo mu čelisti. Když vůz dokončil manévr a za nimi se ozvalo zlostné troubení, řekl Bond přátelsky: „Je vidět, že už jsi dokončil autoškolu a koupil si slušný vůz. Zřejmě se chceš rozbít. Tímhle stylem se ti to určitě povede. Až se jednoho krásného dne přestaneš hýbat, můžeš si být jist, že umíráš.“
Leiter se zasmál. „Vidíš to zelené světlo před námi?“ řekl. „Vsaď se, že to ještě stihnu, než naskočí červená.“ Vůz poskočil, jako by ho někdo nakopl. Bond na chvíli přestal žít. Řítili se podél ocelové zdi stojících vozů provázeni houkáním Leiterova trojhlasého klaksonu. Na sto metrech zrychlili na sto padesát, projeli křižovatkou a pak už se klidně zařadili do středního pruhu.
„Až narazíš na pitomýho poldu,“ řekl Bond tiše, „nebude ti nic platná ani tvoje Pinkertonova legitimace. Nebude to ani tak proto, že jezdíš pomalu, ale dostaneš pokutu za to, že překážíš těm za sebou. Ty bys potřeboval solidního staršího rollsy-royce, model Silver Ghost se zrcadlovými skly, abys mohl vychutnávat krásy přírody.“ Bond ukázal na stařičký automobil vpravo od nich. „Maximálně devadesát, umí to i zastavit a dokonce jet pozadu. Podívej se na tu houkačku. To by přesně odpovídalo tvému usedlému stylu jízdy. Ostatně za chvíli se na trhu jeden takový vozík objeví – Goldfingerův. A ještě něco – co je vlastně s Goldfingerem? Chytli ho už?“
Leiter pohlédl letmo na hodinky a zabočil do postranní uličky. Zpomalil na šedesátku a vážným hlasem řekl: „Abych ti řekl pravdu, všichni máme starosti. Noviny do nás ryjou – nebo přesněji řečeno do FBI. Nejdřív se jim nelíbilo to představení, které jsme uspořádali ve Fort Knox. Nemohli jsme veřejně říct, že to nebyla naše záležitost a že jakýsi Anglán, kterému se říká M., na tom trval. Tak to novináři obrátili a tvrdí, že přešlapujeme na místě a tak dále. A já ti zcela upřímně říkám, Jamesi, že opravdu nemůžeme chytit stopu. Ti lidé ujeli na dieselové lokomotivě. Goldfinger se svým Korejcem se někde z lokomotivy vypařil a Pussy Galore a čtyři šéfové zřejmě taky, protože ani po nich nezůstala stopa. Našli jsme Goldfingerův konvoj nákladních automobilů, který čekal na východní silnici na Elizabethville, ale ani jednoho řidiče. Goldfinger a jeho gang se někde skrývají. Na ten křižník Sverdlovsk v Norfolku se nedostali. Naši pozorovatelé hlásili, že křižník odplul podle plánu a neměl na palubě žádné cizince. Ve skladišti na East River nebyla ani myš a na mexických ani kanadských hranicích se nikdo z nich neobjevil. Dám krk na to, že je Jed Midnight nějak propašoval na Kubu. Jestli vzali dva nebo tři nákladní automobily z konvoje a jeli jako ďábli, mohli být v ranních hodinách dne D-1 někde na Daytona Beach na Floridě. A Midnight to tam má zatraceně dobře zorganizované. Pobřežní policie a letectvo sice byly v pohotovosti, ale ti chlapi se mohli někde přes den skrývat a odplout na Kubu v noci.
Všichni jsou z toho paf a prezident začíná šílet.“
Předešlý den strávil Bond ve Washingtonu. Absolvoval řečnické projevy ve státní mincovně, oběd s vysokými funkcionáři Pentagonu, čtvrthodinku u prezidenta a celý zbytek den věnoval pilné práci se stenografy v kanceláři šéfa FBI. A nakonec živý čtvrthodinový rozhovor s M. tajným telefonem z velvyslanectví. M. mu vyprávěl, co se přihodilo na evropské straně případu. Jak Bond předpokládal, Goldfingerův telegram firmě Universal Export vyvolal poplach. Byla prove…
