Letadlo pokračovalo v letu nad rozlehlou krajinou ozářenou měsícem. Světla byla zhasnuta. Bond seděl klidně ve tmě a na čele mu vyvstával pot, jak se mermomocí snažil vymyslet nějaký plán.
Už hodinu předtím mu Galore přinesla oběd. V ubrousku bylo skryto pero. Utrousila několik drzých poznámek na Oddjobovu adresu a odcupkala. Bond snědl pár soust a spláchl je bourbonem. Rozhlížel se po letadle a přemýšlel, čím by si mohl vynutit nouzové přistání v Ganderu nebo okolí. Dal by se jako poslední možnost založit požár? Pohrával si také s myšlenkou na násilné otevření dveří, ale obě tyto možnosti mu připadaly neuskutečnitelné a sebevražedné. Ze zamyšlení ho vytrhl muž, kterého si pamatoval z letiště od pokladny BOAC. Byl to jeden z Němců. Zastavil se u Bonda a zašlebil se na něj.
„BOAC se o vás dobře stará, ano? Pan Goldfinger myslí, že byste mohl mít bláznivé nápady. Já pohlídám zadek letadla. Tak hezky seďte a radujte se z letu, ano?“
Když Bond neodpovídal, muž odešel do zadní části letadla.
Bondovi nedopřávala klidu jakási nejasná vzpomínka. Zřejmě souvisela s úvahou o otevření průvlaku z letadla. Co se vlastně stalo letadlu, které letělo přes Írán v sedmapadesátém roce? Bond chvíli seděl a jeho široce rozevřené, skutečnost nevnímající oči se upíraly na opěradlo předního sedadla. Ano, tak by to šlo! Určitě!
Bond vzal pero do ruky a na vnitřní stranu ubrousku napsal: „Udělám co budu moci. Připoutejte se. J.“
Když dívka k němu přišla pro podnos, Bond upustil ubrousek, zvedl jej a podal jí ho. Podržel jí ruku a usmál se jejímu pátravému pohledu. Sehnula se pro podnos a rychle ho políbila na tvář. Pak se narovnala. „Zdává se mi o tobě, hezoune,“ zašeptala, než odešla do kuchyňky.
Teď byl Bond rozhodnut. Přesně promyslel, co je třeba udělat. Proměřil vzdálenosti, nože z podpatků měl pod sakem a další konec bezpečnostního pásu si omotal kolem levého zápěstí. Potřeboval se pouze ujistit, že se Oddjob odvrátil od okénka. Nemohl předpokládat, že by Korejec usnul, ale stačí, když si udělá pohodlí. Bondův pohled byl teď trvale upřen na perspexový obdélník okénka u předního sedadla, ale Oddjob seděl nehybně pod čtenářskou lampičkou, kterou měl naštěstí dále rozsvícenou, oči upřené ke stropu, ústa lehce pootevřená a ruce sice uvolněné, ale přece jen v pohotovosti na opěradlech sedadla.
Uplynula hodina, uplynula druhá. Bond začal chrápat; chrápal rytmicky a doufal, že zároveň hypnoticky. Oddjobovi klesly ruce do klína. Hlava se ospale naklonila a pak se zvedla, hledala pohodlnější polohu, odvrátila se od bodajícího světla čtenářské lampičky a opřela se o levou tvář tak, že byla odvrácena od okna.
Bond chrápal stejnoměrně. Kdyby vzbudil Korejcovu pozornost, ocitl by se ve stejné situaci, jako kdyby měl za sebou hladového loveckého psa. Nesmírně pomalu, centimetr po centimetru, nakláněl se na špičkách nohou vpřed a snažil se dostat ruku, v níž svíral nůž, mezi stěnu a Oddjobovo sedadlo. Už tam byla. Teď zamířil nesmírně ostrou špičku dýky na střed čtverečního palce perspexu, který si vybral. Pak vzal do ruky konec svého bezpečnostního pásu, vzdálil nůž dva palce od okna a prudce ťal.
Neměl představu, co se stane, když prorazí okno. Z tiskových zpráv o íránském případu z roku sedmapadesát pouze věděl, že nesmírná síla vzduchu unikajícího z přetlakové kabiny letadla strhla cestujícího s sebou a vynesla ho oknem do vnějšího prostoru. V okamžiku, kdy Bond vytrhl dýku z proťatého perspexu, ozvalo se fantastické svistivé zavytí unikajícího vzduchu a tlak přitiskl Bonda k opěradlu Oddjobova sedadla silou, jež mu vytrhla konec bezpečnostního pásu z ruky. Přes opěradlo viděl zázrak. Zdálo se, že Oddjobovo tělo se prodlužuje směrem k vyjícímu černému otvoru. Ozval se třesk, když jeho hlava prošla zejícím otvorem a ramena narazila na rám. Potom, jako by Korejcovo tělo mělo konzistenci zubní pasty, bylo pomalu vtahováno do otvoru za neustávajícího svistu vzduchu. Teď už byl Oddjob po pás venku. Na rám narazila mohutná zad…
