„Pane, letecká kontrola nás volá. Ptá se, kdo jsme. Říkají, že toto je zakázané letové pásmo.“
Goldfinger se odebral do pilotní kabiny. Bond se díval, jak zvedá ruční mikrofon. Jeho hlas byl v klidném šumu desetisedadlového letadla dobře slyšet. „Dobré jitro. Tady Gold z Paramount Pictures Corporation. Právě provádíme úředně povolený průzkum terénu pro chystaný film o slavném nájezdu vojsk Konfederace roku 1861, při kterém byl zajat generál Sherman na Muldraugh Hill. Ano, správně. V hlavních rolích Cary Grant a Elizabeth Taylorová. Cože? Samozřejmě máme povolení. Počkejte, podívám se“ (přitom se Goldfinger nedíval do ničeho) „ano, tady to je. Podepsán šéf zvláštních služeb Pentagonu. Ovšem, velící důstojník obrněného centra bude mít kopii. Dobrá a díky. Doufám, že se vám film bude líbit. Na shledanou.“
Z Goldfingerova obličeje zmizel radostný výraz, když vyšel z kabiny. Protáhl si nohy a zůstal stát, shlížeje na své cestující. „Myslíte, pánové a dámo, že jste už viděli dost? Snad bychom měli udělat ještě jeden okruh a vzdálit se. Budete se mnou jistě souhlasit, že všechno je jasné a naše plány města odpovídají skutečnosti. Nechci jít pod dva tisíce metrů. Oddjobe, podávejte občerstvení!“
Kabina se rozezvučela poznámkami a otázkami, které Goldfinger probíral jednu po druhé. Oddjob odešel do zadní části letadla. Bond šel za ním a přes jeho podezíravý pohled vstoupil do malé umývárny a zamkl za sebou dveře.
Klidně usedl a uvažoval. Cestou na letiště La Guardia nebyla příležitost. Seděl s Oddjobem v zadní části nápadného buicku. Řidič za nimi zamkl dveře a okna byla neprodyšně uzavřena. Goldfinger seděl vepředu za přepážkou. Oddjob byl hned vedle, vypracované ruce položené na stehnech jako těžké nástroje. Nespustil z Bonda oči, dokud vůz nepřijel k hangáru, kde bylo připraveno soukromé letadlo. Vtisknut mezi Goldfingera a Oddjoba neměl Bond jinou možnost než vlézt po schůdkách do letadla a usadit se vedle Oddjoba. O deset minut později přijeli ostatní. Kromě krátké výměny pozdravů neměli možnost komunikace. Byli všichni jako vyměnění – žádné vtipné poznámky, žádné zbytečné řeči. To už byli lidé, kteří jdou do války. Dokonce i Pussy Galore v černém dakronovém nepromokavém plášti s černým koženým páskem vypadala jako mladá esesačka. Jednou či dvakrát se v letadle otočila na Bonda a zamyšleně si ho prohlížela, ale jeho úsměv neopětovala. Zřejmě nepochopila, kam Bond patří, kdo je. Až přistanou na letišti La Guardia, bude se celý postup opakovat. Znamenalo to: teď – nebo nikdy! Ale kam má vzkaz uložit? Mezi listy toaletního papíru? Ale ty mohou být použity buď příliš brzy, nebo třeba až za několik týdnů. Vyčistí někdo popelník? Možná že ne. Ale jedno místo někdo zkontroluje.
Oddjob zatřásl klikou. Začínal být neklidný. „Už jdu, orangutáne!“ zavolal Bond z kabiny. Vstal a zvedl sedačku. Odlepil balíček, který měl na stehně, a přilepil jej na spodní stranu záchodové sedačky. Při čištění bude sedačka zvednuta a prohlédnuta. Nápis o pětitisícové odměně byl nápadný a nepřehlédne jej ani čistič, který má velmi naspěch. Pokud ho ovšem nikdo nepředejde. Bond však nepředpokládal, že by někdo z pasažérů zvedl sedačku. Malá kabinka byla příliš těsná i na to, aby se v ní dalo pohodlně stát. Tiše sedačku sklopil, napustil trochu vody do umývadla, omyl si obličej, přičísl vlasy a vyšel ven.
Oddjob byl rozzlobený. Vnikl do umývárny, sotva ji Bond opustil, obhlédl ji pozorně, pak vyšel a zavřel za sebou dveře. Volání o pomoc bylo v láhvi a láhev se vznášela na vlnách. Kdo ji najde? A kdy?
Než přistáli, vystřídali se na záchodě všichni včetně pilota a druhého pilota. Když kdokoliv vycházel, Bond vždycky trnul, že ho v týle zastudí hlaveň revolveru, že se ozvou nepříjemná podezíravá slova, že uslyší šustění rozkládaného papíru. Konečně však seděli v buicku a uháněli přes Triborough na Manhattan a podél řeky až k dobře střeženým dveřím skladiště. Tam už je čekala další práce.
Nyní začal závod: závod mezi klidný…
