Kapitola 31.
Úterý 22. prosince.
Zmrtvýchvstání.
Podíval se na sebe do zrcadla. Až jednou, možná příští rok, vyjdou po ránu z maličkého domku ve Vukovaru, mohli by sousedé tenhle obličej vítat s úsměvem a se slovem zdravo? Tak, jak si přejí dobrý den lidé známí a spolehliví. A řádní.
„Dokonalé,“ pronesla žena za ním.
Předpokládal, že míní smoking, v němž stál před zrcadlem v půjčovně a zároveň čistírně oděvů.
„How much?“ zeptal se.
Zaplatil a slíbil, že smoking vrátí následujícího dne do dvanácti hodin.
Nato vyšel do šedé tmy. Našel si kavárnu, kde si mohl koupit kávu a kde jídlo nebylo příliš drahé. A pak už jen čekání. Pohlédl na hodinky.
Nejdelší noc začala. Když Harry sjížděl z Holmenkollenu, začalo šero barvit domovní zdi a pole do šeda, ale ještě než dojel na Gronland, zahalila parky černočerná tma.
Z domu Madse Gilstrupa zavolal výjezdovou hlídku a požádal je, aby sem vyslali vůz. Poté odešel, aniž se čehokoli dotkl.
Zaparkoval v garáži v sektoru K3 policejního ředitelství a došel do kanceláře. Odsud zavolal Torkildsenovi.
„Mobilní telefon mého kolegy Halvorsena zmizel a já bych rád věděl, jestli mu Mads Gilstrup zanechal vzkaz.“
„A pokud ano?“
„Tak si ten vzkaz chci poslechnout.“
„To je telefonní odposlech, to si netroufám,“ vzdychl Torkildsen. „Zavolejte si na naši Policejní infolinku.“
„To bych musel mít soudní příkaz a na to nemám čas. Nějaký návrh?“
Torkildsen se zamyslel. „Má ten Halvorsen počítač?“
„Sedím u něj.“
„Ne, vlastně ne, zapomeňte na to.“
„Co jste měl na mysli?“
„Můžete získat přístup ke všem zprávám na svém záznamníku v mobilu prostřednictvím webové stránky Telenor Mobil, jenže k tomu, abyste se dostal k jeho zprávám, byste musel samozřejmě znát jeho heslo.“
„Určuje si tohle heslo každý sám?“
„To jo, ale pokud ho neznáte, musel byste mít sakra štěstí, abyste…“
„Zkusíme to,“ odvětil Harry. „Jaká je ta webová adresa?“
„Musel byste mít hodně štěstí,“ zopakoval Torkildsen. Pronesl to tónem člověka, který na hodně štěstí zvyklý není.
„Mám pocit, že to heslo znám,“ vysvětlil Harry.
Otevřel webovou stránku a do pole Heslo vyťukal „Lev Jašin“. Načež byl informován, že zadané heslo není správné. Zkrátil ho tedy na „Jašin“. A tady byly. Osm vzkazů. Šest z nich od Beáty. Jeden z nějakého čísla v Trondelagu. A jeden z mobilního telefonního čísla uvedeného na vizitce, kterou držel Harry v ruce. Mads Gilstrup.
Harry klikl na Přehrát a hlas člověka, jehož našel před necelou půlhodinou mrtvého v jeho vlastním domě, k němu začal mluvit kovovým hlasem z plastových reproduktorů počítače.
Poté, co zpráva dozněla, měl Harry poslední dílek skládačky.
„Vážně nikdo neví, kde Jon Karlsen je?“ zeptal se Harry s údivem Skarreho, s nímž právě telefonoval. Přitom scházel po schodech policejního ředitelství. „Zkusil jste Robertův byt?“
Harry vešel do dveří oddělení zbraní a bezpečnostního materiálu a stiskl zvonek na pultě před sebou.
„Volal jsem i tam,“ odpověděl Skarre. „Nikdo to tam nebere.“
„Zaběhněte tam. Vlezte dovnitř, pokud vám nikdo neotevře, jasné?“
„Klíče leží na kriminalisticko-technickém a je už po čtvrté. Beáta tam obvykle vysedává až do pozdního odpoledne, jenže dneska s tím Halvorsenem a…“
„Vykašlete se na klíče,“ přikázal mu Harry. „Vezměte si s sebou páčidlo.“
Harry zaslechl šoupavé kroky a k pultu se došoural muž v modrém pracovním plášti, se sítí vrásek v obličeji a s brýlemi na špičce nosu. Aniž si Harryho změřil, popadl žádost, kterou Harry položil na pult.
„A co soudní příkaz?“ zeptal se Skarre.
„Není třeba, ten, který jsme dostali, ještě pořád platí,“ zalhal Harry.
„Vážně?“
„Kdyby se vás někdo ptal, byl to můj přímý rozkaz. Jasné?“
„Jasné.“
Muž v modrém plášti zachrochtal. Pak zavrtěl hlavou a Harrymu žádost vrátil.
„Zavolám vám později, Skarre. Zdá se, že tu je problém…“
Harry zastrčil telefon do kapsy a pohlédl nechápavě na muže v plášti.
„Nemůžete si dvakrát vyzvednout tutéž zbraň, pane Hole,“ vysvětlil mu muž.
Harry příliš nerozuměl tomu, co tím Kje…
