Kapitola 28 - Lava pe
Beáta nedokázala zápach vydržet déle než pár minut, pak se musela vyřítit ven. Stála v předklonu ve tmě, když se za ní Harry vyšoural ven, posadil se na schodiště a zapálil si cigaretu.
„Tys‘ necítil ten smrad?“ zasténala Beáta přes zvratky tekoucí jí z úst a nosu.
„Dysosmie.“ Harry si prohlížel logo na cigaretách. „Částečná ztráta čichu. Některé věci už necítím. Aune tvrdí, že je to proto, že už jsem cítil tolik mrtvol. Emoční trauma a tak.“
Beáta dál zvracela.
„Omlouvám se,“ zasténala. „To ti mravenci. Mám na mysli, proč ten odporný hmyz musí používat nosní dírky jako jakousi dvouproudou dálnici?“
„No, pokud na tom budeš trvat, klidně ti povím, které části lidského těla jsou nejbohatší na proteiny.“
„Ne, díky!“
„Promiň.“ Harry odhodil cigaretu na vyschlou zem. „Zvládlas to tam uvnitř dobře, Beáto. Je to jiné než na videu.“ Vstal a vrátil se dovnitř.
Lev Grette visel na krátkém kusu lana připevněném na háku lustru. Otáčel se víc než půl metru nad podlahou nad převrácenou stoličkou, a to byl důvod, proč dosud měly monopol na mrtvolu mouchy a žlutí mravenci, kteří nadále proudili po provaze nahoru a dolů.
Beáta našla na podlaze vedle pohovky mobilní telefon s nabíječkou a řekla, že může zjistit, kdy Grette naposledy s někým telefonoval. Harry došel do kuchyně a otočil vypínačem. Na listu papíru na lavici seděl modře kovový šváb a mával proti němu hmatovými vousy, pak provedl bleskový ústup zpět ke sporáku. Harry zvedl arch. Byl ručně popsaný. Harry už četl všemožné dopisy sebevrahů a jen málokterý představoval velkou literaturu. Proslulými posledními slovy bývalo zpravidla zmatené plácání, zoufalé výkřiky o pomoc nebo prozaické pokyny týkající se toho, kdo zdědí toaster a sekačku na trávu. Jeden z těch smysluplnějších, s nimiž se Harry setkal, byl dopis sedláka z Maridalenu, který na zeď stodoly napsal křídou: Tady uvnitř visí mrtvý muž. Buďte tak laskaví a zavolejte policii. Omlouvám se. Z tohoto pohledu byl dopis Lva Gretteho přinejmenším neobvyklý, možná snad dokonce unikátní.
Milý Tronde,
vždycky mě zajímalo, jaké to asi bylo, když tomu starci najednou zmizel chodník pod nohama. Když se pod ním otevřela země a on pochopil, že se stane něco naprosto nesmyslného, že bezdůvodně zemře. Možná existovaly věci, které měl ještě udělat. Možná na něj to ráno někdo čekal. Možná věřil, že právě tenhle den bude začátkem něčeho nového. V tom posledním měl ostatně svým způsobem pravdu…
Nikdy jsem ti neřekl, že jsem ho navštívil v nemocnici. Vzal jsem s sebou velkou kytici růží a namluvil jsem mu, že jsem to celé viděl z okna věžáku, zavolal sanitku a popsal policii kluka a kolo. Ležel tam v posteli, vypadal drobný a šedý a děkoval mi. Tak jsem se ho zeptal jako nějaký pitomý sportovní komentátor: „Jaké byly vaše pocity?“
Neodpověděl. Jen tam ležel se všemi těmi hadičkami a kapajícími lahvičkami a díval se na mě. Pak mi znovu poděkoval a sestra řekla, že musím odejít.
Takže jsem se nikdy nedozvěděl‘ jaké to bylo. Až do dne, než se země otevřela najednou i pode mnou. Nestalo se to, když jsem běžel nahoru po Průmyslové po tom přepadení. Ani pak, když jsem přepočítával peníze. Ani když jsem se díval na zprávy. Stalo se mi to stejně jako tomu starci – jednoho rána, když jsem cítil klid a netušil nebezpečí. Slunce svítilo, já byl zpátky v bezpečí v ďAjudě a mohl jsem si vydechnout, dovolit si opět přemýšlet. Takže jsem přemýšlel. Přemýšlel jsem o tom, že jsem připravil osobu, kterou nanejvýš miluju, o to, co ona nanejvýš milovala. Že mám dva miliony korun, z nichž můžu žít, ale nic, pro co bych mohl žít. To bylo dneska ráno.
Nečekám, že pochopíš to, co jsem udělal, Tronde. To, že jsem přepadl banku; to, že ona poznala, že jsem to já, to, že je člověk vězněm ve hře, která má svá vlastní pravidla. Žádná z těch věcí nemá v tvém světě místo. A já ani nečekám, že bys pochopil to, co teď hodlám udělat. Ale doufám, že snad pochopíš, že člověk může mít dost i tohohle. Dost života.
Lev
P. S. Tehdy mi nedoš…
