Papírové růže (Jiří Žáček)

Můj přítel yeti

Někdy mě v noci
navštěvuje yeti.
Ve dne se nikdy neodváží blíž.
Bílá srst voní dalekými světy.
Ty o něm nevíš,
ty už dávno spíš.

Přišel sem pěšky?
Nebo přijel drahou?
Možná jich světem bloudí mnohem víc.
Prohlíží si tě,
voňavou a vlahou,
a potom teskně vyje na měsíc.

Přechází bytem, rádio ho vzruší,
z lampy má hrůzu.
Už ho dobře znám.
Mlčíme spolu v esperantu duší.
Někdy mám pocit,
že jsem to já sám.

Někdy mě v noci navštěvuje yeti,
můj přítel yeti
u mě hledá skrýš.
Vykouří se mnou dvě tři cigarety
a zmizí do tmy.
Co ty o něm víš…

— 1 —

Nehrdinové

poznámky k válečnému filmu

1.

V dějinách válek plných retuší
je hrdinů až hrůza. Milióny hrobů.
Někdo však musel orat, zadělávat chleba,
podrážet boty, dláždit ulice,
bdít u nemocných, rodit děti
a pak je učit chodit zpříma,
aby to všecko vůbec mělo smysl –
nehrdinové, věční přihrávači,
ti bez nároku na pamětní desku.
Možná jim scházel zvučný baryton
a romanticky uhrančivý zjev,
možná se celé noci třásli strachy
a byli příliš přihrblí –
a přesto
smrt hrdinů by bez nich nebyla nic víc
než patetické,
prázdné,
směšné gesto.

2.

Epochy hrdinů jsou k nevydržení,
protože přežít znamená, žes dělal kompromisy.
Legenda narůstá, až časem zkamení
v pomník, jenž ztratí všecky lidské rysy.

A ve stínu těch kolosálních pomníků
jen zvolna klíčí éra obyčejných lidí,
kteří jsou zvyklí obejít se bez díků
a za fráze a fanfáry se vždycky trochu stydí.

— 2 —

Jasná noci! Temná noci!

Máchovská variace

Šaty sklouznou ze tvých zad,
nahá vběhneš do řeky.
Nevadí nám noční chlad,
zahřejí nás doteky.

A hvězdy jasné svítí do dáli,
luštíme spolu jejich signály.

Unikáš mi ke hvězdám,
i když ležíš vedle mě.
Možná nejsem, jen se zdám,
propadám se do země.

A hvězdy jasné hoří jako líh,
signály světů dávno vyhaslých.

Těla zkřehnou únavou,
stíny padnou na řeku.
Jasná noci nad hlavou,
temná noci v člověku!

A hvězdy jasné, z kterých čiší mráz,
zapadnou, zhasnou v tobě, ve mně, v nás.

— 3 —