Poslední tři dny v zanzibarském přístavu strávili závěrečnými přípravami k boji. Veškeré válečné přípravy však pečlivě tajili před zvědavými zraky z mola i z cimbuří pevnosti.
Hal sledoval zvýšenou aktivitu na rejdě a zdálo se mu, že od posledního rozhovoru s Greyem se kolem Serafa hemží nápadně mnoho malých lodí. Mnohé z nich ho míjely v bezprostřední blízkosti a jejich posádky visely na zábradlí, oči upřené na velkou loď. Mohla to být pouze přirozená zvědavost, ale Hal nepochyboval, že se zpráva o jejich brzkém odjezdu dostala k uším těch, které to zajímalo.
Poslední noc se nad zanzibarským přístavem rozpoutala silná bouře. Hrom válel po nebeské střeše těžké balvany a blesky proměnily noc v bílý den. Palubu Serafa zaplavovaly kaskády deště a muži na dělové palubě na sebe museli křičet, aby se domluvili.
Po půlnoci se obloha zase vyjasnila a myriády hvězd hořících blikavým světlem se shlížely v pokojné vodě přístavu. Ticho po nedávném hromobití bylo tak intenzivní, že Hal slyšel tichý zpěv arabské hlídky na jedné z lodic zakotvených poblíž Serafa.
„Bůh je veliký.
Člověk je jako pěna hnaná monzunem.
Drž si Plejády nad hlavou a Jitřenku v oku.
Jen Bůh zná všechny cesty oceánu.
Jen Bůh zůstane věčný.“
Když první příslib jitra rozjasnil východní nebe a zhasl hvězdy, Hal se zvedl a vyšel na palubu. Z ostrova přinášela bríza teplou vůni země a Seraf se houpal na kotvě, dychtivý vyrazit na cestu.
Hal přikázal Nedu Tylerovi, aby svolal posádku. Muži spěchali do lanoví. Jakmile čerstvá bríza naplnila plachty pod jejich rukama, Seraf zamířil ven z přístavu. Hal na zádi pozoroval, jak čtyři lodi při břehu vytáhly jednoduché latinské plachty a vyrazily za nimi.
„Možná jen využívají ranního odlivu,“ poznamenal Ned stojící vedle něj.
„Všechno je možné, mistře Tylere, dokonce i to, že konzul Grey je počestný muž,“ souhlasil Hal ironicky.
Pohlédl na zdi pevnosti zářící perlovým svitem. Na vrcholu východní věže hořel oheň. Sloup bílého kouře stoupal vzhůru a monzun ho odnášel pryč.
„Ten kouř uvidí i na pevnině za kanálem,“ vyjádřil svůj názor Ned.
„Nebo na moři v okruhu šedesáti mil.“
Jakmile slunce zvedlo svůj žhavý lem nad obzor, spatřili africkou pevninu v překvapivých detailech a nad ní vzdálené hory zářící slunečním ohněm.
Hal se ohlédl po malé flotile lodic sledujících vytrvale brázdu Serafa. Ještě nevytáhl všechny plachty a při hlavní plachtě skasané na tři pásy se jen loudal. Obě větší lodě doprovodu byly rychlejší a držely s ním krok, ale dvě zbývající stále více zaostávaly.
„Paluba! Nad pevninou je kouř,“ slétl Tomův hlas ze stěžně. Hal přešel k hrazení na závětrné straně. Ze zeleného hřbetu střežícího vlnovku pláže korálového písku stoupal tenký proužek dýmu. Kouř, nepřirozeně bílý, se stříbřitým nádechem, stoupal rovně vzhůru, než ho uchopil vítr a rozmázl do dlouhé vlečky nad vršky zelených pahorků.
Kdykoliv pak na cestě k jihu mijeli nějaký útes nebo výběh země, vzplál na pobřeží další oheň a chrlil k obloze stejný stříbrný kouř viditelný na míle.
Opožďující se flotila plachetnic pokračovala ve stíhání. Nejrychlejší z nich držela od Serafa odstup dvě až tři míle. Jakmile však slunce kleslo k horizontu a obléklo rozptýlené kumuly do zlata a šarlatu, dvě přední lodi rozvinuly plachty naplno a nepatrně Serafa doháněly. V ubývajícím světle večera byly z hlavní paluby docela dobře viditelné. Dalekohledem Hal zjistil, že jsou plné pasažérů.
„Mám dojem, že se brzy něco semele,“ svěřil se Nedu Tylerovi. „Vydejte posádce večeři ještě za světla. Večer by nemuseli mít na jídlo čas.“
Ned vážně přikývl. V nočním boji byla i velká ozbrojená loď v nevýhodě proti podřadnému, ale početnému nepříteli. Pod pláštěm tmy se mohly malé lodi přikrást k trupu, aniž je dělostřelci zpozorují a odrazí, a vysadit na palubu hordu ozbrojených mužů.
V tu chvíli se ozvalo z hlídkového koše volání. „Paluba! Přímo před přídí je malý člun. Zdá se, že má potíže.“
Hal došel k hrazení a zvedl dalekohled. Na moři se houpala rybářs…
