O tři dny později se začala obloha čistit. Moře sice zůstávalo stále vysoké, ale tropické slunce opět pálilo a nálada posádky se zřetelně zlepšila.
V poledne mohl Hal konečně zaměřit slunce a zjistil, že se nacházejí na dvanácté rovnoběžce jižní šířky, dvě stě padesát mil severněji, než předpokládal. „Podle toho, jak daleko nás bouře zahnala na východ, můžeme Madagaskar zahlédnout do týdne,“ pochvaloval si, když značil novou polohu lodi do deníku. Bez otálení nařídil změnit kurz k západu k břehům Afriky.
Jako vždy ohlásili blízkost země ptáci. Tom ani Dorian ještě podobné druhy opeřenců neviděli. Křehcí terejové s peřím bílým jako jinovatka prosincového rána na High Wealdu a dlouhoocasí tropičtí ptáci plachtili nad hejny drobných rybek, jejichž stíny se táhly pod hladinou jako temné mraky. Blíže k pobřeží se objevily zlověstně vyhlížející fregatky černé jako peklo a s ohnivě šarlatovými hrdly. Plachtily ve větru a čekaly v záloze na tereje vracející se z rybolovu. S křídly ve tvaru čepele napůl otevřeného kapesního nože se vrhaly střemhlav na své oběti a nutily je vyvrhnout těžce získaný úlovek. Ještě ve vzduchu hltaly napůl strávený obsah jejich volat.
Moře výrazně zežloutlo. „Velké deště rozvodnily řeky ve vnitrozemí a ty pak vyložily svůj náklad bahna v moři. Země už musí být velmi blízko,“ odpovídal Aboli na dotazy chlapců.
Příštího rána, když za úsvitu obzor tiše explodoval do barvy ohnivých opálů, zahlédli z vršku stěžně modrou vlnovku.
„Země!“ nesly se lodí vzrušené výkřiky.
Když se nový den narodil, Hal vylezl do lanoví a poznal hory severní výspy Madagaskaru, které se začínaly nořit z moře.
Obě směny celý den vytrvale snášely ráhna z vršku stěžňů. Seraf bez horních plachet začal trucovat, odmítal plout k větru pod ostřejším úhlem. Naštěstí měli vítr v zádech a Hal mohl povolit plachty a držet kurz přímo k pobřeží. Jakmile začali potkávat první rybářské čluny, byli již s prací hotovi. V poledne následujícího dne měli severní cíp Madagaskaru, Cap ďAmbre, třicet mil od levoboku. Se znalostí přesné polohy lodi mohl Hal zamířit přes Mosambický kanál k Zanzibaru.
Místní moře zdobily šperky četných drobných ostrovů, kolem nichž se Seraf občas protáhl tak blízko, že námořníci mohli na bílých plážích zahlédnout tmavé polonahé ostrovany mávající na pozdrav.
Potkávali tucty malých obchodních lodí a rybářských člunů. K velké radosti námořníků byly na palubách některých z nich i ženy.
„Při bohu, já odtud vidím ty její cecky. Jsou hnědé jako pár velikonočních mazanců čerstvě vytažených z pece.“
„Pak si z nich slízneme cukrovou polevu, co říkáš?“
„Řekni mi, ty malá pohanská krásko, že si mě vezmeš, a já odtud rovnou skočím za tebou do vody,“ křičel jiný ze stěžně.
„Nerozumí ti. Zavolej raději jig jig, a pochopí okamžitě,“ radil mu kamarád. Zvonivý ženský smích z paluby míjejícího člunu mu dal za pravdu.
Hal pozoroval dalekohledem břeh s palmami poničenými větrem. O tom, že tady prošla bouře, svědčila i spousta trosek na hladině. „Přítomnost Serafa nebude třeba na Zanzibaru složitě vysvětlovat,“ komentoval situaci Hal.
„Jen jestli do té doby nenarazíme na Jangiriho,“ poznamenal Ned Tyler suše. „Už jsme způsobili takový rozruch, že zpráva o našem příjezdu určitě letí daleko před námi.“
Hal si uvědomil nebezpečí a zdvojnásobil bdělost, ale jeho opatrnost se ukázala zbytečnou. Za deset dní cesty k africkému pobřeží se v dohledu neukázala jediná větší loď.
Konečně se před nimi objevil ostrov Unguja. Sousedil se dvěma menšími ostrovy, Pembou a Lathamem, ale kdykoliv námořníci hovořili o Zanzibaru, mínili právě tento ostrov. Vévodila mu mohutná pevnost. Postavená ze zářivě bílých korálových kvádrů, svítila na slunci jako ledovec. Její cimbuří se ježila hlavněmi těžkých děl.
Prastarý přístav byl plný nejrůznějších plavidel s plachtami na přídi i zádi. Pár obchodních lodí dosahovalo téměř velikosti Serafa, ale nedalo se poznat, která z nich je pirátská.
„Nejspíš všechny, pokud se jim naskytne příležitost,“ poznamen…
