Tom z hlídkového koše shlížel na hordu Arabů v turbanech a mnohobarevných róbách na palubě Minotaura. Sklonil hlaveň falkonetu, až směřovala téměř kolmo dolů.
„Střílej!“ pobízel ho Dorian. „Střílej, Tome!“
Serafova děla nepřátelskou loď těžce poškodila. Roubení měla roztříštěné a z rozbité přídě visela do moře změť plachet, ráhen a lan. Po palubě se válela těla mrtvých a raněných. Vyděšení námořníci se snažili dostat na opačnou stranu lodi co nejdál od hrozivé baterie Serafových děl a klopýtali přes mrtvé a zraněné druhy.
„Střílej!“ vykřikl Dorian znovu a bušil zaťatými pěstmi do Tomových zad. „Proč nestřílíš?“
Ale Tom dál čekal na vhodný okamžik. Věděl, že opětovné nabití falkonetu ve stísněných podmínkách hlídkového koše potrvá nejmíň pět minut a s prázdnou zbraní by mu mohla nejlepší příležitost uniknout.
„Vždycky vyčkej správné chvíle,“ vtloukal mu do hlavy Velký Daniel. „Nikdy nestřílej na velkou vzdálenost. Zkrať ji co nejvíc a snaž se, abys každým výstřelem dosáhl největšího účinku.“
Na vzdálenější straně lodi se tlačil hustý dav nepřátel. Někteří již vylézali na hrazení připravení raději skočit do moře a doplavat k některé z menších lodí, než by čelili další boční salvě Serafových děl.
Tom pečlivě zamířil do nejhustějšího chumlu a vystřelil. Kouř se zbytky hořící ucpávky, které mu vítr vmetl zpátky do tváře, ho na chvíli oslepily. Pak ale uviděl spoušť v mase šílících Arabů. Nejmíň tucet se jich svíjelo na palubě.
„To byla rána!“ vřískal Dorian.
„Pomoz mi nabíjet,“ okřikl ho Tom a obrátil krátkou hlaveň falkonetu ústím k obloze. Dorian ji vytřel a z koženého vědra do ní nasypal dávku střelného prachu. Tom přidal koudel a chystal se náplň upěchovat, když se stěžeň otřásl.
„Co se stalo, Tome?“ vykřikl polekaný Dorian.
„Pozor, Dorry!“ Stěžeň se s nimi začal naklánět a uviděli pod sebou vlny. „Drž se mě, padáme!“
Praskání lámaného dřeva a přetržených lan, které doprovázelo pomalý pád stěžně, chlapce vyděsilo tak, že přestali dýchat. Pád se zrychloval a odstředivá síla je vymrštila z celtového koše. Společně letěli houštinou lan a výztuh, dokud závratně dlouhý pád nezastavila mořská hladina.
Náraz vytrhl Doriana Tomovi z náruče. Hluboko pod vodou otevřel oči a cestou ke hladině se pokoušel bratra najít. I nad hladinou patřily jeho první myšlenky Dorianovi. „Dorry!“ křičel mezi divokými nádechy. „Kde jsi?“
Polámaný stěžeň se změtí provazů a zmuchlaných plachet stáčel Serafovu příď stranou jako mohutná vlečná kotva. Tom se ocitl v troskách potrhaných lan, které mu bránily v pohybu.
Aby měl lepší výhled, přichytil se ráhna a napůl se zvedl z vody. „Dorry!“ křičel hlasem, který panika zvýšila nejmíň o oktávu.
Konečně se napolo mrtvý bratr vynořil několik metrů stranou, kašlal vodu a dusil se.
„Vydrž, Dorry!“ křičel Tom. Pustil se ráhna a usilovně plaval k bratrovi. Zastavilo ho lano, do kterého se mu zapletla noha.
Dorian zahlédl bratra a zvedl k němu ruku. „Tome! Zachraň mě, Tome!“
„Hned jsem u tebe, Dorry.“ Tom zápasil s lanem, které ho vleklo za lodí pryč od Doriana, ale bylo to stejné, jako by bojoval s chapadlem chobotnice. Přes Doriana se převalila vlna a opět ho potopila, a když se znovu vynořil, byl zase o několik metrů dál. Panicky plácal rukama a snažil se držet hlavu nad hladinou.
„Plav, Dorry!“ ječel Tom. „Jak jsem tě to učil.“ Dorian ho poslechl a jeho zmatené pohyby se poněkud zklidnily.
„Kopej nohama!“ znovu křičel Tom. „A pomáhej si rukama.“
Dorian šlapal vodu s větší jistotou, ale proud ho vytrvale odnášel pryč. Tom, tažený provazem v opačném směru, se ponořil a zkoušel provaz uvolnit. Konopí nasáklé vodou se však nemínilo jen tak lehce vzdát a Tom musel nahoru, aby se nadechl. Dorian byl již třicet metrů daleko.
V tu chvíli vlečený konec ráhna zajel pod vodu a stáhl Toma s sebou. Tlak vody mu hrozil protrhnout ušní bubínky a do hlavy se mu jako nebozez zavrtávala krutá bolest. Jak rval lano z nohy, polámal si nehty a bolest v hrudi vyvolaná potřebou dechu začala být nesnesitelná.…
