„Effendi, náš pán je indisponovaný a nemůže přijmout žádnou návštěvu. Ani tak důležitou, jako je Vaše Vznešenost.“ Odpověděl vezír s milým úsměvem. Přístav byl plný franckých lodí a každý z kapitánů se dožadoval přijetí u sultána. Potřebovali se vlichotit do jeho přízně a získat povolení k obchodu, nebo přístup do zakázaných teritorií na severu.
„Kdy mě bude moci přijmout?“ zeptal se Tom. Vezír jen znechuceně našpulil rty nad takovou hrubou formou přímé otázky. Věděl, že tento mladík velí pouze malé lodi neschopné pojmout významnější náklad. Postrádal pach zlata, a proto nestál za seriózní pozornost.
„To je v rukou Alláha.“ Vezír pokrčil nonšalantně rameny.
„Možná za týden, možná za měsíc. Já nevím.“
„Vrátím se zítra ráno a pak každý den, dokud mě sultán nepřijme,“ ujistil ho Tom.
„A já budu každý den čekat na váš příchod jako vyprahlá země očekávající déšť,“ odpověděl vezír přehnaně zdvořile.
Aboli stál u bran pevnosti. Na jeho nevyslovenou otázku odpověděl Tom zavrtěním hlavy, kvůli vzteku a zklamání ani nemohl mluvit. Vraceli se po svých stopách přes tržiště vzduchem ztěžklým vůní koření. Míjeli pódia s naříkajícími otrokyněmi přikovanými v řetězech a uličkami zlatnických krámů došli ke kamennému molu, kde na ně čekal člun.
Veslaři hnali člun průlivem v blízkosti korálových útesů, které na ně cenily zuby z hučícího příboje, a Tomova špatná nálada začala tát v teplých paprscích slunce a představách schůzky se Sárou. Před člunem se zvedaly vlny otevřeného moře, které narážely na nechráněnou jižní výspu ostrova s podstatně větší silou. Vstoje studoval pobřeží s pruhy zeleně, které lemovaly přítoky vody do laguny. Tam, kde sladká voda bránila růstu korálů, se vždy našel nějaký průjezd. Na úrovni potoka objevil koryto hlubší vody a zamířil do něj. Seskočil na pustou pláž a suchou nohou se dostal na pevný písek. „Za hodinu, nebo tak nějak, se vrátím,“ řekl Abolimu, „čekejte na mě.“
Našel zarostlou pěšinu sledující koryto potoka, která ho přivedla do otevřeného palmového lesa. Po několika desítkách kroků spatřil ruiny kláštera. U pobořených zdí zavolal:
„Sáro, jsi tady?“ Z horních větví stromu vystřelilo hejno křičících papoušků. Před rozpadlou bránou našel uvázanou kobylu a na rozvalinách leželo sedlo, ale po jezdkyni ani stopy.
Napadlo ho znovu zavolat, ale rozmyslel si to a obezřetně prošel pod zbytkem brány. Střecha stavby se dávno propadla a rumiště zarostlo bujnou vegetací. Ze spadaných ořechů začínaly pučet výhonky kokosových palem a v kamení před ním prchaly z cesty ještěrky s modrými hlavami. Nad býlím poletovali zářivě zbarvení motýli. Stál se založenýma rukama uprostřed prastarého nádvoří a rozhlížel se. Tušil, že se někde ukryla. Její rozpustilé chování, jak je znal z minulosti, se za pár let zřejmě příliš nezměnilo.
„Budu počítat do desíti,“ zavolal jako v dobách, kdy bývala malé děvče, „a pak si tě najdu.“ Kdysi ta hrozba stačila, aby výskající sestřičky kvapem pospíchaly do úkrytu.
„Jedna!“ začal počítat.
„Guy o tobě říká, že przníš mladé panny,“ ozval se shora Sářin hlas.
Otočil se. Seděla vysoko na oblouku brány, dlouhé bosé nohy svěšené dolů. Zpod sukně blýskala její snědá lýtka. Musel projít přímo pod ní.
„Tvrdí, že si žádná křesťanská dívka nemůže být jistá, když se potuluješ někde nablízku.“ Naklonila hlavu na stranu. „Je to pravda?“
„Guy je domýšlivý osel,“ zasmál se Tom.
„Guy tě zrovna nemiluje. Žádná bratrská láska nehřeje jeho srdce.“ Sára začala kývat nohama a Tom je upřeně pozoroval. Byly hladké a hezky tvarované. „Je Christopher skutečně tvůj?“
Otevřenost otázky Toma zarazila a úsměv mu zmizel ze rtů. „Kdo ti tohle řekl?“ Snažil se nedat najevo překvapení.
„Karolína. Od chvíle, kdy tě včera spatřila, nepřestala bulit.“
Tom na ni zíral zmatený a nenacházel slov.
„Sejdu dolů, když mi slíbíš, že mi neuděláš dítě,“ prohlásila a vstala.
Pocítil úzkost, když viděl, jak ledabyle balancuje na zrádné zdi. „Opatrně, vždyť spadneš.“
Běžela po úzkém můstku, jako by ho neslyšela. Někol…
