Doriana probudil dusot nohou na palubě a houpání lodi. Hledal očima Ben Abrama, ale doktor v kajutě nebyl. Místo něj klečela u jeho matrace cizí žena. V černé róbě a černém závoji připomínala hnízdícího supa.
Vstal a ospale doklopýtal k malému okénku kajuty. Venku byla tma a na vodě tančily odlesky hvězd. Čerstvý noční vzduch, který mu vanul do tváře, ho probudil docela. Chtěl vyjít na palubu, ale zahalená žena mu zahradila cestu. „Nesmíš opustit kajutu, dokud tě princ nezavolá.“
Dorian s ní chvíli zápolil, ale pak vzdal marné úsilí a vrátil se k průzoru kajuty. Viděl, jak kolem ubíhají zdi pevnosti osvětlené měsícem, plachetnice opouštěla lagunu. Vzápětí ucítil první vzedmutí volného moře. Odskočil od okénka a padl zpět na rohožku.
Černě zahalená žena došla k oknu a přibouchla dřevěnou okenici. V tu chvíli u výlezu na palubu nad Dorianovou hlavou zaburácel hlas hlídky. Ozval se tak nečekaně, že Dorian byl okamžitě na nohou. „Jaká jste loď?“
„Rybářské čluny na nočním lovu,“ přišla zdola odpověď. Hlas zněl přes zavřenou okenici slabě, ale Dorianovo srdce se mohlo zbláznit, jak mu začalo bušit do žeber.
„Tati!“ vydechl. Třebaže otec mluvil arabsky, poznal jeho hlas okamžitě. Vrhnul se k oknu, ale opatrovnice ho stačila zachytit.
„Otče!“ ječel a bojoval v objetí silných paží. Ale žena byla pevně stavěná, s velkými prsy a objemným měkkým břichem. Sevřela Doriana v pase a strhla ho zpět na rohožku.
„Nech mě jít!“ křičel anglicky. „Je to můj otec. Nech mě jít za ním.“
Žena ho svou vahou přimáčkla k podlaze. „Nesmíš ven z kajuty,“ vrčela. „Je to princův rozkaz.“
Dorian pokračoval v odporu, ale strnul, když vzdalující se otcův hlas pozdravil plachetnici.
„Jaká loď jste vy?“ Hlas slábnul, zřejmě se rychle vzdalovali.
„Loď prince Abd Muhammada al-Malika,“ volala hlídka z paluby.
„Alláh s vámi!“ Halův hlas už zněl Dorianovi v uších jako slaboučký šepot.
„Tati!“ zaječel a veškerou silou se snažil uvolnit. „Neodcházej! To jsem já, Dorry!“ ječel zoufale, i když věděl, že jeho tlumené výkřiky sotva kdy doletí přes vodu k otcovým uším. Prudce se zkroutil, nadzvedl ženu nad sebou a vyklouzl zjejího sevření. Než zvedla sádelnaté tělo, byl u dveří kajuty. Právě je otvíral, když mu mocná ruka sevřela límec róby. Vrhl se zoufale kupředu, bavlněná tkanina povolila a byl volný. Pádil po schůdcích vzhůru se ženou v patách. „Zastavte ho! Chyťte nevěřícího!“ ječela vysokým hlasem.
Nahoře na něj čekal arabský námořník s rozpřaženou náručí. Dorian se jako fretka protáhl mezi jeho nohama a běžel na záď. Zahlédl tmavou siluetu Serafova člunu v lesklé brázdě za plachetnicí. Rychle se vzdaloval směrem k ostrovu a z křídel pohybujících se vesel odstříkávaly fosforeskující kapky. V mohutné postavě na zádi u kormidla poznal otce.
„Neopouštěj mě!“
Vyskočil na zadní roubení, připravený vrhnout se do temné vody, ale mocné paže se mu ovinuly kolem nohou a stáhly ho dolů. Ve vteřince byl obklopen půl tuctem arabských námořníků. Nedbali kopanců ani kousanců a odvlekli ho zpět do kajuty.
„Jestli mi skočíš do moře, hodí mě za tebou jako potravu rybám,“ hořce si postěžovala Dorianova opatrovnice. „Jak můžeš být ke mně tak krutý?“ Ještě zkontrolovala okenici a dveře, a dokonce požádala kapitána, aby před kabinu postavil na stráž dva námořníky. Rozrušený a vyčerpaný Dorian však okamžitě usnul, jako by byl ještě pod vlivem drogy.
Žena ho vzbudila někdy uprostřed dne. „Princ pro tebe poslal,“ řekla, „a bude se velice zlobit na starou Tahi, když budeš špinavý a budeš páchnout jako odrostlé kůzle.“ Nezbylo než se znovu podvolit proceduře koupání, česání a oblékání. Nevyhnul se ani vonnému oleji, kterým mu natřela tělo. Pak ho odvedla do altánu na přední nástavbě lodi. Plátěná střecha poskytovala ochranu před žhavými paprsky tropického slunce a zdvižené boční stěny přístřešku podobného stanu nebránily v průchodu studenému monzunu. Palubu kryly hedvábné koberce a princ ležel na loži postaveném na nízkém stupínku. Mullah a další čtyři členové jeho suity…
