Přešel další týden. V jednom oslnivém dni, kdy olejově ztěžklé moře leželo pod bodavými útoky slunce a lenivě se zvedalo v pomalém rytmu jako při milostné hře, se ozval z vrcholu stěžně radostný Tomův hlas. „Plachta!“
Hal vylezl na stěžeň a vtěsnal se do vraního hnízda vedle Toma.
„Tam!“ ukázal Tom k jihu a Halovi se několik minut zdálo, že se mýlí. Jižní obzor byl prázdný. Pak ale zahlédl přeludnou skvrnku, která vzápětí zmizela. Zamířil do těch míst dalekohled a malinká sněžná vížka se objevila znovu.
„Máš pravdu,“ zajásal, „loď s ráhnovými plachtami.“
„Dvě!“ opravil ho Tom. „Dvě lodi. To může být jen Zeman s Minotaurem.“
Rychle se blížící lodi potvrdily Tomův předpoklad. Hal si dychtivě prohlížel Minotaura a sotva ho poznával. Velký Daniel dokázal v krátké době nemožné, loď zářila v novém barevném šatě a na jejím trupu ani takeláži nenašel ani stopy po dělových střelách. Zeman proti ní působil ošuntěle a unaveně, nesl všechny známky své dlouhé cesty.
„Musíme je přivítat. Jdeme dolů.“
Lodi si na uvítanou vyměnily vlajkové signály, a když se ocitly na stejné úrovni, přilehly k větru. Ze Zemana spustili na vodu člun. Když přirážel k Serafovi, rudá tvář Edwarda Andersona svítila na jeho zádi jako přístavní lampa. S nečekanou živostí vylezl na palubu a sevřel Halovu napřaženou pravici.
„Slyšel jsem od vašeho pana Fishera, že jste po čas mé nepřítomnosti nezahálel, sire Henry. Prý jste získal velkou kořist.“
Z tónu jeho hlasu a posmutnělého výrazu vyzařovalo zklamání. Na podíl z kořisti měli nárok jen ti kapitáni, kteří byli při jímání lodi v dohledu.
„Mám pro vaši loď naléhavou práci, pane, která slibuje dokonce větší zisk,“ rychle ho ujistil Hal. Mluvit o kořisti z arabských plachetnic mu připadalo kruté. „Pojďte do mé kajuty.“
„Přináším dopisy od pana Beattyho a vašeho syna.“ Kapitán Anderson vytáhl ze záhybů pláště balíček zašitý v plachtovině.
Hal ho vzal a odložil stranou. „Jak se daří Guyovi?“ zeptal se formálně, dychtil jednat o mnohem naléhavějších záležitostech.
Andersonova odpověď ho však vyděsila. „Když jsem ho viděl naposled, těšil se dobrému zdraví. Jak jsem vyrozuměl, má se brzy ženit.“
„Dobrý bože! Člověče, vždyť mu ještě není osmnáct.“ Hal se zamračil. „Nikdo se se mnou o té věci neradil. Musíte se mýlit, pane.“
„Ujišťuji vás, že nejde o mýlku, sire Henry.“ Anderson ještě víc zrudl a nervózně se zavrtěl v křesle.
„Kdo je ta žena?“ zeptal se Hal. Vzrušeně vyskočil z křesla a začal nervózně přecházet po malé kajutě. Nedostatek místa k pohybu znásobený luxusním nábytkem z al-Malikovy lodi jeho frustraci ještě zvyšoval.
„Jak jsem byl informován, jedná se o slečnu Karolínu Beattyovou.“ Edward Anderson si utřel tvář zpocenou rozpaky a pokračoval. „Povídalo se, že ten sňatek poněkud spěchá. Po pravdě se měl konat den či dva po mém odjezdu z Bombaje, takže váš syn je o tomto čase s největší pravděpodobností ženatý.“
Hal ještě více znervózněl, když mu začala docházet nechutná pravda. „Tom!“ řekl nahlas.
„Ne, sire Henry, špatně jste mi rozuměl. Guy, ne Tom.“
„Promiňte, jen jsem přemýšlel nahlas,“ omlouval se Hal. Způsobený šok ho odvedl od naléhavějších věcí, ale Anderson ho k nim příští poznámkou vrátil.
„Pan Fisher mi sdělil mnohem děsivější novinu. Váš nejmladší syn prý padl do rukou nepřítele. Přijměte mou nejhlubší účast, sire Hale.“
„Díky, kapitáne Andersone. Velmi spoléhám na vaši pomoc při jeho vysvobození.“
„Moje loď i s posádkou je vám plně k dispozici, o tom netřeba mluvit.“
„Tak uvažme naše možnosti.“ Hal měl na vypracování plánu útoku na Flor de la Mar celé týdny. Začal ho Andersonovi podrobně vysvětlovat. Zbytek dne strávili zavření v záďové kajutě Serafa a probírali jednotlivé detaily akce, od systému vlajkových signálů z lodi na loď a lodi na břeh, až po rozmístění mužů, kteří se zúčastní přepadu, a přidělení velitelských funkcí. Když se Anderson vracel na svou loď, slunce již zapadalo.
„Vemte na vědomí, kapitáne Andersone, že al-Auf okupuje pevnost již několik let. Po celý …
