Dorian se vkleče pomodlil k Bohu svých otců a vstal. Jak se loudal po okraji útesu, upoutal jeho pozornost oblázek. Zvedl ho a olízl. Když ho pak navlhčený podržel proti slunci, nádherný růžový achát zazářil jako pravý šperk. Byl protkaný jemnými, měkce modrými žilkami a korunovaly ho krystaly diamantové čistoty. Naklonil se nad sráz a nechal ho vyklouznout z prstů. Padal podél příkré stěny, dokud o dvě stě metrů níž neskončil na hladině moře. Nezůstala po něm žádná stopa. Ani vlnka, nic. Jako by nikdy nic tak pěkného ani neexistovalo. Ten efekt způsobil, že si poprvé za sedm let vzpomněl na malou Yasmini, která zmizela z jeho života podobným způsobem.
Vítr za ním nadouval róbu, ale Dorian stál pevně rozkročený nad hlubinou, která se mu otvírala u nohou. Neděsila ho. Rozhlédl se po krajině kolem. Po pravé ruce se do útesu červených skal zařezávalo úzké zelené údolí, na jehož konci se ke stěně bázlivě krčil palmový háj a střechy domů vesnice Shihr. Ještě dále v údolí mezi palmami a nízkými akáciemi tábořili jeho muži. Tenké nitky olejovitého kouře z jejich ohňů stoupaly rovně vzhůru, dokud je ve výšce nad útesem neuchopil vítr a neodnesl pryč k hrozivým kopcům a dunám pouště.
Dorian si přistínil oči a pohlédl na moře. Lodi už byly mnohem blíž než za svítání. Flotila prince al-Malika, čtyři majestátní arabské plachetnice s vysokými nástavbami, však pluly proti větru a musely znovu a znovu křižovat. Přimhouřenýma očima odhadoval jejich postup a došel k závěru, že jim to ještě potrvá několik hodin, než zakotví u pláže zátoky.
Byl neklidný a netrpělivý. Od chvíle, kdy naposled viděl svého adoptivního otce, uplynulo mnoho času. Odvrátil se od srázu a zamířil ke staré svatyni stojící na hřebeni skalnatého výběžku. Její kopule, za staletí vybělená pouštním sluncem, svítila jako čerstvě nabílená.
Al-Allama a šejci kmene Saar se ještě modlili. Klečeli na modlitebních koberečcích rozprostřených ve stínu svatyně, hlavy obrácené k svatému městu kdesi daleko na severu za stovkami kilometrů žhavé země. Dorian zpomalil, aby je svým příchodem nerušil v pobožnosti.
Saarové nevěděli, že nevyznává islám. Podle instrukcí prince skrýval tento fakt po celou dobu, co mezi nimi žil. Kdyby zjistili, že není věřící, nepřijali by ho do kmene tak snadno. Uvěřili, že mu v modlení ve společnosti jiných brání slib pokání a že svou víru v Alláha vyjadřuje o samotě. V hodinu modlení je proto opouštěl a toulal se pouští.
Sám se modlíval k Bohu svých otců, ale slova modliteb časem vyčichla a byla hůře opakovatelná. Jeho zbožnost se tak stávala jen povrchní. Měl stále větší dojem, že ho vlastní Bůh opustil, a jak ztrácel svou dětskou víru, cítil se zmatený a oloupený.
Zastavil na hřebenu a sledoval muže sklánějící se ve stínu kopule. Nebylo to poprvé, kdy jim záviděl jejich neměnnou víru. Počkal, až skončili s modlitbou a začali se rozcházet. Většinou nasedli na velbloudy a odjeli dolů do vesnice. Brzy zbyli v blízkosti svatyně jen dva muži.
Batula, jeho nosič kopí, dřepěl s nekonečnou trpělivostí ve stínu dvou velbloudů. Dorianovo zvíře mělo u sedla bronzový štít a v kožené botce při boku stálo dlouhé kopí se zelenou vlaječkou a lesklým hrotem mířícím vzhůru. V druhé botce byla zastrčena dlouhá karabina. To všechno patřilo k výbavě válečníka pouště.
Dorian však zamířil k al-Allamovi, který na něj čekal v závětří za výběhem červené skály. V mullahově vousu se již objevila první stříbrná vlákna, ale tvář měl stále hladkou a obvod jeho pasu navzdory měsícům těžkého ježdění a nevelkým dávkám potravy poklesl jen nepatrně. S hlavou nakloněnou na stranu sledoval, jak al-Salil-Tasený meč-přichází.
Al-Salil vyrostl a pod vlající látkou róby se rýsovalo pevné štíhlé tělo zocelené životem v poušti. Šel dlouhým kolébavým krokem velblouda s pevným držením ramen i pyšné hlavy.
„Má příhodné jméno,“ zamumlal mullah pro sebe a přivítal Doriana gestem ruky. Dorian se posadil vedle něj na skálu s nohama složenýma pod tělem jako každý jiný Saar. Zakřivenou šavli …
