(1)
Kdopak si to tak vesele prozpěvuje?
Vidět ještě není, ale slyšet je už z daleka.
Vida ho – človíček jako čamrda si to mašíruje polní cestou. Na zádech raneček, v ruce hůl a na hlavě červenou čepičku… Že on je to Kašpárek, ten kuliferda, šibal a světoběžník? Chlapíček sotva poloviční, ale co mu Pánbůh ubral na velikosti, to mu stokrát vynahradil na chytrosti.
A jak má proříznutou pusu – však uslyšíte! Jak se říká – malý ptáček mívá křiklavý zobáček. Ona se taková nebojácná pusa kolikrát náramně hodí, však se Kašpárek s její pomocí z lecjaké šlamastyky vysekal.
Chlapík je to vykutálený, samý žert a šprým, ale srdce má ten mrňousek na pravém místě – však uvidíte!
„Dobrýtro, pantáto,“ pozdravil Kašpárek hajného, který zrovna vyhlížel, kdože mu to zpíváním plaší lesní zvěř. Ale že na slušné pozdravení patří slušná odpověď, hajný zabručel „Pozdravpámbu“, jenomže to znělo dočista jako „kakrahnáte“ nebo „teremtete“.
„I krutifousy,“ lekl se Kašpárek.
„Kdepak to jsem? Snad ne v Turecku?“
„Chachá,“ zasmál se hajný od plic, až z dubů začaly opadávat žaludy a z buků bukvice, „ani v Turecku, ani v Tramtárii, ale v Čechách, panáčku!“
„Sláva, tak to už jsem doma!“ zaradoval se Kašpárek. „Už jsem se bál, že budu muset brebentit nějakou cizí hatmatilkou: haudujudu, davaj časy, selaví!“
Kašpárek odložil raneček a hůl a juchej, samou radostí udělal kotrmelec. Inu, všude dobře, doma nejlíp. A hned pokračoval: „To mě těší, že jsme Češi – já jsem totiž taky Čech. To si budeme dobře rozumět. Třesky plesky, hromy blesky, nejlepší je mluvit česky!
A copak je, pantáto, u vás – vlastně u nás – nového?“
„I co by,“ mávl rukou hajný.
„V létě vedro, v zimě mráz. Akorát, že se nám tu letos rojí princátka, jezdí na námluvy za princeznou Majdalenkou. Ale ona prý žádného nechce…“
ŤUKY, ŤUKY, ŤUKY, ŤUK! ozval se z lesa datel.
„A helemese, lesní telegraf!“ podivil se Kašpárek.
„Čárka, tečka, tečka, čárka to je zpráva pro Kašpárka. Tečka, čárka a tak dál – to mě volá sám pan král. Potřebuje moudrou radu, proto spěchám k jeho hradu. Poradím a pomohu, vždyť mám fištrón v batohu!“
To se dalo čekat, že si Kašpárek vymyslí nějaký šprým. Chudák hajný nevěděl, jestli se má zlobit, nebo smát. Lesní telegraf! A fištrón v batohu! Když se to vezme tak a tak, hajný je úřední osoba a s úřední osobou se má jednat se vší vážností. Ale když se to vezme naopak, špetka veselosti nikomu neuškodí, že ano?
„Kdepak v batohu, pantáto,“ zasmál se Kašpárek, „to byl jen takový malý žertík. Kdybych nosil fištrón v batohu, to bych ho mohl snadno vytrousit anebo by mně ho třeba ještě nějaký vykutálený chmaták neboli poberta ukradl čili čmajznul!
A to já si nemůžu dovolit, poněvadž můj fištrón je to jediné, co mám. Proto si svůj fištrón radši nosím v hlavě a vy to dělejte zrovna tak!“
Inu ano, to je dobrá rada – a dobrá rada nad zlato. Ale víte vy vůbec, co je to fištrón? To je to, co má v hlavičce makovičce každý filuta neboli kujón. Kdo má fištrón, ten se vyzná, ten si nenechá nic nabulíkovat, protože má za ušima, ten nechodí s motykou na zajíce, protože ho krmili vtipnou kaší, ten ví, co a jak, protože je hlavička otevřená.
Tak teď už víte, co je fištrón, a můžeme dát zase slovo Kašpárkovi. Však už ho svrbí jazyk. Ale divte se mu! Když si člověk tak dlouho nepromluví rodnou řečí, chce dohonit, co zameškal.
„Abyste věděl, pantáto,“ vyhrkl Kašpárek, „kromě fištrónu mám ještě pěkně proříznutou pusu.
Já mám pusu a ta mele
od neděle do neděle,
hele, hele, volá směle,
tam je tele u jetele,
tam jsou krávy, tam zas pávi,
hlavně že jsme všichni zdrávi!
Líná huba – holý neštěstí!
Ale já tady s vámi žvandám, místo abych si pospíšil na královský hrad. Šupito, cupito, dupito, kopyto!“
A než se hajný rozkoukal, dal mu Kašpárek sbohem a byl pryč. Bylo mu do skoku, točil holí, hvízdal na lesní ptáčky, když vtom se ozvalo řehtání koní, rachot kol a práskání biče. Vije! Ze zatáčky se vyřítil kočár, a kdyby Kašpárek neuskočil z cesty, byl by jistě utržil nějaký t…