(9)
Že byste rádi věděli, co se zatím dělo v pekle?
Sotva Luciper zjistil, že je Majdalenka fuč, seřezal čerty karabáčem a ty nejdivočejší poslal na svět, ať mu Majdalenku přivedou zpátky.
„Nevracejte se bez ní,“ křičel za nimi, „sice z vás nadělám ropuchy a netopejry!“
A tak se hejno čertů pustilo po Honzově a Kašpárkově stopě.
„Čmuchy, čmuchy, čmuchy čmuch, napni zraky, zbystři sluch!“
Čerti čmuchali tamhle i tuhle a každého, koho potkali, se vyptávali:
„Hej, hola, nešli tudy Honza s Kašpárkem? Že nešli? Když nešli, tak to oni asi utíkali. A sákryš! A kruci Turci! Že jste je vůbec neviděli? A byla s nimi princezna Majdalenka? Že nebyla? A kruciš! U všech rohatejch, tak to se po nich budeme muset poohlídnout někde jinde, sec mazec pukavec!“
I když čerchmanti párkrát zabloudili, pokaždé zase stopu vyčmuchali. Ti pekelníci totiž mají náramně dobrý čuchometr. Už se ženou, už cení zubiska, už si brousí drápy, už jsou Majdalence v patách!
Kašpárek s Honzou upalují ostošest, ale vtom se Honza zastavil a povídá:
„Kašpárku, vždyť to je hanba, utíkat před těmi vypelichanými hastroši! Ať utíkají oni! Já jim dám co proto!“
Položil pytel stranou a zamával sukovicí.
„Honzo, kamaráde, v téhle patálii já tě samotného nenechám,“ pravil kurážně Kašpárek a zatočil svou holí.
Ale víc už toho říct nestačili. Hejno čertů bylo tu!
„Blebleble,“ doráželi čerchmanti, „vraťte nám princeznu Majdalenku, a fofrem, udeřila vaše poslední hodinka! A sákryš, a kruci Turci, anciáš, dranciáš, tumáš!“
Ale se zlou se potázali.
„Hodinka nehodinka,“ křikl Honza, „teď udeřím zase já! Tumáš, tumáš, tumáš!“
Kašpárek chytal čerty za ocas a podával je Honzovi přímo pod sukovici. A Honza lup a břink, mydlil čerty hlava nehlava.
„Auvajs!“ ječeli čerti. „Achich ouvej! To to bolí!“
A do toho jekotu volal Kašpárek: „Já ti dám na pamětnou! Já ti přišiju takovou, že ti ji nikdo neodpáře! Já ti ukážu, zač je toho loket!“
Ale nemyslete, že se čerti tak snadno vzdali. I když jim Honza svou sukovicí nadělal pěkných pár boulí, i když jim praštěly kosti v těle, čerchmanti jsou rváči a sotva se otřepají, už se zas vrhají do boje. Trkali rohama, kousali zubama, drápali pazoury, kopali kopyty, švihali oháňkou – nepřál bych vám tu ďábelskou pranici zažít na vlastní kůži!
„Co se to děje, prokrindáčka?“ chtěla vědět Majdalenka, která v pytli nic neviděla, jen slyšela veliký povyk.
„Ale nic zvláštního,“ křikl na ni Kašpárek, „jenom těm čertiskům nadělujeme na chrám páně!“
Konečně se Majdalenka vysvobodila z pytle a přispěchala na pomoc.
„Tumáte, satanášové rohatí!“ mlátila čerty střevíčkem. „Tak vy byste chtěli ubližovat mému Honzíčkovi?“ Trvalo to poctivé tři hodinky, než Kašpárek s Honzou a Majdalenkou tu pekelnou přesilu přemohli. Sláva vítězům, už je po boji! Pajdající a hekající čerchmanti se rozprchli do všech stran.
Majdalenka ošetřila oběma hrdinům šrámy a modřiny a levá, pravá, krok sun krok, vydali se domů. Však jim už zbýval kousek cesty.
„Panečku, to byla pranice!“ radoval se Kašpárek. „Že jsme jim ale spočítali žebra! Ať jsem bit, jen když se peru! Ale teď už bez meškání na královský hrad! A já mám nápad! Majdalenko, ještě jednou šup do pytle, ať si pantáta král užije překvapení!“
A tak ještě naposledy vlezla Majdalenka do pytle, Honza si ji hodil přes rameno a šupito presto hurá na hrad! A proč by šlapali mlčky, když si mohou zanotovat písničku?
„Levá, pravá, u sta hromů,
nejhezčí je cesta domů.
Kdo se vrací z pekla zpět,
objímal by celý svět!
Čerty v pekle hlava bolí,
napráskali jsme jim holí.
Vyhráli jsme, už jsme tu,
sláva, nazdar výletu.“
