Těžká hodina (Jiří Wolker)

Těžká hodina je dobou dozrání chlapce v muže, snílka v bojovníka. Chlapec smí stavět vzdušné zámky, muž "alespoň skutečnou hospodu u silnice / pro ušlé poutníky a pro poutnice".

Ač obě sbírky nedělí ani rok a půl, je atmosféra nové knihy od základu odlišná. Mizí hravá básnivost i radostný, důvěřivý vztah k světu. Básníkův hlas zvážněl, je v něm smutek, bolest, soud i bojové odhodlání: "... svět musí být spravedlivý" (Kázání na hoře). Vysvětlení naznačí závěr běsně Jaro: "Na rohu ulice, / na ostří štěstí a běd / poznal jsem nejhlubší znamení tvá, / ó, jaro roku / 1922." To ostří je v novém pohledu na společnost.

V básni Tvář za sklem tenká hranice skla oddělí výrostka z ulici, kde je "bída a sníh", od světa lhostejného přepychu, kresleného v ironické karikatuře: "... důstojní páni a vznešené dámy / ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy / a v teple, hudbě a plyši / noviny na oči posadily si, / aby přes tyto brejla z papíru viděli, / že svět je veselý, / protože sami jsou veselí / v kavárně Bellevue."

Wolkrův účastný vztah se z člověka zužuje na proletáře, společenské vyděděnce. Jde o dílo "proletářského umění", promýšleného básníkem i teoreticky. Kolem ještě doznívá dědictví vojny, je hlad a drahota, sociální a politické nepokoje zesilují zprávy z revolučního Ruska (báseň Fotografie).

V básni Mirogoj se mrtvý z válečného hřbitova táží: "Pověz mi, živý, proč jsem umíral?" Zima, hlad i počátky nemoci doléhají na autora i osobně, jak víme z jeho korespondence. Revoluční poezie myslí na prostého čtenáře. Pro něho se nová sbírka překvapivě vrací k epice. Děj je potavějším nositelem myšlenky. Jde o tři známé sociální balady (další zůstaly v pozůstalosti). Balada o nenarozeném dítěti skličuje příběhem chudých milenců, jejichž "dítě se nesmí narodit". V jejím doznění aspoň náznak naděje: "nenarodí se ?"

Nejúdernější je Balada o snu, která je vyznáním nové revoluční víry. "Tady jsou sytí, tady hladoví ..." Je-li svět "do půle rozťatý, umírá". Čím tedy ho léčit? Jan a Marie baladickému zlu v závěru nepodlehnou. Jdou je smést v zástupu s druhými proletáři. "Nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti." Wolker při tom zůstává humanistou. Plyne to z důrazné pointy: "Ruce jsou zbraně - srdce štěstí!" Lyrika sbírky patří lásce, ale vždy zraňované a zrazované, často i otázce smrti (Pohřeb, Muž, Mirogoj). Ustupuje od křesťanského pojetí: "Neslaď řeč, kněže, blaženou duší ..." (Pohřeb). A Balada o očích topičových shrňuje emotivně a útěšně: "Dělník je smrtelný, / práce je živá, / Antonín umírá,/ žárovka zpívá: / Ženo má - ženo má, / neplač !"

Spolu s básněmi inspirovanými léčebným pobytem u Jadranu uzavírá sbírku báseň Moře. Mezi dělníky a námořníky v přístavní krčmě si básník upevňuje poznání, že "svět jsou jen ti, kteří jej živí, by z něho živi byli".

— 1 —

---

Balada o snu

V jedné špinavé ulici na předměstí bydlel mladý chlapec jménem Jan. Každý den se procházel ulicemi a to, co viděl, mu rvalo srdce. Viděl bohaté i chudé, měšťany i žebráky, hladové i syté - naplno vnímal tehdejší velké sociální rozdíly mezi lidmi. Když večer ulehl, zdál se mu nádherný sen. Sen o světu bez rozdílů, kde se měl každý dobře, kde nebyli žádní chudí ani hladoví a kde si všichni byli rovni. Než se však nadál, probudil se a byl neskutečně zklamaný, že to byl jen sen. Od té doby se mu sen pořád vracel a po každém probuzení byl smutnější a zoufalejší.

Proto se svěřil své dívce Marii. Ta mu řekla, že prožívala to samé do té chvíle, než potkala jeho. Také se jí zdávalo, že má chlapce, jenž ji miluje, a když se probudila, cítila ještě větší prázdnotu než předtím. Od té doby, co poznala Jana, ale sny zmizely a ten nepříjemný pocit taky.

Poradila tedy Janovi, že pokud se chce zbavit svých snů a zoufalých myšlenek, musí si ten sen splnit. Jan dal tedy na její radu a společně s ní vedl velké dělnické hnutí a snažil se spolu s ostatními o lepší životní podmínky.

V Baladě o snu je ukázán autorův soucit s chudými, který byl pro Wolkera typický.

— 2 —

Těžká hodina

A.M. Píšovi

 

Přišel jsem na svět,
abych si postavil život
dle obrazu srdce svého.

Chlapecké srdce je písnička na začátku,
plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku,
ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly,
které se krví svou do cihel probolí,
aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice
pro ušlé poutníky a pro poutnice.

Dnes je má těžká hodina.
Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším,
a zemřelým trpě, trpím i tím,
které mi v prsou se roditi počíná.

Dnes je má těžká hodina;
jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám,
zesláblý úzkostí, zesláblý samotou
marně se bráním studeným stěnám
pokoje svého uštěpačného.

Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova,
věci zrozené z lásky, světla a víry,
dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte,
když zůstal jsem na světě sirý,
a modlete se,
aby mi narostlo srdce statečné a nesmlouvavé,
a věřte dnes za mě, že tomu tak bude,
a věřte dnes za mě, že postavím
dle obrazu jeho
život člověka spravedlivého.

Já mužné srdce ještě nemám,
sám v těžké své hodině;
a proto nevěřím.                

— 1 —

---

Tvář za sklem

Kavárna „Bellevue" je říše 
stavěná z hudby, tepla a plyše, 
z oken má vysoké, průhledné hranice, 
které ji dělí od zmrzlé ulice. 

Dnes jako jindy páni si za stoly sedli, 
důstojní páni a vznešené dámy 
ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy 
a v teple, hudbě a v plyši 
noviny na oči posadili si, 
aby přes tyto brejle z papíru viděli, 
že je svět veselý, protože sami jsou veselí 
v kavárně „Bellevue". 

Když tu tak seděli teple a ctihodně s rukama vyžehlenýma, 
 tu stalo se, stalo — ne zcela náhodně, — 
že na okna sklenného tenounkou hranici 
přitisk' tvář člověk, který stál v ulici, 
výrostek zpola a zpola muž, 
a pohledem ostrým a chladným jak nůž 
prořízl okno a vbod' se v tu nádheru, 
v číše a valčík, v zrcadla pro milenky, 
v břicha a teplo, fraky a peněženky, 
a zůstal v nich trčeti čepelí, 
i když ty oči dvě zmizely. 

Tenkrát se stoly staly 
náhrobky mramorovými, 
pohřbení šťastlivci se usmívali 
mrtvolně mezi nimi, 
sklepníci v šatech smutečních 
z šedého kouře věnce nosili, 
před okny žila ulice, bída a sníh, 
za okny civěly mohyly 
v kavárně „Bellevue".

— 2 —

---

Báseň milostná

Řeklas mi, že jenom v očích tvých je celý svět, 
že pro mě není nic, co leží mimo ně. 
V tvých očích kvetou bílé jabloně, 
oblaka plují, 
ptáci zpívají a poletují. 

Já ti věřím 
a nevěřím. 

S velikou bolestí oči tvé na kusy rozlamuji, 
aby mě poznovu obrostly řetězem duhovým. 
Pověz mi, má milá, 
— když celý svět oko tvé objímá, — 
proč jsi dopustila, 
že dělník dnes ráno s lešení spadl 
a před mýma očima 
se zabil?

— 3 —

---

Balada o snu

J. Seifertovi

 

V špinavé ulici na předměstí 
bydlel mládenec jménem Jan. 
Měl dobré srdce, slabé pěsti 
a modrou pracovní zástěru. 
Městem se brouzdal k večeru 
a ve světel barevném kolotoči 
mu narůstaly bolavé oči, 
jež všechno skutečně viděly 
a do srdce krutě křičely: 

Tady jsou paláce, — tady podkroví, 
tady jsou sytí, — tady hladoví, 
jedni jsou otroci, — druzí diktátoři 
a všichni jsou choří. 
Svět je jak srdce kulatý 
a je-li do půle rozťatý, 
— umírá. 

Po městě chodil smutný Jan, 
ze všech stran očima dobýván, 
toužil a trpěl a přece chtěl žít, 
svět na vážkách spravedlivých vyvážit, 
neboť člověk na svět přišel a proto tu je, 
aby se stával tím, co země potřebuje. 
Nechť je jí pokrmem, — jestli hladem stená, 
nechť je jí hladem, — je-li přesycena. 

Po městě bloudil, 
v ulicích chodil, 
hvězdy mu nepomáhaly. 
Vrátil se domů. V světnici nízké 
okno a tři lidé spali. 
Na houni uleh' bludný Jan 
a oči zející do dvou ran 
tiše se zavíraly, 
tiše se zajízvovaly. 

Sotva se víčka zavřela 
nad dvěma modrými ranami, 
srdce, jak semeno zalité slzami, 
rozrostlo se mu po těle 
v krajiny šťastné a veselé. 
Neviděl paláců, neviděl podkroví, 
zmizeli žebráci nuzní a hladoví, 
po světě bez bídy, bez chamtivosti 
chodili lidé chlapecky prostí, 
stateční jak montéři, moudří jak inženýři, 
co stavějí mosty z básní a tónů 
a hlavně z železobetonu, 
aby spojili se zemí zem 
a srdce se srdcem. 

Jan rozpřáhl ruce; 
velkou láskou jat 
chtěl vše to jak svou milou ohmatat, 
však běda, běda! 
— oči — rány nezhojené — náhlé roztrhly se, 
zřel jizbu, jež je jitrem bledá, 
činžáků střechy lysé, 
skutečnost dvěma hřebíky se v srdce probila mu, 
a poznal, že vše byl jen sen 
z bídy, slaboty, klamů. 

Sirény rozkaz zahoukly, 
Jan utáhl si pás, 
šel včera a šel předevčírem 
a dneska půjde zas. 
Dnes ulicí však nejde sám, 
sen krásný naň se věsí, 
bylo-li včera těžké vše, 
dnes je to ještě těžší. 

V předměstské ulici bydlela též 
dívka jménem Marie. 
Na šicím stroji každého dne 
deset košil ušije. 
S Janem kdysi setkala se, 
když večer v město pad', 
Jan ji objal teple v pase 
a povídal, že má ji rád. 
Pak častěji spolu chodívali 
a o lásku se dělívali. 

Toho večera sešli se zas. 
Jan hlavu měl svěšenu, 
propadlý hlas. 

„Dnes v noci, Marie, zdálo se mi, 
že žíti lze lépe na naší zemi. 
Však s ránem jsem poznal, že to byl sen, 
a snem tím jsem k smrti nemocen, 
neb přes den jak líbezné strašidlo kráčí přede mnou 
železným nábřežím, ulicí kamennou 
a stane-li, průsvitný, uprostřed náměstí, 
skrze něj vidím tisíce neřestí, 
neřestí, které tím strašněj své boláky odkryly, 
že poznal jsem krajiny, ve kterých nebyly. 
Ti, kterým slunce nesvítí, 
sny slunečné musí zabíti — 
sic zemrou na ně sami. 
Pověz mi, má milá, 
jak bys sen zabila? 

„Dokud jsem tě, Jene, neznala, 
též hrozné sny jsem mívala. 
Můj sen 
však muži milenci byl podoben. 
Že celý den jsem samotinká byla, 
tož noc mě v jeho náruč položila, 
ne za odměnu, ale z trestu spíš. 
Chceš-li žít, ze snu vždy se probudíš. 
A já se probouzela 
do čtyř chudých, holých stěn, 
abych si řekla krutě ošálená: 
to nebyl muž — to byl jen sen. 
Však od těch dob, co jsme se poznali, 
sny tyto se mi zdáti přestaly. 
Tím, že jsi řek mi: má milá!, 
sny ty jsem v sobě navždy zabila. 

Poslouchal mládenec jménem Jan, 
pochopil muž to jménem Jan, 
obtěžkal ruce a řekl jen: 
„Zabiji sen." 

Z fabrik a podkroví dělníci jdou, 
tvrdost životů jejich jim padla do rukou, 
ti všichni krásné sny měli a tíhu jich poznali, 
dnes jeřábem zvednou je a vytešou do skály, 
to lidé jsou z masa a kostí, tvoření světa dědicové věční, 
co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční, 
nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti, 
protože po světě jdou, ve světě vrou a na světě staví své štěstí. 
Z fabrik a podkroví dělníci jdou, 
mezi nimi Jan a Marie, 
svatí drží v rukou lilie, 
muži kladiva a meče; 
když velké sny se zabíjejí, 
mnoho krve teče. 

Musí se zabít, 
musí se žít, 
ruce jsou zbraně, 
srdce štít!

— 4 —

---

Balada o očích topičových

Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí sých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

"Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!"

Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jen z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.

"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
divnou ženu vám mám.
Když se jí do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
že oči mám jiné, než jsem měl před lety.
Když prý šla se mnou k oltáři,
jako dva pecny velké a krásné byly,
teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři
po nich jen drobinky dvě zbyly."

Smějí se soudruzi, Antonín s nimi
a uprostřed noci s hvězdami elektrickými
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,
které tak často si dětinsky myslily,
že muž na svět přišel, aby jim patřil.

A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti,
jen těžší lopatou otvírá pec.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
Antonín očí květ v uhelné kusy
přikládá, neví snad o tom, - spíš musí,
neboť muž vždycky očima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima
a jako slunce a měsíc z obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.
V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:

"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
slepý jsem, - nevidím!"

    Sběhli se soudruzi
    přestrašení celí,
    dvěma nocemi
    domů jej odváděli.
    Na prahu jedné noci
    žena s děckem sténá,
    na prahu druhé noci
    nebesa otevřená.
    
    "Antoníne,
    muži můj jediný,
    proč tak se mi vracíš
    v tyto hodiny?
    Proč jsi se miloval
    s tou holkou proklatou,
    s milenkou železnou,
    ohněm a lopatou?
    Proč muž tu na světě
    vždycky dvě lásky má,
    proč jednu zabíjí
    a na druhou umírá?"

Neslyší slepec, - do tmy se propadá
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
raněné srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve světě jinačí obvazy,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, - to jsou oči čísi,
to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,
to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy,
který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

    Dělník je smrtelný,
    práce je živá,
    Antonín umírá,
    žárovka zpívá:
    
    Ženo má, - ženo má,
    neplač!                

— 5 —

---

Pohřeb

Anežka Skládalová
po dlouhé nemoci vydechla naposled
v pondělí 15. srpna ve věku 69 let

a dnes je středa.
Šest svící hoří v varhan hudba setmělá
vodí náš smutek křížovou cestou kolem kostela.
Za kostelem jsou pole a silnice a na nich stromy rostou,
od rakve k nim si cestu můžeme vykoupit
jedině modlitbou prostou:
buď vůle tvá.

Po dlouhé silnici
černý průvod kráčí,
zde nejvíc líto je živých, kteří pro mrtvé pláčí,
zde nebe se do očí přelomilo a mrtvou v nich přikrylo,
příliš malý jsi, pohřební voze, zlacená mohylo,
příliš prázdná jsi, rakvi,
neboť mrtvá z tebe vystupuje,
na stuhách pohřebních věnců tnovu oživuje,
na bílých stuhách s živými jmény
vlá do všech světových stran:
Jiří, Karel, Jaroslav, Věra, Dagmar, Zora, Radovan, vnoučata.

Okolo topolů za městem
jde cesta ke hřbitovu.
Obilí už je do sýpek sveženo
a my je dnes svážíme znovu.
Z toho světa nic neztratilo
a nic neztratí.
Svežené zrno v chléb se obrátí.

Když pohřeb k hřbitovu přichází,
nejstarší vnuk říká si:

Tři sta dní krvavých, babičko, srdce tvé protrpělo,
když po kapkách z tvého těla odcházelo,
dej, ať nezmírám,jako ty na posteli v propadlé světnici,
chci zemřít jkao voják s bodlem a ručnicí,
do srdce raněný granátem.
Neboť jdu do boje,
babičko moje,
pro slávu světa tohoto.

Neslaď řeč, kněže, blaženou duší, rájem a anděly,
nebe je kusem této země s obyčejnými lidmi,
nezpívejte, zpěváci, nad hrobem chorál do smutku zšeřelý,
zpívejte raděj, jak zahradníci
při setí zpívají.
Pláči-li, nepláči pro mrtvé. Není jich.
Trpím-li, - trpím pro bolest živých.
Jen rakev pochováváme,
jen jméno pochováváme
po srdcích spravedlivých.

Hřbitove, hřbitove,
zahrado zelená,
do tebe sejou se
nejdražší semena,
aby rostla.                

— 6 —

---

Balada o nenarozeném dítěti

Nejdříve se na sebe usmáli, 
potom se do sebe zamilovali 
u lucerny na nábřeží, 
kde voda běží a běží 
a lidé stojí, jako by odrazem světel na ní byli. 
Nakonec se spolu políbili.
Milenci jsou lidé bohatí, 
pokladů mají, že jich nelze vypočítati: 
ruce, oči, prsa a ústa.
"Za město, má milá, 
vede cestička bílá 
a za městem hluboko v obilí 
se zelené meze zrodily. 
Tam poklady své spočítáme, 
tam si je věrně odevzdáme, 
aby nám neshořely 
nebo neodletěly 
jako ptáci 
ohniváci."
Za město šli a večer už byl, 
o lásku nadarmo nikdo neprosil; 
i mladí se smějí milovat, 
i chudí se smějí milovat, 
z lásky se člověk narodil, 
za město šli a večer už byl.
Zprvu se bránila, 
zprvu se bála, 
nakonec se ale přece odevzdala.
Proč bych mu tělo své nedala, 
tělo své z krve a života, 
když jsem mu srdce už dala, 
své srdce z krve a života?
Láska je žena a muž 
láska je chleba a nůž. 
Rozřízl jsem tě, milá má, 
z pecnu bílého.
Když nohy domů se vracely, 
daleko bylo od dveří k posteli, 
když noc hoří, peřiny nehřejí, 
té noci na srdci se jí 
dětská ústa narodila. 
Té noci plakaly čtyři holé stěny, 
že těžko, těžko bude dát 
hladovým ústům krajíc ukrojený.
Měsíc nad městem svítící 
se třikrát naplnil a dvakrát has', 
když po třetí hasl nad černou ulicí, 
dětská ústa k srdci promluvila: 
Maminko milá, 
já jsem láska, 
která by ráda se narodila!
Když to slyšela, 
k milému běžela. 
Pokojík jeho byl smutný a studený 
jak těžká hlava mezi slabými rameny.
Když se to oba dověděli, 
na pelest sedli. 
Tiší byli, bledí byli, 
k lásce a zabití sbírali síly.
"Dnes 
naše srdce, milá má, 
a ostatních srdcí tisíce 
jsou jenom na pultu hospodské sklenice. 
Stačí se zpíti zahořklým rtům. 
Nalili krev jsme a vypili rum. 
Statisíce lidí se milovalo, 
žádné dítě se nenarodilo z nich, 
- ni naše se nesmí narodit. 
To není hřích, 
to je jen bída."
Slunce už nesvítí, 
hvězdy už nezáří, 
odešli k lékaři 
milenci dva. 
Tam nevede cesta bílá a měkká, 
tam se jde po schodech z kamene 
a v čekárně se čeká, 
až dveře strašlivě zavřené 
se otevrou pohledem žlutým a kosým 
a řeknou: Prosím!
Lékař měl ruce z karbolu 
a slova z ledu: 
"Nemocné ženy léčit nedovedu, 
spravuji jenom zlámané věci."
Blůzičku svlékl, 
prsty jí na prsa bubnoval 
smuteční pochod.
Ó ženo, 
slyšíš ten hlas, 
co na prsu hořel ti? 
Teď naposled zakřičel ještě. 
Teď zhas'.
On zatím stál 
u dveří, na prahu pokoje stál. 
Však oči jej zradily a nestály s ním, 
křečovitě kráčely za její bolestí, 
za její bolestí, za vozem pohřebním, 
kola skřípěla, podzimním vítr vál. 
Udělal jsem to já? 
Já jsem to udělal.
"Podej mi, můj milý, ruku, 
až půjdem po schodech dolů. 
Už nejsem statečná a budu plakati, 
že z bohatství všeho 
mně v kapse zbyla jen lahvička eumenolu, 
že jsem jen rána, 
mrtvýma rukama dítěte zobjímaná.
Já nejsem žena, 
já jsem hrob. 
Dvě oči na mně stojí, jako dvě svíčky, 
co na podzim hoří za dušičky, 
a nikdo se nade mnou nemodlí. 
I žena chce svět lepší a jinačí 
a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí."
Večer 
mnoho milenců smutných je, 
že to, co žít mohlo, nežije, 
a mnozí ani smutní nejsou, 
protože to nedovedou.
Slunce na zemi svítilo 
a stromy zůstaly lysé, 
lidé se na zemi milují 
a láska nenarodí se.
Nenarodí se?                

— 7 —

---

Milenci

Na jižních domcích, na domcích z kamene 
jsme viděli věnečky květin růst, 
hlavu jsi složila tak blízko vedle mne, 
ústa máš blízko, tak blízko mých úst. 

Měsíční paprsek dnes příliš velký je, 
by naším objetím moh proplést svůj vlas, 
však celý svět bez mezí dnes dosti malý je, 
aby moh ležeti uprostřed nás. 

Na srdci milenců řve fabrik siréna, 
do tiché noci polnice zní, 
když rukama za tebou odchází, milená, 
sta věcí hranatých tiskne se k ní. 

Sta věcí hranatých z krve a kamení, 
sta bludných balvanů, v něž zaklet je květ. 
Věříš, že pěst má je ve věnce promění? 
Počkáš, — až s tebou obejmu svět? 

— 8 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):