KAPITOLA DRUHÁ
Hrad stál na vyvýšeném místě sotva půl míle od řeky. Obklopovala ho volná, nezastavěná plocha. Mezi ní a řekou se táhl úzký pruh lesa – přirozeně rostoucí stromy tmavší a divočejší zeleně na rozdíl od těch, které byly pečlivě vysázené a rozmístěné kolem hradu.
Samotný hrad se ve slunečních paprscích zlatě třpytil. Byl obrovský, jeho velikost však ani v nejmenším nesnižovala jeho ladnost a krásu. Zkrátka a dobře, posádka Volavky ještě nikdy nic podobného neviděla. Stáli jako uhranutí a zírali na hrad s něčím, co se blížilo posvátné úctě.
„Nádhera,“ řekl potichu Stefan a ostatní zamumlali na souhlas – všichni až na Ingvara.
„Co je nádhera? O čem všichni mluvíte?“ zeptal se a v jeho hlase bylo znát podráždění. Lydia se k němu otočila a na znamení omluvy mu položila ruku na paži.
„Hrad Araluen,“ vysvětlovala. „Je překrásný. Obrovský, ale přitom tak ladný, a září na slunci a všude je spousta barevných vlajek a praporů a –“
Překvapeně o krok ustoupila, když Ingvar její ruku setřásl a zamračil se směrem k hradu. On viděl jen rozmazanou šmouhu. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli ta šmouha, na kterou se dívá, je opravdu hrad.
„Dobře. To stačí, pochopil jsem,“ odsekl. „Je nádherný Asi bych měl z toho padnout na zadek.“
Lydii tak zaskočil, že chvíli nevěděla, co na to říct. Ingvarovi – laskavému, dobrosrdečnému, vlídnému Ingyarovi – se to vůbec nepodobalo. Nejistě se rozhlédla, aby zjistila, jestli s ní ostatní členové posádky souhlasí. Zabloudila očima k Halovi a skirl zavrtěl varovně hlavou. Připadalo mu, že začíná chápat důvod Ingvarovy současné mrzutosti.
Lydia se podívala zpátky na Ingvara, mračícího se do krajiny. Přemohla se a nasadila uvolněný, přátelský tón.
„Ovšem,“ řekla. „Promiň, že jsem to řekla.“
Ingvar si pohrdavě odfrkl. „No jo,“ zabručel, poodešel od ostatních na příď a postavil se k siluetě zakrytého Drtiče.
Na malé lodi zavládlo trapné ticho, které nakonec přerušil Thorn.
„Osobně bych neřekl, že je ten hrad až tak úžasný,“ prohlásil. „Erakova Velká síň ho strčí do kapsy.“
Stig vyprskl smíchy. „Erakova Velká síň?“ opakoval. „Ve srovnání s tímhle je to jen dřevěná chajda!“
Měl pravdu. Erakova síň byla podle hallasholmských měřítek úctyhodná stavba, ale ve srovnání s tímhle divem světa se jednalo jen o boudu z prken a klád.
Thorn odmítal ustoupit. „Jen se na něj podívejte!“ posmíval se. „Samé věžičky a vlajky a další fajnové zbytečnosti! Představte si, jakou dá práci ho v zimě vytopit! Velké síni stačí jenom jedno velké ohniště.“
„A kvůli tomu je v ní pořád průvan a smrdí to v ní kouřem,“ namítl Edvin.
„Ale pomysli, kolik to může stát, vytopit tuhle… hromadu kamení,“ trval na svém Thorn.
Hal se pro sebe potichu usmál. Díky Thornovu zásahu se posádka přestala zabývat rozpačitou scénou mezi Ingvarem a Lydií. Nebylo to poprvé, co starý jednoruký válečník něco takového udělal. Mladý kapitán si uvědomil, že se od svého zarostlého přítele může naučit spoustu věcí o tom, jak vést druhé.
„Hádám, že Duncan si může účty za teplo dovolit,“ řekl Hal vlídně. „Koneckonců je to král. Králové obvykle mají v zásobě hromadu peněz.“
„Hmmpf!“ zasupěl Thorn. „Peněz, které vybrali od svých utlačovaných poddaných.“
„No, vy zase platíte daně Erakovi,“ poznamenal Stig.
Thorn ho zpražil pohledem. „Když se tomu dokážu vyhnout, tak ne,“ řekl polohlasem.
Diskuse mohla pokračovat donekonečna, ale Stefan, stojící na štítnici před stěžněm, ukázal na břeh řeky.
„Tamhle je přístavní molo, Hale – a zástup lidí, kteří nás přišli přivítat.“
Hal zhodnotil polohu velkého dřevěného mola a rychle pohlédl na vějičku na konci ráhna. Až zamíří k molu, poplují přímo proti větru.
„Budeme veslovat,“ rozhodl. Pak trochu zvýšil hlas a křikl: „Plachtu dolů. Uložit ráhno. K veslům.“
Posádka spěchala vyplnit jeho rozkazy. Jesper a Edvin uvolnili plachetní lana a dvojčata spustila ráhno s plachtou na palubu. Všichni čtyři společně sbalili plachtu a uložili ji i s ráhnem podélně do lodi. Potom si pospíšili na veslařské lav…
