KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
„Poslal jsem k Seletinovi holuba se zprávou,“ pravil Duncan. „Požádal jsem ho, jestli by nemohl o téhle sektě Štírů zjistit něco víc. Bude vás vyhlížet, až budete proplouvat Ikbarovými úžinami. Držte se blízko aridského pobřeží a on vám dá znamení.“
Shromáždili se na přístavním můstku, kde byla uvázaná Volavka. Posádka už byla na palubě, ale Hal a Thorn ještě stáli na můstku s králem, Kasandrou, Crowleym a Gilanem. Od zabijáka se nedozvěděli nic dalšího. Jakmile dostal Ušir čas k přemýšlení, zřejmě si uvědomil, že pokud ho Duncan nehodlá mučit, určitě nedovolí, aby ho zvalchovala ta fena – a neřekl už ani slovo.
„Ta tolfa se mi vůbec nelíbí,“ řekl Gilan. „Nesnáším, když se náboženství zaplete do zabíjení.“
Crowley pokýval hlavou. „S fanatiky je vždycky těžké pořízení. Možná budeš muset zničit celou sektu.“
Gilan pokrčil rameny. „To se snáz řekne než udělá.“
„Nejdřív jim zkus zaplatit,“ radil mu Duncan. „Nabídni té jejich Imrice nějaký dar. Postav jí chrám nebo svatostánek nebo něco na ten způsob.“
„Zkusím to. Ale nemyslím si, že to půjde tak jednoduše.“
Duncan zasmušile přikývl. „Ani já ne. Ale stejně to zkus. A když budeš potřebovat bojovou sílu, požádej Seletina o další muže. Určitě nemá žádnou radost z toho, že na jeho území působí tahle vraždící sekta.“
Thorn hodil na hladinu řeky větvičku a sledoval, jak bezcílně krouží ve vodě u lodi. Neplavala ani po proudu, ani proti proudu.
„Nehybná voda,“ prohlásil. „Brzy nastane odliv.“
Hal na něj kývl. „Je čas vyplout,“ oznámil. Potřásl si rukama s Duncanem, Crowleym a Kasandrou.
„Mrzí mě, že nemůžu s vámi,“ posteskla si Kasandra.
„Mě taky,“ zalhal Hal. Nijak netoužil po tom, mít na palubě vysoce postavené cestující. Něco takového pokaždé rozmlžilo posloupnost velení.
Popravdě řečeno, předchozí noci se Kasandra pohádala se svým otcem, protože se chtěla na dalekou plavbu vypravit s nimi. Jenže tentokrát se Duncan nenechal obměkčit. Při lovecké výpravě dovolil, aby bylo po jejím, a málem ji to stálo život. Kategoricky ji odmítl s Volavkami pustit.
„Někteří lidé mají všechnu zábavu,“ řekla zdráhavě Kasandra. „Bezpečnou plavbu, Lydie.“
Za tu krátkou dobu, co vážnou Limmaťanku znala, si ji opravdu oblíbila. Kasandra uznávala a obdivovala schopné lidi a Lydia k nim rozhodně patřila.
Lydia na její přání odpověděla kývnutím.
„Na palubu,“ zavelel Hal, překročil úzkou mezeru mezi molem a štítnicí Volavky a zlehka seskočil na palubu, následován Thornem. Gilan šel za nimi a nastoupil na loď o něco opatrněji. Zdálo se, že každý palec palubního prostoru zaplnily zásoby: sítě s chlebem a zeleninou, soudky s vodou a kusy masa. Duncan nebyl na čerstvé potraviny skoupý a Edvin se rozhodl jeho velkorysosti plně využít.
„Uvolnit příďové lano,“ poručil Hal a Stefan jeho rozkaz splnil. Volavku teď drželo jen záďové lano, zmocnil se jí vítr a začal ji otáčet pryč od mola. Nebylo potřeba odrážet od břehu pomocí vesel. Uvázaná byla levobokem k molu, přídí po proudu řeky, a vítr vál od severu.
„Plachtu na pravoboku,“ zavelel. Stefan a Jesper už na jeho příkaz čekali – ráhno s plachtou na pravoboku vylétlo na stěžeň, do plachty se opřel vítr a vyboulil ji. Ulf a Wulf byli připraveni u plachetních lan a pohlédli na Hala, ale ten zvedl ruku, ať ještě počkají.
„Záďové lano, Stigu,“ řekl. První důstojník přitáhl loď ke břehu, aby se lano mohlo trochu uvolnit. Než se mohlo znovu napnout, s nacvičenou lehkostí jím škubl a vyvlékl smyčku na jeho konci z uvazovacího pacholete. Volavka byla nyní volná. Plachta hlasitě pleskala ve větru a loď vyplouvala na řeku.
„Napnout plachtu,“ přikázal Hal. Dvojčata poslechla a vzápětí se loď plnou rychlostí vyřítila po proudu řeky. Poháněl ji jednak vítr, jednak odliv, který právě nastal a odnášel říční vodu směrem k moři.
Skupinka na přístavním můstku se za nimi pozoruhodnou rychlostí zmenšovala. Když propluli zákrutem řeky, Duncan, Crowley i Kasandra jim zmizeli z očí.
Hal udržoval Volavku uprostřed úzké klikaté řeky tak, aby …
