Bratrstvo 5: Hora štírů (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA ŠESTÁ

Když král s Gilanem odešli do sousední místnosti, Hal promluvil naléhavě k Thornovi.

„Thorne, mohl by ses trochu krotit, prosím tě? Na krále nemůžeš takhle vyjet. Je to přece jenom král.“

Thorn na něj pohlédl, ale netvářil se ani trochu kajícně. „No a? S Erakem bych mluvil taky tak. A našeho oberjarla si vážím víc než nějakého cizího krále. Urazil naši loď a tím i každého z nás. A nařkl Eraka, že se snaží vykroutit z pravidel dohody.“

Nakrátko mezi nimi zavládlo ticho. Crowley upil trochu kávy a změřil si je pohledem. „Chcete-li znát můj názor, Thorn měl plné právo říct to, co řekl,“ poznamenal.

Všichni tři Skandijci se na něj překvapeně podívali a Crowley se zazubil. „Možná to nemusel říct tak prudce. Jeho rozhořčení ale jenom zdůrazňuje jeho upřímnost. Vy a vaše posádka jste téhle zemi prokázali velkou službu a bylo namístě to Duncanovi připomenout. Neměl právo hanět vaši loď. Gilan mi řekl, že je to pozoruhodné plavidlo.“

Postavil šálek na stůl, pak se předklonil a promluvil k nim důvěrnějším tónem.

„Duncan je spravedlivý muž. Ale je to král a králové nemají rádi, když jim někdo odporuje. Ke cti mu slouží, že právě kvůli tomu si u dvora vydržuje nás hraničáře. Když si myslíme, že nemá pravdu, nebojíme se mu to říct. Můžete se vsadit, že Gilan si to s ním teď vyjasňuje.“

Hal svraštil čelo. Představit si, jak si mladý hraničář něco „vyjasňuje“ s rozhněvaným vládcem, nebylo snadné.

„Jak to král přijme?“

„Dá na rozumnou radu – dříve či později. Mějte na paměti, že šílí starostmi o svou dceru. A kvůli nejistotě je všechno ještě horší. Kdyby měl jasnou představu, kteří lidé jsou do toho zapleteni a co plánují, bylo by to mnohem snadnější. Jenže má starosti a nemá žádné skutečné informace o té jejich Hoře štírů. Dejte mu čas a obrátí. V srdci je čestný.“

Stig se zazubil, natáhl se a poplácal Thorna po rameni. „Takže si zalezte zpátky do krabičky, Thorne, a přestaňte ohrožovat dohodu.“

Thorn rozhořčeně zasupěl. „To je moc pěkné, Stigu, ale uvědom si, že urazil i tebe.“

„A jsem dost velký a ošklivý, abych se proti tomu ozval sám, když to bude potřeba,“ řekl mu Stig. „Ale hraničář má pravdu. Je jasné, že ten chlap má spoustu starostí, a taky musí řídit království. Budeme k němu shovívaví, ano?“

Hal Stigovi kývnutím poděkoval. Jeho vysoký kamarád ušel v posledním roce a půl dlouhou cestu. Bývalý Stig byl připravený vybuchnout při každé zámince – skutečné nebo smyšlené. Rozvážný přístup k situaci byl u něj něčím novým.

Asi jsme všichni dospěli, pomyslel si. Možná kromě Thorna.

Vzhlédli, když se otevřely dveře do zadní místnosti a vyšli Duncan a Gilan. Hraničář se držel za králem a jednou rukou udělal uklidňující gesto. Hal a ostatní vstali, Thorn trochu zdráhavě. Duncan si odkašlal a promluvil.

„Gilan mě upozornil, že jsem hovořil bez znalosti všech podrobností,“ prohlásil. „Nyní rozumím, že vaše loď Volavka si v ničem nezadá s vlčími loděmi, které zde sloužily v minulosti. Dokonce mi řekl, že je dost možná předčí.“

Thorn hlasitě zasupěl. Hal se k němu otočil a varovně zvedl ruku. Králi Duncanovi jeho pohyb neunikl. Několik vteřin hleděl na vzdorného Thorna a pak pokračoval.

„Dovolte mi tedy říct, že lituji, pokud jsem vás urazil – vás, vaši loď a posádku i samotného oberjarla.“ Znovu se odmlčel a pohlédl přímo na Thorna. „To ovšem neznamená, že se omlouvám. Lituji, že jsem vás urazil, ale neomlouvám se.“

Thorn bojovně vystrčil bradu. „To je v naprostém pořádku, protože se neomlouvám ani já!“ prohlásil s podobným důrazem jako král.

Hal obrátil oči k nebesům a vykročil vpřed, aby se pokusil krále usmířit. K jeho překvapení se Duncan po několika vteřinách rozesmál. Jeho smích byl nejdřív hluboký a tichý, ale čím dál hlasitější, až se mu neovladatelně třásla ramena.

Hal pohlédl na Crowleyho, ten pokrčil rameny a povytáhl obočí.

„Ach, Thorne,“ řekl král. „Je skvělé mít tady někoho, jako jsi ty. Někoho, kdo ke mně nemá vůbec žádnou úctu.“

Thorn zamyšleně naklonil hlavu. Teď už se na krále usmíval. „To je pravda,“ řekl a Duncan se rozesmál ještě hlasitěji.

„Vážně mi připomínáš vašeho oberjarla Eraka. Vždycky se mu podaří propíchnout bublinu mojí důstojnosti. Samozřejmě to potřebuju jako sůl. Králové nebývají rádi, když s nimi lidé nesouhlasí. Zvykli jsme si na to, že máme vždycky pravdu prostě proto, že jsme králové. A z toho důvodu mám ve svých službách tyhle dva darebáky.“ Pokynul ke Crowleymu a Gilanovi.

Crowley se usmál. „Děláme, co můžeme, abychom vás udrželi nohama na zemi, můj pane.“

Zdálo se, že Duncan už přijal Thorna za svého přítele a spolehlivého důvěrníka. Poplácal ho po rameni a přitáhl si ho blíž.

„A jestli ti připadá, že tihle dva jsou drzí, měl bys teprve vidět Halta. Je to starší hraničář a neprokazuje mi vůbec žádnou úctu.“

„To není tak docela pravda, pane,“ vložil se do řeči Gilan. „Má k vám ohromnou úctu, aspoň tehdy, když s ním souhlasíte.“

„Ano. Přesně tak.“ Duncan přestal svírat Thornovo rameno a na jednu nebo dvě vteřiny se zahloubal.

„Dobrá,“ protáhl pomalu. „Zamyslím se nad tím, co jsme probírali.“ Pohlédl na Gilana. „Pořád se přikláním k tomu, poslat s tebou pořádnou bojovou sílu.“

Gilan pokrčil rameny. „Nevadí, pane. Brzy si uvědomíte, že mám pravdu.“

Duncan vzdychl. „Asi ano.“ Pronikavě se zadíval na Stiga, prohlédl si jeho široká ramena, svalnatou postavu i přirozenou atletickou eleganci, s níž se mladý Skandijec pohyboval.

„Tak ty říkáš, že tenhle hoch je stejně dobrý jako Horác?“ Jeho otázka byla určena Gilanovi.

„Bezpochyby. Každý z nich má jinou zbraň a techniku. Ale těžko říct, kdo je lepší.“

„Hmmm. Škoda že je Horác v Hibernii. Bylo by zajímavé sledovat cvičný souboj mezi těmi dvěma.“ Vrátil se k probíranému tématu a rázně pravil: „Tak dobrá. Ještě to celé zvážím a ráno vám sdělím své rozhodnutí.“

Pokynul jim ke dveřím. Crowley a Gilan se s králem rozloučili krátkou úklonou hlavy. Skandijci se prostě jenom postavili zhruba do pozoru. Když vyšli ze dveří, Stig se zařadil vedle Hala.

„Kdo je ten Horác, který má být stejně dobrý jako já?“ zeptal se.

Halovi se podařilo s vážnou tváří odpovědět: „Je to jednonohý, skoro slepý žebrák, který trpí neovladatelnou plynatostí.“

„Plynatostí? Co to je?“ zeptal se Stig. Slova, která měla více než dvě slabiky, ho občas mátla.

„Prostě prdí,“ vložil se do řeči Thorn.

Stig se nad tím zamyslel a pak pokýval hlavou. „Jo, to zvládnu.“

„My víme,“ odpověděli současně Hal i Thorn.

Tři Volavky se rozdělily a šly si do svých pokojů vybalit a seznámit se s novým prostředím. Podobně jako Lydia s sebou měly jen málo zavazadel a osobních věcí a vybalování trvalo jenom pár minut.

Hal coby skirl dostal velké apartmá, které měl celé pro sebe. Na stole v obývacím pokoji stál džbán s vodou a několik sklenic. Nalil si a pomalu upíjel. Jednu nebo dvě minuty bloumal neklidně po místnosti, občas zvedl nějaký předmět, prohlédl si ho a zase ho položil. Po několika týdnech strávených v stísněných prostorách lodi, kdy se od ostatních členů posádky nemohl vzdálit víc než pár kroků, mu připadalo zvláštní být někde úplně sám.

Dopil vodu ze sklenice a posadil se na vnitřní parapet otevřeného okna. Pod ním a za hradbami hradu se k lesu táhl velký zelený park. Viděl tam několik lidí – páry se procházely na sluníčku, děti si hrály. A kolem hradu samozřejmě hlídkovaly stráže. Jejich přilby, pancíře a hroty kopí se občas zaleskly v paprscích slunce.

Prohlížel si okolní krajinu. Půda kolem hradu byla osázena malými okrasnými keři a osamělými stromy. Tráva byla nakrátko pokosená a jemu došlo, že tyhle parky nejsou jen krásné na pohled, ale i velice praktické. Nikde nebyl žádný úkryt, kde by se mohli schovat útočníci. Stromy v lese byly asi míli daleko a neexistoval způsob, jak by nepřítel mohl provést překvapivý útok. Každý útočník by byl spatřen dávno předtím, než by se dostal na dostřel luku. Vyklonil se z okna a podíval se nahoru. Věže a vížky hradu byly ozdobné, ale také praktické. Vyčnívaly z každého rohu a jejich vrcholky s cimbuřím mohli využít lukostřelci, kteří z nich mohli půdu pod hradbami zasypávat svými šípy. Každý útočník, který by se tam pokusil ukrýt, by samozřejmě ještě předtím musel překonat vodní příkop.

Hrad Araluen je překrásná stavba, pomyslel si, ale také by byla pozoruhodně tvrdým oříškem, kdyby se ji někdo rozhodl dobýt. Stočil pohled k dlážděnému nádvoří, kde skupina sloužících nabírala vodu ze studně. Díky vlastnímu zdroji vody mohl hrad vydržet i dlouhé obléhání.

Ozvalo se zaklepání na dveře a Hal seskočil z parapetu a šel otevřít. Těžké dřevěné dveře s naolejovanými panty byly dokonale vyvážené a otevřely se snadno a tiše. Na chodbě za nimi stál Ingvar.

Hala to na chvíli překvapilo. Napůl očekával, že za ním přichází Stig nebo Thorn, aby s ním probrali setkání s Duncanem. Pak se ale usmál a pokynul mohutnému mladíkovi, ať vstoupí.

„Rád tě vidím, Ingvare,“ řekl. „Pojď dál. Jaký máš pokoj? Dali ti větší postel, jak slíbili?“

Ingyarovy tváře se dotkl poloviční úsměv a hned zase zmizel.

„Ano. Ano, dali. Přinesli ji chvilku potom, co jsem se tam nastěhoval. Druhou postel odtáhli a novou mi ustlali během minuty. Jsou tu hodně výkonní.“

„Hádám, že tak už to v královských sídlech chodí,“ souhlasil Hal. „Co pro tebe můžu udělat?“

Ingvar chvíli mlčel. Neustále přešlapoval z nohy na nohu a neklidně si pohrával s prsty jedné i druhé ruky. Hal poznal, že je v rozpacích a neví, jak z toho ven. Když konečně promluvil, jeho slova zasáhla mladého skirla silou blesku.

„Hale, rozhodl jsem se odejít z bratrstva a vrátit se domů do Skandie.“

 

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024